Videoportál Televizeseznam.cz představil letos na podzim online dokumentární cyklus Trans*. V pěti dílech ukázal příběhy lidí, kteří svou genderovou identitu prožívají jinak než většina společnosti. Jednou z postav série je Fipah – člověk bez rodové identity. Má mužské tělo a přijímá ho, byť s výhradami. Ale když se mnou Fipah mluví, používá ženský rod. Jak rozhovor plyne, je stále jasnější, že pro tuto osobnost se femininum hodí víc.
Identifikuješ se jako agender člověk, to znamená osoba, která nezapadá ani do ženské, ani do mužské společenské role. Můžeš svoje prožívání přiblížit lidem, kteří jsou zvyklí žít v přísně binárním mužsko-ženském světě?
Agender je absence rodové identity. Necítím, že jsem muž, necítím, že jsem žena. Necítím ani, že jsem mezi, jak to mají někteří nebinární nebo genderfluid lidé. Vnímám to tak, že vy všichni máte nějakou rodovou identitu a já stojím úplně mimo, bez ní. Nevím, jaký je to pocit mít genderovou identitu, a dodnes mi to ani nikdo úspěšně nevysvětlil.
Kdy sis začala uvědomovat svůj gender – nebo tedy spíš to, že ho nemáš?
Nikdy nepřišel jeden moment, kdy si něco uvědomím. Většina lidí obvykle čeká, že uslyší coming out story, ale tu já nemám. Základní pocit, jaké to je být mnou, mám celý život stejný. Prostě toto je Fipah. Vždycky mi vadily mužské stereotypizace. V dětství mi nevyhovovalo, když mi učitelky říkaly, že musím být s klukama. Moje reakce byla: Proč? Není jedno, jaké kdo máme tělo?
Společenskou roli připisovanou mužům nebo ženám dnes odmítá plnit řada lidí, ale se s tím nevzdávají své ženské nebo mužské identity. Jak se politický postoj takových lidí liší od toho, co prožíváš ty jako člověk bez genderu?
Primárně je to v tom, že já fakt nic takového necítím. Zatímco ty cítíš, že jsi žena, já tento pocit neznám celý život. A hodně lidí to vnímá velmi vyhroceně. Přitom pro mě to není významné téma, asi tak jako pro tebe není téma, že jsi žena. Vnímám to spíš v souvislosti s vnějším světem – když mě někdo diskriminuje nebo mi chce ublížit, protože se liším. Stejně jako žena se může potýkat s diskriminací, sexismem atd. Ale vnitřně pro mě není téma, kdo jsem. Dokonce můžu říct, že to, že nejsem ani muž, ani žena, tvoří minimální část mé osobnosti. Ale velmi mnoho lidí s tím má problém a v diskuzích pod rozhovory mě posílají na nucené práce do dolů nebo mi přejí smrt.
Řada lidí si myslí, že vybočením ze zajetých kolejí se mladá generace jen dělá zajímavou. Takže se musím zeptat: není tvoje agender identita jen fáze, ze které vyrosteš?
Ne, není. Jednak by si to asi nikdo nevybral, protože je to mnohem těžší. A i kdyby to byla fáze, tak co? Nemůžeme lidi prostě nechat být tím, kým jsou, naslouchat jim a respektovat je? Genderovou identitu si nikdo denně „nevymýšlí“ proto, aby byl zajímavý. Proto mě mrzí zesměšňování od většinové společnosti typu: aha, tak dneska budu kartón od mlíka.
Například já mám deset let trvající vztah s mojí partnerkou. Je to můj dosud jediný vztah, absolutně mimořádně harmonický, neumím nalézt jediné zrnko prachu, které by mi nevyhovovalo. A lidi mi říkají: Ó, to je úplně úžasné! Ale přeci pokud někdo jiný měl vztah, který trval třeba jen tři měsíce, ale hořeli jste jako oheň, byl ten vztah méně hodnotný? Protože nezapadá do představy dlouhodobého monogamního vztahu?
Foto: Paule Saviano
Jak se tvůj odlišný gender projeví třeba v práci, kde kolem tebe pracují muži a ženy?
Ono se to neprojeví. Já se ukrývám. Mám strach z fyzických útoků. Navíc je stresující, když je na tobě vidět, že jsi rodově nekonformní. Jako kdybys měla na hlavě záchod. Představ si, že jsi v práci a tvé okolí tě respektuje, ale ty si přeci jen celou dobu uvědomuješ, že máš na hlavě záchod.
Takže v práci hraješ muže?
Ano, jsem úplně běžný muž. Oblíkám se tak, že si lidi myslí, že jsem gay. To se mi děje celý život. Dvacet let jsem se s tím smiřovala a posledních sedm let je mi to jedno. Co nadělám? Kdybychom žili v utopii, oblékla bych se velmi výrazně a rodově nekonformně. Ale tím by moje odlišnost v běžných situacích asi končila. A pak samozřejmě ještě gramatickým rodem, pokud se jedná o český a slovenský jazyk.
Jak máš nejradši, když tě lidé oslovují?
Kdo mě zná, oslovuje mě ženským rodem, který osobně preferuji. Ale žena vůbec nejsem. Femininum mi vyhovuje spíš proto, že jsem velmi hřejivá osoba. Lidé mě automaticky oslovují jako Fipah – ona, protože to na mě sedí, ale spíš hřejivostí a teplem, ne proto, že jsem žena. Trans lidé často řeknou: „Prosím, používej pro mě tento rod.“ Ale já řeknu: „Prosím, příjemná komunikace.“
Takže mi nevadí, že mi lidé často říkají mužským rodem. Mnohem horší je, když z komunikace cítím, že se někdo snaží. Budu raději, když mi bude říkat „on“, a až mě jednoho dne opravdu pochopí, přejde do ženského rodu, který pro mě v tu chvíli vyzní bezrodově. Když totiž ženský rod někomu v souvislosti se mnou přijde divný, ale přesto mě jím oslovuje, vnímám ho příliš feminně. A feminita mi vadí, stejně jako maskulinita. Až mi někdo skutečně rozumí, ženský rod pro mě přestává být příznakem ženskosti a jednoduše vystihuje moji osobnost.
Jsi jedním z pěti účastníků projektu Trans* televize Seznam. Na rozdíl od ostatních zúčastněných za sebou nemáš zkušenost tělesné dysforie… (nesoulad těla s prožívaným genderem – pozn redakce)
Ale já mám tělesnou dysforii. Teď asi slabší než dřív, ale byla tam vždycky. Kdybych si mohla vybrat, chci ženské tělo, i když by s ním přišel větší sexismus, diskriminace a to všechno. Protože ženské tělo považuji za svobodnější. Když si jako žena vezmeš šaty nebo kalhoty, nevadí to. Když to uděláš jako muž, je v tom rozdíl. Pro mě je ženské tělo paradoxně bezpečnější.
Ženskost a ženské tělo totiž já osobně vnímám jako neutrální. Když si představím mimozemskou bytost, která letí k nám na Zemi, představím si ji jako něco nahé, lehce feminní a jemné – což, myslím, dobře vystihuje moji osobnost. To chci být já. Nevyhovuje mi mužské tělo, protože to je strašná nuda. Ale vůbec to nesouvisí se sexualitou, nechci mít ženské tělo kvůli sexu. Prostě jen víc vystihuje moji osobnost na této stereotypizované zeměkouli.
Foto: Paule Saviano
Co máš tedy kromě dysforie společného s ostatními lidmi z projektu Trans*?
Naše odlišnost nás nutí se validovat, legitimizovat, podložit všechno studiemi, biologií, endokrinologií a politologickou vědou. Naše odlišnost nás nutí si to všechno nastudovat a pak argumentovat. Protože cis hetero majorita (většinová společnost, která počítá pouze s heterosexuální orientací svých členů a tím, že gender jedince je v souladu s pohlavím přiřazeným mu po narození – pozn. red.) nastavila status quo, a pokud ho nesplňujeme, vyžaduje od nás, abychom svou existenci obhájili. Nikdy to není jen tak, že naše identita prostě je a ostatní ji berou.
Řadíš se do kategorie trans, nebo cis? (cis – genderová identita jedince se shoduje s pohlavím, které mu bylo připsáno po narození – pozn. red.)
Trans. Trans-gender znamená „za rodem“. Definice říká, že je to jakákoli jiná identita než cis. A to sedí. Cokoli jiného, než jak tě společnost vychovala a k čemu tě nutila. Ano, jsem něco jiného.
Svou identitu nazývám tak, jaká je, tj. arodová/agender osoba. Ale nemám problém se obecně zařadit pod transrodovou identitu.
Někteří nebinární lidé ale mají problém vejít se do kategorií cis a trans. Cítí se ještě někde jinde.
To, že nebinární lidé jsou zas ještě někde jinde, poslouží opět jako rudý hadr pro většinovou společnost. Lidé budou přesvědčeni, že si ti nebinární zase něco vymýšlejí a jsou rozmazlení. Ale já chápu každého potřebu podat to tak, jak to opravdu cítí.
Nastavili jsme status quo, který je extrémně cis normativní, transfobní, homofobní, stereotypizující, a dusíme v něm různorodé lidi. A když si někdo i v takto těžkých podmínkách uvědomí, že je jiný – což se typicky děje v teenagerském věku – a má potřebu to nějak konkrétně pojmenovat, tak bychom to měli respektovat a vnímat tu osobu a její prožívaní s empatií.
Zaujal vás rozhovor? Sledujte fipah.com nebo @fipahsound na sociálních sítích.
Foto: Archiv Fipah