Jednotka intenzivního života vstupuje do HateFree distribuce. Promítejte ji i ve vaší obci!
Jak se k vám toto náročné téma dostalo a co vás přesvědčilo, že o něm lze natočit dobrý film?
Přes moji osobní negativní zkušenost. Umíral nám blízký člověk a my neměli prostor rozloučit se a říct si důležité věci. Zůstala pak ve mně spousta emocí. Zjistila jsem, že nejen v Česku, ale i v západním světě kolem 80 % lidí odchází ze života v nemocnicích. Narazila jsem na rozhovor s MUDr. Loučkou z Centra paliativní péče, v němž skvěle vysvětlil, co pro mě dosud neznámé slovo paliativa znamená; a mluvil hlavně o komunikaci. Když slyšel, že bych na to téma chtěla natočit film, nasměroval mě na MUDr. Kateřinu Rusinovou a MUDr. Ondřeje Kopeckého ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze s tím, že zakládají nový tým.
Když někdo umírá, bereme to jako úplný konec a díváme se radši stranou. Přitom jakmile skončí léčba a už se v ní nedá nic dělat, může nastoupit paliativní péče a otevřít spoustu dalších možností. Když jsem potkala Ondřeje s Kateřinou, naprosto mě přesvědčili svou energií a misí prosadit paliativní péči v nemocničním prostředí a kultivovat komunikaci mezi lékaři, pacienty i jejich rodinami. Většina pacientů a rodin si totiž stěžuje víc na komunikaci než na to, jak jsou léčeni. To, že se s nimi nejedná jako s lidmi, je pro ně horší prožitek než dozvědět se, že už jim léčba nemá co nabídnout.
Souhlasili lékaři s natočením filmu okamžitě?
Souhlasili hned. Jako referenci jsem jim uvedla krátký americký film Extremis, který se potýká s dilematy nejmodernější medicíny – pacient může zůstat na přístrojích při životě opravdu dlouho, přitom to pro něj samotného nemusí být nutně to, co si přeje. Přichází otázka, kdy ho odpojit a na základě jakého rozhodnutí. Přesně s tím mají lékaři z mého filmu zkušenost. Pracují v intenzivní medicíně, pocházejí z nejvíc high-tech prostředí a tyto otázky jim přicházely na mysl.
Sami pacienti by měli a mohli mít svůj život ve svých rukou. Pro dobré rozhodnutí je však nezbytné mít možnost s nimi a s jejich rodinami mluvit a znát jejich životní hodnoty a stanoviska. To však v nemocničním prostředí bohužel není tak samozřejmé. Etická dilemata současné medicíny byla jednou z motivací, které Kateřina s Ondřejem prostřednictvím filmu chtěli zviditelnit.
Jak velký je paliativní tým a o co se vlastně stará?
Nejsou tam jen lékaři, ale i zdravotní sestry, psychologové, farmakolog, kaplan, sociální pracovníci. Ve filmu bohužel nebyl prostor všechny představit. Vnímám ten tým jako mediátora otevírajícího otázky, které mají všechny strany na jazyku, ale je pro ně velmi těžké je vyslovit. Často se bojíme, abychom toho druhého nezranili. Domýšlíme si. Někdy však k dobré komunikaci stačí málo.
Lékaři, kteří dnes vykonávají praxi, se ve škole pravděpodobně neučili sdělovat špatnou zprávu. Člověk jim vlastně nemůže mít za zlé, že se bojí, aby pacientovi špatnou zprávou neublížili, a tak mu ji radši řeknou jen tak napůl. Pacient i příbuzní mívají spoustu otázek, ale nechtějí jeden druhého ranit, a tak toho často hodně zůstane nevyřčeno. A po odchodu blízkého zůstanou výčitky. Paliativní lékař si s rodinou nesedne a neřekne: ‚Tak, povězte si to.‘ On se stává součástí té situace, naslouchá, mediuje, a tím lidem pomáhá. Celá situace je transparentní a mezi členy rodiny i lékaři nezůstává bezradná mlha či komunikační šum.
Jak probíhalo natáčení? Bylo možné hned přijít na oddělení s kamerou?
Asi půl roku jsem tam chodila bez kamery. Ze strany lékařů sice od začátku byl zájem film natočit a dali mi velkou důvěru, přestože jsem za sebou ještě nic neměla – byl to můj absolventský film na FAMU. Ale přeci jen potřebovali zjistit, jak funguju a jak přemýšlím. Nějakou dobu trvalo, než jsme si na sebe zvykli a začali si plně důvěřovat.
Získávání souhlasu pacientů i jejich rodin s natáčením muselo být citlivým procesem. Jak jste postupovala?
To pro mě ze začátku bylo úplně nejtěžší. Napsala jsem si osobní dopis, který jsem měla k ruce při setkání s pacienty. Dveře nám k nim otevírali lékaři. Ptali se těch, s nimiž se neviděli úplně poprvé. Sdělili jim náš záměr představit práci paliativního týmu, a když pacient svolil, šla jsem za ním nejdřív jen já, bez kamery. A pak už vstoupil celý štáb s kamerou, byli jsme ale maximálně tři. Pro lékaře nebylo komfortní, abychom tam něco štelovali, takže jsme do situace museli vplout a hned se stát její součástí. Nacházeli jsme se hodně blízko ryzích existenciálních situací, kdy se život odvíjel v nejčistší podobě. Nebyl prostor si na nic hrát. A v tom to bylo krásné.
Dostávali jste svolení hned, nebo se oslovení lidé museli rozhodovat?
Hodně pacientů nás odmítlo. Měla jsem vnitřní kodex, že nikoho nebudu přemlouvat a všichni musí mít prostor, aby i zpětně mohli říct, že už nechtějí pokračovat. Komunikovali jsme i s jejich rodinami. Všechny pak přišly na premiéru a jsme doteď v kontaktu. Z toho mám radost.
Jaké důvody uváděli ti, kdo odmítli?
To se odehrávalo za zavřenými dveřmi, takže vlastně nevím. Ondřej se šel zeptat, my čekali venku, a když nevyšel, bylo jasné, že pacient řekl ne. Znám ale motivace těch, kteří k natáčení svolili. Často se tak rozhodli proto, že chtěli zprostředkovat ostatním, co to paliativní péče je. Bylo to poselství, které tu mohli zanechat. To bylo velmi silné.
Spousta lidí paliativní lékaře obdivuje za to, že pracují s nevyléčitelně nemocnými, které čeká už jen smrt. Oba lékaři ve filmu ale takový pohled na svou práci odmítají. Jak jste to vnímala vy a změnil se váš pohled za dobu, kterou jste s nimi strávila?
Šla jsem tam s tím, že ta práce je těžká a musí být těžké se s tím vším vyrovnávat. Ale oni neodcházeli domů zdrcení a smutní. Pak jsem pochopila, čím to je. Ondřej s Kateřinou mění perspektivu nahlížení na umírání. Říkají, že nevědí, co je smrt. Vědí jen, co je život – a jeho součástí je také umírání. I během této fáze života má člověk mít svoji důstojnost a pořád je pro něj možné dělat spoustu věcí.
Ta jejich příkrost na otázky, jak to zvládají, vyplývá z toho, že oni sami nevědí, jak na ně reagovat. Je ta práce nestahuje k temným myšlenkám, naopak je motivuje jít dál, protože pořád někomu pomáhají stejně jako jiní lékaři. Závěr života je smutný, loučíme se s někým blízkým a ztráta po jeho odchodu je velká. Ale role paliativního lékaře není prožívat to a vciťovat se. Není tam beznaděj. Nestane se, že mu někdo umře pod rukama na chirurgickém stole.
Podle jakého klíče jste vybírala, které příběhy pacientů do filmu zařadit?
Rozhodli jsme se, že nebudeme natáčet jeden příběh od začátku, kdy pacient vstoupí do péče paliativního týmu, až do konce, kdy půjde domů nebo jeho život dospěje k závěru. Chtěli jsme ukázat různá stadia, ve kterých je paliativní péče přítomná. Může dobře fungovat i s léčbou a s ošetřujícím lékařem. Jak ve filmu říká jedna pacientka: paliativní péče pomáhá pacientům a rodinám zvládnout život, i když do něj vstoupí nějaká nemoc, bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne.
Má váš film prostě popsat současnou situaci, nebo má ambice i něco změnit?
Spustit změnu jsem chtěla, ale v průběhu natáčení jsem nad tím takto nepřemýšlela. Mé velké přání bylo ukázat, jak se tato péče dá dělat dobře, ale zároveň jsem věděla, že nechci udělat popisný film. Chtěla jsem, aby měl i umělecké kvality, které vnímám jako důležité. Snažila jsem se co nejopravdověji přenést zkušenost, jak jsem ji měla možnost zažít já. Přála bych si, aby film vzbudil diskuzi a téma představil tak, aby se ho lidi nebáli.
Je důležitější, aby se s přínosy paliativní medicíny seznámili lidé ve vedení zdravotnického systému, nebo spíše pacienti a začali tuto službu vyžadovat?
Jsou to spojené nádoby. Musíme vědět, že tuto službu můžeme žádat, a musíme se po ní umět dobře ptát. Z obou stran se to musí potkat v tom, aby paliativní péče byla součástí systému a aby ji proplácely zdravotní pojišťovny.
Našla jste během natáčení odpověď na otázku, kde je hranice technicky dokonalé lékařské péče a v jaké chvíli má být upřednostněna kvalita života před jeho nekonečným prodlužováním?
Na to je velmi jednoduchá odpověď: vždycky to závisí na tom, co chce pacient. Lékař se ho musí zeptat, co si přeje a co je pro něj důležité. Někdo bude chtít objet celou planetu a zkusit nejnovější experimentální medicínu, aby jeho nádor zmizel. Pro jiného bude důležitější být doma se svou rodinou a psem a už nic moc nezkoušet, jen se zbavit bolesti.
Kolikrát jste během natáčení plakala?
Skoro pořád! Především když jsme natáčeli a byla jsem součástí reálných emocí. Člověk si do toho samozřejmě projektuje i vlastní zkušenosti – nám v průběhu natáčení odcházela babička, takže jsem to nedokázala oddělit. Emoce k životu patří a nešlo je oddělit od „profesionální role“. Přesto jsem vždy odcházela domů s nadějí, že ti, se kterými jsme měli možnosti natáčet, měli v paliativním týmu k ruce „parťáka“ pro zvládnutí své nemoci, a to nejenom po biologické stránce, ale po té lidské. Pacient není nemocný orgán, ale především člověk.
Máte zájem uspořádat projekci dokumentárního filmu Jednotka intenzivního života ve vaší obci, komunitním centru nebo kavárně? Můžete si ho vypůjčit zdarma přes distribuci HateFree. Napište na bohdana@hatefree.cz nebo volejte na číslo 704 657 866.
Foto: Archiv Adély Komrzý