„Začal mi hlavou mlátit o stěnu a řvát, že jsem blbá kurva. A že když nechci šukat, tak mu ho aspoň vykouřím. Jediné, co si pak pamatuju, je, jak mě pak poprvé udeřil,” stojí ve výpovědi jedné z obětí násilí na ženách, které se objevily ve videu upozorňujícím na podobu i následky domácího nebo genderově podmíněného násilí. Natočily ho ve spolupráci organizace Otevřená společnost a proFem. Výpovědi obětí často brutálního násilí čte několik oslovených mužů. A kamera po celou dobu zachycuje jejich pocity.
„Pak už jsem jenom brečela. Byla jsem jako v křeči. Strkal mi prsty do pochvy a přitom mě druhou rukou držel pod krkem a pak mi zase zakryl rukou ústa, abych nekřičela. Po chvíli se mě pokusil opět políbit, kousla jsem ho a znova křičela. Začal mi hlavou mlátit o stěnu a řvát, že jsem blbá kurva a jestli nechci šukat, tak mu ho aspoň vykouřím',” vypráví Zuzana zážitek ze svých šestnácti let, kdy ji muž na diskotéce surově znásilnil. Její příběh pak byl jedním z těch, které nyní muži oslovení dvojicí organizací na kameru četli. Podobně jako příběh Evy. „Byla jsem úplně blbá kráva, protože mám telefon od O2, byla jsem totální sračka, protože používám na praní značku Persil místo Pervol, byla jsem mrdka, protože vstávám do práce v šest hodin místo toho, abych vstávala až v sedm jakoostatní lidé a další. Dnes již nechápu, jak jsem si to mohla nechat líbit,” vzpomíná. „Jednoho dne, když jsem chtěla odjet za synem, mi řekl, že zůstanu doma. Že mě chce mít nablízku, odmítla jsem, moc jsem chtěla vidět syna a jeho rodinu. Hrozně se rozčílil a začal mi nadávat, jak si nevážím jeho lásky a že přeci jenom chce, abych byla s ním. V té chvíli mi vrazil první facku, dodnes si to pamatuji,” pokračuje. „Prosil mě pak za odpuštění a já mu odpustila. Byla to však facka, která otevřela kolotoč dalších ran,” dodává.
Strach
Domácí násilí má různé podoby. Bývá například sexuální. Bývá také fyzické, které se projevuje bitím, týráním, některé projevy mohou dospět i k těžkému ublížení nebo vraždě. Nezřídka se objevuje také psychické násilí v podobě zesměšňování, ponižování nebo vyhrožování. Může se projevovat také zamezováním v kontaktech s okolím, izolováním člověka od společnosti, kontrolou přístupu k telefonu nebo třeba sociálním sítím. Pro takové násilí se zažil pojem sociální. Někteří lidé pak své oběti také omezují v přístupu k penězům nebo výdělečné činnosti a dopouštějí se tak ekonomického násilí.
Tyto jednotlivé formy se mnohdy prolínají a v průběhu času se mohou projevy stupňovat. „Mnoho obětí se bojí ozvat. Mívají strach, že je pachatel potrestá nebo že jim nikdo nebude věřit. Způsob, jakým se veřejná debata o Istanbulské úmluvě a o násilí vede, jejich obavy ještě zvyšuje. Protože je domácí násilí často skryté a držené v tajnosti, nemáme přesné statistiky. Zkušenost s násilím ze strany partnera nebo blízké osoby má ale podle průzkumů každá třetí žena,” říká Tomáš Pavlas z projektu Genderman organizace Otevřená společnost.
Násilí nedopadá jen na partnery
Přestože většinu obětí podle expertů tvoří ženy, stávají se jimi také muži. „Ve společnosti, která po mužích chce, aby byli vždy silní a tvrdí, to pro mužské oběti bývá velmi složité a zraňující,” vysvětluje Petra Jelínková z Otevřené společnosti. Dodává, že zapomínat nesmíme ani na násilí páchané na dětech nebo na starších lidech. „Senioři a seniorky bývají velmi zranitelní a často se navíc stydí a cítí provinile, pokud jsou pachateli jejich děti.”
Trauma si z projevů domácího násilí mezi rodiči často odnášejí také děti. „Když jsou svědky takových situací nebo třeba jen vnímají napjatou atmosféru, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že později budou mít sklony své vlastní problémy řešit násilně nebo budou náchylnější hledat si takové partnery. Domácí násilí se podepisuje na jejich psychice, školní docházce a dalších mezilidských vztazích,” doplňuje Petra Jelínková. „Proto se pomoc – a hlavně prevence – musí obracet nejen na samotné oběti, ale i na násilné osoby a na ty, kdo by se do těchto situací někdy mohli dostat,” doplňuje.
To potvrzuje také pětatřicetiletá Jana, jejíž příběh HFC přinesla letos v únoru. Sama byla léta svědkem násilí mezi rodiči, kdy otec fyzicky i psychicky týral její matku. „V mojí rodině docházelo k domácímu násilí, vztah rodičů je velmi komplikovaný a rozhodně to není šťastné manželství,” začíná své vyprávění. Matka je dle jejích slov izolována od okolního světa a je vystavena permanentnímu psychickému teroru. „Jedná se hlavně o soustavné ponižování, které občas vyvrcholilo ve fyzické napadení,” popisuje situaci. „Je jí dáváno najevo, že je podřadná – jako žena, jako člověk. Nesmí nikam chodit, musí vařit, prostě dělat muži služku,” doplňuje. „Mlácení. Jen tak spadne ze schodů. Přijedu domů a má modřiny. Údajně někde spadla.”
Podle Jany je dítě v takové rodině rukojmím. Je u toho, ale nemůže nic dělat. Ona sama si dnes většinu věcí z dětství nepamatuje. „Vybavuju si ale emoce spíš než konkrétní události. Je to neuvěřitelný strach, bezmoc. Utíkám mezi ně a snažím se je dostat od sebe. Snažím se tu matku zachránit,” načrtává. Doplňuje, že k tomu všemu měla jako dítě pocit, že se musí mezi rodiči rozhodovat. Koho má mít ráda? Může mít ráda otce, když se takhle chová? Jana si dodnes pamatuje zejména situace, kdy stojí mezi rodiči a brečí. „Jediné, co fungovalo, totiž bylo, když jsem se po tom, co jsem slyšela křik, odhodlala vyjít z pokojíčku a tu matku šla chránit,” vzpomíná. Tyto zážitky na ni měly traumatický dopad. S jejich následky se potýká dodnes - jak ve vztahu k rodičům, tak v partnerském soužití.
Instanbulská úmluva
Video, v němž muži výpovědi obětí násilí na ženách čtou, si klade mimo jiné za cíl upozornit na potřebnost přijetí takzvané Istanbulské úmluvy. Ta dosud nebyla Českem ratifikována a mezi politiky i ve společnosti stále vzbuzuje kontroverze. „Vychází z myšlenky rovnosti žen a mužů. A je opředená řadou mýtů. Rovnost neznamená, že by muži a ženy byli úplně stejní. Pokouší se ale omezovat stereotypy, které příliš často vymezují ženám určitou úlohu, narušují jejich sebeúctu, snižují důstojnost a tím nenápadně budují cestu k domácímu násilí,” shrnuje Tomáš Pavlas. Úmluva vede k lepší spolupráci vlád a občanské společnosti, pomáhá zvyšovat vzdělání a povědomí o tématu rovnosti a genderově podmíněného násilí,” navazuje Petra Jelínková. „Rozhodně nijak neohrožuje rodinu, jak někteří odpůrci tvrdí – zakazuje jen nucené sňatky, ale takovou ,tradici' doufejme u nás nikdo nechce,” doplňuje. Naprostá většina kritiky úmluvy pak podle Jelínkové vychází z nepochopení, někdy dokonce záměrného překrucování jejího obsahu.
Z mužů z videa jsou spojenci
Autoři a autorky videa oslovili několik mužů ze svého okolí. Rozdali jim obálky, z nichž protagonisté vytáhli text, který následně měli na kameru přečíst. Vycházeli z konceptu videa islandského projektu He for She UN Women. Krátký snímek pak nezachycuje jen samotný čtený text, ale také emoce protagonistů, kteří často drásající výpovědi obětí čtou. A emoce jsou často velmi silné. Někteří jen dlouze hledí po dočtení šokovaně do kamery, jiní zadržují slzy nebo kroutí hlavou. A to zejména po tom, co dočtou poslední větu, ve které se dozvědí, že jedna ze čtyř obětí sedí přímo před nimi.
Podle Jelínkové z Otevřené společnosti tato zkušenost účastníky vybudila k dalšímu přemýšlení a odhodlání se naboji proti domácímu násilí aktivněji podílet. „Velmi silné momenty přišly v době zveřejnění videa. Vidět muže, kteří ve videu vystoupili, jak video sdílejí, jak se zapojují do debat a šíří povědomí o tomto tématu, jasně ukázalo, že jsme našli spojence, kteří se obětí chtějí a budou zastávat,” věří Jelínková.
„Motivovat muže pro spojenectví v otázce a problému rovnosti žen a mužů je cílem iniciativy Genderman, se kterou přišla Otevřená společnost před čtyřmi lety. Skupina složená z mužů a žen nejprve diskutovala témata jako komunikace, péče, násilí, nadvláda, prostor, intimita. Každé téma na jednom večerním setkání. Cílem bylo sdílet pohled skrze zkušenosti žen a mužů a následně formulovat doporučení pro muže, co by mohli/měli/musí pro zvýšení rovnosti žen a mužů učinit. Pokud jde o násilí, jedno z doporučení zní: Netoleruj násilí, respektuj ty, kteří o něm mluví. Videospotem jsme chtěli k tomuto přístupu sami napomoci,“ doplňuje Pavlas.
Závěry ze zmíněných diskusí jsou zpracované ZDE. Další příběhy obětí domácího násilí najdete ZDE. Srozumitelné vysvětlení mýtů a faktů o úmluvě najdete ZDE.