S narativem bílé genocidy v JAR se nejčastěji do světa šíří emotivní příběhy farmářských rodin, které se staly terčem násilných útoků. Právě ty mají dokládat, že k cílenému vyhlazování bělochů v zemi dochází. Třetí reportáž ze série Planeta JAR přináší příběh manželů Binggeliových, kteří se stali oběťmi násilného útoku téměř před patnácti lety. Dodnes se potýkají s traumatem i strachem, svou farmu však opustit odmítají. Reportáž popisuje i zkušenost čtyřicátnice Maddie. Ta byla před necelým rokem spolu s partnerem a bratrem na farmě několik hodin mučena. Útočníci ji popálili na několika místech žehličkou, polévali ji horkou vodou a musela snášet opakované bití. Jizvy po těle od popálenin má dodnes. Jak tyto činy Binggeliovi i Maddie vnímají? Jsou rasově motivované? Reflektují každodenní realitu Jihoafrické republiky?
Je parné únorové dopoledne. Přijíždím na malou benzínku u města Krugersdorp severozápadně od Johannesburgu. Tam už na mě ve svém pickupu čeká asi šedesátiletý Trevor, majitel úspěšné firmy Conserv, která zajišťuje komplexní bezpečnostní systém především pro farmáře. Včera mi poslal souřadnice místa našeho setkání přes WhatsApp. Vidíme se prvně. „Máš toho s sebou hodně?” ptá se pohotově. „Ne, jen batoh a mikinu,” ukazuju do svého vypůjčeného Renaultu. „Tak si naskoč. Tímhle by ses nahoru asi nedostal,” směje se.
Co tím myslel, mi dochází už za chvíli. Sjíždíme totiž z asfaltky a dáváme se kamenitou polní cestou do kopců. Všude kolem jsou louky s vysokou trávou, občas jednotvárnou krajinu zpestří chata nebo jiné stavení. Trevor po chvíli přibržďuje, na cestě leží mrtvá liška. „V poslední době jsme tu měli dost případů vztekliny,” vysvětluje, proč zastavil, aby mršinu obhlédl.
Po patnácti minutách pomalé kodrcavé jízdy brzdíme před jednoduchou bránou ze svařených kovových trubek. K ohradě je připevněná obyčejným drátem. Po dalších desítkách metrů se v dálce začíná mezi vzrostlými listnatými stromy rýsovat bungalov. Vychází z něj starší energický muž s tvářemi ošlehanými od slunce a větru. Vede nás na stinnou terasu, kam po chvíli přichází také jeho doširoka usmívající se žena Anne Marie.
Do třetice všeho zlého
Osmasedmdesátiletý Peter Binggeli pochází ze Švýcarska. Do Jihoafrické republiky přišel v roce 1964. „Dětství jsem strávil po rodinných farmách ve Švýcarsku, mám ten venkovský život rád,” vysvětluje svou motivaci k farmaření. Anne Marie, jejíž rodina pochází z Holandska, potkal až v Africe, kde se narodila. Farmu, jež nese jméno Sterkfontein, koupili asi před pětačtyřiceti lety. Zpočátku na ni jezdili o víkendech, přes týden chodili do jiného zaměstnání. Pak se Peter rozhodl odejít do předčasného důchodu a usadit se uprostřed přírody natrvalo. Je to už dvaadvacet let.
Manželé se zaměřili na pěstování různých druhů květin, zejména pak pro Čechy exotické pretey. Ty pak prodávali na trzích v okolí, jeden čas je živil export květů do Evropy. Zdůrazňují, že oproti představám veřejnosti je farmaření velmi náročné a plné rizik. Peter mluví klidným a rozvážným hlasem. „Jsou to nekonečné výzvy způsobené klimatem,” říká. „Před lety jsme tu například měli studenou frontu. Bylo minus jedenáct stupňů, takže většina našich rostlin umrzla a my museli začít od nuly.” Trvalo jim pak i víc než tři roky, než se podařilo farmu obnovit. „A pak pokračuješ, než uhodí další katastrofa. Pořád tu ale jsme, jsme naživu a usmíváme se,” dává se společně s Anne Marie do smíchu. Smích má však částečně hořkou příchuť. V současné době totiž farma opět neplodí. Nedávno jim většinu rostlin pohltil požár, který na pole doputoval z údolí. A manželé, kteří jsou sedmdesátníky, už začínat znovu nechtějí.
Farma manželů Binggeliových
Katastrofa, která poznamenala jejich život nejvíc, se však odehrála skoro před patnácti lety. Dodnes je pro ně mementem křehkosti života a toho, že pocit bezpečí není v Jihoafrické republice samozřejmost. „Skoro nám zaklepali na dveře,” vybavuje si Peter s pobavením v hlase. Na mysli má pětici ozbrojených lupičů. On sám byl několikrát postřelen, dceru útočníci svázali, jediné Anne Marie se podařilo uprchnout. Po celou dobu se pak skrývala opodál a incident sledovala z vysoké trávy.
Výstřely
„Peter otevřel tyhle dveře a najednou začaly padat výstřely. Já jsem stála tady v chodbě a strašlivě jsem vykřikla,” popisuje Anne Marie přímo na místě činu začátek incidentu, který celé rodině změnil život. „Pak jsem se dala na útěk. Běžela jsem tady kuchyní a zadním vchodem na verandu,” líčí, zatímco mě vede ven z bungalovu, aby mě odvedla na místo, kde pak v běsu ležela v úkrytu. „Viděla jsem, jak ti chlapi pobíhají sem a tam, hledali mě.” Slyšeli její hlasitý výkřik, věděli tedy, že musí být někde v okolí. Z úkrytu vyšla až ve chvíli, kdy nasedli do auta a odjeli. „Bylo to příšerné,” dodává a chvěje se jí hlas.
Návrat do domu nebyl pro Anne Marie snadný. Jednak si nebyla jistá, že všichni pachatelé skutečně odjeli, jednak byla téměř přesvědčena, že jsou manžel s dcerou po smrti. „Nikdy v životě jsem se tak strašně nemodlila,” přiznává a v očích jí stojí slzy. I po skoro patnácti letech od útoku.
Peter a Anne Marie Binggeliovi
„Když jsem pak přišla blíž, slyšela jsem hlasy. Byla to má dcera, která držela v ruce telefon a volala o pomoc.” Podařilo se jí totiž vysmeknout z provazů, kterými ji lupiči svázali, a až na poraněné rameno dívce nic nebylo. Anne Marie se domnívá, že dceru ušetřili z velké nervozity. Netušili, kde se její matka nachází, zda nevolá o pomoc, a tak vzali jen dceřinu kabelku s penězi. „Chtěli po nás jen peníze a zbraně. Ale žádné jsme v domě neměli. Nemáme ani sejf,” říká Anne Marie.
Zato Peter byl ve velmi vážném stavu. Bezhlavě střílet podle něj začali útočníci proto, že kladl odpor. Při otevření dveří totiž držel v ruce velkou svítilnu, kterou vší silou uhodil nejbližšího lupiče do hlavy. Ti ostatní pak začali pálit. „Měl jsem u sebe psa na vodítku. Chtěli nejspíš zabít jeho, místo toho mě ale střelili do pravé nohy. Další rána prošla paží a poslední břichem,” popisuje rozsah zranění. Kulka mu zasáhla plíci a na několika místech porušila tlusté i tenké střevo.
Dcera přivolala na pomoc právě majitele bezpečnostní agentury Trevora, ten však rodině doporučil, aby se na hlavní cestu přiblížili sami. A tak ženy Petera naložily do auta a odvezly do údolí. Jak se později ukázalo, dobře udělaly. Vyslaná záchranka totiž cestou na farmu zabloudila.
Zpackané vyšetřování
Peter strávil dva týdny na jednotce intenzivní péče. Bylo mu tehdy čtyřiašedesát let, přes vážná zranění se mu však podařilo se zcela uzdravit. Napadení mu dodnes připomínají rozsáhlé jizvy. „Ve svém věku už si nemusím hledat přítelkyni, tak mi to tolik nevadí,” vtipkuje.
Značně otřesenou rodinu by tehdy nenapadlo, co bude následovat. Jak potvrzuje Trevor, policie v jejich případě odvedla na místě činu velmi špatnou práci. Přestože manžele v nemocnici ubezpečili, že zajistí veškeré důkazy a pachatele se pokusí dopadnout, nesejmuli v jejich domě ani otisky prstů, ani vzorky DNA. „Dům byl přitom plný krve, která nebyla moje. Musela být někoho z útočníků. Zřejmě se při souboji se mnou postřelili navzájem,” hádá Peter.
Anne Marie na místě, kde se před lupiči skrývala
Policie nakonec zadržela dvojici podezřelých, pro nedostatek důkazů je ale propustila. „Víme celkem dobře, kdo to byl. Ale nebyly důkazy k jejich usvědčení. Dnes jsou až na jednoho všichni z nich mrtví,” dodává Peter. Trevor později v autě k jejich případu poznamenává, že právě skutečnost, že se rodina nedočkala spravedlnosti, vedla k jejich dlouhodobému traumatu.
Odložené případy
Peter s Anne Marie nás provázejí kolem farmy, ukazují nám stařičký traktor, s nímž Peter dodnes jezdí, a z okna na nás pomrkává černošská hospodyně, která zrovna zapíná vysavač. Nakonec zamíříme k Trevorově pickupu, nasedáme a míříme do údolí. Trevor pak během opatrné jízdy po hrbolaté pěšině vysvětluje, že se podle jeho letitých zkušeností většina trestných činů včetně brutálních útoků na farmy nikdy nedošetří. Podle něj je policie podhodnocená, není dostatek kvalitních vyšetřovatelů a práce na místě činu je tak mnohdy amatérská. Nezapomíná zdůraznit, že jihoafrická policie má sice vedle velkého počtu neprofesionálních členů stále i množství skvělých policistů, dopadnout a odsoudit pachatele se však daří jen v naprosté menšině případů. „To znamená, že venku pobíhá spousta kriminálníků, mají na kontě řadu obludných činů, ale nikdy nebyli potrestáni,” kroutí hlavou. Stejné činy pak opakují stále dokola. Jsou pro ně totiž nejsnadnější cestou, jak přijít k penězům.
Binggeliovi před svým domem
Na neefektivní práci policie upozorňuje také bezpečnostní expert jihoafrického Institutu pro bezpečnostní studia Gareth Newham. „V JAR se v tuto chvíli z každé stovky nahlášených vražd podaří vyřešit kolem dvacítky. 80 % z nich tedy vyřešeno není. A ještě horší to je v případě loupeží a znásilnění. Jen kolem 8 % případů znásilnění policie vyřeší,” cituje statistiky.
Příprava a organizace
Podle Trevora i Garetha Newhama je většina útoků na farmy předem naplánovaná. Příprava trvá i několik týdnů. Oběti pak zpětně často hovoří o náznacích, jichž si několik dnů před útokem všímaly. Přesto jim mnohdy nedokáží zabránit. To byl i případ Binggeliových. Dcera Lilian si totiž po večerním návratu na farmu všimla otevřené brány a dalších indicií, které naznačovaly, že nemusejí být na svém pozemku sami. Anne Marie proto rozsvítila velká světla, vše se ale zdálo v pořádku, a tak si daly společně v kuchyni šálek kávy. Úder přišel záhy. Později v blízkosti farmy objevili tábořiště, odkud pachatelé sledovali jejich chování, mapovali jejich denní rutinu. „Mohli nás sledovat tak dva týdny, než se rozhodli zaútočit,” domnívá se Peter.
Podle Trevora stojí za většinou útoků organizované skupiny zločinců. „Působí tu gangy sériových útočníků a vrahů, kteří napadají lidi na farmách. A mohu dokázat, že jsou často zapojeni do sedmi i více incidentů,” tvrdí. Nezřídka jsou pak do těchto činů přímo i nepřímo zapojeni zaměstnanci farem. V rámci přípravy se útočníci často snaží se s nimi zkontaktovat se záměrem zjistit cenné informace o majitelích a cennostech, které v domě schraňují. Jak dělníci, tak například hospodyně pak takové informace mohou bezelstně v rámci přátelského hovoru zmínit, aniž tuší, že později poslouží k brutálnímu útoku na jejich chlebodárce. A třeba i na ně samotné. Při útocích totiž nebývají oběťmi jen majitelé, ale právě také jejich zaměstnanci.
Planý poplach
Slunce se přehouplo k západu, okénka v autě jsou stažená a kabinou profukuje příjemný vítr. Míříme k Trevorovi domů, kde sídlí i jeho firma, na niž slyším z mnoha stran jen chválu. I proto, že Trevor podle všeho razí osobní přístup a blaho jeho klientů je pro něj prioritou. O oblast bezpečnosti se zajímá už od útlého věku, později se aktivně zapojil jako dobrovolník do iniciativy ochraňující farmáře. Po dlouhých letech práce zdarma si registroval vlastní bezpečnostní společnost a nabídl farmářům a členům venkovských komunit placené služby. Ty spočívají v instalaci alarmů, monitorovacích systémů, odpovídání na jejich telefonní hovory a poskytování včasných varování.
Nezapojuje se jen do řešení vražd nebo útoků, ale pomáhá také s krocením požárů, při dopravních nehodách nebo bojuje proti pytlákům. Jeho společnost má asi osm stálých zaměstnanců a řadu dobrovolníků z řad zemědělců, kteří se snaží s bezpečností ve své oblasti pomoci. „Snažíme se jim vysvětlit, že by se měli aktivně zapojovat,” říká Trevor. Proto také pravidelně jezdí na skupinové noční hlídky. Domnívá se, že to, jakým způsobem jeho společnost pracuje s komunitou, stojí i za skutečností, že je v jejich oblasti daleko méně trestných činů než jinde.
Mapa kriminality v Trevorově kanceláři
Zatímco mi Trevor vysvětluje svou pracovní náplň v zamřížované kanceláři s výhledem do zahrady s anglickým trávníkem, ze speciálních přístrojů se průběžně ozývají různé technické zvuky i alarm. Ten náhle zintenzivní. Trevor se omlouvá a odbíhá k jedné z mašin. „Murriel? Murriel! Pojď mi pomoct!” volá na svou ženu, která spolu s ním firmu vede a věnuje se zejména operativě. Zařízení hlásí vniknutí na pozemek jednoho z farmářů. Murriel dobíhá do centrály a okamžitě farmáři volá, aby ho varovala. Trevor však po chvíli poplach odvolá. Plot totiž narušila divoká zvěř. Nebezpečí tak nehrozí.
Tobě to řeknu
„Nemáš hlad? Nezajedeme si na oběd?” ptá se mě náhle Trevor. Přikyvuju, a tak jedeme do jedné z lepších restaurací v lokalitě. „Pracuje tam paní, se kterou bychom se mohli později potkat. Řekla by ti, co se jí stalo před pár měsíci. Je to tedy hodně brutální případ,” varuje mě.
Vcházíme do stylového podniku vycházejícího z tradičních afrických motivů, na zdech budovaných do kruhu sedí střecha ze suché trávy. Hosty obsluhují černošští zaměstnanci, u jednoho ze stolů sedí běloška s prošedivělými vlasy počítající účty. Maddie. Jakmile nás zmerčí, vyrazí k nám. Trevor mě představuje, podáváme si ruce a Maddie se mi podívá dlouze do očí. „Jo, tobě to řeknu. Přijeďte v šest, do té doby nemám čas.”
Přijíždíme přesně na čas a míříme opět dovnitř. Rázná manažerka restaurace na nás křikne: „Sedněte si ven, hned tam budu.” A tak zabereme stůl bokem od ostatních hostů u zurčící fontánky.
Pátek šestnáctého
Byl pátek šestnáctého srpna loňského roku. Maddie přijela jako obvykle večer z práce na farmu v okolí města Magaliesburgu, kde už deset let se svým partnerem žila. Pronajímali si od majitelů domek, sami nikdy nefarmařili, venkovský život si však zamilovali. „Cítila jsem se tam skvěle, bezpečně. I když tam proběhlo pár krádeží, nikdy se to nedotklo nás a našeho domu. Běžně jsme nechávali otevřené dveře,” líčí předchozí léta Maddie.
Maddie před restaurací
Povečeřeli společně s partnerem i mladším bratrem, který přijel sestru na pár dní navštívit. Maddie se rozhodla jít spát ještě před desátou. Byla z celodenní směny v restauraci značně unavená. Partner si dal mezitím vanu a připojil se k ní do ložnice ve čtvrt na jedenáct. „Přesně o patnáct minut později jsem uslyšela obrovskou ránu. Bylo to jako výstřel,” vybavuje si Maddie se značným napětím v hlase. A jí už v tu chvíli začalo docházet, co se děje. „Poslední rok se mi totiž dokola zdál stejný sen. Ten do detailů ukazoval vloupání do našeho domu. A v tom snu to bylo skutečně tak, jak se to nakonec stalo,” odhaluje.
Celý den měla navíc zvláštní pocit. Když proto přijela z práce, požádala bratra s partnerem, jestli by okolí stavení neprošli. „Řekla jsem jim, že se něco stane. Že nás někdo sleduje.” Právě proto ještě před tím, než dala bratrovi dobrou noc, upozornila mladíka, aby nezapomněl zavřít okno. Zapomněl. A právě to bylo místo, kudy nakonec pachatelé, kteří se na útok několik dní připravovali, dovnitř vnikli. Vyrazili ochrannou mříž. „Přicházely mi varovné signály, a nic jsem s tím neudělala,” dodává hlasem plným výčitek.
Když budeš spolupracovat...
V půl jedenácté vpadla dvojice útočníků do ložnice. „První slova, která vedoucí skupiny vypustil, byla: ‚Když budete spolupracovat, tak vás nezabijeme.’ Představ si, že ležíš v polospánku v posteli, otočíš se a vidíš černocha s pistolí u partnerovy hlavy. Co bys udělal?” ptá se Maddie. Na odpověď ale nečeká a pokračuje, že se snažila zůstat klidná a vyhodnotit situaci. „Jakým jazykem mluví? Jaké mají zbraně? Co mají na sobě? Jak vypadají v obličeji? Mají nějaké jizvy pro pozdější identifikaci?” zmiňuje některé otázky, které jí běžely hlavou. Všichni z nich však měli na hlavě masky a na rukou rukavice. Evidentně šlo o profesionály.
Pachatelé pár svázali tkaničkami od bot, posléze Maddie hodili na postel a kopli si do ní. Do ložnice přitáhli také jejího bratra, který se do té doby díval o patro níž na televizi. A pak začali s výslechem. „Víme, že tu někde schováváte peníze,” opakovali zločinci stále dokola. Když se však sami přesvědčili, že v sejfu nic není, zpanikařili. Vytáhli mobil a z telefonu se ozval ženský hlas. Ten jim oznámil, že jsou ve špatném domě. Plán byl očividně vyloupit dům majitelů farmy, omylem však vpadli k nájemníkům. „A co udělali, když zjistili, že jsou ve špatném domě? Další dvě hodiny nás mučili,” chrlí ze sebe Maddie rozrušeně. Vzpomínky jsou pořád živé. Od útoku uplynulo pouhých šest měsíců.
Radši kafe a cukr
Trojici zajatců trýznitelé střídavě bili různými předměty, polévali ji vařící vodou. „Dokážeš si představit, co pro ženu znamená, když jí mezi prsa naliješ horkou vodu?” vznáší řečnickou otázku Maddie a lesknou se jí oči. „Není to nic hezkého,” dodává po chvilce mlčení. „Pak se rozhodli, že je ta horká voda už moc nudná, a tak začali se žehličkou.” Zapojili ji do elektřiny a začali trojici pálit na střídačku. Zatímco jednomu žehličku přikládali k různým částem těla, ostatní dva bili svazky klíčů, hlavní pistole či do nich kopali. „A pak chtěli mému muži a bratrovi uříznout intimní partie,” graduje celý popis Maddie. „Přítel je prosil, ať to nedělají. A oni ho nějakým zázrakem poslechli, přestože už s řezáním začali.” Maddie se v tu chvíli obrací k Trevorovi, který s námi celou dobu sedí u stolu mlčky: „Tohle jsem ti nikdy neřekla.” A on mlčí dál.
„Co chceš ještě vědět?” ptá se Maddie stále dokola. Neuroticky. Pokaždé, kdy dokončí popis nějakého časového výseku. A tak se snad poprvé od začátku jejího monologu, který ze sebe chrlí jako kulomet, snažím otázkou vrátit k tomu, jakým způsobem jim žehličkou ubližovali. Vím totiž, že má po těle jizvy, ty však nyní nejsou vidět. „Spálili mi žehličkou kůži u vagíny, spálili mě mezi stehny, popálili mi nohy, rameno. Jako krávě. Po šesti měsících se to ještě nezahojilo,” říká a vyhrnuje si rukáv, aby svá slova doložila. Odhaluje velkou, růžovou a stále nezahojenou jizvu ve tvaru plotýnky. „Do pusy mi strčili nůž s tím, že ji potřebují pořádně otevřít, aby mi mohli nalít horkou vodu do krku. Já s horkou vodou radši kafe a cukr,” říká a dává se do smíchu. „To byl vtip. To je způsob, jak se s tím vyrovnávám.” A hořký smích pokračuje.
Nenávist v očích
Po dvou hodinách útočníci posbírali vše, co se jim hodilo. Elektroniku, cennosti, ale k údivu obětí i nádobí, potraviny a toaletní papír. Poté dům opustili. Maddie vyčkala třicet vteřin, pak se vyvlíkla z tkaniček, jimiž byla svázaná, a vysvobodila i oba muže. Vyběhli společně z domu, zamkli bránu a vrátili se dovnitř. Tam čekali další čtyři hodiny, než si přivolali pomoc. Pachatelé jim totiž kladli na srdce, že pokud vyjdou z domu příliš brzy, vrátí se a zabijí majitele farmy. „Dokážeš si představit, jaké to je, sedět po tom všem čtyři hodiny v domě. Celé tělo tě pálí, jsi v agónii, jsi k smrti vyděšený a netušíš, co se to kurva stalo!” Za deset šest ráno domov konečně opustili a doběhli si pro pomoc. „V sedm už jsem byla zase tady a otevírala jsem restauraci. Jela jsem na autopilota.”
Maddie je přesvědčena, že k mučení pachatelé přistoupili z rasových důvodů. „V téhle zemi nenávidí bílé,” říká a z jejího hlasu i pohledu je cítit stále větší rozrušení, přestože se snaží působit nad věcí. „Kopali do mě a křičeli, že jsem bílá kurva. Že nás tady nechtějí.” Nevyděsilo ji prý tolik, když jí přiložili pistoli k hlavě a naprázdno vystřelili. „Nejvíc mě děsila nenávist, kterou jsem v jejich očích viděla. Na tu nezapomenu. Zlomilo mi to srdce.” Dodává, že vždycky věřila v odpuštění odvěkých křivd, které historii JAR provázejí, a v život v harmonii. Nyní se však setkala s nenávistí tváří v tvář. Přesto zdůrazňuje, že mnoho černochů jsou skvělí lidé a ona odmítá na základě této skutečnosti nastoupit na cestu nenávisti. „Moji podřízení v restauraci jsou všichni černí. Když se dozvěděli, co se mi stalo, brečeli. Dva z nich dokonce chtěli sami pachatele najít a zabít. Musela jsem je zastavit.”
Fakta, nebo fikce?
Právě útoky na bílé farmáře v JAR vzbuzují už několik let bouřlivé diskuse (nejen) na krajně pravicové či alt-right scéně. Mají být důkazem o genocidě bílé menšiny, k níž má v Jihoafrické republice od pádu apartheidu docházet, případně má být na spadnutí. Názory na závažnost útoků na bílé farmáře se různí také na domácí jihoafrické scéně. Zatímco afrikánské asociace bijí na poplach, liberální aktivisté nebo četní odborníci dávají činy do kontextu vysokých čísel celospolečenské kriminality.
V minulosti byly svolány komise, které měly situaci na farmách v rukou bělochů prošetřit. Poslední slyšení Jihoafrické komise pro lidská práva proběhlo před šesti lety. Komise si předvolala různé farmářské a afrikánské skupiny, aby přijala jejich svědectví a stanoviska, vypovídali před ní také někteří experti z oboru kriminologie a bezpečnosti. Sledovala hned několik rovin těchto činů, jednou z nich byl nejčastější motiv útoků. Všichni z předvolaných – včetně předních afrikánských organizací, které za práva bílých farmářů bojují – se shodli, že motivem těchto činů jsou ekonomické důvody. Tedy že jsou odrazem celospolečenské situace, kdy podle posledních statistik dojde za jediný rok v zemi k 21 tisícům vražd. Toto číslo rok od roku narůstá. Od toho minulého o téměř 3,5 %. Poslední policejní statistiky (duben 2018-březen 2019) přitom zachytily 47 vražd, které se odehrály na farmách. Nejčastěji jsou podle policejních statistik oběťmi vraždy farmáři mezi 50 a 70 lety a odehrávají se zejména mezi šestou a devátou večer. Se závěrem vyšetřovací komise, tedy že rasový motiv naznačuje jen minimum těchto případů, se neztotožnil pouze jeden ze zúčastněných hráčů – konzervativní křesťanská afrikánská organizace TAUSA (Transvaal Agricultural Union of South Africa).
Pohled do údolí od farmy Binggeliových
TAUSA si už léta vede vlastní statistiky. Iniciativa vznikla v reakci na jednání jihoafrické policie, která v letech 2007/8-2009/10 přestala údaje o útocích a vraždách na farmy zveřejňovat. Po ostré kritice a konspiračních spekulacích, které toto jednání vyvolalo, se ke své dřívější praxi vrátila. Na mé dotazy, proč k takovému opatření nakonec přistoupila, i přes opakované sliby nakonec policie neodpověděla. Už dříve však uvedla, že k tomu došlo z důvodu vysokých nákladů na vedení samostatné evidence takových činů, jakož i proto, že nevnímala jako fér vedení oddělených statistik útoků na farmy, zatímco separátně neeviduje například útoky vůči LGBT komunitě, seniorům a dalším skupinám lidí.
Statistiky TAUSA pak ty policejní do velké míry v počtech kopírují. Rozdíly v číslech jsou způsobeny zejména odlišným způsobem kalkulací, jelikož organizace narozdíl od policie sleduje incidenty za kalendářní rok. Za ten minulý tak eviduje na 56 vražd, k nimž došlo během 419 útoků. Z celkového počtu 56 farmářských vražd pak přišlo při útocích o život 12 dělníků, kteří bývají povětšinou černoši. A TAUSA právě jako jediná se závěrem komise nesouhlasila. „Komise vnímá, že je TAUSA jediným respondentem, který věří, že bílí farmáři jsou napadáni kvůli rase,” stojí v závěrečné zprávě komise.
Mučení z hladu?
Do sídla organizace v hlavním městě Pretorii přijíždím už brzy ráno. Mám se sejít s Bennym Van Zylem z jejího vedení. Vítá mě budova ze 70. let, v níž mám dojem, jako by se zastavil čas. Chlad kamenných kvádrů se snoubí s vřelostí světlého dřeva. Benny – usměvavý muž s bílými vlasy, plnovousem a béžovou košilí s logem organizace – si mě vyzvedává na recepci, kde sedí v kukani za sklem postarší afrikánská žena. Vede mě do zasedačky s dlouhým masivním stolem obklopeným šedými polstrovanými židlemi. Má klidný hlas a i na konfrontační otázky reaguje přívětivě. Ptám se mimo jiné právě na to, proč jako jediní u komise pro lidská práva rozporovali ekonomické motivy incidentů na afrikánských farmách. „Samozřejmě, že v některých případech jde o běžnou kriminalitu, ale mnohé z útoků se vyznačují velkou brutalitou. Člověku, kterému jdete něco ukrást, prostě nesvážete nohy a netáhnete ho kilometry za autem. To není běžná kriminalita. A to nás znepokojuje,” vysvětluje své stanovisko. „V takovém případě nelze říct, že motivem činu bylo vloupání. Je mi líto. Musí tam být jiný důvod – nenávist, rasismus, odplata,” dodává.
Benny Van Zyl
Motivem útoků se zabývala také speciální vyšetřovací komise v roce 2003, která přezkoumávala přes 3 500 zaznamenaných případů, k nimž došlo mezi lety 1998 a 2001. Komise uznala, že útočník může mít motivů více, a proto se snažila identifikovat případy, u nichž některý z motivů převažoval. Ve výsledku tak zkoumala 2 644 případů a došla k názoru, že u naprosté většiny událostí byla motivem loupež (89,3 %), politický nebo rasový motiv pak byl určující u pouhých 2 % případů. Nutno podotknout, že se jedná o studii starou téměř dvě dekády, proto nemusí odrážet aktuální situaci. Je však jedinou, která na toto téma byla vypracována na reprezentativním vzorku.
Ne všichni však s metodologií výzkumu souhlasí. Například Ernst Roets, tvář nejvlivnější jihoafrické afrikánské organizace AfriForum v rozhovoru se mnou uvedl, že studii vnímá jako chybnou. „Studie totiž předpokládá, že pachatel má ke spáchání činu jen jeden motiv. Když je tedy motivem vloupání, předpokládá, že žádný další motiv nemá. Jenže vy můžete mít motivů více. Můžete spáchat vraždu farmáře, protože chcete krást, současně ale i proto, že jste členem nějaké politické organizace a vaše vedení zpívá písně jako Zabij Boera, zabij farmáře!. Nebo současně proto, že jste dělník a farmář vás nějak zneužil. Těch důvodů můžete mít více najednou,” říká Roets. Jak už ale vyplývá z výše řečeného, výzkum naopak to, že může být motivů více, připouští. A zabývá se proto těmi, u nichž byl schopen identifikovat jeden hlavní.
Ernst Roets, AfriForum
Rasový motiv? V menšině
Johan Burger je kriminolog Institutu pro bezpečnostní studia a respektovaný odborník jak mezi liberálními akademiky, tak konzervativními afrikánskými aktivisty, který osobně navštívil stovky obětí těchto útoků. Ve své předloni zveřejněné studii dochází k jednoznačnému závěru, že útoky na farmy odrážejí vzestup násilných trestných činů v jihoafrické společnosti jako celku. Zatímco se však celkový počet vražd a násilných trestných činů v zemi zvyšuje, dochází v případě vražd a útoků na farmách k dlouhodobému pozvolnému poklesu, což zdůrazňuje také Burgerův kolega z Institutu pro bezpečnostní studia Gareth Newham. Ten pak dále deklaruje, že jde většinou o trestnou činnost ekonomickou. „Pokud je oběť bílá a pachatel černý, může při útoku pronést rasistické urážky, to ale ještě neznačí rasový motiv činu. Pachatel je většinou napojen na další trestné činy, kde byly oběťmi černoši. Jsou to kriminálníci, kteří napadají lidi. A ti nejsou jen bílí, většinou napadají černochy,” vysvětluje. Dodává, že někteří pachatelé se orientují na farmářské oblasti, které jsou pro svou odloučenost – a tím pádem také zranitelnost – snadným a lukrativním terčem. Panuje totiž představa, že bílí farmáři jsou boháči a ve svých domovech mívají hotovost v sejfu spolu se střelnými zbraněmi, po nichž útočníci touží. „Bílí farmáři si myslí, že jde o útoky na bílé farmáře. Neradi slyší, že ti útočníci přepadají také spoustu dalších lidí,” dodává Newham.
Gareth Newham, Institut pro bezpečnostní studia
Odborníci upozorňují, že tvrzení některých afrikánských aktivistů o větší míře násilí na bílých farmářích jsou založená na neprokazatelných domněnkách. Některé organizace se totiž snaží dlouhodobě ukázat, že se farmáři stávají oběťmi vražd častěji, než je tomu u běžné populace. Bezpečnostní expert Newham přitom tvrdí, že násilných trestných činů se odehrává více v městských oblastech než na venkově. Každá z organizací pak navíc operuje s jiným číslem. Nejznámější AfriForum pracuje ve svých analýzách a infografikách s počty velmi často. „Obecný poměr vražd v JAR je kolem 34 zabitých na 100 tisíc obyvatel, poměr vražd na farmách je dvakrát až třikrát větší. A to je jen odhad,” uvedl začátkem března ve své kanceláři v Pretorii Ernst Roets, tvář organizace. Uskupení jako například krajně pravicoví Suidlanders dokonce uvádějí číslo přesahující 130 zavražděných farmářů na 100 tisíc.
Akademici ale vidí problém už v základním údaji, s nímž tyto organizace pracují. Shoda navíc nepanuje ani na tom, co přesně pojem farma znamená. Mohou to být velké komerční statky registrované u berních úřadů, ale i malá stavení nekomerčního charakteru. Ty se označují anglickým termínem „smallholding”. Afrikánští aktivisté zmiňují cifru kolem 32 tisíc registrovaných komerčních farmářů v zemi a s nimi pak počty obětí vražd v prostředí farem porovnávají. Právě tyto výpočty pak mnozí odborníci označují za zavádějící.
Značka: Zavádějící
Jednou z hlasitých kritiček těchto výpočtů, zejména pak těch z dílny AfriFora, je profesorka Elmien du Plessis, která jako jedna z mála akademiků veřejně vystupuje proti narativu o bílé genocidě. „Když se bavíme o statistikách vražd na farmách, máme fakta – tedy počet lidí, kteří byli zavražděni. Pokud chceme takové číslo zasadit do širší perspektivy, musíme to číslo převést na poměr výskytu vražd v populaci (tzv. murder rate). Toho dosáhneme tak, že vydělíme počet vražd počtem členů té skupiny a vynásobíme výsledek 100 tisíci,” vysvětluje metodiku výpočtu v jihoafrickém kontextu. AfriForum, ale i další organizace podle ní vycházejí z celkového počtu vražd na farmách, které zahrnují jak farmáře, tak příslušníky jejich rodiny a černošské dělníky. Ten vydělí počtem registrovaných farmářů, tedy 32 tisíci. Jenže počet registrovaných farmářů nezahrnuje počet příslušníků jejich rodin ani počet dělníků, kteří na farmách pracují. „Pokud bychom rodinné členy farmářů a pracovníky těchto farem zahrnuli, dostaneme o dost odlišné číslo,” dodává du Plessis.
Policejní statistiky navíc obsahují také trestné činy, které se staly na farmách, jejichž majitelé nejsou jako farmáři registrováni. A počet 32 tisíc farmářů, z něhož mnozí vycházejí, je nezahrnuje. Gareth Newham z Institutu pro bezpečnostní studia pak na můj přímý dotaz po našem rozhovoru odpověděl, že není možné říci, zda poměr zavražděných farmářů převyšuje průměrný výskyt vražd v jihoafrické populaci už jen proto, že „není shoda na způsobu, jak vraždu na farmě definujeme. V této otázce bylo dosud vyvinuto obrovské úsilí, které však nepřineslo žádný jasný výsledek.” Na adresu afrikánských aktivistů pak dodává: „AfriForum a další prokázali značnou snahu dokázat, že je poměr (pozn. vražd farmářů) vyšší než průměr, to však bylo opakovaně zpochybněno.”
Elmien du Plessis, profesorka práva na North-West University
Co ale logicky a přesvědčivě zcela vysvětlit nelze, je míra brutality, která část útoků na farmáře provází. Liberální akademici často srovnávají násilí na farmách s násilím, jemuž čelí černošská většina zejména v urbánním prostřední. „Řada lidí vám řekne, že vraždy na farmách jsou mnohem brutálnější, některé zahrnují i mučení. Když se ale podíváme na to, co se děje černošským farmářům nebo dělníkům, když dopadnou kriminální aktivity na ně, vypadá to stejně. Musíme si přiznat, že máme s kriminalitou a násilím u nás velký problém. Myslet si, že je zaměřeno jen vůči jedné skupině lidí, je podle mě chybné,” sdílí svůj pohled profesorka du Plessis.
Studii, která by míru násilí na farmách a u běžné populace srovnávala, se mi nalézt nepodařilo. Aktivisté, kteří provozují úspěšnou facebookovou stránku Busting The Myth Of White Genocide In SA, jež se zaměřuje na vyvracení manipulací spojených s tímto tématem, tvrdí, že případy, kdy dochází k obdobnému mučení černých obětí, média nepokrývají. A tudíž se o nich neví. „Proč nemluvíme o černoších, kteří jsou mučeni žehličkou? Sám znám nebílou rodinu, která byla takhle týrána. Jejich příběh v novinách nebyl. Není to vždy ten příběh z titulní strany. Tím se to stává teprve, když se to týká bílého farmáře,” tvrdí jeden z adminů stránky, který se se mnou sešel pod podmínkou zachování anonymity.
Gabriel Crouse, Institut pro rasové vztahy
Gabriel Crouse z Institutu pro rasové otázky, který osobně prošetřoval několik kriminálních činů na farmách, to ale vidí trochu jinak, přestože s tvrzením, že běloši jsou v JAR terčem organizovaných útoků, nesouhlasí. „Je nutné podotknout, že některé z vražd na farmách nemohou být spojovány s pouhou klasickou loupeží. Objevují se případy brutálního mučení obětí, řada starších lidí byla sadisticky umučena k smrti. A je těžké věřit tomu, že by žádný z těchto brutálních činů nebyl založen na rasových předsudcích.”
Nelze uniknout
Velkým tématem u obětí útoků na farmách je trauma, s nímž se často potýkají velmi dlouho. V případě manželů Binggeliových od činu uběhlo už 15 let, přesto zejména Anne Marie dodnes tečou po tvářích slzy, když na osudový večer vzpomíná. Původně s manželem uvažovali, že Jižní Afriku navždy opustí. Měli objednanou dovolenou v Holandsku, odkud pocházejí její rodiče. Na tu po Peterově zotavení skutečně odjeli. Anne Marie tehdy napadlo, že by se tam možná mohli odstěhovat natrvalo. „Po měsíci nám ale došlo, že bychom chtěli zůstat v Jižní Africe. A jsem moc ráda, že jsme se dokázali vzpamatovat natolik, že jsme neodešli,” říká Anne Marie. „Možná jim šlo právě o to. Ale my před nimi neutečeme.”
Trevor (vlevo) u manželů Binggeliových
Neuteče ani majitel bezpečnostní agetury Trevor, který během společné cesty bílým pickupem na benzínku, kde po celý den parkuju své auto z půjčovny, připouští, že psychické následky činů, jichž bývá svědkem, příliš dobře nezvládá. „Množství lidí, ke kterým jsem přijel jako první, bylo pomlácených, zraněných nebo dokonce zabitých. Bývají to navíc lidé, které znám. Tím je to pro mě ještě horší,” říká. Když dorazíš na místo, kde najdeš zastřeleného muže a vidíš tam i jeho ženu a děti, má to na tvoji psychiku obrovský dopad,” pokračuje a dodává, že po jednom z incidentů nespal čtyři noci. Je to zřejmé i z jeho mobilního telefonu, kde má uložené fotografie z místa činu a některé z nich mi ukazuje. Jeden ze snímků zachycuje jeho přítele, otce malých dětí, s prostřelenou hlavou. Leží na podlaze v tratolišti krve a pod hlavou má rudou tekutinou nasáklý bílý polštář. Ten mu pod ní položil právě Trevor. Seděl u něj, když umíral, zatímco na něj upíraly oči plné naděje manželka oběti s dětmi. „Jsem takové odrostlé mimino. Abych byl úplně upřímný, moc to nezvládám.” Připouští, že by sám potřeboval docházet na terapie. Snaží se o tom aspoň mluvit všude tam, kde se dá. „Když ale děláš takovou práci jako já, nikdy tomu neunikneš.”
Budu v pohodě
Přestože Maddie, která zažila spolu s partnerem a bratrem brutální dvouhodinové mučení, tvrdí, že se přes zážitek přenesla, je na první pohled zřejmé, že jde jen o masku nasazenou pro okolí. Trevor, který zná Maddie delší dobu, o ní říká, že je to „drsňačka”. Zdá se ale, že právě snaha dostát tomuto očekávání ženu značně dusí. Proto se jí ptám, zda si je tím, že je zážitek za ní, skutečně jistá. „Jsem. Nehodlám být oběť a sedět někde v koutě. Nebojím se. Nehodlám přestat žít,” říká odhodlaně. Po chvíli však přiznává, že si trauma ponese po zbytek života. „Důležité je nezačít nenávidět všechny černochy, protože všichni takoví rozhodně nejsou. Vždyť i moji kolegové jsou všichni černí.” Ráda by svou zkušenost přetavila v něco pozitivního. Chce si dodělat potřebné vzdělání a najít uplatnění v pomoci obětem podobných incidentů. „Ráda bych jim dopřála možnost, kterou jsem dostala já sama.”
Maddie
Mučení jí budou už navždy neustále připomínat také jizvy na těle. Zatímco si opět vyhrnuje rukáv, aby odhalila tu zřejmě nejviditelnější, svěřuje mi své plány. „Až se mi zahojí, nechám si přes ně udělat tetování. Bude souhrnem všeho, co se mi v životě stalo.” Zatím hledá svatební šaty pro svůj červnový obřad, které by její šrám zakryly. Nechce, aby ho lidé viděli. „Ano, ty jizvy nesnáším, ale nakonec to jsou právě ony, které mi každý den připomínají, že jsem naživu.”
Maddie náhle práskne rukou do stolu a říká, že už se musí vrátit do práce. Spolu s Trevorem se tedy zvedáme od stolu, v povzdálí stále romanticky žbluňká fontánka. Loučíme se a Maddie najednou nečekaně řekne: „Chceš obejmout?” Souhlasím. Do ucha jí tiše říkám, aby se nebála dát najevo, že v pohodě není. „Neboj, já to zvládnu,” ujišťuje mě a mizí v restauraci.
Foto: Lukáš Houdek