HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Z centra Litvínova míříme „na samotu u lesa“, kde od roku 1983 stojí dva domovy. Jeden pro seniory, další pro lidi se zdravotním postižením včetně mentálního. Desítky let bylo téma hendikepovaných tabu, a proto se podobné domovy stavěly většinou stranou od centra měst, aby klienti nepřicházeli do kontaktu s místními. Nový přístup inicioval Vladimír Vopelka, který je od roku 2014 ředitelem Domovů sociálních služeb Litvínov. Předtím než se přihlásil do výběrového řízení, tak si vyzkoušel nejrůznější profese – byl ředitelem mostecké nemocnice, místostarostou v Litvínově a vedl stavební firmu. Z nevýhody, že nemá praxi v sociálních službách, udělal výhodu, protože se rozhodl, že pozmění kolos, který mnoho let fungoval podle zaběhnutých pravidel.

Od jednoho areálu k druhému je to doslova pár set metrů. Ač k sobě mají klienti z obou domovů blízko, jejich světy se vůbec neprolínaly. Lidé s mentálním postižením trávili většinu času na pokoji nebo v přilehlé zahradě. Vopelku napadlo, že přestaví kantýnu v přízemí domova pro seniory a vybuduje tam kavárnu. „Chtěl jsem, aby si lidé s mentálním postižením vyzkoušeli i něco jiného než posedávání na chodbě nebo hraní her na zahradě. Jsou to dospělí lidé, kteří většinu života prožili po ústavech. Napadlo mě, že by bylo fajn vymyslet pro ně smysluplnou činnost. Byla to novinka na všechny strany. Klienti se učili zodpovědnosti, protože měli chodit v konkrétní hodinu na směnu, a učili se také komunikovat se zákazníky v kavárně. Nové to bylo také pro náš personál, protože donedávna byli zvyklí na to, že mají klienty ,na očích'.” A velká změna nastala i u seniorů, kteří chodili do kavárny. „Ptali se, co to je za lidi, proč je obsluhují mentálně postižení, proč si neberou rukavice. Senioři měli předsudky ještě z minulé doby, kdy se lidem vtloukalo do hlavy, že mentálně postižení mají být někde stranou. Postupně se nám povedlo změnit názory i té nejstarší generace,“ říká Vopelka, když míříme na další místo, které prošlo radikální proměnou. 

Nárožní dům v Husově ulici dlouho chátral. Poblíž je základní a střední škola, obytné domy, kde bydlí rodiny s dětmi i senioři. V okolí jsou malé obchůdky s potravinami, ale nikde žádná cukrárna či kavárna. Vopelka inicioval rekonstrukci budovy, kde v přízemí funguje od pondělí do neděle kavárna La Ponto. Klienti - lidé s mentálním či zdravotním postižením tu pečou zákusky a také obsluhují. V horních patrech budovy jsou tři byty, kam se přestěhovalo několik klientů. „Tohle byl další krok naší dlouhodobé transformace, kdy se snažíme postupně propojovat a měnit zažité modely. Místní byli zvyklí, že obyvatelé našich dvou domovů jsou někde za městem. Běžně se s nimi vůbec nepotkávali a možná i z toho pramenily předsudky. Teď je vídají tady v kavárně, což je oficiálně sociálně terapeutická dílna, nebo když si jdou nakoupit nebo když cestují po městě. V prvním patře nad kavárnou jsme vybudovali tři byty pro klienty, kteří si chtěli vyzkoušet samostatné bydlení – komunitní Domov. Rozhodně jsme ale nikoho nenutili. Prostě jsme jim tuhle možnost nabídli. Mnozí klienti měli zájem, jenže jejich rodiče se toho obávali. Brali je prostě jako dospělé děti, které přeci nezvládnou samostatný život! Třeba jít poprvé v padesáti letech na nákup? Co když se můj syn ztratí? Co když ho někdo obere o peníze?“ vzpomíná Vopelka a vysvětluje, jak pokračovaly další aktivity po celém Litvínově.

Samostatné bydlení se osvědčilo a přibývalo klientů, kteří se chtěli přestěhovat do různých částí Litvínova. Někoho lákala lokalita v centru, jiný preferoval byt, odkud to má blízko do přírody. Vladimír Vopelka se svým týmem oslovil několik realitních kanceláří a vydali se na obhlídku bytů s klienty, kteří budou bydlet poprvé v životě sami nebo ve dvojici. Všichni mají podporu pracovníků v sociálních službách, kteří jim pomáhají s tím, aby zvládali vyřešit každodenní problémy. „Slyšel jsem o různých případech po republice, kde se lidé všelijak bouřili, protože nechtěli, aby se do okolí jejich bydliště nastěhovali mentálně postižení. Tenhle přístup je pro mě naprosto nepochopitelný. Samozřejmě, že zpočátku chvíli trvá, než si klienti zvyknou na samostatný život, ale rozhodně není potřeba kolem toho dělat nějaký humbuk. Však vy se taky neptáte budoucích sousedů, zda se můžete nastěhovat. Nejsem příznivcem toho, aby se kolem takového stěhování dělala nějaká kampaň a ještě se zdůrazňovalo, že jsou ,jiní', to leda vede k tomu, že se místní zbytečně obávají,“ vysvětluje ředitel a popisuje několik situací, kdy došlo ke komunikačním šumům. Jeden klient se nastěhoval do paneláku, kde ho zaujalo, že jsou na každém patře truhlíky s květinami. Nanosil si je domů, protože se mu prostě líbily. Pracovníci Domova mu museli vysvětlit, že takhle to nejde. Další velkou výzvou bylo to, aby se klienti naučili hospodařit nebo aby si našli něco, co je bude bavit. Většinu života totiž byli zvyklí, že jim někdo vařil, uklízel a také organizoval čas.

Největší změnu si Vladimír Vopelka a jeho tým naplánoval na konec roku 2020, aniž by tušil, že do velkolepého projektu zasáhne pandemie a nejrůznější restrikce. Navzdory všem omezením se jim podařil husarský kousek. Spojili síly s majiteli takzvané Lesovny, což je velká budova v centru Litvínova, kde více než půl století fungovala poliklinika. Od 90. let však areál chátral. Vcházíme do přízemí zrekonstruované budovy a já si prohlížím snímky, jak to tu vypadalo před rekonstrukcí: vymlácená okna, rozpadlé zdi a v jedné místnosti tolik vody, že by vystačila na bazén. Majitelé řešili, jak tuto budovu využít, aby zde opět bylo něco, co bude sloužit veřejnosti, a zaujal je nápad týmu ze sociálních služeb, který měl naprosto jasnou představu. Chtěli vytvořit opravdový domov pro lidi s mentálním postižením, kteří sice potřebují průběžnou podporu profesionálů, ale i tak jsou schopni samostatného života. Na místo ústavu, kde by byly dlouhé chodby a unifikované pokoje pro několik klientů, vzniklo inovativní komunitní bydlení.

Jakmile vejdete do patra, okamžitě vnímáte prostornou prosvětlenou chodbu. Rozhlédnete se kolem dokola a vidíte útulný obývací pokoj, kde se pohodlně usadí deset lidí. Nakoukneme do několika pokojů a hned je mi jasné, co myslí Vladimír Vopelka, když říká, že dbali na individuální přání klientů. Každý pokoj se liší nejen barevností, ale i vybavením. Jeden má rád komiksy, a proto jeho pokoj zdobí komiksový obraz přes půl stěny. Dalšímu se líbí světlé barvy a přál si pohodlný ušák. Rekonstrukce trvala přesně rok a jeden měsíc, kdy se sem v lednu 2021 nastěhovalo osmnáct klientů s vysokou mírou podpory. „Určitým způsobem je to běžné komunitní bydlení, které existuje i jinde v Česku, ale jsme unikátní tím, že propojujeme klienty s různými formami postižení a snažíme se, aby se co nejméně cítili ,jako někde v ústavu'. Jde totiž nejen o to, jak vypadá jejich bydlení, ale učíme je, jak se všemožně zapojovat do dění nejen v rámci domova, ale také ve městě. A tu změnu vnímají i místní, kteří už se nijak nediví, když naše klienty potkávají na procházce nebo na autobusové zastávce,“ říká Vopelka a dodává, že zkušenosti z transformace předává dál i ostatním odborníkům ze sociálních a zdravotních služeb.

Každý rok se v Domovech v Litvínově organizuje takzvaný Janovský sedmiboj, kam přijedou senioři ze sedmi domovů z celého Ústeckého kraje. Soutěží v nejrůznějších disciplínách, ale zapojuje se také personál, který má možnost vidět napínavé soutěžení i fungování dvou domovů v Litvínově. „Než jsem nastoupil jako ředitel, tak se řešilo jen nejnutnější povinné vzdělávání personálu. Tohle jsem taky dost zásadně změnil, protože mi záleží na tom, aby naši zaměstnanci měli přehled o tom, co se děje v oboru – a to nejen v Česku, ale i v zahraničí, proto jezdí na exkurze a odborná školení,“ říká Vopelka na závěr našeho putování Litvínovem a jdeme se podívat do podkrovní místnosti Lesovny. „Během rekonstrukce jsme tu zazdili schránku s dopisem pro příští generace. Až se bude za padesát let měnit střecha, tak tu najdou zprávu o tom, co všechno se nám zde povedlo,“ uzavírá Vopelka.