Nora Bíbusů je třiadvacetiletá žena z Hradce Králové. Pracuje s mentálně postiženými lidmi v neziskové organizaci Skok do života. Svoji práci miluje, stejně jako anime a silný čaj. Život se s ní ale vždy nemazlil. Narodila se do mužského těla, při tranzici zažila obtěžování i fyzické napadení. Kdy a jak si uvědomila, že je žena a jak na to reagovalo její okolí?
Kdy sis začala uvědomovat, že je s tebou něco jinak?
To je pro mě hodně těžká otázka. Můžu na ni odpovědět dvěma způsoby. Buď můžu říct, že odmalička, nebo že jsem si to začala uvědomovat tak od svých osmnáctin. Asi jsem to o sobě ale tušila vždycky. V dospívání jsem začala hodně vzpomínat na své dětství a došlo mi, že jsem to už tehdy vnímala. Například jsem měla jako malá sny, že se zázračným způsobem změním na holku. To bylo asi nejintenzivnější v tom dětství. Pamatuji si taky, že jsem mamce často brala její šminky i šaty, to se mi hodně líbilo.
Jak jsi takové pocity a nutkání vnímala?
Já jsem měla velké štěstí, že jsem měla skvělou kamarádku, která při mně vždycky stála. S ní jsem se necítila, že bych o něco přicházela. V dětství jsem kvůli tomu nijak netrpěla. Vyrůstaly jsme vedle sebe a necítila jsem mezi námi prakticky žádný rozdíl. Hrála jsem si s ní s panenkama, ale zároveň i třeba na Pána prstenů nebo Harryho Pottera.
Jaká byla tvá puberta?
V pubertě jsem začala cítit, že mi něco chybí. Přišla jsem si odstrčená od spolužáků a paradoxně nejvíc od lidí, které jsem měla nejradši. Trávila jsem hodně času se svými kamarádkami z gymplu. Jakmile se ale hovor stočil k nějakému holčičímu tématu, nenechaly mě se toho účastnit. A to mě mrzelo. Uvědomila jsem si, že je mezi námi hranice, kterou tvořilo mé pohlaví. V tu dobu jsem začala nad vším pochybovat. První, co mě napadlo, bylo, že jsem gay. Ale to mi nesedělo, protože mě přitahovaly holky. Tehdy jsem si to nedokázala v hlavě srovnat.
Jaké jsi měla v té době vztahy?
Měla jsem přítelkyni a bylo to hrozně fajn. Všechno kromě sexu mi s ní vyhovovalo. Nechápala jsem, co se mnou je. Když mi bylo osmnáct, přišla mi do života má poslední přítelkyně, která se mnou žila čtyři roky. Až díky ní jsem si začala všechno pořádně uvědomovat. Do té doby jsem genderovou problematiku vůbec neznala. Dokonce jsem si jednu dobu myslela, že jsem prokletá. To ona se mnou často diskutovala o genderu a já o tom najednou přemýšlela z jiného úhlu. V tu dobu jsem se začala identifikovat jako neutrální pohlaví.
A kdy ses začala identifikovat jako žena?
Díky tomu, že jsem byla agender, jsem mohla začít nosit jiné než jen mužské oblečení, které mě vůbec nebavilo. Přítelkyně mě naučila, jak se malovat. V podstatě mi pomohla dospět. Když mi poprvé dala vyzkoušet své šaty, myslela jsem si, že mi nesluší. Ale i přesto tam byla nějaká jiskra a já jsem si postupně přestávala myslet, že jsem neutrální. Agender byla taková moje kukla, mezistádium. Viděla jsem, že jednoznačně inklinuju k ženskému pohlaví. Když jsem si koupila své první šaty, nejdříve byly asi dva měsíce schované ve skříni. Jednou mi kamarádka zavolala, jestli bych s ní nešla ven a já se odvážila si je vzít na sebe. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Nikdo na mě nezíral, splynula jsem s okolím a cítila se přirozeně. Byla jsem Nora a byla jsem šťastná.
Jak na tvou proměnu reagovala přítelkyně?
Zpočátku dobře. Když jí ale došlo, jak moc vážně to myslím, zhrozila se. Nakonec jsme se rozešly. Obě dvě jsme se za ty čtyři roky vyvinuly do úplně jiných osobností. Byly jsme z toho obě špatné, snažily jsme se vztah zachránit, ale nešlo to. Nejdříve jsem si myslela, že mé pocity bude možné potlačit nebo že to půjde alespoň bez prášků. Ukázalo se ale, že to bylo nevyhnutelné. Nebylo to ale tak, že bych se rozhodla být ženou ze dne na den. Jinak radši používám slovo žena než slovo trans. Já jsem totiž žena, nejsem trans.
Začala jsi už s hormonální terapií?
Ano, jsem na ní už dva měsíce. Předepsala mi ji má sexuoložka Vrzáčková. Je skvělá, do ničeho mě netlačila. Kdybych chtěla jen změnu jména, zařídila by to. Řada sexuologů podle mě člověka hned tlačí do úplné tranzice. Já osobně operativní změnou pohlaví projít plánuji, ale dělám to dobrovolně. Vím, že je to závažné rozhodnutí, a jsem ráda, že si o tom můžu se svojí paní doktorkou promluvit nebo dokonce změnit názor.
Jak proměnu vnímá rodina nebo přátelé?
Čím víc jsem byla ženou, tím víc lidí se ke mně začalo otáčet zády, včetně mé rodiny. Bylo to pro ně náročné. Přišla jsem o většinu lidí ze svého okolí. Dnes jsem za to vlastně ráda. Dalo by se říct, že má tranzice oddělila zrno od plev. Zůstali ti nejlepší. Jsem přesvědčená, že kdyby nebylo mé nejlepší kamarádky, nezvládla bych to. Rodina to nejdříve považovala za můj další výstřelek, nebrali mě vážně. Okolí to rodině dává také sežrat, útočí na ni, což mým rodičům samozřejmě nepomohlo, aby se s tím vyrovnali. Přála bych si, aby – když už lidé nejsou chápaví ke mně – byli chápaví aspoň k mé rodině, která za to nemůže.
Co je během tranzice nejtěžší?
Ten krok ke změně. To rozhodnutí. Vyrůstáme v nějakých dogmatech, v pravdách. Chovat se tak, jak ti to vyhovuje, jak se vnitřně cítíš, je hodně složité. Máme v sobě spoustu věcí, které jsou vžité, naučené a těžko se mění. Ve své hlavě jsem si přišla přirozená. Chtěla jsem ale všem tak strašně moc ukázat, že jsem holka, až jsem to přeháněla. Celá má tranzice pro mě proto je jako druhé dospívání.
Co v Česku v tomto ohledu vnímáš jako největší problém?
Velkým problémem je neinformovanost. V Česku situace trans lidí rozhodně není ideální. Největším problémem je přístup okolí. Spousta lidí si myslí, že to už dnes není ve společnosti problém. To je ale omyl. Většina se na nás, podle mě, dívá jako na něco divného, exotického. Na mě to dnes už skoro nikdo nepozná. Když jsem ještě nebyla na hormonech a neuměla jsem se tak dobře namalovat, byla jsem několikrát napadena. Zmlátili mě kousek od mého bytu jenom proto, že jsem promluvila a prozradila se. Některá ta zranění byla dost vážná. Byla jsem dokonce i sexuálně obtěžovaná muži, kteří chtěli zažít nějaké sexuální dobrodružství.
Mělo by se o tomto tématu více mluvit?
Určitě ano. V dospívání by mi určitě pomohlo, kdyby se tato témata rozebírala ve škole. Nemuselo by to být vyloženě explicitně, ale myslím, že by měl být předmět, ve kterém se například mohou i kluci dozvědět více o menstruaci nebo těhotenství. Měla by se také probírat problematika sexuality a genderu. Spousta lidí neví, že gender a pohlaví jsou dvě rozdílné věci. Neznají rozdíl mezi trans osobou a transvestitou. Lidé se mě už mnohokrát ptali, jestli dělám travesti show.
Co by se mělo změnit, aby to měli lidé jako ty snazší?
Jako nešťastné vnímám, že si člověk nemůže svobodně změnit jméno. Nemůžete mít totiž v občance ženské jméno, pokud jste mužského pohlaví. Na počátku tranzice je umožněno jen jméno, které je neutrální. Jedinou cestou ke změně pohlaví v občance je u nás úplná tranzice. To se mi nelíbí. Nejde jenom o písmeno v občance. Jako muž totiž musím vykonávat všechny právní úkony, u lékaře musím vystupovat pod svým mrtvým jménem. Dnes už jsem si sama sebou jistá, byla ale doba, kdy mě to úplně ničilo. Právě tohle podle mě spoustu lidí dotlačí do úplné změny pohlaví, tedy i operace. To ale, myslím, není vhodná cesta pro každého.
Změna pohlaví je bohužel strašně byrokratický proces, všechno podle tabulek. „Cítíš se jako žena, nebo muž, hned začneme hormonální terapii, změníme jméno na neutrální a provedeme operativní změnu pohlaví.” To ale nemusí vyhovovat každému. Nehledí se až tak na člověka, ale na jeho papíry. Posudkové komise, které o tranzici rozhodují, jsou podle mě u nás konzervativní. Podle toho to vypadá. Je však nutno vypíchnout, že u nás je tranzice i hormonální léčba hrazena pojišťovnou, což je super!
Foto: Archiv Nory Bíbusů