Na webu máte příběhy klientů, kteří popisují, jak na jejich onemocnění reaguje jejich okolí. S čím se nejčastěji potýkají?
Často lidé svou zkušenost s duševním onemocněním tají, stydí se za to, mají obavy z předsudků okolí. Bohužel stále ve společnosti převládá určité nálepkování ve chvíli, když někdo řekne, že má zkušenost s léčbou u psychiatra. Problém bývá i v tom, že ani nejbližší lidé v rodině netuší, co se s jejich blízkým děje. Nemají informace o tom, co člověk, který prožívá duševní onemocnění, potřebuje. Může se jim zdát, že je líný, že něco dělá schválně, už ale netuší, že právě oslabení vůle a ztráta smyslu cokoliv dělat může být jedním z projevů nemoci.
Proč myslíte, že přetrvávají tyto předsudky?
Chování člověka s duševním onemocněním může u lidí, kteří se o tuto problematiku nezajímají, budit údiv a obavy. Téma duševního zdraví se bohužel všemožně bagatelizuje. Ve společnosti se například v běžném rozhovoru používá spojení „zase mám depku”, ale mnohdy tohle říká někdo, kdo vůbec netuší, co přesně obnáší zkušenost s depresivním onemocněním. Přijde nám proto velmi důležité, aby byla veřejnost víc informovaná. Vloni jsme začali s preventivním programem „Blázníš? No a! se Spirálou" pro studenty středních škol a jejich učitele. Je to celodenní akce, kde se mladí setkávají s naším lektorem a diskutují o nejrůznějších tématech, která se týkají duševního zdraví.
Co studenty nejvíc zajímá?
Hlavně interaktivní forma, při které se v různých skupinkách zapojují do tvorby aplikace pro člověka s duševním onemocněním nebo kufříku první pomoci při duševní nepohodě. Hovoří spolu otevřeně o vlastních zkušenostech s duševním zdravím, o propadech nálady a diskutují také o tom, jak mohou pomoci spolužákům, kteří se necítí dobře. Seznamují se navzájem mezi sebou z úplně jiného úhlu pohledu, tak jak se zatím neznali. Velmi dobře hodnotí také to, že se v rámci akce mohou setkat s takzvaným peerem, což je člověk s duševním onemocněním, který umí o svém příběhu mluvit, a odcházejí silnější o novou zkušenost.
Velmi důležitá je také podpora blízkých v rodině. Jak jim pomáháte?
Máme multidisciplinární tým, kde jsou sociální pracovníci, odborníci z oblasti psychiatrie a peer konzultanti. Poskytují podporu, která je vytvořena na míru pro konkrétního člověka. Jde hlavně o provázanou spolupráci se všemi důležitými lidmi okolo klienta. Snažíme se místo dávání rad spíš o poskytování podpory, aby klient vnímal, že má kolem sebe bezpečné prostředí, kde může mluvit o svých potřebách a přáních. Jednou z našich služeb je Sociální rehabilitace na Jihu, což jsou svépomocná setkávání, která vede psychiatrická sestra s terapeutickým výcvikem či psychiatr. Velmi důležitou roli na těchto podpůrných skupinách má naše peer konzultantka. Nejen že nabízí podporu svou vlastní zkušeností s duševním onemocněním, ale také popisuje, jak sama pečuje o své duševní zdraví.
Vaši odborníci pomáhají také s návratem do pracovního kolektivu. Jak to v praxi probíhá?
Každý náš klient je v jiné životní situaci. Někdo se po několika měsících hospitalizace chce vrátit do původního zaměstnání. Naši sociální pracovníci s ním nacvičují různé situace, které mohou v práci nastat. Jiný naopak teprve hledá práci a má obavy, zda zvládne pohovor nebo jak bude komunikovat v neznámém prostředí. V rámci služby Sociálně terapeutické dílny funguje tréninkové bistro, kde mají klienti možnost růstu v bezpečném prostředí. Jde o to, aby si obnovili základní dovednosti a postupně si zase zvykali na to, že někam pravidelně docházejí, mají zodpovědnost za konkrétní úkoly a učí se komunikovat v kolektivu i se zákazníky.
Co je pro klienty obzvlášť náročné?
Leckdy jsou to činnosti, které děláme naprosto běžně každý den, ale pro člověka, který trpí psychickým onemocněním, jsou extrémně náročné. Například potřebují podpořit, aby zvládali určitou pravidelnost v rámci dne – připravit snídani, uklidit nebo zajít na nákup. My rozhodně neděláme nic za ně, ale snažíme se je podpořit v tom, aby konkrétní činnosti postupně zvládli. Hodně náročné jsou pro klienty jednání na úřadech, když musí něco vyřídit, a ta komunikace není zrovna snadná. Pokud si to klienti přejí, tak je doprovázíme na jednání a jsme tam jako taková pojistka, aby v nás měli oporu, když se necítí dobře.
Zmínila jste komunikaci v zaměstnání. Organizujete vzdělávací programy také pro personalisty, aby měli lepší povědomí o duševním zdraví?
Zatím nic takového nemáme, ale rozhodně je to dobrý nápad! Žadatelé o práci většinou nikde v životopisech nepíšou, že mají psychické onemocnění, ani to nechtějí říkat během pohovoru. Bojí se přesně těch předsudků, které jsem popsala v úvodu. Věřím, že pokud se podaří destigmatizovat duševní onemocnění, tak bude přibývat firem, které nebudou mít problém někoho takového zaměstnat. Nyní je situace taková, že podle zákoníku práce musí každá firma či instituce, kde je více než 25 zaměstnanců, zaměstnávat 4 % lidí se zdravotním postižením. Moc často se to ale neděje, raději využívají další dvě varianty, které zákoník práce nabízí. Buď nakoupí výrobky z chráněné dílny ve výši sedminásobku průměrné mzdy, anebo odvádí určitou částku do státního rozpočtu.
Máte v nabídce nejen chráněné zaměstnávání, ale i další aktivity. O co se jedná?
Znám řadu dalších neziskových organizací, které mají chráněné zaměstnávání jako hlavní činnost. My se ale odlišujeme tím, že máme o něco rozmanitější nabídku. Naši klienti mohou v rámci chráněného zaměstnávání zajišťovat catering, údržbu zeleně, pracují v šicí dílně nebo v administrativě. A mohou být také součástí našeho tréninkového bistra, kde se učí přípravu pokrmů nebo jak obsluhovat zákazníky. Klienti u nás pracují na snížené úvazky, protože se snažíme o respektování jejich životního tempa. Fungujeme možná trochu jako odrazový můstek. Víme, že jim pomáhá, když se postupně dostávají do pracovního procesu, a pak si třeba po pár měsících najdou práci na plný úvazek.