Jak reagovali vaši blízcí, když jste jim řekla, že chcete prozkoumat rodinnou historii?
Mám s rodiči velmi blízký vztah. Od začátku chápali, že mým cílem není někoho obviňovat z toho, že byl nacista, ale zároveň jim bylo jasné, že asi objevím i něco, co nebude vyznívat zrovna pozitivně pro naši rodinu. A s tím souviselo také to, že zřejmě naruším rodinné legendy. O některých příbuzných jsem měla jen minimum informací. Pár fotografií, dopisů nebo úředních dokumentů, ale chtěla jsem zjistit mnohem víc – co je bavilo, čeho se báli, v co doufali. Začala jsem hledat ve státních německých archivech, v lokálních archivech a natáčela jsem vzpomínky vrstevníků mých příbuzných.
Velmi emotivní byl rozhovor s vaší tetou, kterou jste potkala poprvé v životě. Co vám vyprávěla?
Můj otec má starší sestru, kterou neviděl desítky let. Byla jsem z toho setkání hodně nervózní, ale potřebovala jsem zjistit, co se vlastně stalo. Proč je mezi nimi tak dlouhé mlčení? Teta měla staršího bratra Franze Karla, kterého naprosto zbožňovala. Byl členem Hitlerjugend, za války narukoval a v devatenácti padl na frontě. Teta se nikdy nesmířila s tím, že zemřel. Když se po válce narodil její bratr, můj otec, dostal jméno Franz Karl. Nikdy jí ale nemohl nahradit toho oblíbence… Já mám ke strýcovi velmi ambivalentní vztah. Chápu, že ho teta měla moc ráda, ale zároveň je pro mě složité číst si jeho školní texty. Ve dvanácti napsal, že Židé jsou jako jedovaté houby, které mohou otrávit celou společnost. Byl příliš mladý, aby rozpoznal nacistickou propagandu, ale dost starý na to, aby věděl, že Židé opravdu nejsou jako jedovaté houby.
Zažila jste i nějakou situaci, kdy se s vámi pamětníci odmítli bavit?
Před lety jsem natáčela dokumentární filmy a mnohokrát se mi potvrdilo, že právě odmítnutí nebo mlčení při rozhovoru má důležitou výpovědní hodnotu, protože i to, co není vyřčeno, je součástí celého příběhu. Jela jsem do vesnic a měst, odkud pocházeli předci z matčiny i otcovy strany. Hodně zajímavé informace jsem našla k mému dědečkovi. V roce 1933 vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a byl v ní až do konce války. Velmi snadno by se tedy dalo říct, že můj děda byl nacista, ale co si pod tím výrazem vlastně představit? Ta škála je totiž hodně rozmanitá. Opravdu věřil nacistické ideologii? Jak se angažoval v rámci strany? Podílel se na mučení a vraždění? Přesně tohle jsem chtěla čtenářům zprostředkovat, co všechno se vám v hlavě vyrojí za otázky, když se něco takového dozvíte. Našla jsem text, který psal děda po válce, kde vysvětluje, proč do strany vstoupil. Nesnažil se nějak bojovat proti nacismu v rámci strany ani se nepodílel na nacistických zločinech.
Takže taková „šedá většina“…
Přesně! A to je právě část naší německé historie, která není moc známá. Velmi často se mluví o obětech a pachatelích, ale málokdy se prezentuje většinová společnost v Německu. Myslím, že se moc neví, že v NSDAP bylo pouze 15 procent Němců, protože nacisté si opravdu vybírali, koho přijmou. Jsou známé příběhy nacistů, kteří pomáhali židovské komunitě, ale také příběhy lidí, kteří nebyli v NSDAP a mučili a vraždili. Takže se opravdu nedá jednoznačně říct, že každý nacista byl zločinec. Nic prostě není tak černobílé, jak se zdá.
A jak tomu tedy bylo v rodině vašeho dědečka?
Na počátku 30. let pracoval v autodílně, v roce 1933 chtěl převzít vedení firmy. Jenže podmínkou pro převzetí bylo, že musí být členem NSDAP. Dodnes netuším, jak je možné, že dědu do strany vzali. Je docela možné, že mu udělili výjimku. Četla jsem další archivní materiály, kde o dědovi po válce vypovídali jeho kolegové nebo přátelé, kteří potvrzovali, že s nacistickou ideologií nijak nesympatizoval. Dokonce jsem objevila potomky židovské rodiny, s nimiž se děda přátelil a byl jim podporou. Takových příběhů je v Německu mnoho. Řada lidí chtěla prostě žít své normální životy. Nebyli ani příznivci, ani odpůrci nacistů. Jenže tohle téma se řadu let v Německu neprobíralo.
Co vám říkali prarodiče o válečné době?
Bohužel zemřeli, když jsem byla ještě malá, tak jsem neměla možnost se zeptat, ale vím, že generace lidí, kteří byli součástí té „šedé většiny“, se po válce za svou nečinnost styděli. Moji rodiče mi říkali, že se příbuzných ptali na válečnou dobu, ale brzy zjistili, že o tomhle se prostě nemá mluvit. A tak se ptát přestali. Naše generace – lidé, kterým je okolo čtyřicítky - se od těch předchozích odlišuje. Přemýšlíme, jak nás dnes ovlivňuje dlouholeté nacistické dědictví, jak s tím můžeme žít a jak se k němu postavit kriticky. Klíčové je, že nesmíme generalizovat, protože to k ničemu nevede. Podstatné jsou konkrétní osudy.
Zaznívají takové příběhy na školách?
Netuším, jak je to teď, ale když jsem chodila do školy v Německu, měli jsme spoustu vyučovacích hodin o druhé světové válce. Učitelé nám vysvětlovali, jak fungovala nacistická propaganda a proč právě v Německu měla největší ohlas. Byli jsme na exkurzi ve třech koncentračních táborech. Problém byl v tom, že úplně chyběla jakákoliv debata o emocích. Nikdo s námi nediskutoval o tom, jak se lidé cítili za války a jak se cítíme my, když nasloucháme válečným příběhům nebo vidíme, co se stalo v koncentračních táborech. Vše se zredukovalo na faktografii. Myslím, že není dobrý nápad vystavit dospívající mladé lidi tomu, že na ně „navalíte“ spoustu informací o teroru, mučení a zabíjení, a pak je necháte o samotě, aby se s tím nějak vypořádali.
Vaše kniha vzbudila v Německu velký rozruch. Co nejvíc rezonovalo?
Mám opravdu radost, že moje publikace zaujala nejen čtenáře, které zajímá historie, ale také pedagogy. Dokonce v Bavorsku, které si Hitler velmi oblíbil, je moje kniha součástí výukových materiálů. Zúčastnila jsem se také diskuzí se studenty na školách. Moc mě potěšilo, že necítí vinu, jako jsem to zažívala já, když se mě někde v cizině zeptali, odkud jsem, a já řekla, že z Německa. Současní mladí lidé v Německu mi říkali: „Necítíme se vinni, ale cítíme zodpovědnost, aby se už neopakovalo to, co bylo za války.“ A co mě naprosto ohromilo, že tuhle zodpovědnost mají i děti z migrantských rodin, jejichž rodinné kořeny jsou například v Turecku. Já to takhle mám v Americe, kde bydlím dvacet let. Přijde mi důležité, aby lidé, kteří se přestěhují do cizí země, vnímali její kulturu a historii a také zodpovědnost. Neměli byste jen využívat benefity té nové domoviny.
Knihu jste pojmenovala Heimat, což je skoro nepřeložitelné slovo. Jak byste ho vysvětlila?
Neexistuje jednoznačný překlad tohoto slova. Někdo říká „vlast“ nebo „domov“. Podle mě Heimat není konkrétní místo, ale spíš pocit, který všichni máme. Může to být místo, kde jsme vyrostli, anebo které nás formovalo. Nacisté říkali, že jediný Heimat je jen v Říši. Něco podobného se teď děje v Americe, kde Donald Trump tvrdí, že jedině on ví, co je opravdová Amerika. A pokud nejste republikán, tak nejste patriot… Myslím, že Heimat je rozhodně velmi proměnlivý. Jinak jsem ho vnímala, když jsem začínala psát mou knihu. Tehdy mi přišlo, že jsem velmi odpojená od mé původní německé vlasti. A jinak vnímám Heimat od doby, kdy se mi narodila dcera.
Takže ho vlastně stále ještě nemáte?
Asi bych Ameriku nenazvala Heimat, ač tu žiju dvacet let, ale nazvala bych ji domovem. Jenže i Berlín, kde jsem vyrůstala, je moje doma. Je to prostě komplikovaný termín.
Úvodní foto: Hanna Hrabarska