Podstatnou část života jste prožil v dětském domově. Proč jste byl úřady odebrán z biologické rodiny?
Tak jako většina Romů, kteří žili v institucionální péči, i já jsem byl odebraný z rodiny kvůli špatné bytové situaci. Bylo mi tehdy 8 měsíců a prošel jsem si několika ústavy. Nakonec jsem skončil ve 3 letech v dětském domově ve Frýdlantu a odcházel z něho, když mi bylo 20. Ze záznamů, které jsem měl později k dispozici, jsem se dozvěděl, že jsem se narodil v Ústí nad Labem, žil ve Varnsdorfu s rodiči. Máma nějakou dobu žila v romské osadě poblíž Prešova. Táta na Slovensku nikdy nežil, jeho rodina přišla do Čech už v 60. letech.
Máte nějaké sourozence? Vyrůstali jste spolu?
Nevyrůstali, vůbec jsem o nich neměl tušení. Teprve až z těch záznamů vyplynulo, že spolu se mnou byl tehdy odebraný i můj starší bratr. Zatímco já jsem putoval do kojeneckého ústavu, jeho jako 5letého umístili do dětského domova. Žili jsme odděleně, každý v jiném městě a dozvěděli jsme se o sobě teprve nedávno.
Máma říkala pravdu
Snažili se rodiče o nějaký bližší kontakt s vámi?
První vzpomínku na dětství mám jako 3letý. Přesně si vybavuji den, kdy jsem přecházel z kojeneckého ústavu do dětského domova. Střih. Prázdno. Další pak jako 4letý, kdy za mnou přišla máma, přinesla mi ovoce a posadila si mě na klín. Pak si vzpomínám na jednu vychovatelku, která mi po té návštěvě s mámou podávala v šatně šatičky s bílým lemováním a panenku a říká mi, že to mám od mámy. Byl jsem z toho dárku zmatený. I když mě máma ten den navštívila, nabyl jsem dojmu, že o mě nejspíš nejeví zájem. Od té doby jsme se jí přestal zabývat. Později, když jsem si tuhle scénu vybavil, vždycky jsem si říkal, že moje máma ani neví, koho porodila.
Měli jste příležitost si o tom všem promluvit?
Došlo k tomu před pár lety a svedla nás k tomu náhoda. Jednou si mě do přátel na Facebooku chtěl přidat jakýsi Jirka. Když jsem mu žádost o přátelství schválil, vytáhl na mě, že je můj bratr a jestli si pamatuji, jak jsme si spolu jako děti hráli. Absolutně jsem netušil, co to je za člověka. Když se mě po chvilce zeptal, zda se moje máma jmenuje Gabriela, a já mu odepsal, že ano, bylo jasné, že my dva jsme sourozenci. Psali jsme si dlouho a když mě Jirka ke konci požádal, zda se nechci sejít i s mámou, odmítl jsem. Dohodli jsme se, že za mnou přijede se sestrami. O pár dní později přijeli do Prahy a přesvědčovali mě, abych s nimi odjel do Varnsdorfu a potkal se s mámou. Nakonec jsem souhlasil, ale upozornil jsem je na to, ať nečekají, že jí někdy budu říkat mámo.
Jak vaše setkání s biologickou mámou probíhalo?
Bylo vlažnější, ale byl k tomu tehdy důvod. Měl jsem zato, že do té doby za mnou přišla do dětského domova jen jednou a ani nevěděla moje pohlaví. To se samozřejmě vysvětlilo. V dětském domově si zjevně nepřáli, abych k mámě tíhnul, protože ji nepovažovali za dobrého člověka. To byl nejspíš důvod, proč mi dali ty šaty a panenku a řekli, že jsou od mámy. Chtěli, abych na ni zapomněl, což se jim povedlo. Hovory s mámou mě vedly k dalšímu pátrání v minulosti.
Na co jste přišel?
Ve stejnou dobu jsem s Markétou Hajskou a Marií Bořkovcovou (pozn. red. dnes Podlahovou) spolupracoval na sérii komiksů Nejisté domovy o dětech, které vyrůstaly v ústavní péči. A jeden komiksový díl byl i o mně. Komiks vznikal tak, že jsem s Markétou a Marií vedl dlouhý rozhovor o svém životě a ony vše nahrávaly. Vyptávaly se mě na mé vzpomínky z dětství, pocity, jeli jsme společně do dětského domova, kde jsem vyrůstal, a snažili jsme se zdokumentovat mou minulost, aby mohl ilustrátor vytvořit autentický scénář a přiblížit čtenářům můj osud. Dokonce jsme zašli i na Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) na Městský úřad ve Varnsdorfu, kde jsem si vyžádal svou osobní složku a zkopíroval si ji. Díky tomu, co jsem v ní našel, se ukázalo, že máma říkala pravdu. Narovinu přiznávám, že za jiných okolností bych některým máminým tvrzením nevěřil nebo bych o nich pochyboval, ale tady nebylo o čem. Například bylo absurdní číst, že si tehdejší vychovatelky stěžovaly, že máma za mnou chce pořád chodit na návštěvy a udržovat se mnou častý kontakt.
Začal jste mámu vidět v jiném světle?
To rozhodně. Měl jsem na ni úplně jiný názor než v tu chvíli, kdy jsem seděl se svými sourozenci v autě směr Varnsdorf a měl jsem se s ní po letech potkat. Vlastně jsem jí neměl co odpouštět. Vše, co ta složka obsahovala, nasvědčovalo tomu, že úřady a soudy neměly zájem vrátit mě zpět k mámě, která o mě stála. Důvody, proč mě nechaly v ústavu, byly i tehdy nezákonné. Samotné záznamy jasně dokazovaly, že já do dětského domova nepatřil a měl jsem vyrůstat se svou rodinou.
Stěžoval jste si někdy na postup zaměstnanců dětského domova?
Ne. Byl jsem rád za to, že jsem zjistil pravdu, ale žádné další kroky jsem neučinil.
S otcem jste byl v kontaktu?
Od mých 9 let za mnou jezdil jednou ročně, někdy i dvakrát do roka a bral si mě k sobě do Prahy na prázdniny. Žil skromně. Dnes si myslím, že v úředních věcech neuměl vůbec chodit a nikdy se mu nepovedlo, aby mě získal do své péče.
Změnila se, co jste opustil brány dětského domova, ústavní péče o děti v Česku?
Dětské domovy už nebrání dítěti, aby navštěvovalo svou biologickou rodinu, trávilo u ní víkendy, svátky či prázdniny. Jinak pracují i soudy, byť je stále celkem běžné, že jsou děti odebírány z rodin z nezákonných důvodů, jako jsou chudoba a špatné bytové podmínky. Jinými slovy také dnes se můžeme setkat s podobnými případy, jako je ten můj. Co se určitě změnilo, je slovník, který se používal tehdy a dnes. Předsudky vůči Romům už nejsou v úředních zápisech a soudních rozhodnutích tak explicitní. Například v úředních zápisech už nenajdete sdělení, že se jedná o Romku štítící se práce, což bylo v minulosti běžné, zatímco dnes se vše víc skrývá.
Ze školy na ministerstvo
Čistě hypoteticky, jakého byste dosáhl vzdělání, jestliže byste vyrůstal v biologické rodině?
Pokud bych vyrůstal ve své biologické rodině, měl bych zřejmě nižší šance na vzdělání. Nejspíš bych chodil na školu ve Varnsdorfu a stejně jako mého bratra by se mě tam snažili přeložit do zvláštní školy. S jistotou to říct ale nemohu, protože tuhle zkušenost nemám. V dětském domově ty šance byly možná překvapivě velmi podobné. Dozvěděl jsem se totiž, že v pedagogicko-psychologické poradně mé vychovatelce doporučovali, abych přestoupil ze základní do zvláštní školy. Ona ale s návrhem nesouhlasila, čehož si dodnes cením, protože už od základní školy jsem cítil, že bych jednou rád studoval. Po střední jsem se rozhodl jít do Prahy studovat mezinárodní vztahy na Anglo-americké vysoké škole, lákala mě výuka v angličtině.
To asi nebylo levné…
Šel jsem s tím za tehdejším ředitelem dětského domova Tomášem Kahanem a ten mi poradil, abych se obrátil na dnes už zaniklou Nadaci Veolia, zda by mě finančně nepodpořila během studií. To vyšlo. Do toho jsem si zjistil, že samotná univerzita nabízí stipendium pro romské studenty, takže jsem se rozhodl, že si o něj zažádám. V Praze se mi začalo dařit, dokonce jsem si zkusil na vlastní kůži vyjet na stáž do Bruselu. To mi hodně dalo do života. A po bakaláři jsem hned záhy nastoupil na Úřad vlády jako asistent v Agentuře pro sociální začleňování, kde jsem působil rok. Zpětně to vnímám tak, že jsem měl štěstí na lidi, kteří mi věřili a podporovali mě v mém úsilí jít cestou za vzděláním a v životě se neztratit.
Vaše první zaměstnání bylo nakonec předzvěstí vaší budoucí kariéry. Dnes působíte jako poradce radní Mileny Johnové pro zdravotní a sociální oblast na Magistrátu hl. města Prahy. Čím se konkrétně zabýváte?
Soustředím se na problematiku mladých lidí z Prahy, kteří opouštějí ústavní a pěstounskou péči. Každoročně odchází jen z ústavů 4 desítky mladých lidí. Kolik jich odchází z pěstounské péče, nevíme. Stovky až tisíce mladých lidí už žije samostatně. Přesná čísla k dispozici nemáme. Nevíme, kolik z nich potřebuje bydlení, kolik podporu při vzdělání nebo hledání zaměstnání. Rádi bychom v Praze zavedli komplexní systém podpory těchto mladých lidí podložený konkrétními čísly. Měli bychom být od příštího roku schopni zjistit, kolik jich odkud a kam odchází a jaké mají potřeby. Například jim zajistit samostatné nebo sdílené bydlení, podpořit je ze Sociálního nadačního fondu hl. města Prahy, který právě proto vznikl. Nebo jim zajistit psychologickou, adiktologickou a další odbornou pomoc.
Vedle toho už 4. rokem působíte na Ministerstvu práce a sociálních věc jako vedoucí týmu, který podporuje projekty Housing First zaměřující se na lidi bez přístřeší. Patří mezi klienty i Romové?
Přibližně 40 % jsou Romové. Jakkoliv si to někteří nemyslí, tak jsou to právě oni, kdo jsou často na trhu s bydlením diskriminováni. Díky projektům se podařilo nejen jim, ale i dalším účastníkům, například matkám samoživitelkám, seniorům, lidem se zdravotním postižením nebo i mladým lidem opouštějícím ústavy získat nový domov. Podle průběžných odhadů to vypadá, že více než 80 % se nový domov daří udržet.
Jak vzpomínáte vy na svůj odchod z dětského domova? Podle expertů nebývá v Česku zrovna hladký.
Můj odchod nebyl rychlý, ale postupný. Začalo to v mých 20 letech, kdy jsem přijel do Prahy, měl jsem zajištěnou finanční pomoc od nadace a nějakou menší podporu také od dětského domova, kde jsem byl už veden na dobrovolném pobytu. Zvládl jsem to díky finanční i osobní podpoře, a to nejen v dětském domově, ale i mimo něj. Do toho jsem chodil na brigády, protože život v Praze je nákladnější než jinde. Odlišnou zkušenost mohou mít mladí dospělí, kteří stejnou podporu nezažili. Vím, že se mnohdy snaží opustit brány dětského domova co nejdříve, klidně ze dne na den, a to i přesto, že mají s rodinou přetrhané vztahy. Někteří ani nedokončí školu. Riziko, že skončí na ulici, je v takovém případě obrovské. V Česku zcela chybí systém komplexní podpory těchto mladých lidí. Je zapotřebí s nimi pracovat průběžně, jedině tak pro něj bude přechod do dospělého života snazší.
Z průzkumu organizace Spolu dětem z roku 2010 vyplynulo, že vyššího odborného a vysokoškolského vzdělání dosáhne jen každé 171. dítě vyrůstající v dětském domově. Změnilo se od té doby něco?
Zas tak ne. Přibližně 80 % dětí skončí na učňácích, jen malé procento jich jde na střední školy a vysokoškoláků je ještě méně. Důvodů je celá řada. Nejpodstatnější z nich podle mě je ten, že v ústavní péči nemáte tolik pozornosti jako v rodině. Vychovatelé v dětských domovech mají na starosti až 8 dětí různého věku, s různými schopnostmi a různou potřebou podpory. To je hodně. Navíc to není jen o počtech, ale i o přístupu. Rodič se ke svému dítěti chová jinak než vychovatel. Možnosti seberealizace a osobního růstu budou v ústavu oproti běžným rodinám vždy omezené.
Používá vás vedení domova coby dobrý příklad pro ostatní?
Nevím o tom. Někdo mi ale řekl, že když jsem byl na vysoké škole, tak se čas od času na různých místech chlubili, že v domově vychovali vysokoškoláka. To je ale běžné a zcela pochopitelné.
Co pro vás znamená romství? Prohloubilo se ve vás v okamžiku, kdy jste navázal bližší kontakt se svou rodinou?
Rodina, společná historie, jazyk, zvyky. Romství je pro mě mnoho věcí. Hodně jsem ho začal vnímat až poté, co jsem odešel z ústavu, protože jsem se mohl každý den vídat s rodinou. To bylo nové, každý den jsem mohl být mezi svými.
Setkal jste se někdy ze stejného důvodu s předsudky?
S předsudkem, že jsem vyrostl v dětském domově, jsem se nikdy nesetkal. Naopak s předsudkem ohledně své etnicity se setkávám často. Třeba kdykoliv jdu na úřad, a to i pracovně, vrátní se mnou mají pravidelně problém. Zatímco mí čeští kolegové vstupní kartičku ukazovat nemusejí a procházejí ráno i v době oběda vrátnicí bez problémů, u mě je problém skoro pokaždé. Ale beru to už s humorem.