„Znalost znakového jazyka je u nás malá, zato předsudky velké,“ říká neslyšící moderátorka

Obrázek: img-20200907-wa0013

Markéta je neslyšící od narození. Ve škole používat znakový jazyk nesměla, přesto si pod lavicí nebo za zády rukama pomáhala, aby výkladu porozuměla. Ani doma si příliš nepopovídala, protože rodiče se znakový jazyk nikdy nenaučili a tak jim stále jen „visela na rtech“. I dnes Markéta pociťuje v naší společnosti diskriminaci neslyšících a jejím velkým přáním je to změnit. Začíná u sebe. Chce nastoupit na seberozvojový kurz, díky kterému by následně mohla pomáhat i ostatním neslyšícím k lepšímu životu. Jenže, stejně jako na mnoha jiných veřejných místech, také na seberozvojových kurzech byste tlumočníka hledali jen marně. Obrací se proto na ombudsmana, ve snaze docílit změny zákona a nároku na tlumočníka, ale i na širokou veřejnost, s nadějí, že bude chtít potřebám neslyšících naslouchat.

„Spojení ‚znaková řeč‘ se již nepoužívá. Používá se ‚znakový jazyk‘. Znakový jazyk je cizí jazyk s vlastními pravidly, vlastním slovosledem. Existuje například německý jazyk, český jazyk a také znakový. Druhý zastaralý pojem, který lidé často používají, bohužel tedy i lékaři, je ‚hluchoněmý‘. Nejsem němá a hluchý je urážlivé stejně, jako když řeknu manželovi, že je úplně hluchý. Jsem osoba se sluchovým postižením,“ sype v úvodu z rukávu Markéta informace, které nejednoho slyšícího uvádějí do rozpaků. Takových věcí je daleko více a Markéta chce být slyšet.

Znakový jazyk není čeština převedená do znaků

Markéta vyrůstala od čtyř let na internátě. Znakovat nesměla. Učitelé jí i spolužákům neustále opakovali, že se mají naučit mluvit. Sami směrem k žákům používali maximálně základní znaky jako ‚Piš‘ nebo ‚Čti‘. Musela se proto naučit texty papouškovat, ale většinou tak vůbec nevěděla, co říká. Neměla možnost text pochopit do hloubky: „Znakový jazyk je úplně odlišný od českého. Ono si hodně lidé myslí, že znakový jazyk je český jazyk převedený do znaků. Tomu se říká znakovaná čeština. Ale on je úplně jiný. Tedy jeho znakosled, ve vaší řeči slovosled. Například věta ‚Objednal jsi hotel na víkendový kurz?‘ zní v jazyce znakovém ‚Ty hotel tam kurz pro víkend objednat bylo?” vysvětluje Markéta Zelenková. Při hlubším zamyšlení tak překvapí neuvěřitelná rychlost tlumočníků na televizních obrazovkách. I ona na ni patří. Vídat ji můžete v České televizi, kde sedm dní v měsíci pracuje jako moderátorka i překladatelka. Zprávy si před vysíláním sama z češtiny překládá do psaného znakového jazyka, aby byly srozumitelné pro neslyšící. „Mnohá slova jsou pro nás cizí. Slovosled vět je velmi těžký, v souvětí často ztrácíme souvislosti. Znakový jazyk je velmi konkrétní. Popíšeme co, kde, kdo, kdy, stalo se,” přibližuje. 

Jsem vděčná za život, který díky handicapu mám

Markéta byla od malička hodně aktivní. Hrála volejbal, fotbal, tančila latinsko-americké tance, ráda se účastnila soutěží a představení, vyhrála i soutěž MISS. Jak sama říká, měla ráda pozornost. Dnes pracuje vedle práce moderátorky také jako asistentka neslyšících dětí ve škole. Doma má dvě děti a muže, jako jediná v rodině je neslyšící. I když se všichni hodně snaží, občas na ni při konverzaci zkrátka zapomenou. „Manžel znakuje moc dobře a moc si toho vážím, ale jistě se má ještě hodně co učit. Kdybych nemluvila, znakoval by o 200% lépe. Kdyby byly děti neslyšící, znakoval by o 400% lépe. Ale u nás doma jsem teď jediná neslyšící a ostatní to stahuje k mluvení. Občas se cítím osaměle. Proto si přeji, abychom více znakovali s dětmi i spolu. Je pro ně těžké na to myslet, řeč je u nich automatická. Občas mám chuť říct ‚Já jsem tady, znakujte!‘ Proto jsem ráda, že dělám v týmech neslyšících a mohu znakovat s nimi,” popisuje. Markéta je se svým současným partnerem čtyři roky. Poznali se při tantrické masáži. „Poprvé za svou praxi porušil pravidlo a šel s klientkou ven. Teď má doma hned tři ženské,” směje se žena, které předchozí toxický vztah způsobil zdravotní problémy v podobě ulcerózní kolitidy. Setkání s chápavým a respektujícím mužem, který navíc dělá párového terapeuta, je proto pro ni jako tabulka čokolády po tvrdém tréninku. „Musím říct, že jsem ráda za to, jaký život díky tomu handicapu mám. Kdybych byla slyšící, třeba bych byla jiná, pasivnější, usazenější, kdo ví,” dodává.

Obrázek: img-20201121-210247

Moc jsem si přála, aby mi rodiče rozuměli

Markéta se narodila do slyšící rodiny. Za jejím postižením stojí zarděnky, které její maminka prodělala v sedmnácti letech. Tou dobou ani netušila, že je těhotná. Modrooká blondýnka byla vždy milovaným dítětem, ale to, po čem nejvíce toužila, nikdy nedostala: „Vždy jsem si přála, aby se rodiče naučili znakovat. Nevěděli, že nejsem spokojená, já to neříkala, nevěděla jsem, že spolu můžeme komunikovat jinak. Uvědomila jsem si to, až když jsem viděla jiné rodiče, jak znakují a komunikují s dětmi do hloubky. Ti mí říkají: ‚My ti rozumíme‘, ale zapomínají, že já jim nerozumím. Odezírání je omezené a vyčerpávající a hlavně jde taková komunikace jen po povrchu věci. Nikdy spolu nevedeme dlouhý rozhovor. Jako malé mi nemohli vysvětlovat, vyprávět příběhy. Vzpomínám si na návštěvu hradu, ze které jsem neměla vůbec nic. Dlouho jsem to zpracovávala a stále je to mé citlivé téma, chtěla jsem mít k rodičům vždy ještě blíž,” otevírá své vzpomínky Markéta, která od čtyř let vyrůstala na internátě a doma byla jen o víkendech a o prázdninách. Volné dny trávila často také u babičky na vsi, kde spolu hrávaly karty. Kamarádi byli všichni slyšící. A stejně jako jiné děti, nejvíce je ze znakového jazyka zajímaly sprosté znaky, jiné se učit netoužily. „Čím jsem starší, tím méně s rodiči komunikuju. Je vyčerpávající jen sledovat jejich oči a pusy. Takže u nich spíše odpočívám.”

Ani moderní technologie nemohou nahradit tlumočníka z masa a kostí

Markéta si často říkala, že kdyby nemluvila, tak by rodiče znakovali. Podobné pocity zažívá i ve své rodině. Cítí obavy, že dcery časem, například v pubertě, nebude bavit s ní znakovat. Manželovy snahy si moc cení. S jeho podporou dělá na svém novém projektu MARZELI - Milovat a žít pro neslyšící. Jde o kurzy pro páry o osobním rozvoji, vztazích, komunikaci a intimitě. Díky nepodařenému předchozímu vztahu se začala věnovat rozvoji ženství, sebevědomí a sebelásky, ženským kruhům, knihám a výcviku Lilie Khousnoutdinové. Vědomosti a zkušenosti se nyní snaží předat i lidem se sluchovým hendikepem. 

„Vedli jsme spolu dva kurzy ve znakovém jazyce. Občas se i zasmějeme při domácím znakování, jak tomu říkáme. Třeba když si pletu znak podpořit a nutit. Znakový jazyk je jako každý jiný jazyk. Někomu to jde lépe, někomu pomaleji. Někdo pobere jen základy a někdo jde do hloubky. Záleží, jak často znakový jazyk používáte a za jakým účelem. Studenti tlumočníci jezdí hodně do terénu, aby cvičili. Jako když se jedete učit angličtinu do Anglie, pak to jde rychleji,” říká Martin Plas, kterého přivedla ke znakovému jazyku láska k manželce Markétě.

Obrázek: img-20210619-133305

Markétiným snem je, aby tlumočníci pro neslyšící byli samozřejmostí, stejně jako bezbariérové chodníky pro vozíčkáře. To je ale stále hudba daleké budoucnosti a tak si musí v nečekaných situacích umět poradit. Když tlumočnice není, poslední možností je přepis, který podle Markéty minimálně polovina neslyšících nemá ráda, protože kvůli jinému slovosledu nemají jistotu, že obsahu skutečně rozumí. Existuje i Tichá linka (https://www.tichalinka.cz/), na níž je možné si objednat tlumočníka kvůli případnému telefonátu nebo návštěvě lékaře. „Je možný i přepis v mobilní aplikaci, ale ani to není dokonalé. Plete slova. Například: ‚potírejte si tuto rýže s čínou na nohy před spaním'. To prostě nechcete,” konstatuje. „Můžete využít i tlumočení přes webkameru, ale musíte se objednat předem. Na pohotovosti jsem zkrátka bezmocná. Máme aspoň pohotovostní pomoc tlumočníka, kdyby se mi něco stalo.”

Sbírka mi pomůže splnit sen

S absencí tlumočníků se Markéta naposledy citelně setkala při zápisu na seberozvojový kurz. Zjistila totiž, že výcvik pro vedení ženských kruhů a přechodových rituálů své tlumočníky nemá. Ráda by získané poznatky v budoucnosti předávala dalším neslyšícím. Ale po zaplacení kurzu už si potřebné dva tlumočníky dovolit nemůže: „Umíte si představit, že byste sami překládali do japonského jazyka celý den?  To by byla kvůli únavě mozku jistě špatná kvalita. Znakový jazyk má navíc jiný znakosled, i pro slyšící tlumočníky je náročné přeložit vše do českého jazyka. Navíc rozdíl mezi oznamovací, tázací a přací větou poznáte jen díky mimice. Stejně jako stupňovací zájmena. Tlumočit je tudíž i fyzicky náročné,” vysvětluje Markéta, proč potřebuje peníze na zaplacení služeb hned dvou tlumočníků. Poprosila proto o podporu veřejnost prostřednictvím sbírky na platformě Znesnáze21. Chce také upozornit na problematiku samotnou. 

Naše společnost má vůči neslyšících podle Markéty stále co dohánět. Ve srovnání s některými zeměmi v zahraničí je znalost znakového jazyka u široké veřejnosti malá, zato předsudky velké: „V Londýně jsem za tři dny potkala tři slyšící, kteří znali základy znakování. V Česku se mi to stalo jednou za život. Někteří lidé mají předsudky, že když znakujeme, tak máme nízké IQ. To není pravda. Myslí si, že jsme omezení, ale my umíme být i ironičtí a vtipní. Umíme přednášet poezii i zpívat ve znakovém jazyce. Zjistili by to, kdyby se nás snažili více poznat, přiblížit se,” přeje si Markéta, která jedním dechem dodává, že být neslyšící má nezpochybnitelné výhody například u baru přeplněné hospody nebo pro klidný spánek. „Na chatě by mě například ani medvěd nevzbudil. A pokutu od policie jsem také nikdy nedostala. Já si myslím, že to bylo proto, že jsem neslyšící. Manžel to ale viděl jinak a žárlil,” usmívá se. „Myslím, že svému handicapu vděčím za to, jaká jsem. Jsem zvědavá a nevzdávám se. Bylo mi líto, když jsem nedokázala pomoci lidem, kteří zabloudili. Nebo když jsem si na oslavě nemohla popovídat a bavit se jako ostatní, ale bezmoc jsem necítila nikdy. Na to jsem příliš silná,” uzavírá.