HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Rodina Zuzany Marešové bydlela před druhou světovou válkou v Praze. Její otec měl prosperující firmu, kterou chtěl postupně rozšířit i do dalších zemí. Začátkem roku 1939 vycestoval do Anglie, v Praze zůstala jeho manželka a tři dcery. Během léta odjela Zuzana a její sestry, jejich matka dorazila do Londýna na podzim téhož roku. „Z toho dne, kdy jsem opouštěla domov, si moc nepamatuji. Jsou to jen záblesky vzpomínek. Příroda je v tomhle milosrdná, protože to ošklivé z paměti vymaže. V Londýně na peróně čekal náš tatínek s jedním pánem, který měl s sebou několik lístečků s nápisy v češtině – například „Chceš jíst?“ nebo „Chceš na záchod?“ Ten můj britský pěstoun nemluvil česky, já neuměla anglicky. Zavezl mě k nim domů. Byla to velmi bohatá rodina, kde ale chyběla jakákoliv vřelost. Měla jsem všechno možné, i vlastního koně, ale za celou dobu, kdy jsem u nich bydlela, mi neřekli milé slovo ani mě nepohladili,“ vzpomínala Zuzana na pobyt u britských pěstounů. 

Po půl roce se znovu setkala s rodiči, ale najednou si nerozuměli: ona zapomněla češtinu, oni ještě neuměli dost dobře anglicky. Až mnohem později zjistila, proč nemohla být s rodinou: na začátku války totiž britská vláda považovala uprchlíky z okupovaných zemí za potenciální nepřátele. Zuzana strávila téměř tři roky u pěstounů, pak se přestěhovala k rodičům do Londýna, a to v době takzvaného blitzkriegu, což bylo několikaměsíční bombardování metropole. „Bydleli jsme v domě se zahradou, v suterénu jsme měli kryt. Ty bomby, to bylo něco strašného, ale člověk si na to nějak zvyknul a zatvrdil se. Mockrát jsme se také běželi ukrýt do metra. A tam jsem poznala, jak jsou Britové hodní. Pomáhali, kde mohli. Nosili čaj i deky,“ říká Zuzana, která se z Londýna přestěhovala do internátního gymnázia, jež pro československé děti zřídila naše exilová vláda. 

Zuzana Marešová dlouho netušila, kdo se podílel na záchraně stovek židovských dětí a dospívajících v roce 1939. Její rodiče o tom nikdy nechtěli nemluvit. Až v roce 1992 dostala pozvání na švédskou ambasádu v Praze. „Byla tam spousta novinářů a všichni se ptali, jaký je můj příběh. Než jsem stihla odpovědět, tak jsem uviděla moji bývalou spolužačku z Anglie. Pozvala mě, ať si k ní přisednu na gauč, kde seděl usměvavý pán. Řekla mi, že to je Nicholas Winton, který mi zachránil život. V ten den jsem získala zpátky kus života, když jsem konečně zjistila, jak se to stalo, že jsme mohly odjet do Anglie. Od prvního setkání jsme byli s Nickym, jak jsme mu my „děti“ říkaly, průběžně v kontaktu. Zajímalo nás, co ho motivovalo, aby se postaral právě o židovské děti v Československu. Však mohl žít pohodlný život v Anglii, kde pracoval v bance. Na začátku roku 1939 ale přijel do Prahy. Vysvětlil nám, že viděl židovské děti vyhnané ze Sudet, které bivakovaly na předměstí metropole. Tehdy mu došlo, že o dospělé židovské uprchlíky se někdo postará, ale kdo pomůže dětem? Vždy nám zdůrazňoval, že ta záchranná akce nebyla jen jeho zásluha, ale pomáhali mu i další lidé,“ říká Zuzana. Celý její životní příběh najdete na webu Paměti národa.

Nicholas Winton se „svými” dětmi

Studentskému publiku také vyprávěla, co se stalo po válce. Většina dětí, které odjely do Anglie, v roce 1945 zjistily, že nikdo nebo téměř nikdo z rodiny nepřežil. „Já jsem měla štěstí, že se moji rodiče zachránili, protože stihli vycestovat do Anglie. Jenže svým způsobem jsem o ně přišla, protože tím odloučením, když jsem byla u pěstounů… veškerý cit vůči rodičům jsem ztratila. Po válce jsme sice žili zase v Praze, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Hledala jsem náhradu za rodinu, a proto jsem se vdávala velmi mladá. Můj první muž byl o devatenáct let starší než já,“ vzpomíná Zuzana a vypráví, jak rodinné vazby zapůsobily na další Wintonovo dítě – Huga Maroma. 

Zuzana Marešová studentům řekla, že podle Huga v celém příběhu o záchraně dětí nebyl jeden hrdina, ale tisíce hrdinů - rodičů. „Mockrát jsme si povídali o statečnosti rodičů, protože kdo posadí malé dítě do vlaku a doufá, že se rozhodl správně? Byla to obrovská odvaha! Hugo chtěl postavit památník na počest rodičů na Hlavním nádraží v Praze, odkud jsme odjížděli. Bydlel v Izraeli, tak pro něj bylo složité zařizovat formality kolem památníku. Pustily jsme se do toho s mojí spolužačkou z internátu v Anglii - lady Milenou Grenfell-Baines. Napadlo nás, že zadáme téma loučení rodičů a dětí studentům Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jenže žádný z těch jejich návrhů se nám nelíbil. A pak mi došlo, jaký bude hlavní motiv: naše poslední chvíle před odjezdem z Prahy. Jsem už ve vlaku, ale vidím, jak na peróně stojí dav rodičů a mává a my jim máváme na rozloučenou. Tahle vzpomínka v nás – dětech – zůstala. Na památník jsme obtiskly ruce já a Milena a naše pravnoučata,“ vypráví jedenadevadesátiletá pamětnice.

Zuzana s rodiči v Anglii 

Pro studenty bylo zajímavé zjistit, jak fungovala Zuzanina rodina před válkou. A jeden z dotazů se týkal bilingvní výchovy. „Mluvili jsme doma česky i německy. Většinou jsme se přizpůsobili mamince, která pocházela z Vídně. Můj táta ovládal šestnáct jazyků. Moje máma byla naopak antitalent na jazyky. Měli jsme také guvernantku, která na nás mluvila pouze česky, vyprávěla nám o české historii a kultuře. Byla velká vlastenka! Život v poválečném Československu byl hodně náročný. Mého tátu zavřeli, protože kritizoval komunisty. Kvůli tomu mě policajti vyslýchali a chtěli, ať podepíšu spolupráci s StB. To jsem vždy odmítala. Mohla jsem několikrát emigrovat, ale nikdy k tomu nedošlo, protože Československo je prostě můj domov. Jsem s Prahou spojená pomyslnou pupeční šňůrou,“ vysvětlila Zuzana. 

Gymnazisty také zajímalo, jestli se po válce Zuzana setkala s antisemitským chováním. „Moje dcery, které vyrůstaly za komunismu, vždy vyplňovaly do formulářů, že jsou bez vyznání. Nevzpomínám si, že by nám někdo vysloveně vyhrožoval, ale to asi proto, že jsme nikde o židovství radši nemluvili. Ten strach, že se nám zase něco může stát, v naší rodině zůstal,“ říká Zuzana, které se studenti zeptali, zda sleduje současné dění ve světě. Předloni, když začala válka na Ukrajině, velmi intenzivně vnímala dramatickou situaci. Zuzaně se vracely vzpomínky na srpnovou okupaci v roce 1968. „Byl to najednou hrozný pocit bezmoci… Pomáhám, jak můžu, finančně i materiálně. A vloni válka v Izraeli. Stále přemýšlím, čím to je, že Židé byli v průběhu staletí stále odněkud vyháněni, stále osočováni. Občas si říkám, že se snad zase budu bát někde veřejně říct, že jsem Židovka. Ta nálada ve společnosti je taková, že se bojím, jestli mi někdo neplivne do obličeje nebo mi nezaklepe na dveře…“ řekla přeživší holokaustu. 

Zuzana Marešová se studenty Gymnázia Paměť národa

Na závěr besedy pamětnice vyprávěla, že mnoho let jezdí do škol, kde prezentuje nejen svůj životní příběh, ale mluví také o ostatních Wintonových dětech, s nimiž je v kontaktu. „Stále si myslím, že je důležité, aby mladí lidé i široká veřejnost slyšeli, co se stalo v minulosti. Čím víc lidí bude vědět, co předcházelo druhé světové válce, tím víc můžeme zabránit tomu, aby se to stalo znovu. Však leckdy stačí tak málo! Začíná to úsměvem. Ten úsměv nic nestojí, ale hodně pomůže. Z úsměvu je přátelství a z přátelství pospolitost, která pomáhá. Jedno na druhé navazuje,“ dodává Zuzana Marešová.

Foto: Jindřich Mynařík, Judita Matyášová a archiv Zuzany Marešové