Co se skrývá za odkazem vaší nejnovější knihy AMEN?
Román představuje příběh čtyř kamarádek, které se znají od dětství. Název knihy je akronym vytvořený z iniciál jejich jmen, přičemž místo Ilony je zde Anička. Anička je vůbec unikátní postava složená ze sedmi různých osobností, inspirovaná dívkami, které jsem poznala v šedesátých letech. V té době mi bylo deset let a moje sestra měla kamarádky, kterým bylo patnáct nebo šestnáct let. Musela mě s sebou brát všude, a tak jsem poslouchala jejich rozhovory. Tato zkušenost mě inspirovala k vytvoření postavy cílevědomé Aničky. Jedna z kamarádek mé sestry byla opravdu taková, studovala hotelovou školu, pak odjela do Německa, kde nějakou dobu žila, a dnes vlastní cukrárnu v Praze.
Co vás přivedlo na nápad napsat zrovna dívčí román?
Může za to workshop na jedné základní praktické škole v Praze o romské kultuře a literatuře. Měla jsem během něj příležitost číst dětem svou povídku v češtině i romštině. Po přečtení jsem se zeptala na jejich dojmy. Dvě žačky z osmé třídy se přihlásily a odpověděly mi, že se jim to nelíbí, protože jsou to spíše povídky pro starší a ony by raději četly něco pro mladé. Chtěly číst příběhy, které jsou dobrodružné, vtipné a kde se objevují postavy v jejich věku. Uznala jsem, že už bylo dost chudoby, sociálního vyloučení, slovenských osad a potíží dospělých, a zkusila jsem napsat právě takový příběh, o jakém ta dívka mluvila. Tato zkušenost mi ukázala, jak důležité je naslouchat svým čtenářům a čtenářkám. Tento proces byl pro mě velmi obohacující a naučil mě, že je důležité být otevřený novým nápadům a inspiracím. A podobný přístup zaujalo k nápadu i mé domovské nakladatelství Kher, kde kniha nakonec teď na podzim vyšla.
Kniha se odehrává v 60. letech minulého století. Proč?
Jde o jedno z nejkrásnějších období mého života. Dospívání jsem prožila právě v té době. Nešlo jen o módu a rokenrol, ale tehdy vznikla také skupina mého strýce Andriše Sekce, která se později přejmenovala na Rytmus 86. Klasickou cimbálovku vystřídala moderní hudba, byl to přelom v romské hudbě. Romové začali poslouchat Beatles, hráli jejich hity. S odstupem času hodnotím šedesátá léta jako unikátní období. Byla to doba uvolňování politického a kulturního života v tehdejším komunismem přiškrceném Československu a vyvrcholila pražským jarem v roce 1968. Tyto dramatické události ovlivnily osudy mnoha lidí, včetně hlavních hrdinek příběhu. Vybavuji si, že se vyrojila nová hnutí, jako byli hippies, Klub angažovaných nestraníků, Hnutí revoluční mládeže, studenti, feministky, pacifisté a další, kteří chtěli změnit svět k lepšímu a snili o lepším životě. A o tom sní i protagonistky mého příběhu.
Nad poslední kapitolou
Jaké byly nejtěžší momenty při psaní vaší knihy?
Jednoznačně poslední kapitola mé knihy… Abych řekla pravdu, byla pro mě nesmírně emotivním zážitkem. Během psaní se mi místy třásly ruce a málem jsem to vzdala a vrátila se ke svému původnímu plánu. Naštěstí mě moje editorka Karolína Ryvolová povzbudila a podpořila mě. Moje sestra, která byla se mnou během psaní knihy často, se mi divila, proč to tak prožívám. Nakonec jsem to zvládla dokončit. Musela jsem se k tomu vracet každou hodinu a vždy napsat jen malý kousek. Tato kapitola mi tedy zabrala nejvíce času ze všech kapitol. Ale jsem přesvědčená, že to stálo za to.
Byly reálné charaktery propůjčeny i ostatním třem postavám?
No jasně! Marina byla naší neformální vůdkyní, zatímco my ostatní jsme se ještě chovaly jako děti. Přestože byla starší jen o dva měsíce, působila mnohem zkušeněji, a tak jsme k ní vzhlížely. Anuša byla jedináček a velmi chytrá. Její rodiče si přáli, aby šla studovat. Eva pocházela z velké rodiny a hned po základce začala pracovat, aby pomohla své rodině. Nataša byla z nás nejvíc naivní a romantická. Později odjela s rodiči na Slovensko, ale nakonec se vrátila zpět do Rokycan. Původně jsem zamýšlela příběh ukončit happy endem. Nataša se měla vdát a mít spokojený život. Jenže z toho by vznikl kýčovitý příběh, což jsme já ani editorka Karolína Ryvolová nechtěly. Proto jsem poslední kapitolu knihy musela úplně překopat a přitvrdit. Ale nebudu vám prozrazovat víc, kniha teprve vyšla a nechci kazit překvapení.
Jaký byl proces spolupráce s Lelou Geislerovou na ilustracích knihy?
Zpočátku jsem si myslela, že budu spolupracovat s Martinem Zachem, ale v nakladatelství Kher zvolili jiného ilustrátora. A já jsem za to ráda, přestože je Martin úžasný. Když jsem se poprvé s Lelou setkala během akce Mezinárodního dne romského jazyka, kam na podzim zavítala, měly jsme možnost vidět se osobně. Řekla jsem jí, že jsem z jejích ilustrací nadšená. Odpověděla mi, že jsem postavy popsala v knize tak detailně, že nebyl problém je nakreslit. Vedle toho jsem jí poslala i několik fotografií, kde mohla čerpat inspiraci. Jsem ráda, že právě ona mou knihu ilustrovala.
Už máte nějaké ohlasy mladých čtenářů a čtenářek na vaši knihu?
Obdržela jsem mnoho pozitivních ohlasů od mladých čtenářů, přátel a rodiny. Byli schopni se ztotožnit s postavami a příběhem mé knihy, což mě naplňuje hrdostí. Zatím jsem slyšela jen chválu. Lidé jsou nadšeni, že na trhu jsou dostupné knihy, které odrážejí rozmanitost a bohatství romské kultury a jazyka. Je to krásný pocit vědět, že jsem částečně zaplnila mezeru v literatuře psané Romy, a to konkrétně knihou určenou mladým čtenářům, protože tento žánr zde chyběl. Redaktorka, která se mnou dělala rozhovor pro iLiteraturu, mi řekla, že časový rámec příběhu není pro dnešní mládež vůbec problém. I v této době smýšlí podobně, přestože doba v mnoha ohledech pokročila a máme technologie a možnosti, o kterých se nám nesnilo. To mě potěšilo. Nezáleží na tom, zda knihu čtou šedesátiletí, osmdesátiletí nebo ti, co se narodili po roce 2000.
Jakou roli ve vašem procesu tvorby hrají skutečné události a jakou fabulace?
Dá se říct, že každý můj příběh nebo povídka jsou založeny ze 70 % na skutečných událostech, zbytek je čistá fabulace, která dokresluje příběh. Tento princip používám při psaní všech svých knih a povídek. Ale je pravda, že má poslední povídka Baletka je zcela smyšlená. Vznikla z jednoho tvůrčího workshopu autorů klubu Paramisara, který pod Slovem 21 vede René Nekuda. Každý z autorů dostal jinou postavu, třeba pařmena nebo upíra, a měl o ní napsat krátký příběh. Já si pak všechny ty lístečky posbírala a doma si je ještě pročítala. Nakonec mě to inspirovalo k postavě baletky se složitým osudem. Chtěla jsem s ní přispět do právě vznikající sbírky několika autorů. A taky si vyzkoušet psát povídky poprvé i v češtině, protože pan Nekuda romsky neumí. Jenže pořád mi tam něco chybělo. Bylo to stejné, jako když jíte polévku, která je málo osolená. K povídce jsem se stále vracela, pořád jsem v ní něco mazala a přepisovala. A když jsem ji konečně dopsala, poslala jsem ji Karolíně Ryvolové na posouzení. Jenže ona vycítila, že to není skutečné. Řekla mi: „To nejsi ty! Je to sice dobře napsané, ale trochu umělé.”
Povídka Baletka představuje neobvyklý přístup k popisu intimních scén v romské literatuře, což je u autorů méně běžné. Intimnosti jsou v jejich dílech často pouze naznačeny, nikoli detailně rozvedeny. Co vás inspirovalo k tomu, abyste prolomila toto tabu?
Mám ráda výzvy a baví mě zabývat se tématy, která jsou často tabuizována. Místo toho, abych je jen naznačovala, raději o nich mluvím otevřeně, ale snažím se vyhnout klišé. Je to pro mě zcela nový přístup, nový styl psaní, který jsem si chtěla vyzkoušet.
Zpět na začátek
Už více jak dvacet let jste členkou ženské romské skupiny Manushe, ženy napříč republikou se v této skupině postupně emancipovaly, některé si dokončily středoškolské a vysokoškolské vzdělání, pracují s romskou komunitou přímo ve svém městě nebo se veřejně angažují. Jak to bylo u vás?
Jako holka jsem chtěla jet do Plzně a vyučit se servírkou, jenže můj táta byl už v té době dost nemocný a když se dozvěděl, že jsem si podala přihlášku, šel na okres. Tam byla sociální pracovnice a on jí řekl: „Moja dcera nepujdze se učiť, já som chorý člověk a ona potrebuje byt doma, varit, uklizet, starat se o mě, bo moja žena chodzi do prace.“ Pak dodal, že mám ještě mladší sourozence. Sociální pracovnice se tehdy zhrozila, protože věděla, že pokud nepůjdu do učení nebo do práce, čeká mě paragraf 203 za příživnictví. Ale táta trval na tom, že je invalidní důchodce, že potřebuje, abych byla doma, starala se, že on to nezvládne. Nakonec mi dali výjimku. Do práce jsem nastoupila někdy v 19 letech a pomáhala rodičům finančně. U nás doma se tehdy vůbec nepředpokládalo, že bych měla nějaké ambice. Ale já si stejně šla svojí vlastní cestou. Po sametové revoluci jsem se na chvíli zapojila i do politiky, stala jsem se aktivní členkou Romské občanské iniciativy. Před více jak dvaceti lety jsem se stala členkou ženské romské skupiny Manushe, která funguje pod hlavičkou organizace Slovo 21, působila jsem i jako lokální lídryně a zapojuji se i do dalších projektů. Momentálně do prevence domácího násilí.
V roce 1999 jste byla oceněna Cenou Olgy Havlové za svou práci v Asociaci romských žen Rokycany. Tato prestižní cena je udělována Výborem dobré vůle – Nadací Olgy Havlové osobám nebo organizacím, které se významně zasloužily o pomoc lidem v nouzi, o zlepšení kvality života, o lidská práva a občanskou společnost. Jak vzpomínáte na okamžik, kdy vám tuto cenu předal sám prezident Václav Havel?
Když jsem dostala pozvánku na slavnostní ceremoniál udílení Ceny Olgy Havlové, nečekala jsem, že se setkám s prezidentem Václavem Havlem. Myslela jsem, že půjde o prezentaci naší romské a později i smíšené školky, kterou jsem koordinovala od roku 1994 v rámci projektu Krok za krokem – Step by step. Tento projekt podporoval integraci a vzdělávání romských dětí a žen. Spolupracovali jsme s českými učitelkami a romskými asistentkami a snažili jsme se vytvořit příjemné a podnětné prostředí pro předškolní vzdělávání. Když jsem dorazila na místo, kde se mělo udělovat ocenění, uviděla jsem, že tam je i prezident Havel. Podal mi ruku a pogratuloval mi k Ceně Olgy Havlové, kterou uděloval Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Třásly se mi ruce i nohy. Poznal to a povzbudil mě úsměvem. Byl to nádherný okamžik, který si budu navždy pamatovat.
Ve stejný rok, kdy jste obdržela od tehdejšího prezidenta Václava Havla poděkování za vaši činnost v rámci Nadace Olgy Havlové, jste emigrovala do Velké Británie. Jaký vliv měla vaše emigrace na vaši práci a osobní život?
Revoluce byla přelomová, dokonce jsem o ní před lety napsala povídku I my jsme cinkali klíči. Jenže euforii vystřídaly obrazy tvrdé porevoluční reality. Začal sílit otevřený rasismus i tam, kde dřív nebyl. Píseckému Romovi Tiboru Danihelovi bylo teprve 17 let, když ho a další dva Romy nahnala skupina příznivců skinheadů do řeky Otavy, v níž utonul. A následovaly další rasistické vraždy a útoky. Devadesátá léta byla pro Romy náročným obdobím. I na mně se to bohužel odrazilo. Emigrovala jsem v roce 1999 do Anglie a zůstala jsem až do roku 2004. Do školky mi chodily výhružné anonymní dopisy. Tehdy jsem měla doma zavedenou telefonní linku, na kterou mi někdo volal třeba ve dvě nebo tři hodiny ráno. To mi bylo dost nepříjemné a měla jsem i strach. Proto jsem se rozhodla odjet do Anglie, kde už jsem měla část rodiny. Emigrace ovlivnila mou dosavadní práci dost výrazně. Tehdy jsem nebyla ani literárně činná. To se opět změnilo až několik let po mém příjezdu do Česka.
Pocházíte z Rokycan, které jsou baštou výrazných romských osobností v domácím kontextu. Vyrůstala jste v inspirativním prostředí obklopena hudebníky, aktivisty, spisovateli a řemeslníky původních romských profesí. Jak moc vás to ovlivnilo?
Když Romové z jednoho města a okolních vesnic na Slovensku přijeli za prací do Rokycan, byli si již všichni známi. Prvním příchozím byl můj otec z Kurimy, následovaný otcem mé sestřenice Květy Tůmové. Jakmile ostatní Romové zjistili, že je v Rokycanech práce, rozhodli se přijet také. Většina z nich byli kováři. Máma často vzpomínala na návštěvy u otce v kovárně, který koval koně, motyky a různé části do pluhu. Zároveň se živili hudbou. Můj děda z matčiny strany byl renomovaný primáš, který vystupoval i v Maďarsku. Z Chminianske Nové Vsi, odkud pocházela máma, pocházel třeba i Vojtěch Dužda, známý muzikant, jehož syn je dnešním členem známé kapely Kale. Ze Slovenska pocházeli i rodiče Věry Bílé, kteří žili stejně jako naše rodina v blízkosti Prešova. Ale i větev po otci patřila k muzikantům. Já sice hudební talent nemám, ale za to ten vypravěčský um jsem zdědila po svém otci, který byl skvělý vypravěč. Dokázal zaujmout svými historkami ze Slovenska a o duchách zemřelých kde koho. Máma také vyprávěla, ale nebylo to tak poutavé. Během těch let se v Rokycanech formovala zajímavá skupina lidí, od spisovatelů, jako byl Andrej Giňa, nestor romské beletrie, přes muzikanty a aktivisty. Před 30 lety jsem založila soubor Amare neni, jehož členkami byly tehdy naše matky, které byly v té době šedesátnice. Zpívaly bez hudebního doprovodu a bylo to nádherné. Hrou osudu mi před třemi týdny na dveře zaklepaly ženy, dcery bývalých členek, které jsou dnes ve stejném věku, jako byly tehdy jejich maminky, a požádaly mě, abych soubor Amare neni obnovila.
Úvodní foto: Petr Zewlakk Vrabec / KHER