Jak vypadá obchodování s lidmi v praxi?
12letý chlapec měl otce ve vězení, matka pracovala v jiné provincii a on, coby nejstarší z 5 sourozenců, měl za ostatní zodpovědnost. Odjel s kamarádem do 2000 km vzdáleného Ho Či Minova Města za prací, a skončil ve sweatshopu (pozn. v textilní dílně), kde pracoval do úmoru 3 roky. Nesměl chodit ven, spal na podlaze, nedostával výplatu. Častý trik vůči zranitelným lidem je „schovávat“ jim výplatu pod záminkou bezpečnosti, než pojedou domů. Nakonec ale ten kluk nedostal vůbec nic. Pak se nám ho podařilo zachránit. Úspěšně dodělal střední školu a stal se vojákem. Nedávno jsme pomáhali zachránit 20letou ženu s roční dcerou. Její manžel hodně pracoval, cítila se osaměle, tak si přes telefon hledala přátele. Když ji pak pozvali na návštěvu, přestože je nikdy neviděla, jela. Unesli ji na motorce, několikrát se vyměnili. Málem ji takhle dostali přes hranice do Číny, naštěstí začala něco tušit a podařilo se jí utéct na policii.
Skončila by ta žena jinak v nevěstinci?
Známe případy dívek, které byly takto prodány do nevěstinců například v Barmě. Mnoho těch oblastí je postiženo občanskou válkou a nejsou pod kontrolou vlády. Jenže hodně příběhů obětí neznáme, prostě se je nikdy nedozvíme. Od počátku covidu jsme z nevěstinců zachránili více než 100 lidí, většinou dívek a žen. Odjely za prací a skončily sexuálně zneužívané. S pandemií se taky ale zastavil proud zákazníků, v nevěstincích ubylo peněz a výrazně přibylo násilí.
Kampaň proti obchodování s lidmi ve Vietnamu
Co bývají příčiny pádu do takových pastí?
Mladí lidé často tráví hodně času s mobilním telefonem a hledají nové přátele nebo práci. Během pandemie muselo mnohem více rodičů odejít ze svého bydliště a najít si novou práci. Zranitelnost osamělých dětí se pak dramaticky zvýšila. Obecně jsou dospělí i děti často poměrně naivní a akceptují nabídky někam odjet na návštěvu nebo za prací. Mnoho z těchto velmi chudých lidí má omezené vzdělání a zoufalství je přivede až k falešným nabídkám práce.
Zamčené děti
Proč měla pandemie ve Vietnamu tak dramatické dopady?
Když zasáhla Vietnam, byla uplatněna široká škála velmi restriktivních opatření. Ve velkých městech a průmyslových zónách byla uzavřena staveniště, místní obchody, továrny, školy, tradiční trhy a dokonce i veřejná doprava. Lidé z provincií často úplně přišli o práci. Mnoho se jich muselo vrátit domů a to bylo někdy velmi drahé. Vážným problémem pak byl nedostatek jídla v chudých rodinách. K tomu si rodiče nemohli dovolit platit školné a pomůcky pro své děti. Dětem hrozilo vysoké riziko předčasného ukončení školní docházky.
Thuy ve škole se studenty
Dá se obchodování s lidmi rozdělit procentuálně?
To záleží na oblasti. Tady v provinciích Dien Bien a Ha Giang je nejvíce případů nucené práce. V celém Vietnamu je největším problémem současnosti nucené manželství. Jenže nucená práce je tady obecně velmi těžko identifikovatelná. Ve Vietnamu za ni ještě nikdy nikdo nebyl odsouzen. Teprve nedávno se o tom začalo mluvit jako o formě obchodování s lidmi. V minulosti zákon znal pouze sexuální zneužívání. Lidé to obyčejně ale stále nechápou a zaměstnavatelé se tak nevnímají, i když je zneužívání zřejmé. My jsme sami zachránili přes 350 dětí od dětské práce. Ta je nejspíše stále velmi běžná v šedé ekonomice, ale nikdo o ní neví, neexistují statistiky. V té formální jsou inspekce a kontroly. Sweatshopy, které jsme našli, nebyly registrované firmy. Prostě je to dům, kde pracuje šest dětí načerno, zamčených na třetím patře. Nic oficiálního.
Jak vypadá běžný život ve Vietnamské provincii Dien Bien?
Je to region s velkými výzvami a nejchudší provincie země. Žijí tu rodiny kompletně závislé na vlastní produkci rýže a kukuřice, pracují na terasových políčkách. Mají jen jednu úrodu ročně, a to na uživení nestačí. Vstávají kolem čtvrté nebo páté ranní a do večera pracují na polích. Někteří lidé jsou negramotní nebo mají jen velmi základní vzdělání. Děti ráno často dostanou jen hrstku rýže a do školy jdou třeba až hodinu pěšky. Mívají na starost péči o mladší sourozence. Takové rodiny žijí z méně než 40 či 50 korun na den. Nemají dost peněz na jídlo, oblečení, zdravotní péči či školní potřeby pro děti. Hned po sklizni často migrují do velkých měst a hledají práci.
Studenti během kampaně organizace Blue Dragon
Žijí tu lidé jiné etnicity než Vietnamci?
Dien Bien je překrásná horská provincie, plná tradic a folklóru. Žije tu 19 etnických minorit, například Thai nebo Hmong. V celém Vietnamu je jich 54 a tvoří asi 15 % populace země.
Jak byste popsala typickou místní domácnost etnických minorit?
Dřevěné domy jsou postaveny na kůlech, dva tři metry nad zemí. Mívají jednoduchou plechovou střechu. Dům nemá místnosti, je to jeden velký prostor, pouze kuchyň je oddělená. To je dobře, protože z vaření bývá hodně kouře, používá se dřevo nebo uhlí. Mnoho rodin nemá toaletu, koupelnu, vlastní vodu. Snaží se ale pořídit si některé moderní spotřebiče, jako je televize nebo lednice. Elektřina je nedostupná už jen v odlehlých horských vesnicích. Některé vesnice jsou schopny postavit si malou vodní elektrárnu, to stačí maximálně na nabití telefonů a lampiček. Mobilní telefony i data jsou velmi levné, takže je dnes už mají všichni.
Proč jsou právě tito lidé tak zranitelní vůči obchodníkům s lidmi?
Na prvním místě je chudoba. Když se neuživíte, migrujete na jiná místa hledat práci. Ve vzdělávání se nevěnuje problému dostatečný prostor. Lidé taky tradičně považují děti od 12 nebo 13 let za schopné pracovat a přispívat do rodinného rozpočtu. Rodiče je například vezmou s sebou do měst na práci na stavbách. Pokud zemře rodič, který vydělává pro všechny peníze, povinnost přechází na nejstarší dítě. To samé pokud je rodič ve vězení. Dospívající mladí pak odcházejí ze škol a snaží se vydělat místo něj. Kvůli těmto očekáváním a chudobě rodin děti, zejména dívky, často předčasně opouštějí školu, aby se pokusily najít práci, pomohly pečovat o mladší sourozence nebo se předčasně provdaly. Náš výzkum ukazuje, že dívky opouštějí školu v průměru o 3 roky dříve než chlapci, ve věku 13 až 15 let.
Komunitní alarm
Jak k obětem obchodu s lidmi přistupují policisté a úřady?
Ano. Většina obětí má za sebou velmi traumatické zážitky. Třeba i jednání místních autorit je problematické, otázky při vyšetřování nebývají příliš citlivé. Oběti se často cítí jako kriminálníci. Pomáhali jsme teď jedné dívce při návratu z Laosu z nevěstince. Když se přihlásila na policii, dostala pokutu za „nelegální migraci“. Někdy lidé bojují i se stigmatizací svých komunit. Vůbec si neuvědomují, že jsou oběťmi, a říkají o nich, že jsou to automaticky špatní lidé, lenoši, kteří chtěli jednoduše vydělat peníze. Proto se pak oběti bojí mluvit. To je důvod, proč jsme spolupracovali s českou Diakonií a ministerstvem veřejné bezpečnosti na vypracování pravidel pro postup při vyšetřování dětí. Tyto pokyny byly předány a distribuovány všem policistům, kteří musí dodržovat velmi podrobné postupy pro snížení retraumatizace dětí.
Thuy při práci
Jsou za takovým obchodem mafie?
Nevíme, zda je to všechno organizovaný zločin, zvláště na mezinárodní úrovni. Je nesmírně těžké získat o pašerácích a obchodnících informace. Existují pouze z výslechů těch, které se podařilo zatknout. Jenže to jsou spíše náboráři. To jsou často lidé známí a blízcí obětem nebo lidé operující s falešnými profily na sítích. Podle našich zjištění jsou náboráři většinou právě lidé z etnických minorit, bez vzdělání, sami jsou lehce ovlivnitelní a naivní. O skutečných pašerácích ve Vietnamu, Číně nebo Barmě, kteří jsou výše postavení, o těch, co skutečně tahají za nitky, nemáme informace. Nikdy se je ve Vietnamu nepodařilo zatknout. Víme o několika organizovaných skupinách, nedávno jsme právně pomáhali více než 15 ženám, které obchodoval jeden konkrétní gang. Byli to jak Vietnamci, tak Číňané, zatčeni ale byli pouze Vietnamci. Byli odsouzeni a jsou ve vězení. Máme jen kusé informace o tom, co se děje mimo Vietnam. Tyhle informace ale nemá ve skutečnosti nikdo. Je to velký problém naší práce, že o pašerácích a obchodnících nevíme skoro nic. Těžko se pak proti tomu systému bojuje, protože pracujeme hlavně s oběťmi. Nepracujeme s pachateli a nevíme, jaké jsou jejich příběhy.
Bojíte se někdy?
Nemyslím, že bych sama byla v ohrožení. Nikdo nám zatím nevyhrožoval.
Proč lidé pašerákům nebo obchodníkům uvěří? Někdy vypadají pasti a triky velmi průhledně.
Lidé nechápou pojem pašerák, myslí si, že to musí být cizinec, někdo mimo jejich komunitu. Možná to mají z filmů nebo z médií. Lidé předpokládají, že „špatní lidé“ musí být cizí lidé, mají problém uvěřit, že „špatný“ může být i někdo, koho osobně znají. Nejčastěji je to naopak někdo blízký, často jsou to příbuzní nebo známí. Lidé jsou opravdu velmi důvěřiví, je v tom kus nevinnosti a mnoho neznalosti. Kolují příběhy, že lidem pracujícím v jiných zemích se vždy daří dobře, mají hodně peněz. Nesdílí se ty negativní příběhy a zkušenosti. Je tu i tradiční komunitní přemýšlení, pokud je vám 14 nebo 15, klidně už můžete dřít na stavbě. Dospívající si neuvědomují, že jsou obětí zneužívání, a neuvědomí si to ani komunita kolem nich.
Oběť obchodu s lidmi při znovusetkání se svou rodinou po osvobození
Jak pašeráci zneužívají sociální sítě a mobilní aplikace?
Mladí lidé dnes mají k internetu jednoduchý přístup, chtějí se propojit se světem a toho zneužívají pašeráci. Vytvářejí falešné profily, často s hezkými avatary. Někdy předstírají, že jsou přímo policisté, pohraničníci nebo i potencionální partneři. Snaží se spřátelit se s děvčaty, používá se Facebook, WhatsApp, Hangout nebo místní aplikace Zalo. Ta je podobná Facebooku, ale má třeba funkci vyhledávání uživatele, který je ve vaší blízkosti. Tomu můžete napsat zprávu. Když se ptáme děvčat ve školách, kolik mají takových přátel, může to být třeba tisíc a většinu z nich nikdy neviděly. Po nějaké době psaní přijde nabídka: vezmu tě nakupovat, vezmu tě na rande, vezmu tě na pěkný výlet. Pamatuju si na dvě studentky, které chtěly odjet za jedním „kamarádem“, kterého znaly jen z Facebooku a dlouho si s ním povídaly. Pozval je na nákupy do obchoďáku u hranic s Čínou. Byl už večer, seděly a čekaly na taxík, který pro ně poslal. Naštěstí šel okolo jejich učitel a zachránil je.
Jaký je obvyklý scénář, jestliže dívkám nikdo nepomůže?
Pokud děvče takto někam odjede, mohou na ni čekat třeba tři čtyři muži. Posadí ji na motorku mezi sebe nebo do auta a v té situaci už nastupuje zastrašování a násilí. Nemusí to hned být fyzické, stačí hrubost a nátlak. Jediné děvče proti čtyřem mužům moc nezmůže.
Jak se naopak rekrutují lidé jako náboráři?
Jsou za tím peníze a neznalost. Bývají sami velmi chudí a často si myslí, že nabídka práce nebo manželství, třeba v Číně, je skutečná. Obyčejně si myslí, že tím té oběti vlastně pomohou. Pašeráci chodí za lidmi a hledají, kdo se chytne, nabízejí snadný výdělek, třeba okolo 100 USD (cca 2500 Kč). To je pro místní opravdu hodně peněz. Někteří nakonec peníze ani nedostanou, to jsme zjistili asi u 20 % případů. Z několika výpovědí těch zatčených pašeráků víme, že přeprodáním pak vydělají asi 25 až 40 tisíc korun. Celé je to byznys založený na podvádění.
Sociální pracovnice organizace Blue Dragon při poradenství s obětí únosu
Jak proti tomu bojujete?
Podporujeme oběti, které po návratu domů čelí velké stigmatizaci. Pomáháme jejich reintegraci, pomáháme jim opět získat sebevědomí a budovat život. Pomáháme dětem vrátit se do školy, podporujeme mladé dospělé v přístupu k odbornému vzdělávání nebo je podporujeme v tom, aby si doma založily malou živnost na chov dobytka. Pomáháme jim také získat všechny potřebné identifikační dokumenty, které možná nikdy neměly nebo které byly ztraceny či odebrány během obchodování s lidmi. Dlouhodobě se soustředíme na prevenci, jak v komunitách, tak ve školách. S žáky i učiteli probíráme triky pašeráků. Snažíme se je motivovat k rozvážnějšímu přemýšlení o práci, třeba o tom, že když dodělají školu, budou mít více pracovních možností, a přesvědčit je, aby neodcházeli ze školy za levnou prací. Zveme do škol absolventy učilišť i univerzit, aby mluvili o svých zkušenostech, v čem se vzdělání vyplatí. Identifikujeme taky rodiny, které jsou obchodováním ohrožené, a poskytujeme jim finanční i poradenskou podporu.
Poskytujete pomoc i celým rodinám?
Rodinám poskytneme třeba školní pomůcky, ale i možnosti se lépe uživit. Pro začátek stačí koza nebo prasátko. Snažíme se zvýšit odolnost celých komunit. Naučit je, jak třeba poznají, že nějaká nabídka práce je skutečná a bezpečná. Učíme je prověřit si místo, management, smlouvy, nevydávat nikomu své osobní dokumenty atd. Učíme je taky spolupracovat s policisty a místními autoritami, jak nahlásit různé podezřelé případy nebo zneužití. Poskytujeme také krizovou podporu. Můžeme povolat psychology nebo sociální pracovníky. Mimo velká města tu nejsou k dispozici žádní profesionálové v rámci veřejného zdravotnictví.
Thuy při práci s ohroženou rodinou
Funguje to?
Věřím, že můžeme zastavit obchodování s lidmi zvýšením odolnosti komunit. Před 10 lety jsme stěží našli nějakého studenta nebo dospělého z chudých komunit, který by dokázal identifikovat triky obchodníků s lidmi, nyní se informace opravdu šíří a sdílejí. Tehdy neexistoval jediný vyškolený sociální pracovník pracující v komunitě, který by se staral o rizikové případy nebo byl schopen rozpoznat prvotní příznaky případů obchodování s lidmi. Můžeme nad pašeráky a obchodníky s lidmi zvítězit, jestliže komunity dobře vybavíme znalostmi a praxí. Pak můžeme bojovat proti obchodování s lidmi vytvořením jejich vlastního systému včasného varování.
Foto: Jiří Pasz a archiv organizace Blue Dragon
Rozhovor vznikl za podpory Diakonie ČCE a EU díky projektu DEAR