V roce 2015 obletěly svět zprávy o americké černošské aktivistce Rachel Dolezal, jedné z tváří hnutí proti policejnímu násilí. V televizi totiž vystoupil bělošský pár, který deklaroval, že jsou její rodiče. Následně byla velkou částí veřejnosti vnímána jako podvodnice, odvrátila se od ní i část černošské komunity, za níž léta bojovala, a začala vůči ní směřovat velká vlna nenávisti a výhrůžek. Jak svou tranzici vysvětluje? Považuje se za lhářku a podvodnici? Jak se vyrovnává s odmítnutím a kritikou z černošské komunity? A jaký je život s enormním množstvím nenávisti? O tom dvaačtyřicetiletá Rachel Dolezal promluvila v rozhovoru pro HateFree Culture.
Vím, že o své rodině nerada mluvíte. Přesto by mě ale zajímalo, jaké bylo vaše dětství?
Někdy se o podrobnostech ze svého dětství nerada bavím, protože bylo velmi bolestivé a traumatické. Rodinu, z níž pocházím, bych popsala jako velmi nábožensky založenou až extremistickou. Hodně drsné prostředí, mnoho tělesných trestů a týrání, včetně pohlavního zneužívání. Mám jednoho biologického bratra, který je o dva roky starší, a pak čtyři adoptované sourozence. Takže nás celkem bylo šest dětí, vyrostli jsme na úpatí hory a v chudobě. Nebyli jsme typická americká rodina. Narodila jsem v týpí, bez vody a elektřiny. Žili jsme tedy pro Američany velmi nezvyklý život.
Matka měla za svobodna německé příjmení. Její otec se jako asi devatenáctiletý přistěhoval do USA z Německa, otec mého otce zhruba ve stejném věku přijel z Československa. Ženy v naší rodině jsou méněcenné, tak ženská linie jako by nebyla. Dvě mé prababičky byly přitom ze skupiny původních obyvatel severní Ameriky, což se ale u nás v rodině nepočítalo. Říkalo se, že naše rodina je česko-německá, podle mužů. Prostě patriarchální až šovinistické prostředí. Už jako dítě jsem s ním ale nekonvenovala. Odmalička bylo mezi mnou a mou biologickou rodinou pnutí. Byla jsem ta divná už jen proto, že jsem byla holka, pak ale také proto, jak jsem se cítila. Vnitřně jsem se už od malička vztahovala k černošské historii a kultuře. Cítíla jsem spíše sounáležitost s utlačovanou skupinou než s utlačovatelem. Tím, že jsem jako dítě byla obětí týrání, rozuměla jsem si více s lidmi, kteří bolesti rozuměli. Když jsem pak vyrůstala, víc jsem se vztahovala k mým adoptivním sourozencům, kteří jsou všichni černí, než ke svému biologickému bratrovi, který mě a mou adoptivní sestru sexuálně obtěžoval. Opět tam bylo přítomné to rozdělení, kdy on byl ten agresor a já jsem byla se svou černošskou sestrou. Sdílely jsme určitou zkušenost.
Rachel v JAR
Jak se vám z biologické rodiny podařilo vymanit?
Odešla jsem na vysokou. Na školné má rodina neměla, díky svému talentu jsem ale dostala umělecké stipendium. Získala jsem magisterský titul, summa cum laude, z výtvarného umění. Studium byl tedy můj způsob úniku. Přestěhovala jsem se z vrchního severozápadního cípu Spojených států skoro do toho jihovýchodního, z Montany do Mississippi. Cítila jsem se provinile, protože moji sourozenci byli o dost mladší než já. Byla jsem jako jejich druhá máma. Chtěla jsem se o ně starat, ale neměla jsem rodičovská práva. Šla jsem proto studovat, abych byla schopná postavit se na vlastní nohy a mohla jim pomoci později.
Na vysoké jsem se vdala a narodil se mi syn Franklin. Po pěti letech jsem se rozvedla, protože to manželství skončilo domácím násilím. Byla jsem v situaci, kdy jsem si musela vybrat mezi odchodem od manžela a ztrátou syna. Vzali by mi ho právě kvůli probíhajícímu domácímu násilí. Když jsem se rozvedla, dala jsem své biologické rodiče k soudu, abych získala poručnictví nad mým nejmladším bratrem Izajášem. Prosil mě o to. „Potřebuju se dostat pryč. Ty jsi má opravdová máma, ty ses o mě starala,” říkal mi. Pečovala jsem totiž o něj od doby, kdy mu byly dva týdny. A tak se z něj stal můj nejstarší syn, Franklin prostřední a teď mám ještě čtyřletého Langstona.
Říkala jste, že jste sympatizovala s černochy pro jejich historii a jejich zkušenost s útlakem. Kdy jste se ale poprvé začala jako černoška identifikovat vy sama? Bylo to ze dne na den, nebo šlo o pozvolný proces?
Nebyla to věc jednoho dne, ale spíš dlouhodobá tranzice. Myslím, že to bylo více o hledání sebe sama. Když jsem jako tří nebo čtyřletá kreslila obrázky, zobrazovala jsem sebe samu se snědou kůží. To mým rodičům i okolí přišlo strašně divné a říkali mi, že to tak není správně, že to není normální. Byla jsem za to trestaná. A tak jsem se stáhla do sebe a naučila jsem se vnímat černou barvu jako krásnou a ve svém volném čase jsem si četla knihy o černošské historii. Skrývala jsem to, protože jakmile jsem své spojení s tím tématem artikulovala, nesetkávalo se to s porozuměním. Když proto rodiče v roce 2015 vystoupili v televizi – roky po tom, co jsme spolu přestali komunikovat – aby prohlásili, že jsem podvodnice a lhářka, jako bych si znovu zažívala své dětství. Znovu se mě snažili potrestat za to, že jsem jiná. Bylo potřeba mě napravit. Od prvního momentu svého života, který si dokážu vybavit, jsem vždy musela napravovat to, že jsem sama sebou. Musela jsem se neustále snažit být víc normální a dělat to, co chtěli druzí, abych předešla fyzickým trestům. Naučila jsem se v té násilné atmosféře přežívat.
Kdy se to změnilo?
Když jsem se dostala na vysokou. Bylo to poprvé, kdy jsem byla mimo dosah rodičů. Žila jsem v černošské čtvrti, začala jsem chodit na kurzy černošské historie, angažovala jsem se v boji za rasovou spravedlnost v Mississippi. Prostě jsem se do toho vrhla po hlavě a cítila jsem se najednou v té komunitě jako doma. Potkala jsem rodinu Spencera a Nancy Perkinsových. On byl černoch, ona běloška. Na střední škole jsem četla všechny jeho knihy o rasovém smíření a komunitním rozvoji, takže když jsem ho pak osobně potkala v Jacksonu v Mississippi, požádala jsem ho, aby se stal mým mentorem. A byla to má první zkušenost s bezpodmínečnou láskou. Byla jsem součástí rodiny, kde jsem poprvé zažila postavu otce, který se o mě opravdu staral a který pro mě chtěl to nejlepší. Když jsem byla v prváku, náhle zemřel na infarkt. Byla to pro mě obrovská tragédie. Později, když jsem se rozvedla, jsem se propojila s dalším mentorem, který v mém životě sehrál opět otcovskou roli. Také on měl bílou manželku. Kdykoliv jsme byli společně někde venku, lidé předpokládali, že jsem jejich dcera. Že jsem míšenka. Na Jihu to není nic zvláštního, v Louisianě je mnoho černochů se světlou pletí, blond vlasy a zelenýma očima. Pořád vás vnímají jako černocha. Šlo tedy spíše o předpoklad okolí, že jsem černoška. I proto, jakou práci jsem pro komunitu i různé organizace dělala.
A vy jste jejich předpoklad neuváděla na pravou míru?
V určitý moment jsem prostě přestala dlouze vysvětlovat. Zpočátku jsem vždy říkala: „Ne, ne, ne, já jsem ve skutečnosti od Montany, mám tyhle podivné bílé rodiče a tak dále.” Lidé to ale nechtěli poslouchat. Neměli zájem slyšet celý můj životní příběh. Takže když mi pak někdo například říkal „ty jsi ale hezká míšenka”, tak jsem jen poděkovala. Já sama jsem se z počátku za černošku neoznačovala. To jsem začala dělat až v momentě, kdy mi byl svěřen do péče Izajáš. Chtěl, aby se nikdo nedozvěděl, že byl dříve adoptován těmihle násilnými bílými rodiči. Abych ho před tím mohla ochránit, nemohla jsem zůstat bílá nebo nechat lidi tipovat, co vlastně jsem. Musela jsem to uzavřít. Jinak by k němu totiž směřovaly otázky na to, zda je adoptovaný. Po celou dobu, co chodil na střední školu, si tedy všichni jeho učitelé mysleli, že jsem ho měla hodně brzy. Což byla v podstatě pravda, protože jsem se o něj i ostatní sourozence jako náctiletá starala. Musela jsem kvůli nim na střední přejít na domácí výuku, protože matka byla moc unavená, sama si identifikovala nějaký syndrom, a tak jsem musela její roli převzít já. Nepřišlo mi proto, že to je lež, ale spíše komplikovaná pravda, kterou bylo složité někomu vysvětlovat.
Rachel s Izajášem a Langstonem
Jak jste tu změnu vysvětlila sama sobě?
Když jsem byla na Howard University, která je výhradně určena černošským studentům, četla jsem knihu Race in North America - Origin and Evolution of a Worldview. Tehdy jsem se poprvé dočetla, že rasa je umělý konstrukt, který byl vytvořen jako nástroj podrobování. Že samozřejmě existuje něco jako české, nigerijské, irské nebo italské kořeny, ale nejsou černé nebo bílé. Černá a bílá jsou spíše nálepky s cílem určit, kdo je nadřazený a kdo méněcenný. Ta kniha pro mě byla opravdu osvobozující. Když jsem se pak rozvedla, cítila jsem se dostatečně svobodná, abych tuhle osobní revoluci proti zažitým představám o rase podstoupila. Současně to práci, kterou jsem dělala, činilo produktivnější a efektivnější, protože to ukončilo všechny ty otázky a podivné konverzace ve stylu: „Když jsi z Montany a máš bílé rodiče, proč vyučuješ černošská studia?” Byla to zkratka k porozumění, kdo ve skutečnosti jsem. Tohle jsem prostě já. Po deset let by nikoho nenapadlo, že mám bílé rodiče. A právě proto to byl v roce 2015 takový skandál. Nikoho by to nenapadlo. Každý mě totiž znal jako černošskou aktivistku, znali mého adoptivního otce, který byl černoch a jeho žena byla ze Skotska. Když tenhle obrázek lidé viděli, dávalo jim to smysl. Jen jsem prostě celý ten příběh lidem nevyprávěla. A myslím, že proto se někteří cítili podvedeni. Jiní lidé to zase chápali. Viděli, jak moc komplikovaný ten příběh je a jak je těžké ho lidem na potkání vykládat.
Litujete toho, že jste to nevysvětlila dříve?
Já jsem to ale vysvětlovala. Celé roky to ale prostě společensky nefungovalo. Řekla bych, že by mě lidé vnímali nesprávným způsobem, kdybych jim ten příběh řekla. Spojovali by mě s mými rodiči. Já ale jako oni nejsem a naopak jsem se snažila to násilí, kterého se dopouštěli na mých sourozencích, napravit. Tohle se ale v pár větách vysvětlit prostě nedá, navíc lidem, které potkáte v obchodě, vykládat celý svůj život nemusíte. Někteří, s nimiž jsem se potkávala opakovaně, to věděli, můj příběh znalo hodně lidí z univerzity. Ti, kteří můj příběh neznali, byli překvapeni. Lidé, kteří mě celou tu dobu znali, překvapeni nebyli. Říkali, že jsem pro ně černá tak jako tak. A naopak si stoupli před kameru – jak pro dokument Netflixu, tak v televizi. Skoro všichni z nich ale pak byli vystřiženi. Autorka dokumentu i lidé z televizí prostě chtěli vytvořit karikaturu bělošky, která předstírá, že je černá. Proto vysílali zejména to, co to podporovalo. Film od Netflixu byl lepší, protože ukazoval i širší kontext. Pořád ale bylo celkem dvanáct černošských hlasů na mou podporu a dva negativní. A oni většinu těch pozitivních vystříhali. To je opravdu frustrující, protože lidé zvenčí pak mají zkreslenou představu o míře podpory, které se mi dostává. Všichni se ptají, jestli lituji, že jsem o tom dříve nepromluvila. A ne, nelituji toho. Protože všechno to vysvětlování by bývalo bylo divné a komplikované. A ve své podstatě jsem neměla dojem, že lidem nějaké vysvětlení svého životního příběhu dlužím. Prostě jsem chtěla dělat svou práci v boji za spravedlnost a aktivismus a ne sebe na každém setkání obhajovat.
Pak jste ale k tomu vysvětlování byla přeci jen dohnána.
Ano. A teď jsem o pět let dále a pořád dokola vysvětluji. Je to vyčerpávající. Někteří lidé mou situaci dávají do paralely s trans lidmi. Že je to podobné, jako by někdo říkal, že se tenhle člověk narodil jako kluk a nikdo to netušil, protože ten člověl chtěl prostě jen žít tak, jak chce on. Ne jako trans žena, ale prostě jako žena. Tečka. Přijít pak s tím a říct, „ale ty jsi ve skutečnosti chlap”, je vnímáno jako společensky nepřijatelné. V mém případě se to ale přijatelným stalo, a to přímo v hlavním proudu. Vyloženě mě obtěžovat. „Řekni, že jsi bílá. Musíš přiznat, kdo jsou tvoji rodiče.” Víte, to bylo pro mou psychiku strašně těžké. Z mnohého toho zneužívání z dětství jsem se už dostala tím, že jsem se od toho odstřihla. Ale nedá se nic dělat. Stalo se. Musím žít s tím, že jsou lidé, kteří to nechápou a nikdy nepochopí. Pak jsou ale lidé, kteří se na to dívají víc srdcem, a ti to chápou. A toho si moc vážím.
Měla jste kvůli své černošské identitě problémy s rasismem?
Pocházím z prostředí, kde rasismus moc nebyl, protože to byla v podstatě bílá komunita. Byla tam ale třídní nevraživost a sexismus. Jestli jste muž, nebo žena, jestli jste bohatý, nebo chudý, to vše se pojí s různou mírou privilegií. V té době jsem očividně nezažívala rasismus vůči sobě samé, ale pak když jsem byla považována za míšenku v Mississippi nebo v Idahu ve státě Washingtonu, bývala jsem často zastavována policisty. Pokud jsem udělala nějaký dopravní přestupek, dostávala jsem nejvyšší možnou pokutu. Černoši často dostávají vyšší tresty a u mě si nebyli jisti, jestli jsem černá, nebo bílá. V severním Idahu, kde jsem působila jako ředitelka Institutu pro lidská práva, jsem zažila spoustu rasistických incidentů s nenávistnými skupinami jako Ku-Klux-Klan, neonacisty, s organizací Aryan Nations. Tyhle skupiny si na mě skutečně zasedly, považovaly mě za míšenku. Zajímavé je, že je mnohem víc naštvalo, když se v roce 2015 dozvěděli, že mám bělošské rodiče, protože mě najednou začali označovat za zrádkyni.
Franklin při zápasu amerického fotbalu
Máte skutečně internalizované, že jste černoška, nebo je součástí vaší identity také bělošství? Člověk může přece jen mít identit více.
Černošská identita, kterou mám, sahá až do období, kdy mi byly tři nebo čtyři roky. Lidé to vysvětlují různým způsobem, někteří dokonce říkají, že jsem se reinkarnovala. Já tohle až tak neřeším, dívám se na to spíš tak, že tahle identita je ta, která je pro mě osobně ta nejvíce skutečná. Ano, byla jsem za ni po celé dětství trestaná, ale moct to po těch letech otevřeně vyslovit a žít ji - na vysoké škole i v průběhu dospělosti - bylo skvělé. Nehodlám se vrátit zpátky k té utlačované a trestané malé holce. Sama jsem došla k poznání toho, kdo ve skutečnosti jsem a jsem s tím srovnaná. Přijala jsem to. Cítím, že má duše je černá, to ale neznamená, že jsem slepá. Když se podívám do zrcadla, vidím moc dobře, že nemám moc melaninu. Uznávám, že moji rodiče se identifikují jako běloši. Já ale nepotřebuji test DNA nebo ubezpečení zvenčí, aby mi řekli, kdo jsem. Rasově se identifikuji jako člověk, protože odmítám to rozdělení na rasy, kulturně se identifikuji jako černá. A to se nezmění, protože to jsem ve skutečnosti já. Dospěla jsem k tomu po dvacítce a nebudu se tvářit jako někdo, kdo nejsem. Cesta zpět prostě není možná. I když bude celý svět trvat na tom, že musím - což jsem v roce 2015 měla ten dojem - vrátit se nemůžu. Zabilo by mě to.
Můžete popsat, co přesně se stalo, když informace o vašich rodičích vyšla najevo?
Bylo to opravdu těžké. Jednou z mých hlavních identit je matka samoživitelka, která žije od výplaty k výplatě a která má právě rodiče spojené s traumatem, s nímž se celý život vyrovnává. To, že ti, kteří mě dříve týrali, s tím šli do televize a skoro všichni s nimi souhlasili, bylo pro mě vnitřně opravdu těžké. Když to vypuklo, byla jsem měsíc těhotná. Potřebovala jsem se proto nesesypat a zaměřit se na péči o své tělo. Měla jsem také starost o své dva starší syny. Byli totiž terčem výpadů zrovnatak. Musela jsem myslet také na to, aby byla v pořádku i má sestra, která s námi v té době žila. Dělo se toho hodně. Přišla jsem kvůli tomu o práci. Pro mé přátele bylo spojování se mnou zhoubné. Byl na ně vyvíjen velký tlak, aby se mě zřekli, a lidé, kteří za mnou stáli, to odnesli spolu se mnou. Jako bych byla toxická. Také můj aktivismus byl mnohem složitější. Pokud jsem se totiž měla ukázat na nějakém protestu, lidé ho začali bojkotovat, odmítali tam přijít. Takže jsem začala svou přítomností škodit věcem, na kterých mi záleželo. To mi zlomilo srdce.
Byla jsem strašně sama a snažila jsem se hájit. Americká historie je totiž podobných tranzicí plná, jen skoro všechny probíhaly opačným způsobem. Pokud totiž jste černoši, ale vaše kůže je světlá, můžete se identifikovat jako běloch a žít tak i svůj život. Ti lidé tím často získali nějaké výhody, třeba lepší zaměstnání. Lidé proto předpokládali, že jsem z toho musela nějak finančně benefitovat i já. Což nebyla pravda. Benefitem pro mě ale bylo, že jsem mohla být se svými dětmi a nebýt na druhé straně. Byl to také život se svou komunitou jako její součást, ne jen jako outsider, který se jí snaží pomoct. Když mi pak byla nabídnuta práce ředitelky Institutu pro lidská práva, měla jsem ve skutečnosti poloviční plat než můj bílý předchůdce. Vnímali mě totiž jako barevnou zapálenou aktivistku. A černošky v USA mají zpravidla poloviční plat bílých mužů. Kdybych byla oportunistka, mohla jsem tehdy říct, že mám bílé rodiče, abych dostala víc. Všechna svá rozhodnutí jsem činila s největší možnou morální integritou, kterou jsem v tu danou chvíli mohla mít. Nejsem dokonalá, ale ničeho nelituju.
Izajáš
Proč myslíte, že s tím vaši rodiče po tolik letech najednou šli do televize?
Aby zastavili případ mé sestry, která podala žalobu na mého biologického bratra za sexuální zneužívání, a já byla klíčový svědek. Pro případ byla důležitá má důvěryhodnost. Nikdy by nezískali celostátní mediální platformu, kdyby policie nebyla pod tlakem mých aktivit. Policisté totiž ve vězení zavraždili černošského muže a já jsem se za smrt tohoto jednoho černocha snažila dohnat třináct bílých policistů k zodpovědnosti. Najali si detektiva, který mě sledoval, rodiče si najali vlastního detektiva a ti dva se nakonec spojili a společně vytvořili tento mediální skandál. Koho by ve skutečnosti jinak zajímalo, že žiju svůj život jako černá, bílá nebo zelená? Proč by to mělo zajímat celý svět? Jediným důvodem bylo, že jsem se snažila domoct spravedlnosti a stala jsem se pro systém hrozbou. Potřebovali mě umlčet tím, že mě vykreslí jako příšerného člověka. Takže ti bílí policisté nakonec vyhráli a vyhrál i můj biologický bratr. Média se na tom podílela, našla několik černošských hlasů, které mě odsoudily, a vytvořila dojem, že se mě černošská komunita zřekla.
Tak se to ale skutečně jeví. Minimálně část komunity, za kterou jste léta bojovala, od vás dala ruce pryč. Některé černošské hlasy jsou dokonce velmi nevybíravé. Vy se tak snažíte být součástí komunity, jejíž část hlasitě říká, že s vámi nechce mít nic společného.
Musím si neustále připomínat, že to je jen část, neexistuje konsenzus. Lidé většinou uvidí v médiích jen ty negativní hlasy, protože mají rádi senzaci a drama. Je mnoho malých podcastů a pořadů v rádiích, kde je řada pozitivních rozhovorů s černošskými muži a ženami. Ty ale v mainstreamu neuvidíte. To totiž neprodává. A přestože je dokument Netflixu podle mě celkem přesný, tak zrovna v tomhle také pokulhává.
Rachel s Langstonem
Možná se snaží být objektivní. Co si vybavuji, zazněly tam z řad černochů dva hlasy, které vás kritizují, a dva, které vyjadřují porozumění. Zařazení více podpůrných hlasů by vyváženost mohlo ohrozit.
Objektivita spočívá v tom, že ukážete opozici i podporu. Ne především celou opozici a pak Rachel a její děti, kteří to nějak přežívají. Myslím, že se autorka dokumentu bála, aby nebyla zaškatulkována jako má podporovatelka. Chtěla mít krytá záda. Proto jsem sama napsala knihu, kde je celá má verze tak, jak jsem s ní spokojená.
Jak tu kritiku z černošské komunity snášíte?
Musím přiznat, že největší strach mám z nenávisti z bílé komunity. To je myslím skupina, která by mohla mně i mým dětem fyzicky ublížit. Kritika z černošské komunity mě ale zase nejvíce zraňuje. Mám totiž pocit, že to je celé založené na nedorozumění. Neznají mě a kritizují mě na základě kusých informací z médií nebo toho, co o mě řekli jiní. Má identita byla současně zredukována jen na jedno slovo, já se ale současně identifikuji například i jako bisexuálka. Lidi ale zajímá jen to, jestli jsem bílá, nebo černá. Také v rámci LGBT komunity na mě však někteří útočí s tím, že jsem si to, že jsem bisexuální, vymyslela, abych byla zajímavá.
Nevím, jestli to všechno někdy přestane bolet, člověk ale může dojít do momentu, že se s tím aspoň naučí vyrovnat. Do konce svého života musím žít s tím, že to budu muset řešit a budu se potýkat s nenávistí. Nejtěžší na tom ale asi je, že vlastně nakonec nepatřím nikam. A nevím, jestli ještě někdy začnu lidem znovu důvěřovat. Abych byla upřímná, už pět let jsem s nikým nerandila. Výpady online totiž zvládám lépe, tam můžu mazat a blokovat. Pokud ale lidi pustím do svého života, života svých dětí a oni mě zradí, srovnat se s tím nedokážu. Ráda bych jednou byla zase šťastná, abych mohla žít naplno, ne jen přežívat.
Franklin po maturitě
Je možné se naučit s nenávistí žít dlouhodobě?
Jsem matka, proto to možné být musí. Nevím, kdybych nebyla matka, jestli bych tu ještě byla. Je to až moc těžké, víte? Já to prostě žít musím, protože opustit život není pro mě jako matku možné. Proto se snažím chránit. Na sociální sítě chodím jen pár hodin denně. Nemůžu si k tomu sednout kdykoliv a všechny ty věci číst. Ze zásady nečtu komentáře pod rozhovory se mnou. Nechci se tím zas a znova probírat. Pokud přijde e-mail a je zřejmé, že v něm bude něco takového, automaticky ho smažu. Bylo toho totiž tolik, že si musím hlídat, co ještě unesu. Těžko se srovnávám s výhrůžkami. Pokud mi píší, že vědí, kde bydlíte, a přijdou si pro vás, způsobuje mi to úzkost. Současně se tím ale nemůžete nechat pohltit.
Jaké zprávy vás zasáhly nejvíce?
Nebudu ty věci opakovat. Jsou to ale velmi sexualizované a názorné věci vůči mým dětem.
Takže se výhrůžky týkají i vašich dětí?
Ano. A to je úplně za hranou. Můžete si myslet, co chcete, o něčí identitě, ale nevyhrožujete dětem. To se prostě nedělá. Ony samy ty komentáře čtou, na některé reagují a brání mě. Není ale pro ně snadné, když pak lidé píší přímo jim, aby mi vyřídili, abych se zabila a prokázala tak světu službu. Někteří je rasisticky urážejí a přejí jim strašné věci. Kdo proboha takové věci o dětech píše? Přichází to hlavně od bílých rasistů. Ze strany černošské komunity je to víc o vymezování hranic. A to mi nevadí. Můžeme se shodnout na tom, že se neshodneme. Ale bavme se jako lidé.
Synové Franklin a Langston
Jedním z nejčastějších argumentů v rámci kritiky z černošské komunity je, že vy na rozdíl od nich máte privilegium si to, že budete černá, vybrat. Že se s černošstvím pojí staletí útlaku a ta zkušenost se předává z generace na generaci. Černoši pak ten útlak žijí dodnes a nemohou se rozhodnout, že se ho zbaví.
Myslím, že ten argument je trochu na vodě, protože tu máme v historii několik případů rasové tranzice. Skoro vždy ale šlo o opačný případ, tedy z černé na bílou. Takže říct, že černoch tu tranzici podstoupit nemůže, není úplně logický argument. Možná to je více o barevnosti. Je snadné pro černocha s tmavou pletí a určitými rysy se změnit v bělocha? Ne. Je snadné pro černocha se světlou pletí a určitými rysy se změnit v bělocha? Ano. Zobecňovat to na celou skupinu černých a bílých není úplně šťastné.
Jinou věcí je pak diskuse o privilegiu. Lidé v tomto kontextu pak často zmiňují Sammyho Sosu, Michaela Jacksona nebo Lil Kim, kteří podstoupili bělení pleti, aby se melaninu zbavili a dosáhli světlé kůže. Není to tedy o tom, že to není možné, stojí to ale hodně peněz. Je to tedy o privilegiu určité společenské třídy. Pokud máte peníze a přejete si to, můžete podstoupit přeměnu, abyste vypadali jako běloch. Díky plastické chirurgii je pak dnes možná řada dalších věcí, kdy si například někteří Asiaté nechávají zvětšovat oči. Chudí lidé si ale takové věci dovolit nemohou.
Jak je to pak ale v případě lidí, kteří jsou okolím za nějakou jinou skupinu považováni? Já mám podle testu DNA 10 % ze severní Afriky. Je to určující? Nebo to je spíš o kultuře? Nebo o vzhledu? Když se v roce 2015 někteří moji bývalí dozvěděli, že mám bílé rodiče, byli v šoku. Volali mi a říkali, že to není možné, protože mé tělo bělošské rysy vůbec nemá. Co je tedy to, co vás činí černochem? Proto podle mě není bílým privilegiem, když se já sama jako černoška identifikuji. Ve finále většina věcí v mém životě o privilegiích vůbec nebyla. Připouštím ale, že je řada možností, které lidé se světlou pletí - ať už mají africké nebo spíše evropské předky - mají. Pro takové lidi je život snazší. Současně je řada černochů, které černošská komunita vyloučila pro jejich myšlení a hodnoty. Není to pro ně o tom, jestli vypadají jako černí, nebo bílí, ale o tom, zda se asociují s černošskou nebo bělošskou komunitou.
Jak celá kauza ovlivnila váš aktivismus? Jste aktivní v boji proti rasismu nadále?
Změnil se způsob mé práce. Nejsem už členkou žádné organizace, nemám tedy dostatek zdrojů ani sílu kolektivu. Dříve jsem byla komunitní lídr, udělala jsem hodně práce pro lokální komunitu, snažila jsem se o policejní reformu a spravedlnost. Na druhou stranu jsem ale zase získala celosvětové publikum. Nedávno jsem zveřejnila malý manuál, jak bojovat proti rasismu a nenávisti, který se dá zdarma stáhnout online. Školím také lidi v tom, jak postavit neziskovou organizaci. Dělám toho hodně, ale je to více ve skrytu.
Franklin při zápasu
Jste známá po celém světě. Lidé by možná očekávali, že ležíte na Bahamách s nohama nahoře a pijete mojito.
Víte, ani po pěti letech ještě nemůžu najít žádnou práci. Zastávala jsem dobré pozice, za svou práci jsem dostala několik ocenění. Můj životopis ani schopnosti se nezměnily. Lidé jen zjistili, že mám bílé rodiče, a byla jsem vyřízená. Tedy pokud nevyhovím a neomluvím se za to, že se identifikuji jako černoška a nezačnu se označovat za bělošku. Pokud bych tyto požadavky splnila, byl by mi umožněn návrat do společnosti. Musím se proto hodně snažit, abych vydělala potřebné peníze. Jediné dvě práce, které mi byly nabízeny, bylo porno a reality show. Ani jedno z toho dělat nebudu. A tak, abychom přežili, pletu lidem copánky a maluji portréty na objednávku. To mě sice moc nebaví, ale složenky se platit musí. Máme malý byt s jednou ložnicí, nemáme dům, jako jsme měli dřív. Žijeme skromně. Nevadí mi to, ale abych byla upřímná, každý měsíc mám trochu stres, jestli zaplatím vše, co musím.
Zkoušíte žádat o práci?
Odpověděla jsem na víc jak sto inzerátů a nikdo se mi neozval. Snažím se žádat o práci dál, nehodlám přestat, protože si myslím, že jednoho dne to všechno pomine a někdo mi odpoví. Strašně ráda bych se vrátila k učení i aktivismu v rámci nějaké organizace. Jsem připravena se do toho pustit.
Říkala jste, že většina nenávisti k vám proudí skrz sociální sítě. Proč na nich tedy jste?
Ze dvou důvodů. Jednak za sebe musím bojovat. Chci ve světě existovat a veškerý můj společenský život je teď online. Nemůžu se jen tak sebrat a jít ven mezi lidi. Druhým důvodem je, že bych bez toho nebyla schopna přežít. Nebyla bych schopna propagovat a prodávat své umění, je to také jediný způsob, jak můžu najít nové klienty na vlasy. Mám také YouTube kanál, protože ten mi občas taky pár dolarů z reklamy vydělá. Kdybych měla plný úvazek s pravidelným příjmem, pak by mi to uvolnilo ruce a já bych mohla na sociálních sítích trochu zvolnit. Tohle je ale teď můj život.
Foto: Polaris Images