Jaké jste měla dětství?
Až na výjimky standardní. Okolo 13 let jsem začala mívat strach ze smrti, hlavně v noci před usnutím. Strach, před kterým jsem chtěla utéct, ale nešlo to. Když o tom někomu řeknete, připadáte si jako blázen. Byla jsem strašně zmatená. Teď vnímám, že tehdy začaly mé úzkosti. Máma mě vzala k psychologovi a psychiatrovi, začala jsem chodit i na neurologii. Řekli mi, že mám v hlavě epileptická ložiska, i když jsem neměla nikdy záchvat. V dětství jsem nezažila žádné trauma ani šikanu.
V té době téma duševního zdraví ještě nebylo tak rozšířené.
Rodiče se snažili, ale neměli o tom dost informací. Já sama se bála nepochopení. Ptali se mě, proč přemýšlím nad takovými věcmi. Říkala jsem, že nevím, ale děje se to. Silné úzkosti se objevovaly jednou za půl roku, za rok, zničehonic.
Kdy jste svoje úzkosti začala řešit alkoholem?
V 16 letech jsem se poprvé opila. Chodila jsem se bavit, pařit. Odmaturovala jsem a v 19 letech se se mnou rozešel kluk, moje první láska. Do toho mi umřel děda. Ač jsem měla okolo sebe lidi, připadala jsem si strašně sama. Naši mě vzali na krizovou pomoc a já sama jsem si pak začala hledat cesty pomoci u psychiatrů. Ty stavy úzkostí, nenaplnění, prázdnoty byly hodně nepříjemné. Tenkrát mi bohužel nikdo neřekl, co vím teď.
Co to je?
To je dlouhý příběh.
Mozek si to pamatuje
Jak pokračoval váš život po střední?
Od 20 let jsem měla antidepresiva a předepsali mi léky na spaní Hypnogen. Když jsem si ho vzala, neusnula jsem, ale přešly mě úzkosti. Bylo mi najednou hezky. Hlava si to pamatovala a když nastala úzkost, rovnou jsem sáhla po Hypnogenu. Čtvrtku, půlku, zvyšovala jsem dávky, aby odezněl strach a napětí. Začátky jsou hrozně nevinné, člověk se jen nechce cítit špatně. Nikdo mě před závislostí nevaroval. Po nějaké době jsem začala méně jíst. Začala jsem se bát, že prášek nebude působit. Do toho jsem pila alkohol. Na 158 cm jsem pak měla 45 kg, padaly ze mě věci. Rodiče se mi vždy snažili pomoci, nevěděli ale, co se přesně děje. Našla jsem si dva psychiatry a nechávala si prášky psát na střídačku.
Co jste dělala?
Pracovala jsem v sázkové kanceláři, kde to bylo hodně stresující a brzy to začalo skřípat. Nechtěla jsem tam chodit a musela jsem si dát prášek nebo alkohol nebo obojí, abych potlačila úzkost. Později jsem se začala v noci pomočovat, to už se nedalo schovat. Rodiče to už začali hodně řešit a já nastoupila na brněnský detox na 10 dní. Vůbec jsem nevěděla, kam jdu a co mě čeká. Sama jsem si nepřipouštěla, že jsem závislá. Mně není dobře, já si jen pomáhám. Tam jsem dostala první skutečný epileptický záchvat, křeče do bezvědomí. Měsíc jsem pak byla na otevřeném oddělení, ale neřešila se tam podstata mých problémů. Nikdo mi nenabízel protialkoholní léčbu. Po návratu domů jsem postupně nastoupila do stejného režimu. Ubylo prášků, ale přibylo alkoholu. Ten je zdánlivě nejrychlejší a nejjednodušší řešení na stres, ale je to strašná a všude dostupná past.
Na detoxu jste potkala svého tehdejšího partnera?
Byl tam se závislostí na pervitinu. Po nějaké době za mnou přijel do Brna a zůstal u nás, než nás rodiče vyhodili. Partnerství dvou závislých lidí většinou nedělá dobrotu, i když on tehdy piko nebral. Vedli jsme povalečský život, chodili jsme po hospodách. Po vyhazovu jsme se přestěhovali do Prahy. Našli si bydlení, pracovali v řetězci s občerstvením KFC a pili. Za neplacení nájmu nás vyhodili z bytu, pak jsme dostali padáka z práce. Jednou jsme se toulali po Hájích a potkali pána, řekli jsme mu, že nemáme kam jít. Vzal nás k sobě do bytu, kde jsme chvíli bydleli. Ale on taky hodně holdoval alkoholu, nakonec nás vyhodila jeho dcera.
Nejhorší fáze přišla pak?
Našli jsme si na Žižkově feťácké doupě. Bylo to hrozné, ale tenkrát mi to nevadilo. Byl to sklep, měli jsme tam matračky, spacáky, snad i stůl. Válely se tam lžičky a stříkačky, děsný bordel, zatuchlina. Nechápu, jak jsem tam mohla přežít. Nebyl tam záchod a mýt jsme se chodili jednou za čas na hlavní nádraží. V tom mém stavu jsem hygienu moc neřešila. Ani zimu jsem nevnímala, ani smrad. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byli. Alkohol tě tak oblbne, že je ti všechno jedno. Nebyla jsem to vůbec já.
Z čeho jste žili?
Tehdy jsme kradli poklice z aut, mřížky, mlhovky, všechno, co se dalo zvenku sebrat. Prodávali jsme to na vrakoviště nebo taxikářům. Pracovali jsme i na objednávku. Za čtyři hezké poklice jsme dostali 500 korun. Za chromovanou mřížku z Audiny 1000 korun. Vůbec mi nedocházelo, že jsem zlodějka. V absťáku si jen říkáte, jak sehnat alkohol. Půjdu krást, nebo půjdu do obchodu do sebe naklopit flašku, jen aby mi bylo dobře. Neřešíte, že to je proti vaší výchově a morálním zásadám. Musela jsem tehdy pít přes dva litry denně, krabičáky a rum. V doupěti mi ukradli tašku s oblečením. Můj bývalý manžel to tam podpálil. Jednou jsem si dala pervitin, ale naštěstí mi neseděl.
Vy jste se stihli vzít?
Ano v Praze. Byla jsem blbá a mladá, chtěla jsem někam patřit, mít nějaký život. Ale třeba svatební prstýnky brzy skončily v zastavárně. Bývalý manžel byl agresivní a bil mě. Když jsem se vdávala, už jsem měla monokl, jen maskovaný make-upem. Fackoval mě. Potřeba k někomu patřit, s někým být převážila nad touhou se kvůli násilí rozejít. V té době jsem nebyla s rodiči v kontaktu, jen jsem občas volala mámě, jestli mi nepůjčí nějaké peníze. Nelíbilo se jí to, ale občas něco poslala. Spávali jsme po domech, pod mostem, v chatce v zahrádkářské kolonii. Jednou mě srazilo auto a byla jsem v nemocnici. Prolítla jsem předním sklem. Měla jsem zlomené obě ruce, roztříštěnou nohu a pánev.
Přemýšlela jste v té době, že přestanete pít?
Ne. Můj bývalý manžel za mnou ani nepřišel. Nechala jsem se přeložit do Brna. Když mě pustili, bydlela jsem nějakou dobu u babičky. Jenže jsem se pak vrátila do Prahy k bývalému. Lítala jsem se sešroubovanou nohou a s berlemi opilá po ulicích. Měla jsem epileptické záchvaty. Šrouby jsem si zlomila a noha mi špatně srostla.
Skončila jste někdy ve vězení?
Ne. Párkrát nás chytli, ale byli jsme domluvení, že to bývalý manžel vezme na sebe a já nebudu vypovídat. On byl nějakou dobu ve vazbě. Zůstala jsem sama v Praze. Nevěděla jsem co dělat. Asi mě osvítil duch svatý, ač nejsem věřící. Šla jsem na autobusák a poprosila řidiče, zda by mě nevzal do Brna, že mu pak donesu peníze. Vzal mě a nic nechtěl. Pak jsme s rodinou domluvili tříměsíční protialkoholní léčebnu v Jihlavě. Po ní jsem byla v domě na půl cesty Lotos. Léčení je dlouhý proces, u mě trvalo dva roky. Potřebujete velkou fyzickou, psychickou podporu, pomoc s řešením dluhů. V Lotosu byli lidé, se kterými jsem si mohla kdykoli promluvit, drželi mě nad vodou, díky nim jsem dnes bez dluhů. Nevím, jak bych to zvládla sama.
Pomohlo to?
Začala jsem pracovat. V Lotosu jsem si našla přítele. Byl jednou nohou venku, proto to personálu nevadilo. Jinak jsou tam intimní vztahy zakázané, protože by mohly narušit léčbu. V roce 2009 se nám narodil syn a nějaké čtyři roky jsme abstinovali. Přítel chodil do práce a fungoval. Pak si začal dávat pivo. A já taky, říkala jsem si, že když takovou dobu nepiju, nic mi to neudělá. A pak jsem se jednou probudila a zjistila, že se zase musím napít už ráno, protože jinak je mi blbě. Už jsem se zase vezla, byla jsem zpátky v kolotoči. V roce 2013 mě navíc dostihl obrovský dluh a to mě rozhodilo. Zase jsem si pomohla alkoholem. Bylo to před Vánocemi. Připadala jsem si sama a rozpila jsem se. Nešlo to zastavit. Šla jsem přes záchytku na detox.
Mechanismy pomoci
Ale už jste měla v sobě mechanismus říci si o pomoc?
Ano, a především jsem měla syna. Byla jsem zvyklá na nějaký život a nechtěla se vrátit třeba na ulici. Od té doby abstinuji úplně. Raději závislost nepokouším, mozek si ji pamatuje. I v nealko pivu je něco, co připomíná alkohol. Pak se spustí nezvladatelná touha zase pít. Je to jako když vypustíte džina z láhve a je to nezastavitelné.
Jak se vám daří abstinence teď, po deseti letech?
Mám suchou domácnost. Jednou přišel kamarád, přinesl si rum a kolu. Čichla jsem si k tomu a nic to nevyvolalo. Ale když jsem usínala, cítila jsem všude rum, v puse, v hlavě, měla jsem velké bažení. Naštěstí mi najel krizový plán, musím se najíst, musím něco dělat. Bylo šílené to zvládnout. Od té doby nesmí nikdo k nám domů přinést žádný alkohol. Můj přítel, otec mého syna, tragicky zemřel. Udusil se zplodinami, bylo to spojené s alkoholem, mohl za jeho smrt. To byla velká krize, ale sama už jsem o pití neuvažovala. Byl to hrozný šok. Ale na prvním místě bylo postarat se o syna. Měla jsem hrozné výčitky, jestli jsem něco nemohla udělat jinak a mohlo to jinak dopadnout. Ale na alkohol už jsem myšlenky neměla.
Ivana svou závislost přetavila v pomoci ostatním. V organizaci Renadi pracuje jako peerka i vyhledává potenciální klienty přímo v terénu.
Jak jste se pak dostala k pomoci ostatním s podobnými potížemi?
Docházela jsem na terapie k Pavlu Nepustilovi. Nabídl mi čtyřtýdenní výcvik v recovery koučování. V Brně tehdy založili novou organizace Renadi, kde jsem začala pracovat. Ve výcviku se člověk učí pracovat se svým příběhem, sám se sebou, je tam kurz sebeobrany a první pomoci. Dozví se základní informace o traumatech a závislostech. Výcvik mi velmi pomohl. Také jsem tam slyšela další příběhy zotavení, což mi dalo další naději.
V čem je největší přidaná hodnota recovery koučů?
Klienti mi možná více a rychlej důvěřují, protože já můžu říct, že vím, jaké to je, prošla jsem si tím. Cítí pochopení a nepřipadají si v tom ztracení sami. Naše příběhy nejsou stejné, ale mají dost podobností. Já to mám teď jako zaměstnání skoro na plný úvazek. Dělám v terénu a v K-centru. Chodím za lidmi, domů, do nemocnice i na ulici. V rámci potravinové pomoci rozdávám balíčky. Tím taky oslovujeme klienty a navazujeme s nimi kontakt. V mém vlastním zotavení pomáhá, že můžu využít moje zkušenosti k pomoci druhým. Dává mi to dobrý pocit, dává mi to něco dobrého, sdílet, poradit, je to pro mě posun. To špatné, co jsem zažila, je možné vytěžit v dobrém.
Ví váš syn vše o vašem příběhu?
Dávkuju mu to postupně. Není dobré na dítě vybalit vše najednou. Ví, že jsem závislá, že jsem žila na ulici, že jsem byla v léčebně, že jsem kradla. Nemám před ním co tajit. Postupně se bude doptávat. Myslím, že je důležité, aby rodiče s dětmi komunikovali o možných závislostech.
Co jsou největší lekce vašeho života?
Přiznat si problém. Nebát se říct si o pomoc. Nezlehčovat. Přijmout podporu druhých.
Foto: Archiv Ivany