Jste s bratrem z rodiny, která má v pohřebnictví dlouhou tradici. Ovlivnilo to vaše dětství?
S bratrem jsme odjakživa byli v rodině, která měla pohřební službu, proto se mi hůř sleduje, kdy jsme o tom tématu začali nějak víc přemýšlet. Lidi si kolikrát představují věci, které by mě ani nenapadly. Třeba si myslí, že nás táta bral s sebou odmalička na pohřby. Přitom by to nedávalo smysl, aby tam bral své děti. Hodně lidí překvapí, že jsme měli dětství jako každý jiný. Jezdili jsme na kole, chodili s kamarády ven, starali se o jezevčíka a tak. Máme ale pár historek z dětství, které má asi málokdo. Třeba jsme s bratrem na dvoře našli starý už dávno vyřazený pohřební povoz za koně, skákali jsme na něm a brácha propadl skrz střechu.
Jak dlouhá je ta rodinná tradice?
Našli jsme v archivech, že naše firma existovala už v roce 1888. Je vlastně neuvěřitelné, že pokračujeme v něčem, co vzniklo už za Rakouska-Uherska. Nejspíš je tradice ještě delší, rodina předtím byla truhlářská, ale se zaměřením na rakve. Později podnikání rozšířili i na pohřby. S bratrem jsme šestá generace, vždy podnikání přecházelo z otce na syna, až teď jsme poprvé dva, dcera a syn.
V dětství jste sami zažili smrt otce. Jak jste to přijali?
Asi stejně jako kdokoliv, komu zemře rodič. Máma najednou musela dělat mámu i tátu. Kdyby táta žil, možná by službu vedl on a my bychom třeba dělali každý něco jiného. Rozhodli jsme se ale pokračovat, jednak protože chceme, aby pohřebnictví nějak vypadalo, a druhak to děláme pro tátu. Pokračujeme v tom, co po roce 1989 postavil opět na nohy.
Tady můžete plakat
Jak probíhalo znárodnění rodinné firmy v roce 1948?
Po převratu firma patřila pod státní komunální služby. Tehdy pohřebnictví nikdo dobrovolně nechtěl moc dělat, lidi to kolikrát dělali spíš za trest. Celé pohřebnictví se u nás změnilo, už to nebyla ta velká událost jako dřív. Dědovi firmu sice vzali, ale dál chtěl pohřebnictví vést alespoň v rámci komunálu. Prosadil, že budou mít všichni na pohřbu obleky, ne pláště, jaké se všude nosily. Snažil se držet původní úroveň a tradice a v rámci možností se mu to dařilo. Když režim padl, táta si půjčil peníze, aby nakoupil auta, zajistil prostory a pohřební službu u nás obnovil.
Tématu smrti se lidé bojí, ty nikdy nemíváš strach?
Naopak mě překvapuje zájem. Když řeknu, že vypravuji pohřby, lidé mají většinou spoustu otázek. Je to i tím, že spousta informací, které najdou, je zkreslená. Často lidem nabízím, že kdyby někdo v okolí potřeboval pomoct, ať klidně zavolá a zeptá se prostě jen tak. Je jedno, jestli je z druhé strany republiky.
Potlačují lidé myšlenku na konečnost života?
Ano. Třeba se bojí mluvit o pohřbech, aby něco nepřivolali. Někteří, když od nás odcházejí domů, řeknou na shledanou a pak se zarazí a opraví to raději na sbohem. Pro mě přemýšlení o smrti bylo asi jednodušší, protože mě život k tomu nějak nasměroval. Přijala jsem smrt jako danost, i když mi chvíli trvalo k tomu dojít. Kdybych měla nějak vystihnout, jak mě přítomnost smrtelnosti ovlivnila, řekla bych, že vedla k nějakému většímu uvědomění si své vlastní přítomnosti. Člověk opravdu neví, kolik času má sám, případně někdo z jeho blízkých. Každý den k nám chodí lidé, kteří o někoho přišli, a jejich reakce jsou různé. Někdo se uzavře a někdo chce zase o zemřelém člověku hodně vyprávět. Pro každého se snažím vytvořit prostor.
Je podle tebe dobré vzít na pohřeb děti?
Je. Zároveň je potřeba se s dětmi otevřeně bavit. Když dítě usadíte do lavice a řeknete mu seď a nezlob, nepochopí, co se vlastně děje. Naopak jestliže pohřeb dětem vlídně vysvětlíte, berou a zpracovávají situaci často lépe než dospělí. Je dobré se ptát, co dítě samo cítí, o čem přemýšlí, podporovat jej v otázkách. Je dobré pomoci validací, to je takové potvrzení, že je v pořádku, že se někdo cítí, jak se cítí: „Cítit se smutně je v pořádku; všichni se teď tak cítíme; všem nám je moc smutno.“ Jednou se například u nás ptal babičky dvouletý chlapeček, kterému zemřela maminka, co se bude dít, jestli jeho maminku teď spálí? Vím, že se na to těžko odpovídá. Je ale důležité, aby ti nejbližší dítěti odpověděli pravdivě s přihlédnutím jeho věku. Pokud si na to sami netroufneme, je dobré se obrátit na někoho, kdo nám s tím pomůže, třeba na někoho v rodině nebo na terapeuta.
Je truchlení jiné u teenagerů?
Pro teenagery to bývá složitější než pro malé děti. Je to otázka spíše pro psychology, ale moje zkušenost je, že puberta samotná přináší každému spoustu nejistot o sobě a o tom, jak působí ve společnosti. Malé dítě může intenzivně brečet a ten smutek prožije, aby mohlo jít dál v novém světě, kde už ten člověk není. Nezapomene na něj, ale přijme, že už s námi není. Puberťák je ale spíš jako dospělý, může bolest potlačit, kvůli očekávání okolí – protože se nepláče, protože není vhodné se hroutit a podobně. Je nesmírně důležité nepotlačovat emoce. Pro nikoho, v jakémkoliv věku. Stává se mi velmi často, že pokud se lidé u mě v kanceláři rozbrečí, hned se mi za to omlouvají. Rozumím tomu, ale vždycky říkám, že tady u nás přece brečet mohou.
Proč je vlastně téma smrti ve společnosti takové tabu?
Tohle je hrozně velká otázka. Podle mě se to odvíjí od našeho lineárního pojetí času, kde smrt je konec všeho, ne další krok. Když život skončí, nastává určitá bezradnost. My toho hodně filtrujeme přes hlavu, málo si dovolujeme prožívat těžké emoce. Nejedná se jen o smrt, ale o cokoli nepříjemného. Nejistoty, smutek, bezradnost, cokoli. Kolikrát se zapouzdříme a žijeme dál, soustředíme se na něco jiného. Je lehčí dělat něco jiného, žít v rutině, být třeba workoholik, abych se vyhnula nepříjemným emocím. Když někdo zemře, je to jeden z nejnepříjemnějších emočních stavů, který můžeme v životě zažít. Nesoudila bych nikoho, protože se smrtelností nechce zabývat, je to opravdu těžké a navíc ve společnosti hodnocené s rozpaky.
Je zatím strach?
Ano, a je to velká škoda. Lidé se rozhodnou kolikrát raději nedělat pohřeb. Někdy mají představu, že musí dostát konvenci, která jim není blízká. Doporučuji si tím ale projít, v jakékoliv formě, protože rituály obecně podporují přijetí změny, přechod z jednoho stavu do druhého. Dělají se při narození, svatbě a smrt by neměla být výjimkou. Ovlivní celou rodinu, která se dochodem svého člena změní. Mění se vazby, vztahy, praktický život lidí. Ráda bych, aby lidé věděli, že je jen na nich, jak rituál bude vypadat.
Vaše pravidla
Jak dnes lidé většinou pohřby řeší?
Lidé mají pocit, že pohřební služba je nějaká instituce, kterou musí poslouchat, ale je to především služba. Mohou si říct, co chtějí. Pokud si vyberou nějakou pohřební službu, je dobré říct jim své představy a nebát se. Pokud není vstřícná nebo vás naopak do něčeho tlačí, jděte jinam. Zdůrazňuji, že to není úřad, je to služba rozloučení pro lidi. Můžete se třeba sejít v lese a hrát na kytaru nebo se potkat ve fotbalovém klubu. Pokud je člověk zpopelněn, popel lze rozsypat kdekoliv, do moře, na louku, do lesa – kdekoliv není soukromý pozemek. Pohřební služba vám s tím může pomoci a všechno za vás připravit. Pokud nechcete pohřební službu zahrnovat, můžete domluvit zpopelnění a obřad s urnou už si celý zařídit sami. Snažím se povzbuzovat lidi, aby se nebáli o pohřbech v rodinách a partnerstvích dopředu mluvit.
V běžném životě se to téma přeci jen těžko otevírá…
To je pravda. Občas se setkávám s tím, že má někdo jasně danou představu, většinou jsou to spíš starší lidi. Kolikrát rodině napíšou přesné pokyny, jak má pohřeb probíhat, kdo tam má být, co tam má hrát. Příbuzní pak mají větší klid, protože vědí, že pohřeb pak bude přesně podle jejich představ. Přijít jen tak k rodičům a říct jim, co byste chtěli za pohřeb, je samozřejmě těžké. Můžete to téma ale otevřít třeba tak, že se vám něco někde líbilo, nebo nelíbilo, a zeptat se jich na názor. Pak uvidíte, kam vás rozhovor zavede.
Jsou mezi pohřebními službami i „šmejdi“?
Nemám moc ráda to slovo. Spíš bych řekla, že existují nepoctivé přístupy. Kolikrát žasnu, co někdo vymyslí. Třeba nějaká firma rodině tvrdí, že musí udělat pohřeb nejdřív za týden. Víc dnů chlazení ale bude více stát. Pokud se nečeká na pitvu nebo na policii, může být pohřeb například už za tři dny. Neexistuje pravidlo, že to musí být minimálně sedm dní. Jen se snaží zvýšit těm lidem náklady. Nebo si třeba berou bez souhlasu občanský průkaz zemřelých a pak rodinu obvolávají, že musí k nim, protože už mají doklady.
Zaznamenáváte i jiné případy nepoctivosti?
Spousty. Například když někdo zemře doma, přijede k němu nejdřív záchranka nebo koroner, někdy i policie. Pohřební službu může volat rodina, někdy ale volají rovnou úřady. Problém je, když volají jinou pohřební službu, než rodina chtěla. Teď se nám stalo, že takto ta služba naúčtovala rodině pět tisíc, i když ji rodina vůbec nechtěla. Explicitně si řekli o jinou, ale úřady jejich přání nerespektovaly. Tato rodina věděla, že to je nesmysl, a odmítla nesmyslný poplatek zaplatit. Ale mnoho lidí nemá sílu se v takové situaci s někým hádat. Je důležité vědět, že pohřební služba, která odveze zemřelého na pitvu, vůbec nemusí být stejná jako pohřební služba, která pak vypraví pohřeb. Náklady převozu na pitvu hradí z velké části pojišťovny. Pokud zemřelého pohřební služba odveze na pitvu, nemá vůbec právo si na vás brát telefon a jakkoli na vás dál tlačit, abyste domluvili pohřeb u nich.
Spíše se tedy zneužívá neznalosti?
Je důležité, aby lidi věděli, že pokud je někdo do něčeho moc tlačí a spěchá na ně, pravděpodobně to není v pořádku. Rodina se má sejít, má mít čas se domluvit kde a u koho chtějí pohřeb. Pokud vám přijde něco divné, raději se někoho zeptejte a ověřte, jak to vlastně je a na co máte právo. Kolikrát se na lidi tlačí v nemocnicích nebo se lidem řekne, že to nějak musí být. To, že z nemocnice odveze někoho pohřební služba na chlazení zase neznamená, že pohřeb musí zařizovat tahle služba. Do 48 hodin od úmrtí nemůže služba nic rodině účtovat. Vy můžete jít za kýmkoli a pohřební služby už se mezi sebou domluví na převzetí. To samé s domovy seniorů. Často se účtují nesmyslné poplatky, třeba pět tisíc za noční výjezd. Pokud službu objednal sám domov seniorů, zase nemůžou jít poplatky přímo za rodinou. Změní se to, pokud budou lidi vědět, na co mají právo, a ozvou se, když s něčím nebudou souhlasit. Je to stejné jako kdekoli jinde, vždycky se najdou lidi, kteří se budou snažit obohatit na úkor ostatních. Řekla bych, že nejlepší je, pokud se na to necítíte, poprosit někoho, aby vám s tím pomohl, třeba blízkého kamaráda.
Dobrá vůle tu je
Jak je to s muži a ženami v pohřebnictví?
Žen je v pohřebnictví dost, spíše je málo mladších lidí. Ze mě bývají lidé kolikrát docela překvapení. V osobním životě se mi nestává, že by se se mnou lidé nechtěli bavit pro to, co dělám. Naopak jsou spíše zvědaví. Když mají příležitost, chtějí se o pohřebnictví bavit.
Změnila české pohřebnictví pandemie?
Začalo se dělat více pohřbů bez obřadu, kolikrát se lidi vůbec nesešli, protože to nebylo povolené nebo proto, že se báli, což je pochopitelné. Pro spoustu lidí bylo hodně těžké, pokud se nemohli jít do nemocnic zajít s blízkými rozloučit. Byla to opravdu náročná doba a místy chaos. Například se nějakou dobu na pohřbech nesměla otevírat rakev, pak zase mohla. Lidi, kteří se chtěli u rakve rozloučit, nemohli. Na Ministerstvu pro místní rozvoj jsem to vždycky řešila na pracovních skupinách a nakonec se postupy ustálily. Také začaly vznikat firmy, které pohřby na internetu nabízejí, ale nedělají, jsou to takové agentury, což lidé nevědí a pak jsou překvapeni, kdo pro nebožtíka přijede. Měli by mít povinnost to klientům rovnou říkat.
Posunulo se něco vpřed i v pozitivním smyslu?
Mnoho pohřebních služeb se začalo víc zamýšlet nad tím, jaké služby nabízejí. Jak to u nich vůbec vypadá, jaké mají webové stránky, jak mluví s lidmi. Třeba teď jsme nechali otevřít kurzy krizové intervence pro sjednavatelky v pohřebních službách pro celou republiku, kam se může kdokoli přihlásit. To je jeden z kroků ke zlepšování pohřebnictví a je to jednoznačně dobře. Pohřby se více natáčejí nebo se na ně lidi můžou podívat rovnou online. Lidé se k nahrávkám vracejí a pouštějí si je znovu, třeba i opakovaně. Nebo se dívají na fotky. I to jim pomáhá. Ne každý je totiž schopen přijít na pohřeb osobně.
Jsou nějaké nové zajímavé trendy v zahraničí?
Například ekologické pohřby, uvažuje se o kompostování a zkapalňování těl. Vymýšlí se co nejekologičtější spalování, snižování spotřeby energie, která jde teď vniveč. Řeší se ekologické, rozložitelné oblečení, dělají se i proutěné a bavlněné rakve, výrobci rakví začínají používat ekologické barvy. Pohřební služby víc a víc nabízejí i jiné pohřby než jen v síni nebo v kostele. Objevují se třeba i karetní hry, které pomáhají zpracovat smutek, nebo knížky pro děti.
Existují nějaká pravidla truchlení?
Jedno ano - žádná závazná norma pro truchlení neexistuje. Důležité je prožít to, nenadávat si, netlačit na sebe a přijmout, že je to těžké, že nebudu tak výkonná v práci, nebudu mít takovou trpělivost s dětmi… Stává se, že si lidé řeknou, pohřeb byl před čtvrt rokem a já se pořád necítím v pohodě, už to mám mít vyřešené. Truchlení může trvat i půl roku, rok, je to naprosto běžné. U některých lidí může trvat do konce života. Pokud s někým jste celý život, pak zemře, někdy s tím smutkem žijete až do konce. Pokud ale truchlení trvá déle, je dobré přemýšlet o vyhledání psychologické pomoci. Zdůrazňuji, že ji člověk může vyhledat hned od začátku a nemusí zápasit sám. Pokud se nepostaráte o sebe, nemůžete pomoct ostatním.
Jsou Češi experti na nevyžádané rady?
Hodně lidí se mě ptá, co mají dělat, když jim někdo řekne, že jim někdo umřel. Máme kolikrát naučené fráze, které to spíše zhoršují, než zlepšují. Třeba věci jako: každý někdy umřeme; čas to zahojí; musíš se přes to přenést; nemyslí na to a bude ti lépe, atd., člověka spíš zabolí. Lidé to myslí dobře, snaží se situaci odlehčit. Spíš ale zraňují, znevažují realitu truchlícího. Říkají mu vlastně nebuď smutný, což si on překládá tak, že jeho stav nepřijímáte. Někdy prostě opakujeme, co máme zažité a slyšeli jsme jinde. Ne každý se zabývá psychologií, ne každý má vystudovanou krizovou intervenci a v těch situacích nemusí být jednoduché se orientovat. Lepší je třeba říct: to je mi moc líto. Nebo reflektujte situaci: to musí být hodně těžké. Můžete se zeptat: jak to zvládáš? Žádná moudra, poučky, rady nejsou potřeba. Pokud máte s tím člověkem bližší vztah, nabídněte pomoc, ale jen pokud to myslíte skutečně vážně: potřebuješ pohlídat děti nebo donést nákup? Lidé potřebují vědět, že se o ně někdo stará a že na to nejsou sami. Pokud někdo zemře, bojíme se na to ptát, ale lidé o tom chtějí mluvit a pomáhá jim to.
Někdy je tedy lepší jen naslouchat?
Nechte člověka mluvit. Je v pořádku, pokud vypráví, pláče a vzpomíná. Když tady se mnou lidé sedí a vypráví mi o sobě, dozvídám se, kolik lidí nezištně pomáhá jiným. Kolik lidí se vzdá třeba kariéry, aby s někým zůstali doma a starali se o něj. Lidé se skládají a posílají peníze těm, kteří to potřebují. Soused jezdí babičce léta pro nákupy, protože jí zemřel manžel, ale nikde se s tím nechlubí. Slyšela jsem podobných příběhů tolik, že mám na naši společnost úplně jiný, pozitivnější náhled, než je obvyklé. Je strašně moc věcí, které pro sebe lidé navzájem dělají v dobré víře. Ne všichni, ale děje se to častěji, než by člověk čekal. Mám vlastně štěstí, že můžu vidět, kolik dobré vůle mezi lidmi je. Tak se snažím, aby ji ostatní viděli i v naší profesi.