„Dokud ji člověk nezažije, vůbec netuší, co válka je,“ říká jednašedesátiletý ruský veterán žijící v Česku, který kvůli obavám o své bezpečí nechce ani dnes zveřejnit svou identitu. V. se narodil v Kazachstánu, po narukování byl jako mladík nasazen mezi prvními sovětskými vojáky v Afghánistánu v zimě 1979. „Zvláštní bylo, že nám nikdo nedal rozkaz střílet. Nikdo nezavelel: Pal! nebo Do útoku!. Prostě někdo začal střílet po nás, tak my jsme začali střílet po nich,“ vzpomíná na chaos, který nakonec roztočil kola nenávisti.
V prosinci uplyne 41 let od sovětské války v Afghánistánu, která bývá experty vnímána také jako jeden z důvodů nedávného americko-afghánského válečného konfliktu. Vy jste v ní jako mladík bojoval. Jak na ni vzpomínáte?
Úplně na začátku válka člověku připadá spíše jako nějaká hra. Vše jsem si plně uvědomil, až když začali nosit naše mrtvé. Všechno jde stranou a pocity, co měl člověk předtím, se změní. Nic jsme proti Afgháncům neměli. Nikdo nechce střílet, nikdo nechce umírat. K čemu to je? Válka živí jen politiku, zatímco obyčejní lidé nesmírně trpí.
Do Česka jste přišel před 25 lety. Co vás k tomu vedlo?
Lehké to nebylo, nikdo mě tady nevítal, ale musel jsem odejít hlavně kvůli svému synovi. Po rozpadu Sovětského svazu jsme jako Rusové žili v Kazachstánu bez dobré perspektivy. Vztahy mezi národy se vyostřovaly a Rusy už nechtěli přijímat ani do škol. Jedna známá chvíli pobývala v Česku, řekla, že tam bychom mohli emigrovat. Nevěděl jsem, že tady panuje taková nenávist k Rusům. Komunisté nás vedli k tomu, že jsme nejslušnější lidi, že žijeme jen pro pravdu, nic zlého nikomu neděláme. A najednou zjišťuješ, že nás všude nesnáší. Je nás 200 milionů lidí a všichni hozeni do jednoho pytle! Teď už si to vůbec neberu. Hlupák mi bude dávat za vinu i rok 1968, ale já jsem o okupaci nerozhodl. Byl jsem desetiletý kluk. Předsudky fungují všude a budou vždycky, proto je potřeba člověka poznat osobně. V Čechách je přece 10 milionů lidí a každý je jiný: jeden šmejd, jeden hrdina. Než někoho odsoudíte, vyhodnoťte prosím konkrétní skutečnosti.
Narodil jste se ale v Kazachstánu, jaké jste měl dětství?
Celé léto jsem běhal naboso v černých kalhotách s jednou kapsou. Škola byla blízko, chodili jsme tam sami pěšky. Máma byla učitelka, otce zabil elektrický proud. Když mi bylo pět let, opravoval prasklé potrubí na našem domě. Něco špatně zapojil a zabil ho výboj. Já to tenkrát viděl. V tom věku jsem si ale neuvědomoval, co se děje. Pamatuji si jen takové útržky. Maminka zůstala s námi, třemi dětmi, sama. Byli jsme chudí, ale tehdy na tom byli všichni okolo podobně. Ve městě bylo vše ruské, postavili jej Rusové. Ve školní třídě byl třeba jen jeden Kazach. Svět se nedělil na Kazachy a Rusy. Jako děti jsme si spolu hráli a vůbec žádný problém nebyl. To přišlo až později.
Ani žloutenka tě nevysvobodí z pekla
Nakonec jste se stal vojákem jako váš otec, který bojoval ve druhé světové válce proti nacistům. Jak k tomu došlo?
Zkoušel jsem studovat, moc mě to ale nezajímalo, tak jsem ve dvaceti letech musel na vojnu. Zeptali se, zda chci k paragánům, což je náročná služba, ale lákala mě. Stal jsem se výsadkářem-spojařem u jednotky v Bělorusku. Poprvé skočit byla síla - kilometr prázdna pode mnou a musíš. Nakonec jsem absolvoval asi třicítku seskoků. Někdy s námi létali i hodinu a půl, než jsme provedli výsadek. Někteří důstojníci měli „zelené mozky“ a chovali se, jako by byli pány našich životů. Nemohl jsem se tomu přizpůsobit. Nejsem rozhodně voják tělem a duší.
Kdy přišlo nasazení v Afghánistánu?
Po roce v Bělorusku nás jednou v noci probudil poplach. Jako vždy jsme vyskočili, navlékli si všechno vybavení a běželi k autům. Byli jsme tam jen vojáci, žádní nadřízení. Pak běžel okolo nějaký důstojník a křičel, že máme rychle nafasovat padáky. Začalo nám docházet, že se nejedná o cvičný poplach. Tehdy říkali v televizi něco o nepokojích v Íránu, mysleli jsme si, že nás pošlou tam. Nafasovali jsme tři krabičky s jídlem na tři dny a jeli na letiště. Poprvé v životě jsem viděl tak obrovská letadla, stíhačky jak ze sci-fi, strategické bombardéry…
Bál jste se v tu chvíli?
Snažil jsem se nebát, byl jsem o trochu starší než ti osmnáctiletí kluci okolo. Některé přivezli ještě z přijímaček, ani nikdy pořádně nestříleli. Nafasovali jsme ostré náboje a nastoupili do letadel, která vzlétla neznámo kam. Přistáli jsme v Taškentu. Tam jsme byli tři dny a stále jsme nic nevěděli. Byl to hrozný pocit, tušili jsme, že jdeme do války, ale vůbec jsme nevěděli kam. Po třech dnech nás zavolali na nástup a plukovník jen řekl, že letíme do Kábulu. Ani jsme nevěděli, kde to je. Ptali jsme se jednoho staršího pilota a ten říkal, že tam jsou akorát hory a vedro. Vzlétli jsme a když jsme konečně přistáli, byl všude kolem sníh. Byli jsme na Uralu. Ráno začala výcviková instruktáž. Detonační zápalné šňůry, různé výbušniny atd. a jak s nimi nakládat. Pak jsme měli několik poplachů, rychle naskákali do letadel a nic, zase zpátky. To se opakovalo čtyřikrát za sebou.
Na popáté jste už definitivně letěli do války?
Zase je poplach a najednou první letadlo vzlétlo. To byl nejhorší pocit, věděli jsme, že teď je to vážné. Letěli jsme dost dlouho a pak začalo letadlo prudce klesat. Letiště v Kábulu je skoro ve 2000 m n. m. První letadlo požádalo o „nouzové přistání“, ostatní pak přistály za ním. Byl to vojenský trik, podobně to udělali v srpnu 1968 v Praze i Brně. Letadlo tedy přistálo, výsadkáři-průzkumníci vyskákali a bez jediného výstřelu obsadili letiště. My jsme už přistáli normálně. Najednou se dívám, stál tam afghánský voják a měl úplně vystrašený pohled. V ruce držel stařičký samopal s kulatým zásobníkem, my jsme měli asi třicet obrněných a vyzbrojených vozů. Byl úplně sám a křičel na nás v jejich řeči: „Stát!“ Velitel pluku s tlumočníkem vystoupil a něco mu říkali. Pak poodstoupil, ještě nám zasalutoval a my jsme jeli. Byl to z jeho strany opravdu hrdinský čin se nám postavit.
To zní neuvěřitelně…
Vyjeli jsme jen kousek z letiště, v poli postavili auta dokola a čekalo se. Byl mráz. Pak přišlo ráno, rozednilo se a oteplilo. Strávili jsme tam v pohodě celý den, stále nikdo nic nevěděl, začalo se stmívat. Za tu dobu jsme neviděli vůbec nikoho ani žádného civilistu. Najednou přišel rozkaz připravit se na odjezd. Noci tam jsou velmi temné, není vůbec nic vidět. Ani Kábul nesvítil, později jsme se dozvěděli, že to byla diverzní akce. Jeli jsme bez světel, všichni se zapnutým nočním viděním. V obrněných vozech jsme vjeli do úzkých uliček Kábulu, tak tak se jimi dalo projet. Dojeli jsme k centru, kde se začalo střílet. Na velkém náměstí sídlil jejich generální štáb, naproti dům vlády a my jsme stáli přímo vedle. Byl tam velký chaos i v rádiu mezi našimi důstojníky. Afghánští vojáci v tu dobu neuměli nic. Důstojníci uměli předvést parádu, ale v praxi neuměli ani správně zavelet. Pak přišel rozkaz, že máme obsadit generální štáb. Připojily se speciální elitní jednotky. Oni šli z jedné strany, my z druhé. Během noci jsme všechno obsadili, všude okolo se střílelo. Zvláštní bylo, že nám nikdo nedal rozkaz střílet, jak jsme čekali. Nikdo nezavelel: „Pal!“ nebo „Do útoku!“. Prostě někdo začal střílet po nás, tak my jsme začali střílet po nich.
Jaký to byl pocit, střílet po neznámých lidech v neznámé zemi?
Vůbec celá ta válka byla strašně hnusná. Po půl roce jednomu klukovi napsala jeho nevěsta dopis. Její bratr s kamarádem, sedmnáctiletí kluci, chtěli jít bojovat do Afghánistánu. Když nám ten dopis dočetl, začali jsme se smát. Ti kluci si představovali, jaká je válka hrdinství. Dokud ji člověk nezažije, vůbec netuší, co obnáší. Střílí se a zabíjí, a to je jen jedna třetina toho pekla. Bylo tam strašné vedro, pořád jsme měli žízeň, písek skřípal mezi zuby, hrdlo bylo neustále vysušené a podrážděné. Měli jsme „prádelní“ vši. Byly v oblečení a nedalo se jich zbavit. Celé nás žraly. Stále špína, stále průjmy. V Afghánistánu nebyly nikde toalety. Kadibudka tam stojí na stráni, vchod je seshora a vše to stéká po kopci. Mají velmi neúrodnou zem, tak fekálie sbírali na hnojení. Skoro všichni měli žloutenku, ale neposlali je domů. Jeli do Taškentu na léčení, pak zpátky do války, aby se vojáci záměrně nenakazili a nezkoušeli se tak dostat domů. Jen pár lidí se dostalo na otočku do Ruska, většinou jako doprovod mrtvého. Odvezli domů rakev a museli se vrátit. Vyprávěli, jak bylo hrozné znovu nastoupit do letadla a letět zpět.
Cítil jste nenávist k protivníkovi?
Ani jsem nevěděl, kdo jsou, v životě jsem neviděl živého Afghánce. Prostě normální lidi jako třeba naši Tádžikové. Najednou po nás začali střílet, tak jsem se skrčil za nějaký obrubník a taky vypálil dávku. Taková je válka. Úplně na začátku člověku připadá spíše jako podivná a chaotická hra. Já jsem si naplno uvědomil, že je to skutečnost, až když začali nosit naše mrtvé. A těch neustále přibývalo. To už jde vše stranou a pocity se změní. Nic jsme proti Afgháncům neměli. Všichni lidé v ní nesmírně trpí. Všichni kromě těch, co ji organizují. Hrdinství se prodává jako reklama na válku, ale ve skutečnosti k němu má daleko. Žiješ si ten svůj život a vůbec ho nechceš položit za nějakého pohlavára.
Věděla rodina, kde jste a co se s vámi děje?
Nejprve nikdo nevěděl, kde jsme, nedostávali jsme žádnou poštu. Chtěl jsem napsat domů, ale to jsme zpočátku nesměli, dovolili nám to až po měsíci. Jenže jsme neměli papír, obálky, nic. Pak jsem nějaký papír našel, tak jsem na něj namaloval růži a slepil ho jako obálku. To byl můj dopis domů. Všechno se cenzurovalo. Napsal jsem, že jsem na služební cestě hodně na jihu. Doma to pochopili. Museli jsme dokonce oficiálně podepsat papír, že jsme v Afghánistánu byli až od 1. ledna 1979, a ne už od 22. prosince. Protože „afghánská revoluce“ začala podle SSSR až v lednu. Všechno je to politika. Ještě úplně před odjezdem do Kábulu jsme museli ze sebe sundat všechny znaky sovětské armády. Jen opasky se sponami ve tvaru hvězd nám zůstaly, ty jsme sundat nemohli (směje se).
Jak jste vnímal protivníky?
To, jak vidíte nepřítele, se odvíjí od vašeho charakteru a zkušeností. Někdy jsem měl vztek. Afghánci jsou mimořádní vojáci. Ještě před prvním bojem přišel politruk a začal nám vysvětlovat, že na rovině nad afghánskou armádou zvítězil každý, ale v horách za celou historii ještě nikdy nikdo. Říkali jsme si, co to je? Afghánci proti nám a moderní technice?! Jenže do hor nemůžete jet auty a běhat v takové nadmořské výšce nezvládáte. V Bělorusku jsme běhali v rámci výcviku i šest kilometrů a v afghánských horách neuběhneš ani sto metrů! Místní se tam narodili, ani netuší, že může být někde víc kyslíku. V rámci průzkumu jsme přes dalekohled viděli, jak běhají po horách s batohy a zbraněmi jako kamzíci. My jsme tam sotva šli. Ukázalo se, že jsou dobří vojáci, takže k nim máte respekt, i když jsou to „bušmeni“, co protivníkovi klidně podříznou hrdlo a otevřou břicho. Vyhlásili džihád a to pak, když zabiješ bezvěrce, máš v Ráji vystaráno.
Co vaši spolubojovníci?
Některé kluky to psychicky dostalo a pak museli do špitálu na léčení. Hodně se braly drogy, hlavně „čars“, opiát z máku. Taky jsem ho zkusil, ale nebylo to pro mě. Mnoho z nich čars shánělo pak ještě i v civilu. Za rok, co jsem byl v Afghánistánu, jsem pochopil, jak je to absurdní a že válka není řešení ničeho. Když jsem se po roce měl vrátit domů, přišla další zkouška. Řekli nám, že zítra ráno pro nás přiletí letadlo, přiveze mladé kluky na výměnu a my tím letadlem odletíme. Najednou v noci poplach. Hned jsme věděli, že nikdo z nás neodletí. Afghánistán nebyla taková válka s pomyslnou frontou, oni tam a my tady. Byla to partyzánská válka. Průzkumníci řeknou, že v určité vesnici je nepřítel a jede se tam, všechno se vystřílí a jede se zpátky. To neznamená, že jsme stříleli civilisty. Ne, to já jsem osobně nezažil. Buď už byli civilisté mrtví, nebo byli s nimi a stříleli po nás. Nebo to nebylo poznat, prostě partyzánská válka. V podstatě chápu ten jejich vztek. Když přijde někdo do mé země, taky ji budu chránit za každou cenu. Hned v té době, když začali být na naší straně mrtví, tak jsme o tom s kluky mluvili. Co tam děláme, proč tam máme umírat?
Vědělo o tom velení?
Učili nás, že my jsme Sovětský svaz a na nikoho neútočíme, jen se bráníme. A najednou vidíme, že my nic nebráníme. Naopak, oni brání svou zem! Politruci nám opakovali, že to je prostě politika a politika, to je hodně složitá věc. Že to je mezi USA a Ruskem. Kdybychom sem nevpadli my, o dvě hodiny později by to udělali Američani. Že to je poslední místečko, kde ještě Američani nejsou. Chudáci ti Afghánci. Dnes jsem přesvědčený, že se ta válka zorganizovala kvůli zbraním. SSSR od 2. světové války až do té afghánské nikde nebojoval. Zbrojaři potřebovali dostat velké státní zakázky. Tak to je po celém světě, Rusko nebo Amerika. Stát má nakoupeno tolik zbraní, že víc nepotřebuje. Takže je potřeba ty zbraně použít, munici vystřílet, aby se nakupovalo znovu.
Nevnímat tak silně
Co z války nemůžete ani po letech dostat z hlavy?
Jednou zabili kluka, co šel po stráni dva metry za mnou. Jen jsme šli a on dostal ránu rovnou do srdce. V potoku jsem viděl mrtvou holčičku. Měli jsme v pluku tajemníka, fakt hnusného chlapa, všichni ho nenáviděli. Když jsme jeli v koloně, napřed jezdívaly tři tanky s protiminovým zařízením, ale Afghánci měli takovou fintu s cigaretovým papírkem na odpalovacím zařízení, takže mina nevybuchla hned. Odbouchla třeba až šesté, sedmé auto. A vybuchlo auto s tím komsomolským tajemníkem. Vytáhli ho ven jen polovičku. Na torzo těla byl strašný pohled… navíc ten nepopsatelný smrad... vnitřnosti, zvratky, fekálie a krev, vše dohromady. Stáli jsme nad ním a dívali se. Pořád jsem se díval na jeho ohořelý knír. Všichni ho nesnášeli, ale v ten okamžik už to bylo jiné.
Kdy jste se mohl vrátit?
Jednou v noci byl poplach a v tom přišel velitel pluku, všechno zastavil, seřadili jsme se a on řekl: „Ročník 78, podzim, tři kroky dopředu. Rozlučte se s klukama!“ Já jsem velel dvěma mladším klukům, rozloučil jsem se s nimi a měl hodně divný pocit. Všichni jsme byli kamarádi. Nevíš, jestli přežijí, zůstávali ještě půl roku. S těmi, co odjížděli před námi, jsem se ani nerozloučil, nevím proč. Možná ze závisti. Ráno ale letadlo nepřiletělo a my jsme na základně zůstali tři dny sami. Důstojník, co tam byl s námi, rozhodl, že doprovodíme afghánské řidiče převážející výbušniny. Patnáct náklaďáků plných výbušnin, každého posadili do jednoho auta, samopal ven a jeli jsme. Přes centrum, přes celý Kábul! Měli jsme hlídat, aby na nás někdo něco nehodil, aby řidiči dodržovali rozestupy apod. Žádné varování, rovnou střílet po všem podezřelém. Můj řidič si pouštěl nahlas jejich divokou hudbu, zpíval si a s rychlostí a rozestupy si starosti rozhodně nedělal. Naštěstí jsme dojeli asi po třech hodinách v pořádku, ale bylo to obrovské riziko. Ten major nám řekl, že kdo se na to necítí, nemusí jet. Ale já nepojedu a ostatní pojedou?
Vracel jste se do Kazachstánu, ale nakonec jste se přestěhoval do Leningradu. Jak se vám vedlo?
Musel jsem se coby voják v civilu nahlásit na místním vojenském úřadu. Když úřednice viděla, že jsem veterán z Afghánistánu, rovnou běžela pro nadřízeného. Byl jsem úplně první v Leningradu, kdo se z té války vrátil. Plukovník přišel osobně, požádal mě, ať jdu k němu do pracovny. Vyprávěl jsem mu o válce, co ho zajímalo. Veteráni z druhé světové už většinou byli mrtví, my jsme byli úplně noví sovětští veteráni. Dokonce mi řekl, že mám nárok na nějaké úlevy, což jsem netušil. Za dva týdny mi zavolal a řekl, že mám nárok na byt. Dostat zadarmo byt v Leningradu bylo jako dnes dostat byt v centru Prahy! Byla to skvělá zpráva a vlastně asi i jediná „válečná“ výhoda. Postupně s léty veteránů přibývalo a výhod ubývalo. Přišlo pak i období, kdy si civilisté začali na nás ukazovat prstem, co jsme tam vůbec dělali? Když se mě někdo ptal, říkal jsem, že se mě nikdo neptal, zda tam chci, nebo ne. To samé bylo tady v Československu. Nikdo se jich neptal. Nikdo z nich by nešel! Obyčejného vojáka se nikdo neptá. Kdyby odmítl, byl by prostě zastřelen za dezerci.
Bylo to těžké rozhodnutí odjet navždy?
Mám v Rusku dvě sestry, rodinu, tehdy všichni zůstali v Kazachstánu. Dnes už ale také žijí jinde, většina příbuzných se odstěhovala na Sibiř. U nás máme takové přísloví „Kde ses narodil, tam je to pro tebe nejlepší“. Bylo to těžké, ale ani jediný den jsem toho nelitoval. Stýská se mi po lidech, rodině, přátelích, kamarádech. Někdy jedu do Ruska, jindy přijedou oni na návštěvu. Ale je to drahé a musím mít vízum. Stále tam žije má dvaadevadesátiletá matka.
Jaké byly začátky v Česku?
Nejdříve jsem dělal číšníka, pak demoliční práce, na stavbě, to bylo strašné, nevydržel jsem to. Dál soustružníka, což jsem nikdy dělat nechtěl, pak správce na stadionu, plavčíka v bazénu. Bylo toho hodně.
Setkáváte se ještě dnes s projevy rusofobie?
Někdy ano, ale já si to teď už vůbec neberu. Předsudky fungují všude a budou vždycky. Když je někdo třeba popelář nebo cikán, tak nemusí být zlý nebo hloupý. Může být chytřejší a lepší než já. Určitě je potřeba člověka poznat osobně. Hloupý člověk je mi ukradený a chytrý ví, že ani já, ani moje rodina za invazi do Česka nemůžeme. Nebo ty předsudky vůči Rusům už možná nevnímám tak silně jako dříve?
Foto: Afghan Media Resource Center