Dnes míříte opět na pražský magistrát na zasedání zastupitelstva. Proč?
Záleží na tom, jestli si zastupitelé vůbec schválí program, abych případně mohla připomínkovat. Obvykle na magistrát jezdím interpelovat a oslovuji konkrétní zastupitele nebo vyčkávám na body, které se týkají výstavby, územního rozvoje, nových staveb, rekonstrukcí, úprav komunikací veřejného prostoru a k nim se coby vozíčkářka vyjadřuju. A takhle neodbytná jsem už tři roky.
Co vás k tomu vedlo?
Hrozně jsem se naštvala. Psala jsem neustále různé e-maily a dopisy na stavební odbory, úřady, stížnosti na špatně provedené rekonstrukce, na nedodržení bezbariérové vyhlášky, ale skoro nikdo neodpovídal nebo si mě přehazovali jako horký brambor. Proto jsem rozhodla, že už nebudu psát, ale budu lidi, které jsem se snažila kontaktovat, navštěvovat osobně. Začala jsem chodit na veřejná zasedání zastupitelstev městských části a hlásila se o slovo. Na Facebooku jsem před více než dvěma lety založila skupiny Toalety pro všechny, která má aktuálně k 1 700 členům, a začala pořádat před magistrátem happeningy za dodržování bezbariérové vyhlášky. Skupinu jsem nedávno přejmenovala na Nejen Toalety pro všechny, protože je to sice stále nejpalčivější téma, ale bariér, které je potřeba řešit, je ještě mnohem víc.
Nevyrábět schody
Znamená to, že už je bezbariérových toalet v Praze dostatek?
Pořád je to problém číslo jedna. Bezbariérové toalety chybí na úřadech, zvlášť nepříjemná je jejich absence ve zdravotnických zařízeních a samozřejmě restauracích a kavárnách. Navíc často, když na místě jsou, tak jsou využívány jako skladiště nebo nikdo z personálu netuší, kde je od nich klíč. Málo se ví, že lidé na vozíku mají ochrnuté i vnitřní orgány, to znamená, když si potřebujeme odskočit, tak si potřebujeme odskočit co nejdříve.
Realita hendikepovaných v Česku: bezbariérová toaleta jako skladiště a oblíbený šlapací koš, na který si vozíčkář nedošlápne. (Foto: FB skupina Nejen Toalety pro všechny)
Co se za ty tři roky podařilo, a naopak přes co v Praze nejede vozík?
Přes památkáře, ti kladou překážky, doslova bariéry, všude. Ve srovnání, jaké zhůvěřilosti v centru Prahy povolují, je jejich nerovný přístup až absurdní. Když mi řeknou, že není možné odstranit ve dvoře jeden schod a umístit tam nájezd, schod, který byl přistavěn v 90. letech, vaří se ve mně krev. Na druhou stranu se mi podařilo získat pozornost politiků, kteří mají téma bezbariérovosti na starosti. Když jsem loni na podzim před komunálními volbami procházela volební programy politických stran, nebyl snad žádný, kde by chyběl bod bezbariérovosti. To se stalo poprvé. Zároveň vznikají při městských částech komise pro bezbariérovost, jsem předsedkyní té na Praze 1.
Jaké to je, stát se z aktivistky předsedkyní komise?
Zjistila jsem, že jsem duší aktivistka a dost tam bojuju sama se sebou, když dojde na byrokracii. Na každé schůzi se schvalují body programu, zápis z minulé schůze a další formality a než se naděju, je hodina pryč, a nic jsme neudělali. Uvidíme, jestli se brzy nevrátím ke svému spontánnímu aktivismu.
Co odpovídáte, když vám úředníci říkají, že odstranění bariér není možné?
Že na Západě to jde. Viděla jsem ve Skandinávii, v Dánsku nebo Velké Británii řešení, která jsou funkční i vkusná. Když nelze najít kompromis, umístí na recepci přenosnou rampu, kterou ke schodům dle potřeby přinášejí, ale tady v Česku není vůle. Přitom já velice fandím české vynalézavosti, zlatým českým ručičkám, věřím, že potenciál tady máme. Češi, když chtějí, tak vymyslí cokoliv, ale v této oblasti je to nějaké podivně zatuhlé.
Co se vám osvědčilo v komunikaci s politiky?
Být konkrétní. Když se jich obecně zeptáte, jestli dbají na bezbariérovost, tak vám to samozřejmě odkývají, ale pravda to není. Už jsem se naučila vyhledat si aktuální stavební záměry, podívat se předem do územního plánu. Pak tam sjedu, vyzkouším si to nebo se zeptám, jestli jsou v kontaktu s nějakou vozíčkářskou organizací.
Není to tím, že zdravá část veřejnosti má pocit, že už je problém vyřešen?
Od sametové revoluce se hodně zlepšila hromadná doprava. Po půlnoci sice stále nejezdí nízkopodlažní tramvaje a jejich intervaly jsou večer a o víkendu až padesát minut, což je doba, za kterou dojedu autem do Plzně, ale pokrok je viditelný. Avšak 32 let už je dost dlouhá doba, aby se věci mohly zlepšit razantněji. Přijde mi, že nejvíce peněz se nasype do infrastruktury pro auta, zatímco do odstranění bariér je to nesrovnatelně méně. Často se navíc jedná jen o kosmetické změny, které situaci nijak prakticky nezlepší. Využívám cyklostezku, když jedu na vozíku po nábřeží, ale když za mnou jede cyklista, nemůžu mu uhnout, protože je na kraji šikmý schod. Když jsem mluvila s architekty, kteří navrhovali podobu Smetanova nábřeží, bránili se, že se jedná o dánský model. Možná ano, ale už překonaný. Nově se stezka odděluje jen jiným materiálem, právě proto, aby byla bezbariérová. Nevyrábí se žádné nové schody.
Je nějaké město v Česku, které může jít v bezbariérovosti příkladem?
Hradec Králové, tam na odstranění bariér opravdu dbají.
Aktivistka Ema Rónová před pražským magistrátem na happeningu za dodržování bezbariérové vyhlášky a za plentou při prezidentských volbách. (Foto: FB skupina Nejen Toalety pro všechny)
Musíme se ozvat
Určitě jste zachytila případ matky, která se snažila nastoupit do autobusu a řidič jí to nepovolil, protože už tam jeden kočár byl. Proč podle vás vzbudila tak silný ohlas?
Mám tolik špatných zkušeností s řidiči, ale stejně tolik dobrých. Je to opravdu padesát na padesát. Někdo vám řekne, já musím vyklopit rampu, nesmím vás postrčit. Další řekne, prosím vás pojďte já vás tady zasunu bez rampy a urve vám kolečko u vozíku. Další řekne, už je tam kočárek, musíte si počkat třeba padesát minut na další tramvaj. Mám tam dva kočáry, ale počkejte, já je přesunu jinam. Velkou roli jednoduše hraje lidský faktor. Když se musím přesunovat městskou hromadnou dopravou vícekrát za den, zažiju mnoho různých situací, které se opravdu jen těžko dají předvídat. Takže mě na jednu stranu udivuje, jaké pozornosti se tomu případu dostalo, na druhou vím, že zážitky mohou být krušné.
Kde se vám jako vozíčkářce žilo nejlépe?
V Anglii. Řidiči městské hromadné dopravy tam měli elektrické výsuvné rampy, přesto vystoupili a pomohli mi s usazením. Často mi ještě udělali místo nebo přinesli ranní noviny. Byla jsem na studijním pobytu v Manchesteru a tam na mě byli všichni milí a vstřícní, že jsem první měsíc jenom brečela. Zatímco ve Velké Británii nebo ve Švédsku už se děti ve školce učí, že zde společně s námi žijí lidé, kteří se něčím odlišují, musí používat vozík nebo hůlku a potřebují vaši pomoc, tak v Česku taková edukace není. Často, když nastupuji do auta v centru Prahy, mi pomůže rychleji a ochotněji turista než Čech. Ne proto, že by Češi byli zlí, ale ten návyk nemají a trvá jim déle pochopit, co potřebuju.
Co by to mohlo změnit?
Kampaň, ale to je drahé. Bylo by skvělé, kdyby přímo vozíčkáři jezdili po školách a školkách a vysvětlovali, co je potřeba, opravdu malým dětem. Na druhém stupni základní školy už je skoro pozdě. Dokud si nezafixujeme, že normální je pomáhat a myslet na lidi se zdravotním postižením, nic se nezlepší. Teď se bude rekonstruovat lanovka na Petřín a další se má stavět v Bohnicích, ale s bezbariérovým přístupem se nepočítá. Kdyby aspoň počítali s bezbariérovou veřejnou toaletou, ale ani to ne. Rozumím tomu, že situace je tam vlastnicky náročná, ale nebývá lepší, ani když je vlastníkem město nebo instituce. Podobně teď byly volby. Všechny volební místnosti by měly být bezbariérové, je to nejen porušení bezbariérové vyhlášky, která tady platí od roku 1994, ale také porušení Úmluvy o právech hendikepovaných, tedy porušení lidských práv.
Není podobný případ, jako byl ten zmiňovaný s matkou, kterou s kočárkem nepustili do autobusu, ale týkal by se člověka na vozíku?
Když otevřeli zrekonstruované Národní muzeum, tak tam nebyl bezbariérový přístup. Narychlo proběhlo otevření, aby se stihlo nějaké výročí, a přijel tam pán s rodinou, který byl na vozíku. Vystáli poctivě dlouhou frontu a zjistili, že dál nemohou. Přes první schody mu pomohli návštěvníci a vynesli ho, ale ochranka jej kvůli bezpečnostním důvodům vykázala pryč. Oprávněně se naštval a celou kauzu předal novinářům. Muzeum se znovu na dva měsíce zavřelo a bezbariérový přístup se dostavěl. Pořád to ale znamená, že u nás musíte mít energii a naštvání, kauzu předat mediím, být aktivní a tlačit na politiky, jinak se nic nezmění.
Foto: Kateřina Čopjaková