Několik dnů jste netušili, co se vaší švagrové stalo. Kdo vám nakonec oznámil, že zemřela?
Atentát na letišti se stal v úterý ráno. Fabienne pracovala v odletové hale
a zrovna jí končila služba. Když jsme se dozvěděli o útoku, jeli jsme k rodičům mého manžela Philippa. Postupně dorazili i další příbuzní a začalo obvolávání nemocnic. Jenže nikde o Fabienne nic nevěděli. Zkoušeli jsme také speciální telefonní linku, kterou policie zřídila, ale stále nám nikdo nebyl schopný nic říct. Až v pátek volal policista. Myslel si, že už víme, že je mrtvá. Rovnou se zeptal, jestli můžeme identifikovat její tělo. Pár týdnů poté nám policie navrhla, zda chceme přijít na místo, kde zemřela. A my jsme souhlasili.
Jak s odstupem let vnímáte tohle rozhodnutí?
Pro nás s manželem to bylo správné, ale vím, že někteří jiní pozůstalí tuhle nabídku odmítli. Každý truchlení prožíváme odlišně. Někdo chce do nejmenších detailů vědět, co se stalo jeho blízkému, pro jiného by to bylo příliš zraňující. My jsme to brali tak, že najednou byla smrt Fabienne reálná. Do té doby jsme si mockrát představovali, jak zemřela, a rázem tyhle představy ustaly. Zhruba po roce a půl jsme měli možnost zhlédnout videozáznam z bezpečnostní kamery, která byla poblíž místa, kde Fabienne zemřela. Takže jsme viděli její smrt „v přímém přenosu”. Ač to bylo strašné, tak ten záznam odpověděl na spoustu otázek, které se mi stále honily hlavou. V těchto dnech probíhá poslední část procesu s atentátníky. Žádali jsme předsedkyni soudu, aby video nepromítala, ale usoudila, že jde o důležitý důkaz, který se musí prezentovat před lidovou porotou.
Na podzim 2016 jste založili s manželem neziskovou organizaci
V-Europe, která pomáhá stovkám přeživších a příbuzným obětí teroristického útoku. Kde jste na ně získali kontakty?
Dva měsíce po atentátu se konala vzpomínková akce v královském paláci. To bylo poprvé, kdy jsme si mohli trochu víc popovídat s ostatními pozůstalými. Zjistili jsme, že nás spojuje nejen tragédie, ale i problémy, které skoro všichni řešíme. Belgie je administrativně trochu komplikovanější než Česko. Bydlíme ve francouzské části, rodiče Fabienne ve vlámské části. V prvních týdnech s námi jednalo nepřeberné množství policistů, lidí z Červeného kříže a dalších organizací. Přicházeli a odcházeli… Byl to nekonečný informační chaos. Mysleli jsme si, že tyto problémy měla jen naše rodina, ale brzy jsme zjistili, že podobně jsou na tom i ostatní. Většina lidí si s tím vším nevěděla rady. Není přeci běžné, že najednou vtrhnou do vašeho života policisté, novináři, forenzní technici, právníci, vyšetřující soudci. Potřebujete se nějak vrátit k normálnímu životu.
Měli jste od začátku jasno, čemu se budete věnovat?
Jedním z důležitých momentů bylo setkání s belgickým právníkem, který se specializuje na odškodnění za pracovní úrazy a smrt blízké osoby. Řekl nám, že „Cena lidského života v Belgii je 12 tisíc euro a že pokud se bude hodně snažit a bude mít štěstí, je možné to vytáhnout maximálně na 20 tisíc euro. Víc se očekávat nedá.“. Když to slyšel můj manžel, tak se rozhodl, že je potřeba získat pro pozůstalé nejen důstojnou finanční podporu, ale i další pomoc. Nešlo o konkrétní částku, ale o princip. Pokud stát nabízí za život vašeho nejbližšího částku, která představuje méně než minimální roční plat, něco se ve vás zlomí. Hodně nám v začátcích pomohl George Salines, jehož dcera zahynula při teroristickém útoku v klubu Bataclan. Založil Asociaci přeživších a pozůstalých 13onze15. Díky Georgovi jsme si ujasnili, co dál. Chtěli jsme ten problém medializovat. V belgických novinách vyšel rozhovor s mým manželem, kde popsal, že jsme založili neziskovou organizaci na pomoc obětem terorismu. Během několika dnů volalo zhruba sto lidí, kteří se k nám chtěli připojit.
Co jste nejvíc potřebovali?
Chtěli jsme nový zákon, který definuje specifické potřeby přeživších a pozůstalých obětí teroristických útoků. Do té doby nic takového v belgickém právním systému neexistovalo. Iniciovali jsme dva zákony, které už jsou součástí legislativy. Jeden se týká toho, aby měly rovnocenná práva oběti Belgičané a oběti cizinci. Druhý zákon definuje takzvaný status národní solidarity. Ten získají přeživší a pozůstalí obětí na základě toho, že jsou v policejním registru. Když jednají na úřadech, tak už nemusejí stále dokola opakovat, co se jim stalo, což bylo velmi psychicky vyčerpávající. Držitelé statusu mají také například nárok na bezplatnou veřejnou dopravu. Kvůli vyřizování odškodného museli jezdit na nejrůznější jednání. Chtěli jsme, aby aspoň v tomhle měli pomoc od státu. Bohužel přišla až s velkým zpožděním. Teroristický útok je vždy útokem na stát, takže si myslíme, že stát by měl projevit okamžitě solidaritu vůči přeživším a pozůstalým. Rychlost a snadná dostupnost pomoci jsou zásadní.
Čím se nyní zabýváte?
Aktivity naší organizace V-Europe vycházejí ze základních potřeb obětí terorismu: důstojnost, paměť, pravda a spravedlnost. Důstojného života se snažíme dosáhnout tím, že lobbujeme za další změny v legislativě jako například za bezplatnou právní a psychosociální pomoc. V Belgii je velice obtížné dosáhnout toho, aby vám pojišťovna tuto pomoc proplatila. Mnozí naši členové se dostali do finančních problémů například proto, že během atentátu zahynul živitel rodiny, anebo mají zdravotní obtíže a nemohou pracovat. Najednou byli v situaci, kdy řešili, jestli koupit jídlo pro rodinu, anebo zaplatit pravidelné návštěvy u psychologa.
Jedním z vašich projektů je také jízda v rámci Tour de France. Proč právě tam?
Chceme dát najevo, že přes všechny problémy jsme schopni společně zdolávat i ty nejnáročnější překážky. Organizujeme akci Together Stronger - v předvečer oficiální etapy Tour de France skupina složená z přeživších teroristických útoků a doprovodného týmu společně zdolává jeden z fyzicky nejnáročnějších úseků tohoto závodu. Kromě toho se podporujeme navzájem i v rámci pravidelných společných setkání pod vedením psychologa, kde diskutujeme o našich zkušenostech a pocitech.
Kolika lidem takto pomáháte?
Máme zhruba 300 – 400 členů, ale reálné číslo je mnohem vyšší, protože je u nás zapsaný třeba jeden člen z celé rodiny. Velký průlom nastal předloni, kdy jsme dostali dotaci na pozici koordinátora zdrojů. To jsme chtěli od začátku, protože mnoho našich členů potřebuje někoho, kdo jim poradí, jak se zorientovat v labyrintu úředních úkonů nebo při jednání s pojišťovnami. Máme tři koordinátory na celý úvazek, ale i to je málo. Pomoc potřebují stovky členů.
Ulevilo se vám, když jste začali práci delegovat na koordinátory?
První měsíce po atentátu byly extrémně náročné. Naše tři děti chodily do školky a do školy, manžel zrovna skončil v práci, já jsem byla v domácnosti. Do toho jsme vypomáhali rodičům manžela a rodině Fabienne. A k tomu všemu jsme založili naši organizaci V-Europe. Já jsem vystudovaná psycholožka, takže jsem řadu situací znala nebo uměla trochu předvídat, ale i tak jsem si musela dávat pozor, abych nevyhořela. Delegování na koordinátory je pro nás hodně důležité, protože se tím odlehčí z toho všeho, co děláme. Postupně se profesionalizujeme a stále sháníme finance na naši činnost i na další koordinátory.
Mluvily jsme o tom, že každý truchlí jinak. S čím se vám svěřují členové vaší organizace?
Někteří byli zpočátku velmi aktivní, ale po čase řekli, že se musí odstřihnout, protože je příliš trýzní, když se k té události stále vrací. Jiní se naopak do pomoci naplno pustili. Znám rodiny, které tato tragická zkušenost rozdělila, protože jeden chtěl zapomenout, a druhý to odmítal. Také v naší rodině máme odlišné přístupy. Tatínek Fabienne by o ní nejradši vůbec nemluvil, maminka to má jinak. Organizujeme vzpomínkové akce v den výročí atentátu, ale také akce, kde připomínáme belgické oběti atentátů v zahraničí. Často jsou to živá a paradoxně i veselá setkání, protože pro mnohé z nás boj proti terorismu znamená nenechat si vzít radost ze života. Někdy i vtipkujeme, dopřejeme si dobrého jídla a prostě si užijeme, že v tom nejsme sami. Určitým milníkem v truchlení je také proces s pachateli. Ten „náš” právě v těchto dnech finišuje. Nemůžeme ho ignorovat, buď jezdíme do soudní síně, anebo o něm slyšíme v médiích.
Prý nebylo úplně snadné domluvit vzpomínkové akce na letišti. Proč?
Marketingově přeci není moc „zajímavé“ vzpomínat na atentát. Po letech se nám podařilo docílit toho, že je v letištní hale aspoň cedule, kde jsou základní informace o této události, ale není tam seznam obětí. Také jsme konečně dohodli s vedením letiště, že během minuty ticha vypnou reklamy, které tam běží v odletové hale. Je to komerční prostor, který využívají, a jejich priority jsou jinde… V době atentátu byla v hale socha, o kterou se zastavily úlomky bomby, což zachránilo řadě lidí život. Letiště ji dalo do takzvané Memorial garden, která je mezi dálnicí a letištěm, kam běžně lidé nechodí. Další památník stojí v centru Bruselu, ale i ten vznikl, aniž by s námi jeho podobu někdo konzultoval. Já osobně mám nejradši památník v lese Forêt de Soignes. Iniciovali ho příbuzní jedné z přeživších. Část rodiny žije v zahraničí, část v Belgii. Chtěli jedno místo, kam budou chodit. Je tam 32 stromů symbolizujících 32 zabitých.
Čím si vysvětlujete ten odtažitý postoj?
To je realita tohoto světa. Lidem je zkrátka nepohodlné, že připomínáme, že naše bezpečnost je pouze iluzorní. Přiznejme si, že se atentát může stát kdykoliv a kdekoliv. Bohužel naše společnost na tohle velice rychle zapomíná.