Maminka si vás doslova vybojovala navzdory lékařům. Co se tehdy stalo?
Měla výrůstky na páteři a když otěhotněla, tak jí v nemocnici řekli, že by plod mohl tlačit na páteř a míchu. Prý jestli by nebyl lepší potrat… Měsíc před mým narozením mámu operovali. Doktoři zjistili, že má v těle velký nádor, který ale na ultrazvuku nebyl vidět, protože jsem ho zakrývala. Během porodu lékaři řešili, zda zachránit mámu, nebo mě. Narodila jsem se v 28. týdnu. A když mi byly tři roky, moje máma zemřela.
Kdy se vaše rodina dozvěděla o metodě neurologa Václava Vojty?
Pan profesor objevil v 60. letech reflexní terapii, která je vhodná především pro děti trpící mozkovou obrnou. V roce 1968 emigroval do Německa, kde řadu let pracoval v Dětském centru v Mnichově. Jeho metodu sice znaly rehabilitační sestry po celém Československu, ale nesmělo se o ní oficiálně nikde mluvit, natož ji doporučovat. Narodila jsem se v roce 1995, kdy práce profesora Vojty nebyla tabu, ale moje rodina se výrazněji tou terapií začala zabývat, až když mi byly čtyři. Náhodou mě v nemocnici viděl ortoped, který znal „vojtovku“. Poslal mě na operaci a pak jsem se dostala k jedné z následovnic pana profesora – rehabilitační sestře Marcele Klemové. Naučila mého tátu i další příbuzné, jak se mnou mají cvičit.
Jak na cvičení děti reagují?
Dětská mozková obrna (DMO) je psychomotorické onemocnění. Představte si zdravé miminko, které se hýbe za konkrétním cílem. Natáčí hlavu k prsu, aby mohlo sát, nebo natahuje ruce za maminkou, aby ho objala. Děti s DMO se sice chtějí pohnout, ale jejich tělo selhává. Duše chce, tělo je zdravé, ale mozek neumí zadání splnit. Když začnete cvičit vojtovku, tak tomu dítěti najednou narušíte zažitou normu. Už je několik měsíců nebo i let zvyklé na to, že nezvládne určitý pohyb. Prostřednictvím správné výchozí polohy a kombinace reflexních bodů dosáhnete toho, že mozek fyziologický pohyb najednou umožní. Dítě během cvičení pláče, protože ten fyziologický pohyb je mimo jeho normu a je to trochu šok. Pravidelným cvičením vojtovky však docílíte toho, že se pro něj ten pohyb stane novou normou, ale nesmírně záleží na včasné diagnóze, formě postižení a kvalitě terapie.
A jak to bylo u vás v rodině?
Můj táta i další příbuzní se naučili vojtovku, ale nemohli se tomu věnovat pravidelně. Bylo to časově i celkově dost náročné. Čím jsem byla starší, tak jsem si víc uvědomovala, jaký je rozdíl, když se s cvičením na nějakou dobu přestane. Měla jsem problém se stabilitou při chůzi. Ve škole jsem se bála, že do mě někdo strčí. Proto jsem moc nechtěla do kolektivu nebo jsem nejezdila na školní výlety, protože by mi musel neustále někdo při chůzi asistovat.
Od patnácti píšete o svých zkušenostech s DMO. Prý vás dokonce psaní nasměrovalo i k budoucí profesi?
Původně jsem měla prostě jen blog na iDnes.cz, kde vycházely moje texty o životě s DMO. Chodilo mi čím dál víc reakcí hlavně od rodičů, které zaujalo, že si mohou přečíst zkušenosti přímo od někoho, kdo má tuhle diagnózu. Často se ptali, proč děti při vojtovce brečí. Je to pro ně samozřejmě psychicky velmi náročné, ale z vlastní zkušenosti vím, že je opravdu důležité nepolevit. Jsem moc ráda, že i když se u mě začalo se cvičením dost pozdě, tak ten pokrok byl vidět. Namísto nejisté chůze už jsem zvládla spoustu věcí sama. A když jsem po maturitě řešila, kam dál, tak mě nasměroval můj strýc, který učil na Oxfordu. „Myslím, že jsi dostatečně chytrá, aby ses dostala na medicínu!“ To mi dodalo odvahu, ale nechtěla jsem přímo na medicínu. Víc mě tehdy lákala psychologie a sociologie. V roce 2013 mě přijali na the Oxford Brookes, jenže z finančních a dalších důvodů z toho sešlo.
Takže plán B v Česku?
Bylo mi to samozřejmě líto, ale chtěla jsem nakonec zkusit studium fyzioterapie. Vzali mě na Fakultu zdravotnických studií v Ústí nad Labem i v Plzni, ale nedostala jsem od doktora razítko o zdravotní způsobilosti. Ostatně i rehabilitační sestry, které znaly můj zdravotní stav, tvrdily, že bych studium a pak práci fyzioterapeutky fyzicky nezvládla. Shodou mnoha náhod jsem si našla cestu ke cvičení trochu jinudy. Dozvěděla jsem se o Sonie Sumar, která je dnes mezinárodně známou autorkou terapeutické jógy pro děti s hendikepem. Původně pro svou dceru, která se narodila s Downovým syndromem, ale postupně začala školit všude možně po světě. Absolvovala jsem sérii kurzů této jógy. Chodily ke mně děti s různým typem hendikepu a cvičila jsem s nimi. Myslela jsem, že u toho zůstanu, ale pak jsem poznala fyzioterapeuta našeho národního baletu, Jiřího Čumpelíka. Díky němu jsem se mohla naučit i Vojtovu metodu a naplno jsem pochopila, jak funguje mozek s obrnou a jakou formu terapie potřebuje, aby se něco změnilo.
A jakým dalším aktivitám se věnujete?
Od roku 2010 vedu facebookovou stránku Děti Václava Vojty, kde se snažím prezentovat Vojtovu metodu rodičům i terapeutům. Psychicky je podporuji, sdílím kontakty na kvalitní terapeuty a dávám tam i své terapeutické zkušenosti. V roce 2017 natáčela Olga Špátová dokument u příležitosti 100. výročí narození Václava Vojty. Tehdy jsem poprvé potkala jeho tři děti, které navazují na odkaz svého tatínka. Založili jsme iniciativu Děti Václava Vojty - nejen s jeho dětmi, ale i dalšími odborníky v diagnostice a terapii - několikrát jsme spolu přednášeli na konferencích a především česká veřejnost ví, kam se může obrátit, když je to třeba. Rodina Vojta už není tabu.
Průběžně na sociálních sítích dokumentujete příběh pětiletého ukrajinského chlapce, který se na začátku vaší terapie skoro nemohl pohnout. Jak je na tom dnes?
Před rokem za mnou byl s maminkou poprvé. Sedět zvládal jen s oporou, nelezl, nemluvil, při chůzi se mu podlamovaly nohy. Z Ukrajiny nebyl zvyklý na žádnou formu terapie. Maminka s ním sice nějak cvičila, ale neměla systematické vedení. Křičel při jakémkoliv dotyku. V první fázi terapie jsme řešili trauma z obyčejné polohy na zádech. Neustále se hýbal, nedokázal se zklidnit, protože měl z klidu hrůzu. Nedávno jsem řešila další podobně komplikovaný případ. Byla to šestiletá holčička, která je od narození plně závislá na matce. Když na ni nemluvila nebo jí nezpívala, okamžitě začala plakat. Rodina ji musela neustále něčím zabavovat. Protože setrvat v klidu v jedné poloze je pro špatně cvičené dítě s DMO utrpení. Maminka s ní už cvičila Vojtu, ale bylo třeba systém hodně poupravit a to jsme udělaly. Před pár týdny mi psala, že má po šesti letech konečně dovolenou. Může dceru posadit a vydrží v klidu.
Změnil se váš přístup k rodičům od doby, kdy jste se stala matkou?
Než se mi narodila Zojka, tak jsem nechápala, proč rodiče polevují s tím cvičením. Však jsem jim stále dokola vysvětlovala, jak je důležité, aby cvičili pravidelně! Moje dcera naštěstí neměla po narození stejnou diagnózu jako já, ale i tak mi rehabilitační sestra řekla, že by bylo dobré začít s vojtovkou. Tehdy mi došlo, co zažívají ostatní rodiče. V každodenním životě s dítětem je železná pravidelnost náročná. Dítě je unavené, vy jste unavení. Ale není to o tom, co se nám chce. Je to o tom, že je cvičení potřeba. To je nutné si srovnat v hlavě.
Konzultujete stav svých klientů s potomky Václava Vojty, ale kdybyste mohla – na co byste se zeptala přímo pana profesora?
Z profesního hlediska by mě zajímalo, jak by dál metodu rozvíjel. A z toho čistě lidského - jak podpořit rodiče, kteří ztrácejí naději? Mnohdy doufají, že brzy uvidí výrazné zlepšení, jenže u Vojtovy metody výsledky prostě nikdy nejsou „teď a hned“.
Foto: Johana Pošová