„Když se před Romy z Prahy zmíním, že jsem já i mí dva starší bratři prošli základní školou na Havlíčkově náměstí, která byla z 90 % romská, vzbudí to vždy lítost,“ říká otevřeně Žolták. Nejčastěji se setkává s názorem, že dítě ze segregované školy nemá šanci na úspěch, případně musí být hloupé. Přitom on sám na školu vzpomíná v dobrém, zvlášť na některé pedagožky.
„Nemám sice srovnání s jinou základní školou, ale za sebe mohu říct, že jsme se učili běžně, pedagogové k nám přistupovali zodpovědně a motivovali nás. Obzvlášť paní učitelka Kynčlová nebo moje třídní paní Neizarová,“ vypráví a dodává, že tehdy byl premiantem.
„Jasně že tam byly děti, které nechtěly pokračovat na střední školu nebo jim učení vyloženě nešlo, ale převažovaly ty s potenciálem vzdělávat se dál,“ popisuje. Přesto si uvědomuje, že vydělování romských dětí z hlavního vzdělávacího proudu je špatně pro celou společnost. Po základní škole pokračoval na obchodní akademii, kde se poprvé setkal s předsudky na půdě vzdělávací instituce.
K divadlu
„Zatímco na základní škole jsem se cítil bezpečně, každého jsem tam znal, střední v tomhle byla úplně jiná. Nepříjemné narážky na svou etnicitu jsem poslouchal denně,” vzpomíná. Po dvou letech tak studium opustil a vydal se na zkušenou do Velké Británie.
Michal tam studoval na střední škole a oba jeho bratři si v Liverpoolu rychle našli práci. Jeden se stal manažerem fitness centra a druhý rozjel vlastní byznys coby majitel kadeřnictví a holičství. Michal se ale nakonec rozhodl vrátit za nemocnou maminkou a opět hledaI vlastní cestu, jak se v životě uplatnit. K původnímu snu o práci v bance už se nevrátil a nejprve nastoupil na obor sociální pracovník s představou, že bude pomáhat chudým Romům. Tehdy se ale také seznámil s muzikantem Vojtou Lavičkou, který když Michala slyšel zpívat, jej přesvědčil, aby zkusil zkoušky na Mezinárodní konzervatoř. Váhal, protože to znamenalo další životní kotrmelec, ale nakonec zariskoval a na školu jej přijali.
„Jasně že jsem si v určitém okamžiku všiml, že když zpívám, lidem se to líbí, ale nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal zpěvákem, přestože jsem od osmi let zpíval v kostele,“ přemítá. Inspirací se mu stali Jan Bendig, Pavlína Matiová či úspěšná seriálová herečka a zpěvačka Eva Burešová, která rovněž na konzervatoři studovala. Zkušenosti mu předávali oceňovaní umělci jako herečka Zuzana Bydžovská, zpěvačka a herečka Daniela Šinkorová nebo operní pěvkyně Andrea Kalivodová.
Zpočátku pro Michala nebylo jednoduché zvládat najednou tři disciplíny tvořící obor muzikálového herectví a když si konečně zvyknul, musel školu na několik měsíců přerušit. „Tátovi zjistili rakovinu, bojovali jsme statečně a zvládli to. Jenže nemoc se po roce vrátila a on zemřel,“ otevírá bolestnou vzpomínku na období, kdy přišel o jednoho z rodičů a zároveň se musel připravovat na maturitu. Tu nakonec úspěšně zvládnul.
Do pohádky
Dnes se vedle zpěvu a působení v umělecké divadelní skupině ARA ART objevuje v muzikálech Apsa Jilestar, který napsaly sestry Matiovy, nebo činohře Dajori. V minulosti si zahrál ve West Side Story, Hello, Dolly!, Hodný pan doktor nebo v Pomádě, kde ztvárnil roli Dannyho. Aktuálně zkouší s Nikolasem Ferencem, studentem DAMU, pohádku o dvou pekařích, která bude uvedena 6. dubna během oslav Mezinárodního dne Romů v divadle D21 v Praze.
Michal Žolták jako Danny v Pomádě na Mezinárodní konzervatoři a jako jeden z pekařů v právě zkoušené pohádce.
„Když mi zavolal David Tišer, že má pro mě roli v pohádce, kde se zpívá, byl jsem rád. Z velké části ji už máme nazkoušenou, ale stále ještě můžeme scénář upravovat,“ vysvětluje. S pohádkou, která nese pracovní název „Pekaři“, plánují objíždět základní školy a zavítat i na Slovensko. Své herectví rámuje především svým romstvím, proto vystupuje jen v romských a romsko-českých projektech. Proto také odmítl angažmá v brněnském divadle Husa na provázku, se kterým umělecká skupina ARA ART dlouhodobě spolupracuje. „Pokud se chcete hraním živit, je daleko lepší, když v angažmá žádného divadla nejste, protože platy umělců jsou tam opravdu nízké,” vysvětluje, proč se do kamenného divadla zatím nehrne a dál si jde svou vlastní cestou.
Foto: Archiv M. Žoltáka