Nový systém práce, neustále se měnící předpisy, nové kolektivy, třísměnný provoz, obavy o vlastní zdraví, naštvání. Zdravotníci i další lidé v první linii podle psycholožky Evy Kozákové nezažívají jen fyzické vyčerpání, ale i velkou psychickou zátěž. I proto na jaře vznikla iniciativa #delamcomuzu, v rámci níž poskytují terapeuti své služby zdarma, a zapojilo se do ní již přes 700 profesionálů. Iniciativa nyní spustila sbírku na podporu dalších skupin lidí v těžké životní situaci, jako jsou svobodné matky a otcové či senioři. Podle psycholožky mnoho lidí stále neví, kde pomoc hledat, iniciativa proto vytváří portál Terapie.cz.
Co děláš v rámci organizace #delamcomuzu?
Přihlásila jsem se na jaře jako dobrovolnice. Pro mě se tehdy lockdownem zas tolik nezměnilo, ale uvědomovala jsem si, že spousta lidí je na tom jinak, že můžou zažívat fakt těžké chvíle, na které jsou sami. Když jsem zahlédla na Facebooku, že existuje #delamcomuzu, hned jsem se přihlásila. Přišlo mi to jako malá věc z mojí strany a byla jsem hrozně ráda, že můžu být nějak užitečná. Během léta projekt ve své původní podobě ztratil důvod a spolu s Pavlem Pařízkem, který ho založil, a Janou Dolejšovou, která ho pomáhala dostat mezi lidi, jsme začali přemýšlet, jak ho překlopit v něco trvalejšího. Něco, co lidem opravdu usnadní najít psychoterapeutickou pomoc, kdykoliv ji budou potřebovat. Přišlo nám, že spousta lidí neví, kde a jak hledat a že je to celé hrozně nepřehledné. A že je to škoda pro všechny. Rozhodli jsme se pracovat na tom nejpohodlnějším rozcestníku pro psychoterapii, co kdy existoval (smích). S Pavlem jsme sami psychologové a děláme terapie, je to pro nás hlavně o tom, si opečovat terapeutické prostředí. Jana do toho coby markeťačka vnáší pohled z druhé strany, z pohledu lidí, klientů, a taky strukturu a tah na branku, abychom z těch vzdušných zámků udělali něco reálného. No a pak přišlo hledání partnerů, kteří by to uměli všechno naprogramovat. Nakonec se nám podařilo najít spojence v Brně a od léta pracujeme na přípravě portálu Terapie.cz, který pomůže jak lidem, tak samotným terapeutům. Snažíme se pořádat vzdělávací a potkávací akce online, prostě udržovat ducha společenství a podpory, odborné i lidské. Samotná platforma Terapie.cz už je těsně před spuštěním a my jsme plní očekávání a nadšení, jak to půjde. Moc doufám, že naši práci lidi ocení a že jim, doufejme, usnadní hledání pomoci.
Co nabízíte a komu?
#delamcomuzu pořád funguje jako seznam terapeutů, kteří teď nabízejí krátkodobou pomoc pracovníkům v první linii zadarmo. Zarámované je to jako tři setkání, které mají pomoct upustit páru a dovolit sdílení lidem, kteří to potřebují. Pro ostatní zájemce je to pak na individuální domluvě s konkrétními terapeuty. Teď jsme navíc spustili dobročinnou sbírku #hlavunadvodou (https://www.donio.cz/hlavunadvodou), která je určená pro lidi v tíživé životní situaci - hlavně svobodné matky nebo otce, seniory a pracovníky v první linii, kteří potřebují více než jen ta tři setkání. Program, na který se teď vybírají peníze od dárců přes platformu Donio, pak umožní lidem, aby měli s terapeutem v našem katalogu setkání dvanáct. Terapeuti nabízejí jedno setkání zdarma a další budou hrazená ve snížené sazbě 500 Kč za sezení, případně i méně. Tím chceme vyjít vstříc také terapeutům, protože dlouhodobé poskytování péče zdarma není udržitelné. A nám jde o to, aby byl tenhle systém udržitelný dlouhodobě. Tenhle program poběží už na nové platformě Terapie.cz.
S čím se teď podle tvých zkušeností potýkají svobodné matky a senioři v oblasti duševního zdraví?
Svobodné matky jsou ohroženou skupinou i v normálních časech. Často si musí práci vybírat s ohledem na režim svých dětí, což je samo o sobě omezující. Koronavirová doba v některých zaměstnáních znamenala přechod na směnný provoz, a to je pro svobodné matky bez zajištěného hlídání nemožné. Některé tak přišly o práci a tím se jim snížily příjmy natolik, že mají výrazný problém utáhnout domácnost. Pokud k tomu přičteme například dluhy, je to patová situace. Z velké míry jsou tedy jejich problémy hlavně socioekonomické a psychologická pomoc je tak spíše podporou než skutečným řešením problému. Uvědomujeme si, že se jedná o komplexní problém a že samotná terapie není všespásná. Ale všechno se počítá a pro hledání možných cest je důležité nepropadnout beznaději a depresi. Podobně i senioři jsou skupinou obyvatel, která je výrazně ohrožená, zejména depresí, úzkostí a osamělostí. Dlouhodobě se ukazuje, že například sebevražednost ze všech věkových skupin je nejvyšší u mužů v seniorním věku. Tím, že jsou zároveň rizikovou skupinou ohledně zvládnutí koronaviru, jsou izolováni ještě více, což může prohlubovat zmíněné pocity osamělosti. Navíc mnohdy neumí pracovat s technologiemi a online světem, což ještě znesnadňuje možnost necítit se odříznutě od světa.
Mohou se k vám přidat i další odborníci?
Určitě. Kdokoliv, kdo splňuje kritéria České asociace pro psychoterapii, se do něj může přihlásit. Zároveň může uvést, jestli má zájem zapojit se do programu #hlavunadvodou.
S čím bojují zdravotníci, pokud jde o duševní zdraví?
Pracovníci v první linii se museli rychle adaptovat na nový systém práce a dodržování neustále se měnících předpisů. Mnozí z nich se museli z minuty na minutu přeorientovat na jiný typ práce a třeba i na úplně jiném oddělení, protože to bylo nutné z hlediska kapacit. S tím souvisí i sžívání se s novým kolektivem a přechod na třísměnný provoz. To všechno jsou velmi náročné změny. Další téma, které se objevuje, je přirozená obava o vlastní zdraví a hrozba toho, že nakazí členy své rodiny. V kontrastu s tím je pak poslání práce, v jehož jádru je pomáhání ostatním. Také zmiňují naštvání na nesystematičnost a strategické řízení, které dovolilo to, že se druhá vlna nezvládla dobře a že situace vyeskalovala tak, že tento stav vůbec musíme řešit, když se mu dalo předcházet. Oni jsou pak ti, kdo nasazují svoje zdraví a síly, kterých taky není nekonečně. Je naprosto pochopitelné, že se nedá jet na dvě stě procent po delší dobu, aniž by se objevilo vyčerpání. Co ale zmiňují, že jim pomáhá, je podpora a humor s kolegy nebo třeba úsměv a poděkování ze strany pacientů, které je jakýmsi potvrzením, že jejich práce je oceněná a má smysl. Velmi důležitá je pro ně také podpora rodiny, jak emocionální, tak i v praktických věcech, jako je starost o domácnost.
Pozoruješ i ty sama na sobě nějaké dopady současné situace?
Určitě. Část mě je možná až naivně pozitivní a mám tendenci hledat možnosti k uvědomění si nebo možná vybrušování hodnot v těžkých chvílích. V té jarní vlně jsem to viděla, lidé byli solidární a chtěli si pomáhat. Teď vnímám větší únavu z toho všeho. A spoustu nejistoty. Zatímco lidé jaro nějak přečkali, teď už ta tíha dopadá víc a víc prakticky na jejich životy. Přichází existenční nejistota. „Budu mít na to, platit nájem a starat se o děti? Mám jít radši do IT, protože to je snad jediná oblast, která vzkvétá?” To je hrozné dilema. Ono je snadné z nějakého teplého místečka snažit se rozhodovat rozumně, ale chápu, že lidi, kterým teče do bot, ztrácejí trpělivost a chtějí si své živobytí udržet. Bohužel tohle může být jen krátkozraké chování, které se vůbec nevyplatí. Myslím tím ty případy, kdy lidi bagatelizují význam dodržování pravidel. Z toho je mi smutno, že pravidla, která mají sloužit obecnému dobru, dopadají na každého jinak silně. A s tím se pojí i zpochybňování covidu a konspirační teorie, které ještě víc podporují chaos. Rozpolcenost společnosti, která se projevuje v mnoha dalších oblastech, vnímám dost silně a vyvolává to ve mně pocit marnosti z nemožnosti se domluvit. Jakoby to nebyl boj jen s tím konkrétním problémem, ale vůbec boj o vnímání světa.
Je online terapie stejně efektivní jako osobní?
Na to existuje dnes už řada studií, které potvrzují velmi podobnou efektivitu online terapie ve srovnání s terapií tváří v tvář. Přesto, když jsem se o tom bavila s kolegy, převládá názor, že by pracovat jenom online nechtěli. Část informací se v online prostoru ztrácí. Nevidíš tělesné projevy v plné škále a hůře se tak odezírají některé signály. Chybí taky skutečný oční kontakt - díváš se buď do kamery, nebo na monitor. Je navíc docela vyčerpávající sedět pořád u počítače. Ve výzkumných článcích, které jsem četla, mi byl velmi sympatický zejména argument, že ta otázka není, jestli online terapii ano, nebo ne, ale důležitý je kontext. Třeba teď v dobách karantény je to skvělá a mnohdy jediná možnost, jak mít terapii v dosahu. Pokud jsi z malého města a je pro tebe těžké najít terapeuta – podle statistik víme, že v některých oblastech je jich na rozdíl od velkých měst fakt hrozně málo – přes internet ho najdeš velmi snadno. A ještě si můžeš vybrat podle mnoha kritérií. Online terapie navíc snižuje náklady na pronájem místností, takže je potenciálně finančně dostupnější. Nevýhodou ale je, že ne každý má doma klid, může se nerušeně rozpovídat, aniž by měl pocit, že ho slyší rodina, o které by třeba zrovna potřeboval mluvit s terapeutem. Takže se přenáší část zodpovědnosti o zajištění bezpečného místa na klienta. Samozřejmě technické problémy a špatný signál mohou práci a kontakt významně narušovat. Záleží na mnoha faktorech. Já tuto možnost vítám jako doplněk. I moji klienti se často podivovali nad tím, že je jim tahle forma mnohem příjemnější, než očekávali. Zajímavé je, že v našem průzkumu, který jsme dělali mezi terapeuty a lidmi se zkušeností i bez zkušenosti s terapií, nám vyšlo, že na straně klientů je mnohem menší ochota online využívat než na straně terapeutů. Možná už samotný fakt k někomu přijít a otevřít před ním své problémy vyžaduje odvahu a dělat to přes internet, je pro mnohé ještě o kousek složitější.
Co by měli lidé dělat, pokud se teď necítí psychicky nejlépe?
Na internetu je už spousta doporučení od toho, chodit ven, věnovat se svým koníčkům, potěšit se, cvičit, dodržovat režim, který se teď může hodně rozpadat tím, jak mnozí z nás sedí celé dny doma a tráví čas u počítačů. A určitě mají hodně co do sebe, jsou to takové základní kameny, které tvoří to, jak se cítíme. Komunikace s blízkými je taky důležitá, protože jsme mnohem izolovanější. Má kamarádka s přáteli třeba rozjela vtipnou verzi pořadu Prostřeno, kdy jeden vymyslí recept a pošle ostatním seznam surovin. Pak si společně skypujou, u toho vaří a nakonec si dají společnou večeři, i když každý ve své kuchyni. To je takové kreativní přizpůsobení se situaci a vytváření příjemných zážitků. Je to škola toho, jak si příjemno vytvořit navzdory podmínkám. Zároveň mi přijde jako důležité přijmout, že se skutečně nacházíme v celospolečenské krizi, která dopadá na všechny, a připustit si, že dává smysl, že se cítíme špatně, že na to máme právo. A uvědomit si, že právě teď je na tom spousta lidí taky špatně. Sdílení pomáhá. Další krok je mít dost soucitu se sebou, kus laskavosti. A nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Uvědomit si, že situace je blbá, ale můžu přesto udělat něco, co přispívá ke zlepšení. I drobná akce směrem k něčemu pro mě důležitému nebo smysluplnému je plus. Často pomoc ostatním takový pocit smyslu a užitečnosti dává, pro každého ale může být v jiné formě, podle jeho možností. Tím vlastně získává i pocit kontroly a vlivu na svět kolem, který teď spousta lidí ztrácí. Pokud se ale někdo fakt cítí špatně, doporučuju, ať se nebojí ozvat na nějakou z linek pomoci. Otevřené popovídání a sdílení může být velká podpora a úleva.
Necítíte se psychicky nejlépe a nevíte kde hledat pomoc? Zkuste portál Terapie.cz. Pokud chcete iniciativu podpořit finančně a zajistit tak terapii pro lidi v nouzi, můžete tak učinit na platformě Donio v rámci sbírky #hlavunadvodou.
Foto: archiv #hlavunadvodou a Evy Kozákové