Čtyřiapadesátiletý Thomas Englberger žije v bavorském Bayreuthu. Rodina jeho matky pochází z moravského Třebařova, po druhé světové válce byla jeho babička se třemi dcerami transportována do Německa. Okolnosti odsunu byly rodinné tabu, které se Thomasovi postupně dařilo s odstupem rozhovory s jednotlivými členy rodiny a přáteli otevírat a odhalovat tak bolestná rodinná tajemství. I proto začal před osmi lety pracovat v klášteře ve Speinshartu, který je kulturním centrem zaměřujícím se především na vztahy mezi Čechy a Němci. S letošním koncem roku však plánuje ze své pozice odejít a přestěhovat se na čas do vlasti své matky, do Česka. Říká, že je z rodiny poslední a je na něm celou záležitost uzavřít. A protože se často téma odsunu pojí se strachem, že se odsunutí Němci přihlásí o své zabavené nemovitosti, rozhodl se veškerý rodinný majetek odkázat mladému Čechovi, který se českoněmeckému tématu věnuje. Rozhovor probíhal několik hodin a byl prodchnut silnými emocemi i slzami. Ty v textu označují dlouhé pomlky.
Odkud tvá rodina pochází?
Můj otec se narodil v Mnichově, matka je z Třebařova v Sudetech, takže jsem produktem inkulturace. Myslím, že myšlenkou odsunu bylo, aby lidé z Čech a Moravy byli integrováni do německé společnosti. Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je si někoho z majority vzít.
Rodina mé matky je z Moravy. Vždy zdůrazňovala, že není z Čech, ale z Moravy. Všichni moji předci z jejich strany, veškeré generace a větve, pocházejí z Třebařova. To je u Moravské Třebové. Babička i matka se skutečně jako třebařovské identifikovaly.
Jakou práci zastávali?
Byli zemědělci, jako skoro všichni v té oblasti. Byl jsem v rodině první, kdo šel studovat. Matka, babička i další jejich příbuzní chodili jen pár let do školy, pak pracovali na svých statcích. Bylo to také tím, že pracovní pozice, které se staraly o správu státu – jako například úřad, pošta a další – v nové republice zastávali většinou Češi. I kdyby tedy měli vzdělání, na tahle zaměstnání by u nás na vesnici nedosáhli. Museli by umět česky, oni však mluvili jen německy. Držela se ale tradice, že každý muž musel prožít rok v česky mluvící oblasti, aby se česky trochu naučil. Třebařov byl totiž téměř výhradně německý, byly ale vesnice, kde to bylo půl napůl. Po roce 1938 musela řada Čechů ze Sudet odejít, takže se ten poměr zase změnil.
Jaký vztah měli k Hitlerovi?
Myslím, že ho podporovali. Je tragédií německy mluvící menšiny v Československu, že neviděli budoucnost v demokracii a spolupráci v zemi. Mělo to různé důvody. Můj dědeček byl sice zemědělec, být jím ale nechtěl. Rád fotografoval a měl rád prostředí mlékárny, nebylo mu tam ale umožněno pracovat, protože by musel mluvit také česky. Neměl tedy žádnou perspektivu. A to byl, myslím, jeden z důvodů těchto běžných lidí. Nechápali, proč nemohou pracovat na poště nebo v mlékárně jen proto, že neumí česky. Měli pocit, že na rozdíl od Čechů nemají tolik příležitostí. To byl, myslím, i důvod, proč Hitlera podporovali. Sestra mé matky mi vyprávěla, že pro ně došlo k velkému zklamání po anšlusu, kdy přišli do Čech říšští Němci. Dávali těm sudetským najevo, že oni jsou lepší. Měli tak podruhé pocit, že jsou občany druhé kategorie. Že nejsou dost dobří pro Čechy ani pro Němce z Říše.
Nacisté ale i díky sudetským Němcům uspěli. Volili pro ně, pro Henleinovce.
Ano. Volili pro ně naprosto svobodně. Němci i Sudety svobodně zvolili Hitlera.
Mluvil jsi se svou rodinou někdy o Hitlerovi? Jak svou podporu vnímali s odstupem?
Když moje matka poprvé viděla v televizi filmy o Hitlerovi a slyšela, jak mluvil, vůbec nedokázala pochopit, jak mohli někoho takového následovat. Bylo to pro ni po čase iracionální. Matka a její sestry byly ale také tehdy náctileté, byly to v podstatě děti.
Jaký byl jejich život za války? Změnilo se něco i pro Němce?
Hodně. Matka se doma starala o krávy a mléko. Museli odevzdávat určitou část úrody státu. Babička říkala, že za ní chodili a vyhrožovali, že pokud nebude odevzdávat dostatek brambor a mléka, nahlásí ji na policii. Byl to tedy i pro ně život ve strachu, nebyly to veselé časy. Nejšťastnější období zažívali asi rok mezi anšlusem a začátkem války, než jim došlo, jak špatně to celé je. Muži pak museli jít do války, zůstali jen ženy, děti a staří lidé. Babička se tedy starala sama s dětmi o celý statek, pomáhal jí občas jen její otec nebo tchán.
Svatba Thomasovy babičky v Třebařově
Jak se cítili, když válka skončila?
Věděli, že se něco strašného stane. Proslýchalo se, že až přijdou Rusové, všechny je pobijí. Když pak do Třebařova skutečně přišli, hlavní nacista v obci se spolu se svou rodinou zastřelil. Vojáci znásilňovali a zabíjeli ženy. Matka vyprávěla, že na různých místech nacházeli zavražděné dívky. Zejména pro ně jako děti to byla příšerná doba. Češi se u nás znásilňování a zabíjení nedopouštěli.
Za jak dlouho po válce došlo k odsunu?
Nějakou dobu to trvalo. Také Rusové dorazili až několik týdnů po konci války. Potom přišli partizáni z Vysokého Mýta, z česky mluvící oblasti. Když obsadili domy, většina lidí musela asi půl roku pracovat v jiných českých vesnicích pro české farmáře. Pak se do své vesnice vrátili a museli opustit zemi.
To se týkalo i tvé babičky a jejích dcer?
Ano. Ty poslali do Velkého Meziříčí. Protože bylo mé matce už šestnáct let, musela pracovat sama v domácnosti místního právníka. Babička s dalšími třemi dcerami pracovala na statku.
Pak se vrátily do Třebařova, sbalily si a odvezli je?
Sice se vrátily, ale nemohly už vstoupit do svých domů. Mohly spát v prázdných staveních, kde ještě žádní Češi nebydleli. Nebylo už ale možné si jít sbalit soukromé věci do svých původních domovů. Dodnes mi proto není jasné, jak se dostaly ke svým fotkám a dalším drobnostem, které máme dochované dodnes. Kromě fotek si přinesly také například malý hrníček s nápisem Třebařov.
Jak se rodina do Německa dostala?
Vlakem. Matka s babičkou si do smrti pamatovaly stanice, kde stavěli i na několik dní. Nebyla to přímá cesta. Největším překvapením pro ně ale bylo, že Němci tady nebyli z jejich příjezdu vůbec nadšení. Naopak byli nepřátelští. Po nuceném vystěhování z domova, práci na cizích statcích a dlouhé cestě to pro ně bylo další obrovské zklamání. Čekali vřelé přijetí, to se ale vůbec nekonalo. Byl to tedy pro ně šok. Dokonce jim na hlavy nasypali pudr proti vším, což pro ně bylo ponižující. V Německu je vnímali jako nemyté špindíry.
Hrnek, který si rodina z Třebařova do Německa přinesla (foto: Thomas Englberger)
Dostaly nějaké ubytování?
Stalo se něco podobného jako po válce v Československu. Přišel zemědělec a řekl, že potřebuje pár lidí. A tak si vybral ty, kteří mu přišli nejschopnější. Žena se čtyřmi nezletilými dcerami nebyla moc lukrativní.
Kde skončily?
V obci Tannenberg. Ubytovali je v malém bytě bez topení s rozbitými okny. Lidé po válce sami neměli moc místa a najednou se o něj museli podělit s nově příchozími.
Jak ty dnes Třebařov jako úplně nepopsaná generace vnímáš?
Když jsem byl puberťák, bylo to pro mě něco ostudného. Nechtěl jsem o tom mluvit, nechtěl jsem, aby lidé věděli, že moji předci byli z Česka. To slovo Sudety mělo špatné konotace. I pro Němce to bylo místo, kde byli zlí lidé, nacisté. Stále znovu jsem slyšel, že lidé měli vůči Sudetům předsudky. Já jsem o tom mlčel, styděl jsem se. Je to ale příběh mé rodiny, a proto vím, že to takhle jednoduché není. Jsem si jistý, že v naší třídě ve škole víc jak polovina dětí měla kořeny v Česku. Nikdy jsme o tom ale nemluvili, bylo to tabu. Zato má babička o Třebařovu mluvila pořád. Byl to její život. Vím ale taky, že byly rodiny, kde to bylo opačně. „Nemluvíme o minulosti, aby naše vnoučata neměla problémy,” říkávaly. Ona ale ty problémy měla i tak. Právě proto.
Proč o tom nemluvily? Kvůli hanbě, nebo traumatu?
Nejsem si jistý. Jeden známý mi vyprávěl, že jeho matka o životě před válkou nikdy nemluvila. Když zemřela, našel její deník. Byl velmi intimní. Při jeho čtení poznal svou vlastní matku podruhé. Byla to úplně jiná osoba.
Je to možná dva měsíce, kdy jsem navštívil mou tetu s mladým českým kamarádem Vojtou. Zamilovala si ho. Povzbuzovala ho, aby se jí zeptal na cokoliv. Najednou mu říkala věci, které jsem nikdy před tím neslyšel. – Má matka byla kdysi požádána, aby sepsala pár stránek o období mezi koncem války a odsunem. Vždycky jsem měl pocit, že v tom textu něco nehraje, že to není celá pravda. – Napsala, že měla velké štěstí, že se nic špatného nikomu nestalo. Jak už jsem řekl, byly čtyři sestry. Teta, tedy jedna z těch sester, Vojtovi náhle přede mnou řekla, že byla babička znásilněna ruskými vojáky. A stejně tak i jedna z dcer, bylo jí čtrnáct let. – A má matka napsala, že se nic nestalo!
Muvily o tom někdy mezi sebou?
Nevím. Jedna ze sester spáchala sebevraždu, matka zemřela a dvě sestry jsou stále naživu. Jedna z nich je teta, která nám o tom nedávno řekla, a poslední sestra má přes dvacet let hluboké deprese a nemluví. Je to ta, která byla znásilněna.
Vždycky jsem měl pocit, že se něco muselo stát, že je něco špatně. Ale nikdy mě nenapadlo, že se mé úžasné a milé babičce mohlo stát něco takového! Byla tak přátelská. – Myslím, že mě má rodina chtěla před tím tajemstvím uchránit. Je to sice tíživé dědictví, je pro mě ale zásadní, že to dnes vím. Dokážu nějaké dříve nesrozumitelné reakce a chování matky pochopit. S tím vědomím jí dnes po její smrti rozumím víc, než když ještě žila.
Zmínil jsi Vojtu, kterému tvá teta poprvé o znásilnění řekla. O koho jde?
Vojta je mladý Čech, který náš klášter ve Speinshartu vloni na jaře jako maturant oslovil, jestli by u nás po zkouškách nemohl vykonat praxi. Chtěl se zejména zlepšit v němčině, protože jeho tehdejší přítelkyně byla Němka. Strávil tedy u nás tři měsíce, kdy mi pomáhal organizovat koncerty a další kulturní aktivity, což jsem velmi ocenil, protože jsem tu na vše byl sám. Hned jsme si sedli, měl jsem pocit, jako by mi ho seslalo nebe. Vojta se hodně zajímal o
česko-německé projekty, takže jsme se začali přirozeně bavit také o mých kořenech. Vyprávěl jsem mu o věcech, které jsem do té doby ani nikomu neřekl.
Po tom, co jeho stáž skončila, se odstěhoval, ale po čase se znovu ozval s prosbou, jestli by se nemohl vrátit. A tak tu strávil další čtyři měsíce. Po tu dobu mi kromě organizace akcí pomáhal s češtinou a začali jsme také společně navštěvovat místa spojená s historií mé rodiny, případně s odsunem jako takovým. Dnes ho vnímám jako svého syna. A právě s ním jsme nedávno zajeli také za mou tetou a ona se před ním poprvé takhle otevřela.
Thomas s Vojtou (foto: Archiv Thomase Englbergera)
Mysíš, že po tom všem dokázaly babička s dcerami prožít dobrý život?
Má teta, kterou jsme s Vojtou navštívili, vyprávěla také až nedávno o detailech života, který následoval po tom, co přišly z Česka do Bavorska. Má matka se zamilovala do velmi sympatického mladého muže, vesnice ale byla proti. Bylo pro ně nemyslitelné, aby si vzal takovou holku, která nemá nic. A tak ten vztah zničili. Největší lásku matčina života.
Pak ale potkala tvého otce. Ona ho nemilovala?
Ne tolik jako jeho. Sama mi řekla, že otce miluje, ale ne tak hluboce, jako toho sedlákova syna. Teta nám s Vojtou nyní vyprávěla, že byla matka jako lovná zvěř. Lidé z vesnice o matce a jejích sestrách říkali, že jsou kurvy. Když si jsi vědom toho, co se mojí babičce a jedné z jejích dcer stalo, a pak je nazývali kurvami, je to zdrcující.
Matka opakovaně prohlásila, že neměla šťastné mládí. Když skončila válka, bylo jí patnáct let. Přestala menstruovat. Ze stresu. V Třebařově musela odmalička pracovat, na statku nebyl žádný muž. A po válce v Bavorsku se cítili jako občané druhé kategorie, jako kurvy. Formovalo to její sebevědomí.
Měla možnost po svatbě s tvým otcem začít odznovu?
Otec byl z Mnichova, takže měla možnost žít neviditelně ve velkoměstě. Babička ale na té vesnici zůstala. Měla to tam ráda, tamní lidi. Popravdě jejímu psychologickému nastavení nerozumím. Čím víc vím, tím těžší je chápat, jak fungovala. Babička nikdy neřekla nic špatného ani proti Čechům. Oproti tomu má matka byla na Čechy naštvaná. Řekla, že nedokáže zapomenout, odpustit. Byl jsem v Třebařově například pozván na výročí 750 let od založení obce, dokonce jsem tam k lidem promluvil v češtině. Když jsem o tom řekl mé matce, nebyla z toho moudrá. Nebylo to pro ni nic pozitivního, vnímala to negativně. Cítila, že tam lidé slaví výročí obce, která není jejich, ale lidí, kteří tam žili dříve. Byla to totiž vesnice obývaná zejména Němci.
Matka mi ale také říkala: „Thomasi, ty jsi už jiná generace, ty tohle musíš zvládnout. Najdi si jinou cestu, nejdi v mých šlépějích. Máš šanci to celé změnit.” A to taky dělám. Já žádný vztek necítím. Cítím smutek. Ze ztráty. Má matka kvůli tomu nikdy neplakala, já ale ano.
Přál bych si, aby matka za svého života potkala lidi, jako jsi ty nebo Vojta. Poslední její setkání s Čechy totiž nebyla moc přijemná. Vás je oproti tomu snadné si oblíbit. Kdyby viděla, že jsou Češi milí, mohla by to přehodnotit. Tu možnost ale její generace neměla, přitom by to potřebovala víc než já.
O Třebařově mluvíš od doby, co tě zám. Čím tě tak okouzlil?
Pro mě to není o té vesnici jako takové. Pro mě je Třebařov vesnicí vyprávění mé babičky, která znala historky snad o všech obyvatelích, byly to příběhy lásky i smutku. Dokonce se mi podařilo je od ní nahrát. Ti lidé jsou pro mě tedy důležitější než domy.
Myslíš, že je tvá babička zpátky v Třebařově?
–
Opustila ho vůbec někdy?
Nikdy. –
A to je pro tebe možná to těžké, ne?
Myslím, že způsob, jak se babička s tím traumatem vyrovnala, byl nejlepší možný. To, co miluješ, nikdy neopustíš.
Není to ale nakonec jen hra, loutkové divadlo?
Záleží, co vnímáš jako realitu. Rozhodně to ale je způsob, jak přežít. Má babička, myslím, nikdy neměla pocit, že o Třebařov přišla. Má matka a její sestry ano, ale babička ne. Žila tam nadále.
Thomas s plánem Třebařova před odsunem Němců
Proč je tak těžké pro tebe o tom mluvit? Tebe se to přímo netýká.
Pamatuju si, že když jsme se my dva poprvé před osmi lety potkali, seděli jsme v restauraci, já ti vyprávěl příběh mé rodiny a plakal jsem. Věděl jsem, že slzy, které mi z očí tečou, nejsou mé. Není to má bolest. Vybral jsem si pozici, která není má vlastní. Mám ale chuť se do toho pustit, abych to pročistil. Teď zním trochu ezotericky.
Jo, jako úplný hipík.
Prostě se mě to dotýká.
Vrátila se do Třebařova někdy tvá matka s babičkou?
Babička nikdy.
Proč?
Vybudovala si Třebařov ve své mysli. Každý večer, když nemohla usnout, si celou vesnici prošla dům od domu, opakovala si, kdo byl čí příbuzný a s kým byl ženatý. Když došla z jednoho konce vesnice na druhý, začala znovu. Byl to její svět. Nechtěla si tu představu zničit a pořád o Třebařově mluvila. Matka se na ni často obořila, aby o tom už nemluvila, že mluví o lidech, které ani neznala, protože žili dvě generace před ní. A jak jsem řekl, ani já nemám k té vesnici nebo regionu žádný speciální vztah. Ale když jsme jednou byli v Třebařově s Vojtou, potkali jsme tam také ženu s německými kořeny, jejíž rodiče nebyli odsunuli. Ona se narodila, myslím, v roce 1943, nezná tedy reálně nikoho na fotkách, které mám, nikoho, kdo ve vesnici žil a byl po válce odsunutý. Nemá žádný kontakt s tou tradicí. Přesto má ale se mnou pocit sounáležitosti. A z ničeho nic mi při našem setkání řekla: „Ty patříš přeci k nám.”
Thomasova babička (Foto: Archiv Thomase Englbergera)
Navštívil jsi někdy váš bývalý rodinný dům?
Ano, dvakrát. Ten původní dům kdysi vyhořel a má babička ho znovu postavila v roce 1943. Takže byl tehdy skoro nový. Dodnes stojí.
Navštívila ho i tvá matka?
Nikdy. V Třebařově se podívat byla, ale do domu nikdy jít nechtěla. Byl jsem tam s její sestrou. Pro mě to ale popravdě není tak důležité. Nikdy jsem neměl ten dojem, že to patří mně, že ten dům chci zpět. Vůbec. Dnes tam žije někdo jiný a je to prostě jejich dům. Jejich vesnice.
Jaké bylo pro současné majitele, když jste se tam objevili?
Byli přátelští. Neměli dojem, že se vracejí bývalí majitelé. Ochotně nás provedli po všech místnostech, pak jsem jim poděkoval, že mi tu návštěvu umožnili.
Po Novém roce ses rozhodl z kláštera ve Speinshartu odejít a přestěhovat se aspoň na čas do Česka. Proč? Přeci jen jsi řekl, že necítíš žádnou sounáležitost s Třebařovem jako takovým.
Mým snem není vrátit se do Třebařova.
A farmařit tam.
Vůbec! Nejsem si jistý, jestli se má matka opravdu chtěla do Třebařova vrátit. Já se chci prostě vrátit do její vlasti. Je to můj velký sen. Začal jsem se před několika lety učit česky, už se domluvím, ale plynně se češtinu asi nikdy nenaučím. Matce jsem říkal, že jsem potkal tak úžasné Čechy, že by je měla poznat taky.
A?
Vyslechla si mě, ale prostě nemohla.
Našla tvá matka nakonec pokoj v duši?
Přál bych si, aby našla. Myslím ale, že měla několik nezodpovězených otázek, nenaplněných snů.
Proč si k Čechům nikdy znovu cestu nenašla?
Byla přesvědčená, že nám Češi vzali úplně všechno – naši půdu, život, historii. Já sám děti nemám, ale sepsal jsem závěť a Vojta je její adresát. Až zemřu, dostane všechno. A o tom to přesně je. Moje matka říkala, že nám Češi všechno vzali s očekáváním, že by nám měli všechno vrátit. Já to mám ale jinak. Já chci, aby naopak všechno dostali. V mém případě v podobě Vojty. To je to nejlepší řešení na všechnu bolest a smutek. Osvobozuje mě to. Je to poslední kapitola té knihy. A musím ji napsat já. Jsem poslední.
Foto: Lukáš Houdek