Už půl roku se angažuješ na Ukrajině. V čem spočívá tvá práce?
Vybudovali jsme spolu s Železnice pomáhá několik sběrných míst a přepravili jsme přes 7000 migrantů tam i zpět. Povedlo se nám dopravit na Ukrajinu humanitární pomoc v objemu 450 tun a v hodnotě cca 1,8 milionů eur. Hlavně vodu a jídlo, dezinfekce, lékárničky, volně dostupné léky, karimatky, polštáře a přikrývky, spacáky, baterky na svícení, baterie, pleny, roušky, pracovní oblečení a boty, krmivo pro zvířata, hygienické potřeby, atd. Čeští rotariáni u sebe doma ubytovali několik set Ukrajinců, to mi přijde krásné. Pomáháme utečencům v Česku a na Slovensku najít si práci, ubytováváme je, pomáháme jim naučit se česky a pro děti přes léto organizujeme tábory. Z grantů nadace financujeme převážně zdravotnický materiál a nakupujeme sanitky, celkem jsme jich koupili už 16. Na sanitky se zaměřujeme, protože na Ukrajině byly z nemocnic odvolány na frontovou linii a města často nemají jak přepravit pacienty do nemocnice od nehod či na dialýzu.
Pomáháte hlavně tam, kde válka odčerpala běžným lidem zdroje?
Zaměřujeme se na pomoc civilistům, naše sanitky jsou pro nemocnice či zdravotní centra, která pomáhají seniorům nebo postiženým dětem a jejich rodinám, pacientům po operaci. Kolega rotarián Andriy Huk, neurochirurg, například v naší sanitce nedávno převážel pacienta, který měl plnou hlavu střepin. Pak nám psal, že pacienta úspěšně odoperoval a on přežil. Taky se nám teď podařilo zajistit požární vůz a nějaké drobné vybavení pro Poltavskou oblast, kde byla situace špatná už před válkou. Po invazi jim všechno schopné provozu odvezli nebo rozstříleli, teď, když jim třeba hoří lesy, tak nemají čím hasit. Od Bilyky, kam jsme posílali hasičský vůz, je nedaleko Kremenčuk. Tam je významná ropná rafinerie. Když na ni Rusové zaútočili poprvé, požádali nás místní rotariáni o hasičské vozidlo. Sotva jsme ho přivezli, zaútočili Rusové podruhé, takže náš vůz šel hned do akce. Rafinérie je v současné chvíli uzavřená a zůstane tak do konce roku 2022. Ukrajina je donucena dovážet 100 % paliva ze zahraničí.
Je klíčové u pomoci Ukrajině vytrvat?
Určitě. Kdyby byla válka u nás, taky bychom si nepřáli, aby se s pomocí přestalo po několika měsících. Chápu, že jsou lidi unavení, je to příval negativních zpráv, ale válka trvá, pořád se děje, nelze před ní zavírat oči.
Bylo mi stydno
Jak jsi došla k tomu, že chceš být dobrovolnicí?
Charitativní činnosti se věnuji od 16 let. Na gymplu jsem byla na přednášce o HIV/AIDS a ta tematika mě zaujala, fascinovalo mě to. Tehdy se toho lidé zbytečně báli a to mě provokovalo. HIV pozitivní lidé byli diskriminováni, chovali jsme se k nim, jako by měli lepru a ještě jsme na ně pohlíželi jako na někoho, kdo si to vlastně zaslouží, protože je zpravidla gay. Mně bylo tehdy za společnost tak nějak poprvé stydno. Pomáhat pro mě bylo samozřejmé, nebála jsem se ani trochu. Ráda jsem HIV pozitivní objímala, byla s nimi a pracovala s nimi na přednáškách. Vysvětlovat okolí, jak to s HIV opravdu je a odkazovat se na dostupná fakta, to mě bavilo hodně, dělala jsem to ráda a nahlas. Chodila jsem na přednášky odborníků o novém výzkumu, četla dostupnou literaturu, časopisy. Přes program primární prevence jsem se postupně dostala k práci pro Červený kříž. Pak jsem pro ně školila na víkendových programech primární prevence a pořádala besedy na středních školách. Pracovat s lidmi mi šlo, umím zaujmout a získat si publikum.
S tím se asi člověk musí narodit.
Jako student jsem na střední škole vůbec nezapadala, škola mě nebavila, připadala jsem si v ní nemožně a průměrně. V třídním kolektivu jsem nenašla své místo. Naopak v Červeném kříži jsem našla místo, kde jsem se mohla rozvíjet a realizovat, kde jsem si připadala potřebná. Měla jsem pocit, že dělám něco, na čem opravdu záleží - pomáhám lidem.
Jak dlouho už dobrovolnictví děláš a kolik času tomu věnuješ?
V Rotary 12 let. Nadaci se věnuju obvykle asi 5 hodin týdně, po invazi na Ukrajinu je to minimálně hodina až pět hodin denně. Učím angličtinu top management ve firmách, dělám překlady, to mě baví a živí.
Rotary není v Česku moc známá organizace.
Je nás asi 1,5 milionu celosvětově a mezi nejznámější členy patří Bill Gates. Dříve třeba i Thomas Mann, Luciano Pavarotti, Winston Churchill, Walt Disney nebo Thomas Alva Edison. Rotarián byl také Jan Masaryk, Tomáš Baťa nebo Václav Havel. V Česku a na Slovensku je nás 1 300. Jsme mezinárodní organizace, která sdružuje profesionály a vůdčí osobnosti různých oborů a ti spolu rozvíjejí udržitelné projekty. Řídíme se heslem: služba nad své vlastní zájmy. S podporou nadace Melindy a Billa Gatesových se nám téměř podařilo vymýtit celosvětově obrnu, Polio Plus je pak největším rozvojovým projektem Nadace Rotary.
Nepletou si vás lidé s ilumináty?
Osvícení rotariáni možná existují. Rotariáni jsou často úspěšní profesionálové ze všech sfér, takhle kvalitní členská základna je při realizaci projektů super. Když kupujeme sanitky, můžu zavolat někomu, kdo sanitkám opravdu rozumí. Je to rotarián, ví, proč a co dělám, může mi důvěřovat a ja se na něj můžu spolehnout. Tak je to téměř s každým „problémem”, vždy se mám na koho obrátit. Naše členská základna se za posledních dvacet let dost změnila, ve srovnání s minulostí je mezi námi hodně žen, mladých členů a nadšených dobrovolníků všech barev, vyznání a různých majetkových poměrů.
V Česku se dobrovolnictví stává normou. Vydržet tak dlouho pracovat na jednom místě systematicky ale není obvyklé. Proč to podle tebe má význam?
Dobrovolnictví mi sice negeneruje příjem, ale moc mi toho do života přináší. Díky Rotary jsem se naučila prezentovat pro publikum až 400 lidí v angličtině, pracovat v týmu s lidmi, se kterými to jde, i s těmi, se kterými je to obtížné. Pomáhat je pro mě taková morální povinnost, já prostě musím. Jsem hrdá na to, že mohu něco nabídnout. Je to moje naprostá přirozenost, pomáhám s pokorou a velkou radostí. Mám pocit, že se mám opravdu dobře. Splachuju na záchodě pitnou vodou, když mi ujede metro, jede mi hned za tři minuty další, když jsem nemocná, jdu jednoduše k lékaři. Naše zdravotnictví je například ve srovnání s celosvětovým standardem na opravdu skvělé úrovni. Jsem ráda za svou svobodu, hojnost a bezpečí, pomáhat je pro mě určitá společenská povinnost a způsob, jak poděkovat. A mimo jiné jsem díky Rotary mohla chvíli pracovat i v Africe. Věnovala jsem se tomu 3 roky.
Trauma jako norma
Co jsi v Africe konkrétně dělala?
Dostala jsem se na 2 pracovní mise do Malawi, což je jedna z 5 nejchudších zemí světa. Na první jsem jela společně s malou neziskovkou, nadšená z pomoci a plná ideálů. V Malawi jsem definitivně pochopila, že máme všechno, a plně si uvědomila naši sobeckou rozmazlenost, ale zároveň i obrovské možnosti pomoci druhým, které na západě dnes máme. Malawi mě rozplakalo mnohokrát, sirotků a dětí, které byly hladové a těžce nemocné, jsem viděla hodně. Smutné bylo, že lidé řeší především základní potřeby: obstarat vodu, jídlo, vyprázdnit se a hlavně nebýt nemocní. Času „na zbytek” moc nebývá. V rodině často umírají sourozenci i rodiče. Téměř každý si nese to, co by u nás bylo vyhodnoceno jako těžké trauma z dětství, ale tam je to norma. Jít do školy znamená ujít každý den mnoho kilometrů, často jít nemůžeš, protože pokud ten den nebude celá rodina na poli, nebudete mít co jíst a někdo může „zase” umřít… To, co je pro nás přece „naše právo”, jako tekoucí nezávadná voda, je pro ně naprostá vymoženost.
Něco tě ovlivnilo i pozitivně?
Občas mě pobavila taková ta jednoduchost, třeba že se nevstává na budík. Vstane se ráno, když vyjde slunce, a jde se spát večer, když není vidět tečka na obzoru. Hodinky nikdo nemá, čas jako u nás se nikdy nesleduje. „Vemte si prášek v 10:00 a pak každých 6 hodin” prostě na vesnici nejde… Takových momentů tam zažiješ hodně.
Jaký byl pak návrat?
Už jsem se nikdy nepřestala divit tomu, jak máme pořád málo a pořád chceme víc a víc a nárokujeme si. Jsem větší pragmatik a emocionální příběhy už mnou moc nehýbou. Zaměřuji se na projekt, jeho životaschopnost a udržitelnost, kolik co stojí, kolik to ovlivní lidí. Už se nenechávám unést osobními příběhy. Po návratu mi začaly docházet větší souvislosti pomoci v rozvojových zemích a hodně jsem se zaměřila na měřitelnost projektů a tzv. community assessment. To je systematická analýza skutečných potřeb místních komunit.
Brát v úvahu, co místní reálně chtějí?
Musíme se ptát správně „Co chcete a potřebujete?” ne naše oblíbené „Chcete tohle? To by vám přece mohlo pomoci!” My rádi nabízíme řešení a pak rychle odcházíme. Stává se, že nezjišťujeme, co je potřeba, ale rádi nabízíme to, co my myslíme, že je to pravé. Také často co my už nepotřebujeme, jako oblečení. Staré, často nějak porouchané přístroje, ale stále přece funkční atp. Vadí mi, jak se rádi zaměřujeme na projekty, které jdou vidět hned, aniž bychom se zamýšleli nad dlouhodobým dopadem. Ty nejlepší projekty se často implementují několik let a nikdo je nechce moc dělat ani finančně podpořit.
Co konkrétně jste v Malawi udělali?
Projekt, který se dokáže sám udržet, implementovat. Díky spolupráci s organizací BoNGO se nám podařilo vymalovat 100 tzv. veselých tříd. Ve třídách základních škol se na zdi malovaly obrázky, které souvisejí s učebními osnovami daných ročníků a vytvoří zároveň hezké a přátelské prostředí. Jednoduchý projekt, který zkvalitnil výuku pro mnoho tisíc dětí.
Pokud jde o konkrétní výsledky, pomáhala jsem taky s globálním grantem v Bejrútu, kde jsme rekonstruovali jednotku intenzivní péče v nemocnici Rosary. Byla to nemocnice nová, celá postavená z darů spravovaná řádovými sestrami. Sotva ji dostavěly a začaly ošetřovat a operovat složitější případy zadarmo, přišla exploze (pozn. ničivý výbuch v bejrútském přístavu v roce 2020). Takže úplná katastrofa. Nemocnice byla dokonce pojištěná, ale pojištění jim nikdo nevyplatí, protože se vlastně do dnešního dne nenašel viník a příčina výbuchu. Dokud se spekuluje a spekulovat se bude navždy, pojišťovny nic nevyplatí. Takže jsme se jako rotariáni spojili, na projektu pracovalo přes 20 zemí a udělali jsme projekt za cca 700 000 amerických dolarů. Nemocnici jsme zrekonstruovali a z nadačního grantu jsme postavili novu JIP.
Jaké jsou podle tebe největší výzvy a třeba i negativa dobrovolnictví? Na co je dobré se připravit?
Pomáhání je naše přirozenost. Když pomáháš, jsi šťastnější a cítíš se lépe, to je fakt. Každá pomoc je důležitá a skvělá. Je dobré si vybrat, co vás baví, ale i podle vašich schopností a možností. Vybrat si opravdu pečlivě, jako si vybíráte práci. Já jsem šťastná u velkých mezinárodních projektů. Někdo rád pomáhá tam, kde bydlí, třeba znevýhodněným dětem. Jiný chce rukama kopat studny v Africe, protože jinak sedí u počítače. Někdo si klidně může vybrat pomáhat jednorázově, třeba po krizích - po tornádu, povodních, při pandemii, a někdo může chtít pomáhat každý týden pravidelně. Je dobré si uvědomit, že i dobrovolníci mají krize. A někdy je krize i žádoucí. Signál, že máš zpomalit, zamyslet se. Součástí dobrovolnictví může být někdy i neúspěch. Doporučuju si to vyzkoušet v menší organizaci, ve větší, pomáhat, učit se, zjišťovat, jak to dělají ostatní. Někde jsem četla, že je ideální udělat co nejvíce chyb v co nejkratším čase a poučit se z nich. Když udělám chybu, jsem naštvaná, ale vlastně se vždycky trochu zaraduju, rozeberu si celou situaci a příště jednám jinak. Posouvám se dál.
Foto: Archiv Hany Gamrot