Během uplynulých měsíců se několikrát debatovalo o matkách, které zabily své děti a pak sebe. Jak vnímáte kritické reakce veřejnosti?
Každý tušíme, že za určitých okolností bychom si dokázali vzít život. Psycholog Martin Jára, jeden z odborníků v naší publikaci, kterou vydala nezisková organizace Cesta domů, dokonce uvažuje, že jako se dědí některé nemoci nebo sklon k závislostem, možná se dědí i určitá dispozice k sebevraždě a záleží, zda se v životě člověka stane něco, co tuto dispozici aktivuje. V naší společnosti se bojíme mluvit o přirozené smrti, natož o vraždě dítěte a sebevraždě. A to, čeho se bojíme, radši kritizujeme. Takže ta reakce diskutujících je vlastně logická.
Další komentáře, které opakovaně slýchám, když se mluví o sebevraždě, znějí zhruba takto: „Byl to táta od dvou malých dětí. Jak to mohl udělat, že je tady takhle nechal?!“
Zajímavý pohled na toto téma má výtvarník Krištof Kintera. Do naší publikace jsem zahrnula jeho vyprávění o přípravě památníku, který vytvořil na počest sebevrahům, kteří skočili z Nuselského mostu v Praze. Je to lampa, která má svítidlo otočené vzhůru k mostu. Na památníku chtěl mít nápis: „Věnováno těm, kteří si v těchto místech vzali život“, jenže úředník z městské části, který s Krištofem projekt řešil, měl jiný názor. Požadoval, aby se do té věty doplnilo „zbytečně vzali život“. S tím Krištof zásadně nesouhlasil. Říká, že je třeba respektovat rozhodnutí lidí, kteří spáchali sebevraždu, nikoliv na ně ke všemu trápení, které je k sebevraždě dohnalo, ještě klást vinu, že byli sobci a způsobili svým činem trápení rodině a přátelům.
Zaznamenala jste nejrůznější příběhy pozůstalých. Kde jste je vyhledávala?
Původně jsem dala na sociální sítě výzvu, že hledám někoho, komu se zabil někdo blízký a zanechal dopis na rozloučenou. Velmi mě překvapilo, jaký měla ohlas. Začala se šířit po internetu nejen v komunitě mých přátel a známých, ale doputovala i k úplně cizím lidem. Postupně se mi ozvalo zhruba čtyřicet pozůstalých. Někteří mi říkali, že jsem vůbec první člověk, kterému se svěřili. Každý popisoval jiné fáze truchlení a jiné tempo, jak se s tragédií vyrovnával. Podrobně o tom mluví například herečka Eliška Křenková v úvodním rozhovoru. Když jí bylo dvacet osm, zabil se její přítel. Vyprávěla mi, jak se s tím vyrovnávala od prvotní fáze šoku, zármutku, vzteku přes obviňování, bezradnost, až po fázi, kdy přijala, že se zkrátka nemůže stále dokola vracet do minulosti.
Leckdy je těžké rozpoznat, co pozůstalý potřebuje. Někdo o tom nechce vůbec mluvit, jiný se stydí říct si o pomoc…
Stejně jako neexistuje univerzální návod, jak máte truchlit, tak neexistuje jednotný návod, jak pozůstalým pomáhat, protože každému vyhovuje něco jiného. Mluvila jsem například s jednou paní, jejíž syn se zastřelil. Vyprávěla mi, že měla kolem sebe partu kamarádů z mládí. Mnoho let společně jezdili na výlety. Po synově smrti se kamarádi snažili, aby se odpoutala od toho smutku. Pořád ji zvali, ať s nimi jede na výlet. Jenže se na to prostě necítila. Opakovaně je odmítla, takže ji přestali zvát. Za rok už na tom byla lépe, ale musela vynaložit hodně sil, aby se k těm přátelům znovu připojila. Jiná paní zase říkala, že se její blízcí stále ptali: „Co pro tebe můžu udělat?“ Měla chuť na ně zakřičet: „Já sakra nevím, co potřebuju!“ Neměla zkrátka kapacitu vymýšlet, co by pomohlo. Prý by byla nejvíc ocenila konkrétní nabídku, například „navařím ti“ nebo „posekám ti trávník.“
Možná se dá něco pochopit z dopisu na rozloučenou…
To je jeden z mýtů kolem sebevražd, že člověk zanechá dopis na rozloučenou. Ve skutečnosti ho napíše jen zhruba čtvrtina lidí. A ani tyto dopisy neposkytnou pozůstalým odpovědi na otázky, zda mohli nějak předejít tomu, aby se dotyčný zabil, ani se přesně nedozví, co všechno ho k tomu rozhodnutí vedlo. Spíš sebevrazi napíšou něco jako „Odpusťte“ nebo „Už to dál nešlo“. Jde totiž o to, že ten člověk, který prožívá extrémní psychickou zátěž, je leckdy v takovém stavu, že ani sám pro sebe nedokáže popsat, co se mu děje, natož aby to řekl svým blízkým.
Hodně specifické téma jsou sebevraždy dětí a dospívajících. Co vám o nich řekli odborníci?
Mluvila jsem o tom například s Jiřím Koutkem z Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze. Pracuje v oboru čtyřicet let a tvrdí, že nyní zaznamenává enormní nárůst dětí a dospívajících, kteří mají vážné psychické problémy. Bylo jich hodně již před pandemií, ale dva pandemické roky se na mladých lidech opravdu výrazně podepsaly. Potýkají se se závažnými problémy, které vedou i k sebepoškozování, k pokusům o sebevraždu nebo také k dokonané sebevraždě. Každoročně ukončí dobrovolně svůj život zhruba 50 dospívajících ve věku 15 – 19 let. V publikaci mám také informaci o výzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví, který se v posledních letech zabývá podrobně sebevraždami dětí i dospělých vzhledem k jejich alarmujícímu počtu. Každý den si v Česku vezmou život 3 – 4 lidé. Odborníci vytvořili web k tomuto tématu, www.sebevrazdy.cz, kde je například Bezpečnostní plán pro lidi, kteří zažívají sebevražedné myšlenky, pocity nebo se nacházejí v psychické krizi.
Pozůstalým se věnuje například Poradna Vigvam. Co radí rodinám, kde se jeden z rodičů zabil a je třeba tuto informaci sdělit dětem?
Zakladatelka Poradny Vigvam, terapeutka Sylvie Stretti, a její tým pomáhají nejen ve všech fázích truchlení, ale také pozůstalým dokážou poradit, co se má zařídit kolem pohřbu apod. Sylvie Stretti v publikaci vysvětluje, že vhodně sdělit dítěti, že se jeden z rodičů zabil, není vůbec jednoduché a je třeba maximálně zohlednit věk dítěte a jeho psychickou vyspělost. Určitě nedoporučuje, aby se používaly věty typu „tatínek spinká“, protože to zbytečně podněcuje naději, že se tatínek někdy probudí. Samozřejmě, že nebudete dítěti popisovat, co přesně tatínek udělal, ale měla byste říct jednoznačně, že zemřel, případně přidat něco ve smyslu: „Byl nemocný a trápil se.“
Mluvily jsme o různých fázích truchlení. Jak pozůstalí popisují postupný návrat do života?
Většinou říkají, že v prvních měsících prožívali velmi silné pocity od vzteku až po rezignaci a otupělost a do toho řešili záležitosti kolem pohřbu nebo třeba dědictví. Jakmile tenhle nápor opadl, dostali se do fáze, kdy byl zdánlivě klid. Všechno, co šlo, už vyřídili. Všechno bylo hotovo. Jenže najednou nastalo období, kdy na ně znovu dolehla tíha emocí. Pro mnohé pozůstalé je také obtížně představitelné, že by se jen tak zase zapojili do běžného života. Například jedna paní mi popisovala, jak se cítila provinile, když se po čase začala znovu smát. Důležité je, aby pozůstalí chápali toto: máte právo žít a radovat se – nemusíte se navěky zavazovat tomu, kdo už tu není.
Foto: Jana Podhorská
Infoboxy a infografiky: Sebevrazdy.cz