„Když jsem odmaturoval na Romské střední škole sociálně právní, kterou ke konci devadesátých let založil Emil Ščuka, věděl jsem, že chci pomáhat chudým, ale neměl jsem jasnou představu jak,“ rozvzpomíná se, zatímco předává pracovníkům organizace Romodrom poslední krabici se zimním oblečením ze sbírky soukromých dárců. Doručí ji na ubytovnu na Praze 5, kterou momentálně obývají romští uprchlíci z Ukrajiny. Od té doby Petr Ščuka, zakladatel neziskové organizace Identity Prague, svůj plán pomoci stále rozšiřuje. Nejbližší kolegyní se mu stala manželka Jana, bývalá spolužačka, s níž letos oslaví 24 let společného života.
Mezi neziskem a podnikáním
„S odstupem času musím uznat, že jsme byli úspěšný ročník, protože spolužáci působí nejen v neziskových organizacích, ale třeba taky v mateřské škole, u justiční stráže nebo policie, “ vypočítává a manželka Jana, která zavírá dveře od dodávky, souhlasně přitakává. „Po celou dobu studia v nás budovali sebevědomí, odbourávali strach z možného neúspěchu a posilovali naši identitu. Pomohli nám vydat se s daleko větší jistotou na další životní pouť a nebát se zkoušet nové příležitosti,“ prozrazuje, jak mu pomohlo studium na škole určené pouze pro Romy. Otočí klíčkem v zapalování a auto se vydá do ucpaných pražských ulic.
„Moje žena pochází z Tábora, nastoupila tam hned po škole do jedné neziskovky, ale já práci dlouho hledal. Z Písku jsem se tedy přestěhoval za ní a otevřel jsem si živnost,“ začíná vyprávět o složitých začátcích. Se svou manželkou se střídali u pultíku malé trafiky a snažili se získat si zákazníky. Zároveň založili romskou organizaci Verdan – Vůz, která provozovala vlastní nízkoprahové centrum s volnočasovými aktivitami. Poskytovali vzdělávací kurzy pro Romy nebo se stali partnerskou organizací Probační a mediační služby a dohlíželi na průběh obecně prospěšných prací a podmíněných trestů.
Dostali se k oboru, který dosud sice neznali, ale na druhou stranu zúročili svoje zkušenosti ze sociální práce. „Tenkrát jsme se ještě nesoustředili jen na Romy, ale po čase jsme zjistili, že právě v tom je naše síla. Proto jsme se domluvili, že nám budou do Verdanu posílat jen romské klienty. Zatímco dříve by polovina z nich šla kvůli neplnění závazků do vězení, potom už z nich neodcházel nikdo a to byl úspěch,“ říká a dodává, že s lidmi v podmínce jednali vždy na rovinu a trpělivě jim vysvětlovali, jaký dopad by mělo na jejich život vězení.
Jenže Verdan po osmi letech dojel do své cílové stanice, především kvůli nedostatku financí. „Ukázalo se, že přednost měly organizace, které v kraji poskytovaly podobné služby a projekty jako my, ale delší dobu,“ objasňuje důvody přesunu do Prahy.
Odchod do hlavního města manželé Ščukovy motivoval zase k novému podnikání. Připojili se jako partneři ke call centru a zkoušeli jako mnoho jiných prodej po telefonu. „Pracovali jsme pro chráněnou dílnu call centra, kde působili lidé s hendikepem, a snažili se přes telefon nabízet jejich výrobky. Zpočátku jsem byl na lince sám, později jsem zaměstnával třeba i třicet romských operátorů. Vypracoval jsem se na školitele a učil firmy, jak se aktivní telemarketing dělá,” vzpomíná Ščuka. Jenže všechno jednou končí a v roce 2018 jsme po deseti letech vytočili poslední číslo zákazníka a vypnuli počítače. „Prodeje nešly, lidé byli otrávení, náklady na provoz call centra se zvyšovaly. Ale především se vše přemístilo na internet, takže organizace a nadace začali lidé podporovat jiným způsobem, než tomu bývalo kdysi,“ říká upřímně.
Romská vlajka jako hit
Ščukovi ale sen o vlastním byznysu nevzdali. Otevřít si úklidovou firmu byl sen jeho manželky Jany, ale v realizaci ji podpořil. Vedle toho si začal postupně budovat představu vlastního obchodu se sortimentem s romskými motivy. A když si jen tak pro sebe zkrášlil tričko desítkami třpytivých krystalů znázorňujících romskou vlajku, začal tušit, že by to mohlo ono.
„Mezi známými měl můj módní kousek obrovský ohlas. Zastavovali mě na romských akcích a ptali se mě, kde jsem tričko koupil. A já jim vždy odpovídal, že jsem si pořídil jednobarevné triko a romskou vlajku jsem si na něj nalepil pomocí krystalků. Když jsem viděl, jak můj nápad zaujal, rozhodl jsem jej využít,“ prozrazuje. Vše směřoval k oslavám Mezinárodního dne Romů v roce 2020, jenže do plánů jim vstoupila pandemie koronaviru.
„Manželka šila roušky pro celou rodinu a mě tehdy napadlo, že si jednu z nich polepím zbytkem krystalků, které se mi doma povalovaly na stole. Poskládal jsem z nich vozové kolo jako na romské vlajce. V roušce jsem se pak vyfotil a postnul fotku na Facebook. Vůbec jsem nečekat takovou vlnu zájmu,“ vypráví. Do půl hodiny měl na stole čtyřicítku objednávek. Zatímco za šicí stroj zasedla jeho manželka Jana, Petr objednal kvalitní skleněné kamínky z Rakouska a společně založili rodinnou manufakturu. Nejprve nabízeli jednotlivé kousky hlavně známým a dál snili o kamenném obchůdku. Nakonec kvůli tehdy pokračující pandemii spustili „Ščuka shop” přes sociální sítě, kde funguje dodnes. K rouškám a tričkům přidali i plátěné tašky, kravaty, společenské motýlky nebo praktické etue.
„Zboží dodáváme nejen po Česku, ale také na Slovensko, do Velké Británie, Německa, Kanady nebo Spojených států. Zájem mají vedle Romů i lidé z majority nebo zaměstnanci romských a proromských organizacích,“ popisuje s tím, že na provoz e-shopu aktuálně nemají tolik času.
Po vypuknutí války na Ukrajině se totiž rozhodli pomoci především těm, kteří zůstali na okraji zájmu – ukrajinským Romům. Od té doby jsou neustále za volantem své dodávky a rozvážejí potraviny, ošacení a hygienické potřeby z veřejných sbírek. Stranou musela jít i úklidová firma, která fungovala ještě do letošního května. „Ničeho nelitujeme, proč taky?“ položí si řečnickou otázku a zdůrazní, že je pomoc vždy naplňovala.
Závozníci pomoci
Potraviny pro stávající dvacítku romských a neromských klientů rozváží jednou týdně po Praze. „Jsme malá organizace, nemáme výdejnu na potravinovou pomoc. Takže potraviny, které dostáváme, se snažíme co nejdříve rozvést klientům. Řada z těch potravin podléhá rychlé zkáze, protože jsou mnohdy před vypršením expirace,“ říká a upozorňuje, že od začátku války poptávka po jejich pomoci roste a přispívá na ni řada dárců.
„Než jsme spojili síly s organizací Romodrom, podíleli se na naší aktivitě celé tři měsíce výhradně soukromí dárci. Reagovali tak na výzvy, které jsem zveřejnil na svých sociálních sítí. Dohromady se vybralo na transparentním účtu organizace 250 tisíc korun,“ vypočítává.
Díky darům mohli svoji pomoc rozšířit na více míst. Do bývalého penzionu v Božičanech, kde žily ukrajinské Romky a jejich děti, dodali především volně prodejné léky a hygienické prostředky. Při druhé návštěvě pak s sebou přivezli ošacení, obuv, hračky, sladkosti, ale i pět mobilních telefonů darovaných soukromými dárci. Díky telefonům mohli být v kontaktu se svými blízkými na Ukrajině i příbuznými v Německu. Romky podle něj pomoc přijaly s vděkem a pokorou.
Závozem potravin pomáhali nejen romským uprchlíkům, ale i zařízením, jako jsou Krajské centrum pomoci Vysočanská, humanitární stánek v pražských Holešovicích nebo soukromým ubytovnám a dnes už zavřenému stanovému městečku v Troji. Od počátku války se potravinové banky, odkud pomoc původně rozváželi, potýkaly s velkým náporem zájmu, proto bylo potřeba dokupovat mnohé z vlastních zdrojů. „Hlavně pleny, kojeneckou výživu, instantní a trvanlivé potraviny nebo konzervy. Bez soukromých dárců a firem bychom situaci vůbec nezvládli,“ doplňuje Ščuková a je to skoro poprvé, co žena, která se doposud věnovala hlavně své práci, promluví. „Jezdili jsme do Mladé Boleslavi nebo do Děčína prakticky denně a vše jsme dokumentovali a zveřejňovali na Facebooku. Ozývaly se nám firmy, které sledovaly, jak s vybranými penězi nakládáme a komu skutečně pomáháme. Solidarita lidí byla od počátku obrovská,“ pokračuje.
„Předsudky, že se jedná o Romy, nikdo z nich neměl,“ tvrdí Ščuka a dodává, že jsou odhodlaní pomáhat nadále. O to víc s blížící se zimou, kdy Ščukovi předpokládají, že se celkově zvýší migrace do okolních států sousedících s Ukrajinou. „Zima a hlad vyžene další Ukrajince z jejich domovů, a to i z oblastí, kde se zrovna neválčí,“ přemítá s tím, že je potřeba pomáhat dál také na přímo na Ukrajině, o což se momentálně snaží spřízněná organizace Romodrom. Ščuka se zatím těší z pomoci v Česku: „V září jsme vybavili školními pomůckami a přezůvkami deset uprchlických dětí, bylo krásné vidět, že mají upřímnou radost a do základní školy v Roudnici nad Labem se opravdu těší.”