Proč jste si postavili vlastní školu?
Vzdělání chápu jako základní právo všech lidí, něco s obrovskou hodnotou, především pro lidi na venkově. Chtěli jsme podpořit marginalizovanou populaci, jako jsou sirotci a ohrožené děti, tělesně postižené děti, především ve venkovských komunitách. Důležité je taky vzdělávání žen a dívek, které z různých důvodů zůstaly negramotné nebo jen s minimálními základy. Ženy přinášejí naději budoucím generacím a je potřeba jim dát šanci. Proto ve škole vznikl i program pro starší ženy, do školy přicházejí v odpoledních hodinách, hned po odchodu dětí z výuky.
Kdy jste se školou začali?
Postavili jsme komunitní vesnickou školu jménem Mpapa těsně poté, co jsem se vrátil z České republiky v roce 2017. Česko jsem navštívil, když jsem studoval ve Skotsku. Skvěle jsem se bavil, lidé jsou u vás tak úžasní, tak přátelští! Mimochodem znám pár slov v češtině, třeba Dobrý ráno! Po návratu do Zambie se mě velice dotkla situace v některých okolních komunitách a řekl jsem si, že se s tím pokusím něco udělat. Zmobilizoval jsem místní lidi, začali jsme vyrábět cihly a stavět novou školu. Z Česka jsme dostali finanční podporu spolku Chiparamba, nosí stejné jméno jako lokalita naší školy. Právě během návštěvy Česka jsem osobně viděl úsilí mnoha lidí, kteří podpořili moji českou hostitelskou rodinu Janečkových.
Kde jste vyrostl vy sám?
My Afričané máme často velmi široké rodinné zázemí (směje se). Rodiče pocházejí z venkova. Právě vzdělání mi opravdu změnilo život. Otec byl učitel, a rodiče proto chápali jeho význam. Když mluvíme o rovnosti, na prvním místě je důležité mluvit o vzdělání. Většina mých kamarádů stále žije na vesnicích a nikdy nezažila to co já. Neměla taková privilegia a výhody. Učitelem jsem se stát nechtěl, viděl jsem, jak to měli těžké, lepší bude se stát třeba právníkem. Jenže na rozdíl od Evropy se v Zambii tak tři čtvrtiny lidí nestanou tím, o čem sní. Byl jsem ve škole docela nadaný, nakonec jsem dostal vládní grant na studium na nejlepší univerzitě v zemi. Byl jsem první v rodině, kdo se na univerzitu dostal, to byla pro všechny velká událost. Dostal jsem se mezi hrstku studentů, kteří obdrželi prestižní stipendium ve Velké Británii. V roce 2015 jsem poprvé letěl mimo Zambii. Byl to bod zlomu pro mou kariéru, pro mě osobně. Hlavně proto, že jsem se potkal s tolika různými lidmi. Opravdu jsem vyrostl, nejen profesně. Byl jsem vystaven tolika novým věcem, ty mě nakonec transformovaly v člověka, kterým jsem dnes.
Jak se vám žilo ve Skotsku?
Skotsko je hezké, má bohatou kulturu, lidé jsou tam zajímaví. Jediný boj jsem sváděl s adaptací na klimatické podmínky. Byl jsem poprvé v prostředí, kde se počasí tak náhle mění. V Zambii je předvídatelné, pokud je horko, je horko a jen tak to nepřejde. Potkal jsem pár Zambijců, kteří ve Skotsku žijí 10 či 15 let, a pořád s tím bojují. Zažil jsem i nějakou formu kulturního šoku. Vždy jsem žil na místě, kde jsem byl součástí většiny, všichni vypadají podobně. A najednou jste jediný černoch a lidé se na vás dívají. Bojoval jsem trochu s jídlem, ale pizzu jsem rád měl! Zajímavý rozdíl byl v rodinách, ty nukleární malé rodiny. Jiná je i demografie, lidé žijí dlouho. Ve Skotsku na rozdíl od Zambie vidíte spoustu starých lidí. Zaujalo mě, že často nepoznáte na člověku, jak je bohatý. Jsem velmi věřící člověk a když jsem šel do kostela, bylo tam málo lidí. A nebyli tam mladí jako v Africe. Další věc je krása Skotska, bylo to prostě nádherné, chtěl jsem si všechno fotit (směje se).
Koncept ateismu je pro vás překvapivý?
Ano. Na bytě nás bylo 6 cizinců. Jeden z Brazílie, další z Číny, Austrálie, 2 Evropané, a nikdo nevěřil v Boha. Pokud jste ze silně křesťanské země, jako je Zambie, ateista je něco velmi podivného. Musíš ale být otevřený a říct si, že takhle to v životě chodí, učit se. Británie je země s mnoha kulturními variacemi, stejně jako další evropské země. Bylo to úžasné a byla to zábava.
Jak jste se pak ocitl v České republice?
Přes kamarádku Kateřinu. Během mého pobytu ve Skotsku jsme se propojili a nakonec jsem přijel na návštěvu. Četl jsem si o Česku a zjistil, že máte dobré pivo. V létě 2016 jsem měl volno a rozhodl se přijet. Obrovským problémem bylo dostat vízum. Vyšlo to až na třetí pokus a já byl nadšený. Byl jsem tam nahoře v letadle, už ze vzduchu byla Praha tak nádherná, wow! Přátelé mě pak vyzvedli a jeli jsme na návštěvu do Sudoměřic. Rodina Janečkových je úžasná, s nimi jsem nakonec navštívil i Slovensko a Polsko. V Polsku jsme jeli na světové setkání katolické mládeže, kde byl i papež, to bylo něco skutečně výjimečného. Pak jsem navštívil Řím a Vatikán, všechno to pro mě jako katolíka bylo něco neskutečného, velká zkušenost. Vážně si myslím, že se mi v Evropě stalo něco nezapomenutelného. Když si teď sednu, projdu si fotoalbum a vidím všechny ty fotky, vypadá to jako včera. Nemůžu uvěřit, že jsem to byl já, kdo se vydal na všechna ta nádherná místa, byla to jedna z největších věcí v mém životě.
Díky české pomoci
Našel jste i přátele?
Celoživotní. S těmi z Česka pracujeme na společném projektu. Mimochodem taky jsem je na oplátku pozval a Kateřina společně s kamarádkou Monikou do Zambie v roce 2017 přijela na celý měsíc. Ochutnaly Nshimu, naše zambijské jídlo, a vzal jsem je na řadu míst. Byly opravdu hodně nadšené.
Na čem přesně s nimi spolupracujete?
Projekt pro naši komunitu začal maličkou školou ve vesnici, byla ve špatném stavu. Rozhodl jsem se s tím něco udělat. Samozřejmě, že velká otázka je, kde vzít peníze? Jak to uděláme, jak zmobilizujeme zdroje na vybudování školy pro naše děti? Dohodli jsme se, že můžeme poskytnout dobrovolnou práci, vyrobit cihly a také se snažit získat nějaké finance zvenčí. Když jsem sdílel ten nápad a naše plány s Kateřinou, byla dojatá. Ohledně Zambie byla vždycky nadšená, zajímá se o naši zemi a má vášeň a zapálení pro věc. Neváhala a řekla, že se nám pokusí pomoci. Díky štědrosti dárců a pomoci z České republiky věří komunita v lepší budoucnost. Počet dětí docházejících do školy se zdvojnásobil na téměř 400. Snažíme se budovat prostory tak, aby se tu všichni cítili dobře.
Jak škola vypadala před renovací?
Byla to jen provizorní stavba 3 přístřešků ze dřeva, bláta a slámy. Chodilo tam 150 dětí a nejdříve je učil jen jeden učitel, později byli 2. Většina dětí nedokázala školu dokončit, často proto, že pro ně byla moc daleko. Některé děti musí ujít až 5 km pěšky, to pro 6leté dítě není málo. Naše škola má spádovou oblast pro 16 okolních vesnic, takže děti pocházejí z různých sociálních prostředí. V období dešťů nebylo možné se v provizorních přístřešcích učit vůbec. Když hodně prší, nedostanete se do školy, protože jsou zaplavené cesty i polní cestičky. Děti taky neměly odpovídající zázemí. Nějakou dobu musely sedět na podlaze, později seděly na cihlách, neměli jsme lavice. Jako student musíte být v prostředí, které je k učení vhodné a které je pro vás pohodlné. Jinak je velmi obtížné se soustředit.
Ale ty děti to vydržely, zdá se.
Dobře si uvědomují, že to je jediný způsob, jak v životě něčeho dosáhnout. Tam, odkud pocházejí, je život daleko těžší. Pokud jim nevytvoříme co nejlepší podmínky, prostě to vzdají. Já těm dětem vzdávám hold, jsou silné a motivované.
A jak vypadá škola dnes?
Vyrostla tu opravdu krásná nová budova, která má dokonce skleněné výplně oken, je uzavřena dveřmi, má podlahu. To na venkově není obvyklé. Omítky jsou zvenku i uvnitř a děti sedí v lavicích. V přední části třídy je velká tabule. Každý žák dostal základní vybavení k výuce, jako jsou batohy či vaky se sešity a psacími potřebami, ze zásilky z Česka. Vesničané opět pálí cihly k výstavbě nové budovy a jedna zambijská organizace přislíbila vyhloubení studny pro školu a její okolí. Máme kuchyň a program „Mary´s Meals“, který se snaží zajistit, aby děti vždy měly přístup ke stravě. Některé pocházejí z velmi chudých rodin, které nemají vždy jídla dostatek. Vědí, že když půjdou do školy, dostanou alespoň jedno jídlo denně. Jídlo tak snižuje počet dětí, které docházku přeruší. Dnes ve škole učí celkem 5 učitelů, 3 vyškolení a 2 dobrovolníci.
Učí se ve škole vedle základních znalostí ještě něco dalšího?
Kateřina navázala spolupráci s Arcidiecézní charitou Olomouc, která do naší školy vypravila kontejner plný vybavení pro školu, farmu a šicí dílnu. Věci jsme nakonec rozdělili do 5 škol. Otevřeli jsme zatím jednu malou šicí dílnu a plánujeme otevřít další. Pomůcky pro tělesně postižené, které byly také součástí zásilky, užívají 3 vybraná centra pomáhající lidem s různým fyzickým postižením. Bylo nutné začít se stavbou druhé budovy pro ty, kteří se z kapacitních důvodů musí zatím učit venku. Je potřeba za všechno poděkovat a vyjádřit vděčnost. V Zambii vznikl tým, který pracuje na zkvalitnění života mladých lidí na vesnici. Ti v budoucnu zabezpečí svou rodinu.
Dolar na den
Jaké jsou tu další nejčastější důvody, proč děti nedokončí školní docházku?
Úřady se obvykle zaměřují na soukromé školy, do nichž mohou docházet pouze děti z movitějších rodin. Jenže touha po vzdělání se týká i odlehlých a nemajetných komunit, kam vláda neinvestuje. Vláda řekne, že existuje mnoho překážek, a vy se prostě do toho musíte dát sami, nedostanete ani cent. Vzdálenost škol je důležitá, protože jde i o bezpečnost, zejména pro dívky. Po cestě do škol jsou dívky neustále vystaveny různým rizikům, někdy mohou být znásilněny. Někdy je příčinou odchodu ze školy předčasné manželství a těhotenství u dospívajících. Mluvíme o dívkách od cirka 13 let. To je celozambijský problém, musíme vyvinout velké úsilí a tuhle tradici a praxi zastavit. Příčiny jsou v negramotnosti, ta je zase způsobena chudobou. Pro rodiče je lepší dívky brzy vdát, nemusí být schopni je uživit, lákadlem pro rodiče může být i věno. Proto jsem rád, že hlavní náčelník, pod kterého spadá naše škola, podporuje vzdělání dívek a svůj lid k tomu motivuje. Věří, že vzdělávání žen je vzdělávání národa a matky hrají klíčovou roli ve výchově dítěte. Pokud je matka vzdělaná, jsou vysoké šance, že i děti ji budou následovat.
V jakých podmínkách tu lidé na vesnicích vlastně žijí?
Většina rodin jsou farmáři závislí na tom, co vypěstují. Lidé tedy spíše přežívají. Není tu také žádná elektřina. Ve vesnici je třeba jen jedna pumpa na vodu a to mluvíme o zhruba 100 domácnostech. Pít musí všichni. Problémem mohou být i záchody, někde musí lidé chodit do buše. Pak si samozřejmě musí umýt ruce.
Jak se mění motivace chodit do školy v takových odlehlých oblastech?
I odlehlé vesnice jsou teď vnímavější vůči hodnotám vzdělání. Někteří rodiče své děti velmi povzbuzují, protože sami neměli možnost do školy chodit. Snažíme se o tom taky komunikovat s tradičními náčelníky a přesvědčovat je, aby posílali své děti do školy. Samozřejmě existují i rodiče, kteří se nestarají o vzdělání. Někteří negramotní rodiče hodnotu vzdělání nevidí a je to pak v rodině takový začarovaný kruh. V silně patriarchálním prostředí je například na vzdělání dívek pohlíženo jako na problém – nebude z ní tak dobrá manželka. To jsou některé z tradičních pověr, které musíme změnit. V některých komunitách nemusí být dostatek pozitivních vzorů. Problém je, že hodnota vzdělání není někdy vidět okamžitě, ale trvá to generace. Naše děti dokončí školu, ale pak nemají ihned skvěle placené zaměstnání? Tak k čemu to vlastně je?! Bohužel přes 60 % zambijské populace žije s méně než dolarem na den a toto číslo je ve venkovských oblastech ještě vyšší. Musíte si uvědomit, že pro tyto rodiče je každý den bojem o to, aby mohli dát jídlo na stůl. Hledají zdroj práce, takže místo toho, aby poslali dítě do školy, kde tráví celý den, 5 dní v týdnu, je lepší vzít ho na pole, kde pracuje od pondělí do pátku. To znamená jídlo pro rodinu, přímo na stole je to vidět. Na to jim říkávám, že i zemědělci musí být vzděláváni, aby zvládli udržitelné metody hospodaření, to také potřebují k přežití.
A mění se tu věci k lepšímu?
Samozřejmě se mění, zlepšuje se celkové povědomí. Děti jsou motivované také svými vrstevníky, kteří už školu dokončili, někteří dokonce pokračovali na střední školy. Rodiče se už nemohou tolik vymlouvat na stav školy nebo vzdálenost. Ten příběh úspěchu motivuje ostatní – můžu to dokázat i já! Já osobně jsem v té situaci byl a uvědomuji si, že i můj příběh hraje svou roli. Dokonce se mi podařilo podívat se do jiných zemí. Naděje je v bezplatném vzdělávání. Tady teď můžeme mluvit o skoro 400 potenciálních nových lídrech, z každého dítěte může takový člověk vyrůst.
Využíváte své zkušenosti z jiných zemí ve výuce?
Jednou z dovedností, které jsem se naučil, byla právě mobilizace komunity, což je opravdu zásadní výzva. Byl jsem vybrán do Mandela Washington Fellowship programu a jel do USA. Tam jsem absolvoval výcvik v řízení projektů, v mobilizaci, ve financování. Naučil jsem se věci dokumentovat a zveřejňovat v médiích a na sociálních sítích. Najednou jsem byl schopen třeba na sebe upozornit některé ambasády. Služba, kterou dělám pro komunitu, je možná právě díky networkingu, díky přátelům, které jsem potkal, a díky celoživotním vztahům, které se mi podařilo vybudovat a které mi pomohly udělat to, o čem jsem pro svou komunitu snil. Jsem třeba velmi hrdý na to, že jsem za práci dostal ocenění British High Commission od jejího veličenstva královny Alžběty II., jsem teprve druhým Zambijcem, který jej získal. Ještě důležitější je, že tenhle příběh inspiruje lidi v okolí. Když jdete studovat, nejde jen o osobní rozvoj, ale i o návrat zpět do komunity. A komunita Chiparamba v Mpapě bude navždy vděčná Čechům. Někdy je obtížné vyjádřit některé věci slovy. Ale když třeba vidíte radost dětí, když je tu nějaká česká návštěva… Děti vědí, že ta návštěva jsou lidé, kteří na nás myslí a kteří chtějí, aby se naše sny jednoho dne splnily.
Někteří lidé v evropských zemích mají na Afriku velmi negativní názory. Jaký by byl váš vzkaz těmto lidem?
Měl jsem tu čest navštívit několik zemí v Evropě. Udělal jsem si svůj vlastní obrázek. Všiml jsem si, jako moc se vyprávěný příběh liší od toho prožívaného. Některé věci mě šokovaly, třeba jsem si nemyslel, že v Británii jsou jakékoliv problémy. Afrika, Zambie, má svou vlastní temnou i světlou stránku. Je důležité vědět, že také nejbohatší země mají své klady a zápory. Vím, že stále existují mosty, které musíme přejít. Pokud jde přímo o Zambii, můžeme mluvit o jistém pokroku, měníme vlády demokraticky. Máme oblasti, které jsou více rozvinuté, i když si lidé někdy myslí, že jsme primitivní. Nechci říct, že je všechno v Zambii perfektní, to ne - existují skutečné výzvy jako korupce a frustrace z ní, frustrace z pomalého pokroku. Posouváme se vpřed velmi zvolna, ale alespoň někam směřujeme. Když lidé obviňují ze stavu země kolonialismus, je potřeba připomínat, že to bylo před 50 lety. Už bychom měli mluvit o něčem jiném. I když boj s následky tu stále je – máme sice teď politickou nezávislost, nikoliv ale nezávislost ekonomickou. Ale dokud existují lidé dobré vůle, vím, že budoucnost Zambie je v bezpečných rukou. Vidíte, že lidé jsou tu velmi šťastní navzdory problémům, kterými procházejí, i navzdory tomu, že mají prázdný žaludek. Ale vždycky najdou nějaký důvod, proč se zasmát. Má výzva pro lidi, kteří mají stereotypy a vidí Afriku a Zambii jen negativně, by byla, nelpěte jen na cizích vyprávěních. Pokuste se to zažít a přijeďte se do Zambie podívat. Je důležité, aby byly o Africe podávány vyvážené zprávy. Pokud mi někdo řekne nějaké nesmysly o České republice, pak řeknu ne, byl jsem tam a vím, jak to je.
Foto: Jiří Pasz, archiv Johna Zimby a Kateřiny Janečkové