Na pražské periferii, kde je návštěva hospody pro mnohé luxus a postávaní před vietnamskou večerkou s pivem v lahvi denní chleba, v klasické zástavbě činžáků z 50. let, sídlí v jednom z domů Hnízdo. V polovině bývalé ubytovny se za zamřížovanou recepcí Alina Sivak a její kolegyně snaží dát pocit bezpečí 22 mladým lidem, kteří utekli z Ukrajiny před válkou. Konkrétnější být nesmíme, Hnízdo má utajenou adresu kvůli obchodu s bílým masem. A není to přehnané, ještě před vznikem bezpečného ubytování pro mladistvé před krajskými centry pomoci, kde se uprchlíci po příchodu do Česka registrovali, postávali podle svědectví pracovníků pochybné osoby a zvlášť mladým osamělým lidem nabízeli neurčité pracovní příležitosti za zdánlivě výhodných podmínek. Podle odhadů UNICEFU přišlo do Česka nezletilých bez doprovodu 3 500, přesná čísla ale neexistují – v době příchodu těchto mladých lidí si jich nikdo z úředníků zvlášť nevšímal a stát je neevidoval.
Kódy zranitelných
Na tabuli v kanceláři zaměstnanců namísto jmen klientů a klientek jsou vypsány číselné kódy, aby se ani náhodná návštěva nedostala k jejich osobním údajům. Vedle visí stará mapa Ukrajiny, kde růžové papírky označují, odkud mladí lidé pocházejí. Drtivá většina z nich žila na východní Ukrajině v místech, kde od loňského února probíhá válka, v Bachmutu, Oděse, Doněcku, Záporoží a dalších místech, které znají Češi hlavně ze zpravodajství, a která byla a jsou opakovaně bombardována a obsazována nepřátelskou ruskou armádou.
Aktuálně stejně jako ostatní ukrajinští uprchlíci na českém území, kterých je podle oficiálních statistik více než 325 000, pociťují dopad páté verze Lex Ukrajina. Ten opět mění pravidla, za kterých zde tito lidé mohou pobývat a čerpat humanitární pomoc. „Velká část našich klientů během pobytu u nás dosáhla nebo brzy dosáhne plnoletosti. To pro ně znamená, že si budou muset náklady na ubytování hradit sami,“ krčí rameny Alina Sivak a je znát, že z toho má obavy. Jelikož jen malé části z nich se podařilo dostat na školu a patří podle nových pravidel mezi zranitelné osoby, které stát nadále bude podporovat. Ještě v polovině července navíc v Hnízdě nevěděli, jaká je cena ubytování – budova patří pražskému Magistrátu, a zda v něm budou moci nadále zůstat mladí lidé, kteří ze seznamu zranitelných osob vypadli, se zatím neví. Čerstvě osmnáctiletých klientů mají v Hnízdě 10 a během léta oslaví narozeniny další dva, přičemž jen se dvěma z nich systém počítá, protože v září nastoupí na vysokou školy.
Podobně jako ostatní váleční uprchlíci neovládají dobře češtinu, a je pro ně složité najít si práci. Většina z nich chodí po brigádách, stálou práci na zaměstnanecký poměr má pouze jeden z nich. Situaci komplikuje také vakuum, ve kterém se kvůli válce ocitli. V citlivém věku, kdy se obvykle rozhoduje o budoucnosti člověka, se z nadějných vyhlídek staly značně nejisté, a to mnohé z nich paralyzuje. „Nevědí, jestli chtějí zůstat, nebo se vrátit a kdy se budou moct vrátit. Mají zatím studovat, učit se jazyk, začít si budovat kariéru? Těch otevřených otázek, na které nemají jasné odpovědi, je příliš mnoho,“ vysvětluje Sivak.
Obvykle tak zůstávají za dveřmi svých pokojů, které sdílí ve dvojicích, nebo vyrážejí na brigády do fast foodů, zásilkových služeb, skladů a na stavby. Příležitostnou práci hledají tam, kde jazyk není potřeba, v prostředí, kde pracuje mnoho jejich krajanů. Výjimkou je klient, co byl přijat na vysokou školu. Už na Ukrajině si vydělával jako programátor a pokračuje v tom i u nás. Nějaká forma výdělku je pro ně existenční nutností. V Hnízdě mají zajištěno ubytování a sociální služby, od státu čerpají humanitární dávku 3300 až 4000 korun, z té si platí jídlo, dopravu, ošacení a vše další, co (mladý) člověk potřebuje. „Snad každý z nich se potýkal s nějakou formou deprese, úzkosti nebo traumatu. U někoho trvala stabilizace tři měsíce, u jiného rok. K psychologovi teď dochází asi pět našich klientů,“ doplňuje Larisa, která je s nimi v denním kontaktu.
Larisa, Alina a Viktorie pomáhají nezletilým uprchlíkům zorientovat se v nové zemi.
Strašák
V poledne jsou chodby bývalé ubytovny prázdné, ani ve společné kuchyni si nikdo nepřipravuje oběd. Na okně visí zbytky vánoční výzdoby se světýlky, která už neblikají. Pokoje jsou jednoduše zařízené bílými kovovými postelemi, nábytkem z lamina a plastovými židlemi. Hlavní výzdobu společných prostor tvoří cedule s pokyny a zákazy v češtině a ukrajinštině. Do naplnění kapacity Hnízda, zbývá obsadit sedm míst a noví klienti se mohou objevit kdykoliv. „Často o nás neví, ale větším problémem je, že mladiství bez doprovodu mají obavy z úřadů. Největším strašákem je pro ně dětský domov,“ pokračuje při prohlídce Sivak.
Ve státním zařízení by mladí lidé, kteří brzy dosáhnou plnoletosti zdaleka, neměli tak svobodný režim jako tady (mají pouze 6 základních pravidel týkajících se soužití a úklidu), a pravděpodobně ani péči krajanů, se kterými mohou mluvit mateřským jazykem. Tyto speciální podmínky jsou přitom pro mladé uprchlíky rozhodující. Většina z nich totiž odejít nechtěla, a byla přinucena rodiči nebo blízkými k odchodu do bezpečí. Část klientů má otce nebo otčíma na frontě, případně pocházejí z neúplných rodin. „Jednomu klukovi teď nastupoval táta na frontu. Chtěli jsme ho podpořit, aby se s ním ještě předtím setkal na Ukrajině. Bohužel to nevyšlo,“ říká Sivak. Situaci u mladých mužů, co nedávno nebo brzy dosáhnou plnoletosti, komplikují podmínky mobilizace a není jasné, jaký by k nim při návratu domů zaujala Ukrajina postoj. Domů na návštěvu za příbuznými tak vyjíždí většinou dívky a důvody mají často velice praktické – potřebují si vyřídit pas nebo jiné osobní dokumenty, a to je na Ukrajině rychlejší a snazší než v Česku.
Cílem pracovníků je nejen usnadnit příchod do cizí země a poskytnout bydlení, ale také připravit mladé lidi na vstup do dospělosti. Pracovnice jim pomáhají s hledáním práce včetně doprovodu na pohovory a úřady, s nalezením bydlení nebo lékařů. Od loňského srpna, kdy zařízení existuje, se takto osamostatnili čtyři klienti a jedna dívka se vrátila na Ukrajinu.
Dva případy
Daša a Kyril jsou sestřenice a bratranec, na přání rodičů odešli z Ukrajiny přibližně před půl rokem. Tehdy už Hnízdo fungovalo a informovali je o něm úředníci krajského centra. První dva týdny bydleli v bytě s mnoha dalšími uprchlíky, pak už se stěhovali sem. Zatímco Daša plánuje přihlásit se v únoru ke studiu na vysoké škole, Kyril zůstat nechce a po rodné zemi se mu stýská. „Táta je už rok a půl na frontě. Moc bych ho chtěl vidět,“ říká. Za dobu, co tady jsou, nezažili, aby se k nim někdo kvůli jejich původu choval špatně.
„Klienti si toho často nevšimnou nebo tomu nerozumí, ale my to slyšíme pokaždé, když je doprovázíme na úřady. Obzvláště na úřad práce, kde si úřednice neberou servítky,“ tvrdí Sivak, ta na rozdíl od svých dvou kolegyň přišla dávno před válkou coby desetiletá. Vedle nejapných a závistivých řečí, zaznamenali v Hnízdě jen dva větší konflikty. V jednom případě začal jejich klientce nadávat kvůli jejímu původu na tramvajové zastávce neznámý muž a kolemjdoucí zavolali policii. Dívce to ale bylo tak nepříjemné, že z místa utekla. V druhém případě šlo paradoxně o konflikt s policistou, který překročil své pravomoci. „Jeden z klientů si odskočil do nedaleké večerky bez dokladů. Zastavil ho na ulici policista a chtěl, aby se mu legitimoval, což nemohl,“ vzpomíná na nepříjemný zážitek Sivak, „Vysvětloval policistovi, ať jde s ním, že kousek odtud bydlí, že je nezletilý a doklad si jen zapomněl. Nevěřil mu a dožadoval se zaplacení několikatisícové pokuty okamžitě na místě.“ Sivak zná detaily dobře nikoliv z vyprávění, ale proto, že jí klient telefonoval při konfliktu z mobilu, policista s ní ale odmítl hovořit. Přestože postup policisty považovali za zaujatý, na radu právníka se rozhodli oficiální stížnost nepodávat. O to větší bylo jejich překvapení, když týdny po incidentu přišlo rozhodnutí z cizinecké policie, že pokuta byla udělena neoprávněně, protože nezletilé není možné takto penalizovat. „Někdo byl na cizinecké policii aktivní a samostatný. Za to mu děkujeme, ale pachuť zůstává,“ říká s obavami Sivak, která moc dobře ví, jak dlouhá trvá, než migranta česká společnost přijme a uprchlíci to mají ještě těší.
Foto: Kateřina Čopjaková