Je malování prospěšné duševnímu zdraví? Otto Kouwen z Ateliéru radostné tvorby si myslí, že automatické to není. „Spousta slavných malířů trpěla depresí, Michelangelo měl asi bipolární poruchu, hodně z nich spáchalo sebevraždu.“ Propojení tvorby a šílenství je častý námět knih a filmů, jak je to ale ve skutečnosti? „Výskyt duševních nemocí je mezi umělci a mezi kreativními lidmi všeobecně vyšší než v běžné populaci. Kreativita znamená schopnost mít neobvyklé asociace, vidět věci z nového úhlu pohledu, věřit ve vlastní pojetí skutečnosti a nepodlehnout konformismu. Neexistuje jasná hranice, kdy to je ještě „umění“ a kdy už je to „šílenství“. Takové šílenství může být pro umělce velmi náročné, ale bez něho by se kultura a společnost nehnuly,“ říká Otto. Česká společnost má podle něj stále předsudky. „Příkladem je nedávná kauza ve Svitávce, kde místní odmítli stavbu chráněného bydlení s tím, že klienti budou sexuálně obtěžovat ženy, ohrožovat děti a prostě protože se ,nechtějí furt dívat na postižené'.” Co by s nimi měla společnost dělat? „Je teď málo tolerance vůči jinakosti. Nečekám, že tak zaryté předsudky zmizí ze dne na den. V našich projektech se snažíme zdůraznit schopnosti lidí s hendikepem nebo duševní nemocí. Prezentujeme je jako talentované a zajímavé umělce, jako lidi, kteří můžou být inspirativní pro ty ,normální'. Když lidé mají možnost se osobně setkávat, mají možnost zjistit, že neexistují žádné my a oni, že jsme všichni lidé, každý se svými silnějšími a slabšími stránkami.“
Může malování pomáhat pro lepší duševní zdraví?
Musím asi nejdřív říct, že v žádném z projektů, na kterých se podílím, nejde o terapii. Vždy jde spíš o to, že chceme umělce z marginalizovaných skupin začlenit do světa umění. Moje přesvědčení je, že když člověk, který je diagnostikovaný duševní nemocí nebo mentálním postižením, získá jako umělec určitý status a jasnější místo ve společnosti, naplní to základní potřebu a prospívá mu to. A ze celospolečenského hlediska se mi zdá, že je hrozné plýtvání zdrojů, když člověk nemůže dělat to, co mu jde nejlíp. Když například někdo s mentálním hendikepem uklízí v KFC, zatímco má na to, stát se umělcem. Když většinová společnost poznává pohled na svět neuroatypických umělců, jenom tím může získat. Nemyslím ale, že malování samo o sobě automaticky pomáhá lepšímu duševnímu zdraví. Spousta slavných malířů trpěla depresí, Michelangelo měl asi bipolární poruchu, hodně z nich spáchalo sebevraždu. Možná bez malování by jim bylo ještě hůř, ale stejně moc dobře nedopadli.
Malování a duševní zdraví je poměrně známé téma, často zpracovávané v pop kultuře – především díky potížím malířů a malířek jako byl Van Gogh, Pollock nebo Yayoi Kusama. Co si myslíte o spojitosti malování a „šílenství“ vy?
Výskyt duševních nemocí je mezi umělci a mezi kreativními lidmi všeobecně vyšší než v běžné populaci. Dokonce prý mají kreativci poměrně víc příbuzných, kteří mají diagnózu schizofrenie. Kreativita znamená schopnost mít neobvyklé asociace, vidět věci z nového úhlu pohledu, věřit ve vlastní pojetí skutečnosti a nepodlehnout konformismu. Neexistuje jasná hranice, kdy to je ještě „umění“ a kdy už je to „šílenství“. Může to být klidně obojí. Takové šílenství může být pro umělce velmi náročné, ale bez něho by se kultura a společnost nehnuly.
Co znamená art brut?
Termín art brut vymyslel francouzský malíř Jean Dubuffet. Myslel tím čisté umění, které vychází z vnitřní potřeby tvořit a které vzniká mimo oficiální kulturu, jako je tvorba podivínů, samorostů a příslušníků marginalizovaných skupin, jako jsou lidi s duševní nemocí, vězni a příslušníci různých menšin. Jestli je tento termín užitečný nebo spíš stigmatizující, je předmětem diskuze. Ale je to známý termín, proto ho používáme, spíš pro marketingové důvody.
Dagmar Filipková: Pražský hrad
Vedete Ateliér radostné tvorby, co se v něm děje?
Do Ateliéru radostné tvorby docházejí umělci, kteří dostali nálepku mentálního hendikepu nebo jsou diagnostikováni psychiatrickým onemocněním nebo poruchou autistického spektra. My tyto termíny používáme neradi, raději mluvíme o neuroatypických umělcích. Tyto umělce vybíráme na základě originality a autenticity jejich tvorby. U nás mají možnost používat prostory ateliéru a kvalitní materiály. Nezasahujeme do jejich tvůrčího procesu, mají u nás naprostou svobodu. Organizujeme výstavy jejich tvorby a snažíme se jejich díla prodávat. Podobných kreativních ateliérů existuje v Evropě spousta, v České republice je náš přístup docela ojedinělý. První výtvarnou dílnu pro lidi s touto nálepkou, kde byli jako umělci bráni vážně, jsem založil v rámci organizace Inventura. Tato dílna se později sloučila s novějším projektem Ateliér radostné tvorby.
Iveta Horváthová: Schizofrenie
Kolik v současnosti pracuje v ateliéru lidí a co vlastně dělají?
Momentálně je asi dvanáct umělců spojených s našem ateliérem. Malují, kreslí, většina má svůj oblíbený materiál – například akrylové barvy nebo olejové pastely. Další rádi experimentují s materiály nebo rádi kombinují techniky.
Jaká témata zpracovávají?
Naši umělci jsou velmi různí a to stejné platí pro jejich témata. Jeden maluje spirituální motivy, druhý pračky Tatramat. Někoho inspirují videohry, druhého památky z pohlednic, další maluje čistě abstraktně.
Dokážete nějaké obrazy prodat a přispět tak do svého rozpočtu? Mají jinde ve světě větší úspěch než u nás?
Občas něco prodáváme, ale příjmy z prodeje tvoří jenom malé procento rozpočtu ateliéru. Většina malířů se nemůže živit jenom prodejem svých obrazů a to samé platí pro nás. Obrazy kupují různí lidé z různých důvodů. Někteří autora znají osobně, někteří sbírají art brut, pro další je motivací, že kromě toho, že se jim obraz líbí, koupí podporují dobrou věc. Zatím jsme ještě nezkusili proniknout mimo ČR.
V čem je síla příběhů vašich umělců?
Někteří naši umělci mají za sebou pohnutý život. Byli často hospitalizováni, žili na ulici. Já s nimi o takových věcech nemluvím, když o tom sami nezačnou. Mým úkolem je vytvářet bezpečné prostředí, kde se můžou soustředit na tvorbu. Mám velkou radost, když vidím, že jako umělci našli svou cestu. Když vidím, jak jim prospívá, že dělají to, co umí nejlíp, co je baví a za co jsou oceňovaní ostatními. Dobrý příklad je Ladislav Svoboda, který je diagnostikovaný Aspergerovým syndromem. V ateliéru skoro nikdy nemluví. Když měl před rokem výstavu venku na Artwallu, a k tomu doprovodnou samostatnou výstavu v Kampusu Hybernská, překvapil na vernisáži všechny, kteří ho znají, tím, že měl připravený dlouhý projev. Jeho úspěch jako umělce mu pomohl překonat sebe samotného.
S jakými předsudky se nejčastěji v tomhle oboru setkáváte?
Osobně se nejčastěji setkávám s předsudkem, že pro lidi s mentálním hendikepem nebo duševní nemocí malování musí mít terapeutickou funkci. Zdá se, že si spousta lidí nemůže představit, že mezi nimi jsou prostě výjimečně kreativní lidé a skvělí umělci. A že myslí, že musíme tyto lidi nějak změnit, zlepšit, že nejsou dost dobří takoví, jací jsou. A to je už jenom to, co zažívám ve své sociální bublině. Když se dívám dál, je naprosto jasné, že existuje v české společnosti spousta předsudků o lidech s nálepkou mentálního hendikepu. Příkladem je nedávná kauza ve Svitávce, kde místní odmítli stavbu chráněného bydlení s tím, že klienti budou sexuálně obtěžovat ženy, ohrožovat děti a prostě protože „se nechtějí furt dívat na postižené”.
Co by v tomto ohledu měla česká společnost dělat?
To je velmi složitá otázka. Svou roli hrají školství, média, politici, lékaři i další. Myslím, že česká společnost byla vždycky maloměšťácká, taky v době takzvaného komunismu. K tomu se změnila během minulého století z multikulturní společnosti na etnicky homogenní společnost - s výjimkou Romů, kteří to těžce odnesli. To asi všechno přispívalo k tomu, že je teď málo tolerance vůči jinakosti. V našem projektu Bez příběhu chceme poukázat na to, že to byli často stejní politici a stejná média, kteří rozpoutali hysterii kolem uprchlíků a kteří kritizovali integraci děti s postižením do běžných škol. Chtěli bodovat tím, že upřednostňovali ty bílé a zdravé před lidmi s jinou barvou pleti nebo s postižením. Víme, kam takový postoj vedl v nacistickém Německu. Nacisti říkali, že lidé s postižením nebo duševní nemocí žijí „životy nehodné žití“. To samé implicitně říkají současní lékaři, když doporučují těhotným ženám potrat, když zjistí, že dítě bude mít Downův syndrom.
Nečekám, že tak zaryté předsudky zmizí ze dne na den. V našich projektech se snažíme zdůraznit schopnosti lidí s hendikepem nebo duševní nemocí. Prezentujeme je jako talentované a zajímavé umělce, jako lidi, kteří můžou být inspirativní pro ty „normální“. A co je podle mě nejdůležitější, našimi inkluzivními workshopy vytváříme příležitosti pro setkání lidí s hendikepem a těch bez něj. Když lidé mají možnost se osobně setkávat, mají možnost zjistit, že neexistují žádné my a oni, že jsme všichni lidé, každý se svými silnějšími a slabšími stránkami.
Vy se ale angažujete ještě na dalších projektech.
Jsem také předsedou spolku Barvolam. Spolek vede různé projekty, které mají společné to, že na nich spolupracují umělci s nálepkou „mentální postižení” a profesionální umělci, nebo jak říkáme my, umělci postižení akademickým vzděláním. Nejstarší z nich je projekt Jamming. V Jammingu umělci s mentálním hendikepem a umělci postižení akademickým vzděláním společně malují na jednom plátně. Chceme dokázat, že malíři, stejně jako hudebníci, můžou společně improvizovat a že lidé s mentálním hendikepem a ti bez něj nemusejí žít v oddělených světech. Obrazy z projektu jsme vystavili mimo jiné v prestižní pražské galerii DOX. Letos plánujeme výstavy v galerii Pragovka a v Holešovické šachtě. V rámci projektu Jamming taky organizujeme pravidelné workshopy pro veřejnost. Každý může na workshopech vyzkoušet naše metody kolektivní tvorby. Zároveň bereme tyto workshopy jako příležitost pro setkávání lidí s postižením a bez něj.
S projektem Artist Statement chceme zviditelnit a podporovat neuroatypické umělce. Projekt vede multimediální umělkyně Alma Lily Rayner, která spolupracuje s každým jednotlivým umělcem. Cílem je vytvořit s nimi jejich prezentaci a zprostředkovat jim kontakt s oficiálním světem umění. V současné době například připravujeme ve spolupráci s umělkyní Evou Koťátkovou a jejím Institutem úzkosti výstavu neuroatypického umělce Lukáše Palečka v galerii Jelení.
V projektu Bez příběhu využíváme zkušeností z projektu Jamming pro nový projekt o historii pronásledování lidí s postižením nebo psychiatrickou diagnózou nacisty, o takzvaném programu Euthanasie. Spolupracujeme s dalšími organizacemi i historiky. Chceme informovat veřejnost a zejména samotné lidi s postižením o této zapomenuté kapitole dějin a tak varovat před nebezpečím současného pravicového populismu a krajní pravice.
Foto: Archiv Otto Kouwena / Ateliér radostné tvorby