Romano fórum je online magazín, který vznikl před více jak rokem. Co je jeho ambicí?
Romano fórum vzniklo přímo na Mezinárodní den Romů v roce 2021. Založil jej Vlado Rafael, šéf slovenské nevládky Eduroma, která má desetiletou zkušenost s obhajobou práv lidí ze sociálně vyloučených lokalit. Online magazín vznikl především proto, že nám v médiích chyběly kvalitní zprávy a příběhy ze života Romů. Vnímali jsme rezervy v tom, jak média informují o Romech a jak je vyobrazují. A právě tento prostor jsme chtěli vyplnit.
O čem se čtenář na stránkách Romano fóra dočte?
Dost si dáváme záležet na tom, jak je zpracován obsah, protože nejsme zpravodajský web, ale magazín. Nepřinášíme rychlý flashový obsah, ale jdeme víc do hloubky. Snažíme se sledovat kauzy, které se týkají vyloučených lokalit a veřejných politik, a sledovat je dlouhodobě. Jen pro představu, během první vlny pandemie byly slovenské vyloučené lokality uzavřené a my jsme upozorňovali na to, že generální prokuratura dostatečně neprozkoumala, zda k uzavření lokalit došlo v souladu se zákonem. Ale čtenářům přinášíme i rozhovory s úspěšnými Romy, kritické komentáře nebo ankety na témata, která jsou právě aktuální. Nevěnujeme se pouze romské tematice, ale i jiným etnickým menšinám a LGBTI+ plus lidem, tedy všem, kteří jsou často přehlíženi a ocitají se na okraji společnosti.
Romský hlas
Připravujete na budoucí profesi novináře i několik romských studentů a studentek. Jak?
Letos se nám podařilo otevřít workshop určený pro deset studentů z různých menšin, které mentorujeme při psaní článků a dáváme jim šanci se postupně vypracovat. Vedle Romů jsme připravovali také ukrajinského studenta. Doufám, že někteří z nich u nás zůstanou i po konci stáže a naše čtyřčlenná redakce se rozroste o další spolupracovníky. V tuto chvíli je pro nás důležitá spolupráce s několika romskými i neromskými externisty, kteří pro nás píšou pravidelně a jsou odborníci v daném tématu. Jedním z nich je etnolog René Lužica z Ústavu romologických studií v Nitře, který pro nás zpracovává články o romských tradicích a kultuře.
Jak moc se objevuje na vašem publicistickém serveru romština?
Do romštiny necháváme překládat nejkvalitnější a nejčtenější články. Děláme to ze dvou důvodů, za prvé, aby si je mohli přečíst lidé z vyloučených komunit, kteří buď nemluví slovensky, nebo nemluví natolik dobře, aby mohli ve slovenštině číst. A druhým důvodem je, abychom navykli lidi na romštinu a poukázali, že tento jazyk, stejně jako jiné, patří do naší společnosti. Od vzniku Romano fóra jsme vydali přes 100 článků a 10 z nich bylo přeloženo i do romského jazyka. Doufáme, že v budoucnu jich bude víc.
Jak začala spolupráce se slovenským Denníkem N?
Stále si ještě získáváme vlastní publikum a pracujeme na rozpoznatelnosti značky. Od letošního jara spolupracujeme s Denníkem N, což nám v tom velice pomáhá. Zvyknou si od nás převzít pro ně zajímavý obsah do své rubriky Minuta po minutě. A některé články, které společně vytvoříme, vyjdou nejprve na „Enku“ a pak až u nás. Díky tomu se informace o menšinách dostávají k širšímu čtenářstvu a do jiné sociální bubliny než předtím. Obrovské plus je, že spoluprací se učíme řemeslu od respektovaných renomovaných novin, které sami rádi čteme.
Jsou podle vás Romové v médiích na Slovensku dostatečně zastoupení?
Je evidentní, že Romové nejsou dostatečně zastoupeni ve slovenských médiích. A je to jednak na škodu většinové společnosti, která ztrácí nějaký další hlas a pestrost ve veřejné debatě. A na škodu je to i samotným Romům, kteří nemohou tlačit na změny ve společnosti.
Jaký je podle vás současný obraz Romů na Slovensku?
Ten obraz je příliš často stereotypní. Takový typický příklad je tvrzení, že Romové nechtějí pracovat a mají mnoho dětí, aby na ně mohli pobírat sociální dávky, který kromě jiného ignoruje desetitisíce úspěšných Romů. Na Slovensku nechtějí Romům mnohdy pronajmout byt nebo je zaměstnat, a to právě pro jejich etnictu. S tou si lidé často spojují mýty o Romech, a nikoliv s generační chudobou. Nevidí, že nějaký typ společensky nechtěného chování je výsledkem poměrů, ve kterých ti lidé vyrůstají, a že takovým by se v těch podmínkách stal kdokoli. Od 30. let a druhé světové války víme, jak dokáže být taková stereotypizace společensky nebezpečná. Vypíchl bych dvě věci, o které se v Romano fóru snažíme. Jednak usilujeme o to, aby Romové nebyli pouze objektem zpráv, ale také se na nich podíleli. Snažíme se romskou kulturu a Romy ukazovat v polohách, na jaké možná většinová společnost není zvyklá. A to, že nejsou jen hudebníci, ale i spisovatelé, podnikatelé a právníci. Zároveň je pro nás důležité být kritičtí i směrem dovnitř komunity, protože nechceme Romy romantizovat, ale nalézt rovnováhu.
Romským médiím je mnohdy vyčítáno, že ukazují většinou pozitivní příklady Romů, témata s negativním vyzněním opomíjejí.
Nejenže se s tímto názorem setkáváme, ale my se ho snažíme nějakým způsobem reflektovat. Teď nedávno jsme zveřejnili rozhovor s romským kuchařem Pavlem Berkym, který říkal, že poté, co se s partnerem vzali, přišlo jim nejvíce hejtů od Romů. Například téma LGBTI+ lidí je v romské komunitě do jisté míry stále ještě tabu, i když se o tématu oproti dřívějšku začíná víc mluvit. Přesto mnozí romští LGBTI+ lidé vyrůstají v rozporu s tím, jak by vyrůstat chtěli a mohli. Je to kritika dovnitř komunity, kterou řekne veřejně Rom, a tomu je potřeba dávat prostor.
Změnil se postoj politiků a informovanost médií o LGBTI+ menšině po masakru u bratislavského baru Tepláreň, kde byli zavražděni dva mladí lidé jen kvůli své sexuální orientaci?
Když to mám zevšeobecnit, tak politická reprezentace to nechává vyšumět do ztracena. Zrovnoprávnění lásky LGBTI+ lidí politici bohužel nepomohli. To, co se naopak do určité míry změnilo, je způsob, jakým informují média. Mnozí z nás novinářů jsme si uvědomili, že jazyk, který jsme donedávna ještě používali, a to netvrdím, že to bylo ze špatných úmyslů, nebyl vždy vhodný. Je to i tím, že jako společnost nejsme na takové zcitlivění zvyklí. Ale já pořád věřím, že po tomto teroristickém útoku si veřejnost uvědomí, jak je důležité, abychom neměli ve svých řadách občany druhé kategorie a že nakonec k tomu zrovnoprávnění dojde.
Na papír
Musíte přistupovat k romským tématům jinak než ve své předešlé práci?
Musím se přiznat, že když jsme začali dělat s Eduroma magazín Romano fórum, tak mi chvíli trvalo, než jsem se seznámil s prostředím a jednotlivými aktéry, naučil jsem se sledovat veřejné politiky, které se týkají nejen vyloučených lokalit, ale menšin jako takových. Chvilku trvalo, než jsem zjistil, jakého odborníka oslovit jako respondenta, aby byl pro to téma relevantní. Tak je to ale se vším, vzpomínám si, že když jsme se v Alianci Fair-play věnovali zdravotnictví, chvíli nám trvalo, než jsme si načetli zákony a získali nějaké informace zevnitř.
Daří se vám už být první volbou při hledání informací o Romech?
To je jedna z našich ambicí. Myslím si, že je ještě brzy na nějaká velká hodnocení, ale už teď jsme vyhledáváni jako relevantní médium s romskou tematikou novináři, řadou osobností, politiky, státními úředníky a Romy samotnými. Jde to dost dobře vidět na komunikaci a zpětné vazbě, kterou od nich dostáváme.
Nechystáte tištěnou podobu magazínu?
Zatím fungujeme online, ale příští rok plánujeme vydat to nejlepší z magazínu i na papíře. Chtěli bychom výtisky doručit zejména do vyloučených lokalit, kde je větší pravděpodobnost, že se lidé běžně nedostanou k online vydání.
V minulosti jste se věnoval především investigativní novinařině, jak jste se k ní dostal?
Studoval jsem politologii na univerzitě v Berlíně a abych byl vůbec připuštěn ke státnicím, musel jsem mít za sebou půlroční stáž v oboru. Protože jsem se chtěl po konci studia vrátit na Slovensko, šel jsem do Aliance Fair-play, která se věnuje investigativní novinařině. Lákalo mě věnovat se eurofondům, soudnictví, plýtvání peněz při veřejných zakázkách, policii a prokuratuře. Po třech měsících jsem v Alianci začal regulérně pracovat a dokončil si přitom i studium. Nakonec jsem tam zůstal krásných 7 let.
Jak moc je investigativní novinařina pro společnost důležitá?
Na Slovensku to bohužel stále funguje tak, že aby se nedostatky v systému a různé nekalosti potíraly a vytvořil se veřejný tlak, musí o nich většinou začít informovat nejprve média. Zcela klasický příklad je kauza daňového podvodu Ladislava Bašternáka, kterou v roce 2016 otevřel Denník N a novináři z Trendu. Nastartovalo to vyšetřování, na jehož konci padl pravomocný rozsudek. Do té doby se vůbec nic nedělo.
A nesuplují novináři v některých kauzách tak trochu práci policie?
V Alianci Fair-play jsme se věnovali od veřejných zakázek, obcházení pravidel při zadávání veřejných zakázek, po monitorování soudnictví v době, kdy to bylo velmi důležité. Kritici tehdejšího vedení soudnictví čelili disciplinárním postihům. Aliance Fair-play byla také průkopníkem takzvané datové novinařiny. Mezi prvními jsme zkoušeli od úřadů získávat informace přes tzv. infozákon a hledat v nich odchylky a nesrovnalosti za pomoci dat. Díky datům jsme například sledovali, jak Slovensko nakupovalo z eurofondů auta na čištění cest. Jen pro srovnání, přišli jsme na to, že si mnohé slovenské vesnice kupovaly techniku za nějakých 200 tisíc eur. V Česku se nakupovala stejná auta častokrát o desítky tisíc eur levněji, v jednom případě dokonce o 100 tisíc eur. A právě poukázat, jak neefektivně se nakládá s eurofondy, byla naše hlavní role. Dnes se mí bývalí kolegové snaží vracet do hry kauzy, kde nebylo zahájeno trestní stíhání nebo vyšetřování a nějakým způsobem vyšuměly do ztracena. V tom investigativní novináři a novináři obecně dělají skutečně to, co policie.
A mělo by to tak být?
V ideálních podmínkách a v ideálním státě by tomu tak být nutně nemělo. Novináři by se mohli daleko více věnovat jiným společenským tématům. Na Slovensku ale stále platí, že bez novinářů by se mnohé veřejné kauzy nikam nepohnuly, lidé by se o nich nedozvěděli a úřady by nekonaly způsobem, který je v právním státě korektní. Novináři v tom vždy měli a mají nezastupitelnou roli. Avšak by neměli sklouzávat k aktivismu nebo se stát hranou toho sporu, ale spíš být nad tím.
Jak se na Slovensku investigativní novinařině daří?
Mnoho novinářů, daleko ostřílenějších, než jsem já, kteří dělají denní novinařinu a zpravodajství, mluví o tom, že média nikdy předtím nebyla tak profesionální, jako jsou nyní. Velmi výrazně se věnují nejen investigativní novinařině, ale také analytické. Podařilo se jim odkrýt neskutečně mnoho kauz. Hlavním tématem byla korupce a neefektivní fungování státu a to byla mimo jiné i práce občanských aktivistů a neziskovek, kteří společně s novináři vytvářeli společenský tlak a přinášeli každodenní nová zjištění. Ale nic není ideální, protože mnohdy musíte pracovat s limitovanými zdroji a to vám práci znesnadňuje. Proto jsem rád, že existují akademie pro začínající investigativce, kde se mohou novináři běžného zpravodajství učit od těch nejlepších.
Nejlepší období
Nakonec jste se rozhodl odejít a působit v Bílé vráně, jež od roku 2008 uděluje ocenění pro společensky přínosný a odvážný občanský čin, proč?
Protože jsme zjistili, že Bílá vrána natolik vyrostla, že už bylo potřeba samostatný stabilní tým, který by ocenění organizoval. Tehdy se Aliance Fair-play rozdělila na dvě části, přičemž ta první zůstala novinářská a ta druhá začala pod organizací Bystriny rozvíjet ocenění a vytvářet okolo něj síť pomoci občanským iniciativám. Tehdy jsem kývl na nabídku, že budu patřit k druhé redakci a dodnes jsem tam v roli editora. Do toho s historikem Lukášem Krajčírem píšu občas pro Nadací Pontis příběhy slovenských filantropů 19. a 20. století. K investigativní novinařině se rád vracím, spolupracuji s portálem Černá labuť, kde jsme minulý rok s Denníkem N několik měsíců zjišťovali, jak v Bratislavě funguje třídění a recyklace odpadu.
Na co jste přišli?
Zjistili jsme, že pro město dotříďuje plastový odpad externí firma, která na to dostala smlouvu za velmi podivných podmínek. Několik expertů tvrdilo, že smlouva byla pro město nevýhodná. A my jsme chtěli vědět, co se s plastem stane a kde skončí, když ho v Bratislavě hodíte do žlutého kontejneru. Zajímalo nás, kdo na tom vydělá, kdo dotříďuje a jak by to mohlo fungovat lépe. Odpověděli jsme si na to i díky čipu, který jsme vložili do několika plastů. Sledovali jsme, u jakého recyklátora nakonec skončí nebo zda se ocitne na černé skládce, což se nakonec nestalo. Článek byl nominován na novinářskou cenu v kategorii investigativní a analytická novinařina. Musíme říct, že občas je těžké spojovat dopady těchto článků na vývoj kauzy, neboť nikdy nevíte, jestli právě to vaše úsilí k něčemu vedlo, jelikož s kauzou bylo spojeno dalších několik jiných okolností. Ale víme, že článek vyvolal poměrně velký rozruch. Na konci té kauzy si město od externí firmy odkoupilo dotříďovací linku a dneska si nejen plastový odpad obhospodařuje samo. A my se na to chceme znovu podívat, abychom zjistili, zda město dotříďuje plasty lépe a efektivněji, než tomu bylo u soukromníka.
Čelil jste během své práce fyzickému nebo verbálnímu útoku či vyhrožování?
Raná 90. léta, kdy se novináři na Slovensku museli bát, že je někdo napadne, jsou už naštěstí pryč. Na druhou stranu jsme si to mysleli i před vraždou Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové v roce 2018, kdy se ukázalo, že to stále může být jinak. Dnes jsou ty hrozby právní, jako je ochrana osobnosti nebo vláčení po soudech apod.
Jak na to období vzpomínáte?
Byl to šok. Málokdo si uměl představit, že tohle se může stát v členské zemi Evropské unie. Vím, že policie tehdy pomáhala několika redakcím s ochranou a samozřejmě, speciálně se zaměřila na redakci Aktualit, kde Ján Kuciak pracoval. Bylo to těžké období, protože nikdo nevěděl, co se vlastně stalo a co se může ještě stát. Přesto novináři z velkých médií denně přinášeli nový obsah a zjištění, aniž by sami věděli, zda nejsou ohroženi. Měl jsem a mám k nim obrovský obdiv.
Čím dál častěji se objevují útoky na novináře ze strany vládních politiků a snaha o ovlivnění komerčních, soukromých i veřejnoprávních médií. Jak to vnímáte?
Podle žebříčku Reportérů bez hranic si Slovensko polepšilo v porovnání s minulým rokem. Z nějakých 180 hodnocených zemí jsme na 27. místě ve svobodě tisku, předtím jsme byli 35. Ten typ hrozby se změnil s tím, jak je společnost polarizovaná kulturně a politicky. O to víc to prohloubila existenční velká témata, jako je ruská invaze na Ukrajině nebo covid, a to dopadá i na média. Na Slovensku někteří opoziční politici útočí na novináře nepodloženými obviněními, protože jsou vůči nim kritičtí. Ministr financí Igor Matovič se opakovaně vyjadřoval hanlivě vůči novinářům, jednou dokonce použil přirovnání novinářů za Hitlera, což je úplně mimo mísu. A tyto výroky politiků dělají z novinářů terče. Nijak to nepřispívá k jejich práci ani k tomu, aby se společnost nepolarizovala. Takže tohle je ten typ hrozby, kterým novináři na Slovensku dnes čelí.
Kam vás post šéfredaktora romského magazínu osobně posouvá?
Baví mě, když mohu pracovat s textem, ale nikdy jsem to nevnímal z nějaké funkce. Co mi to dává, je, že když změníte téma, kterému se dlouhodobě věnujete, tak se vám rozšíří obzory a poznáte nové lidi. Doufám, že mě to dělá lepším a citlivějším člověkem.
Foto: Jana Gombošová