Se streetworkem jste začínala před 25 lety, v roce 1996, kdy sem tyto služby teprve přicházely. Myslela jste si tehdy, že po čtvrt století bude vaše práce stále potřeba?
Nastoupila jsem jako streetworkerka do organizace Rozkoš bez rizika, která pomáhala a pomáhá ženám pracujícím v sexbyznysu, a nepředpokládala jsem, že zůstanu tak dlouho. Studovala jsem psychologii a původně jsem chtěla být terapeutkou, ale nakonec jsem v Rozkoši zůstala 10 let a u streetworku jsem doposud. Nad úvahou, jestli někdy skončí potřebnost naší práce na ulici nebo vůbec sociálních služeb, jsem asi nikdy příliš neuvažovala. Obecně o životě v ideálním světě nerozjímám.
Kdo je vaším typickým klientem?
Stále převládá představa, že streetwork je potřeba jen na okraji společnosti, v sociálně vyloučených lokalitách a pro běžného člověka není. Streetwork je sice definován jako pomoc lidem v nepříznivé sociální situaci, zároveň probíhá v přirozeném prostředí klienta, kterého streetworker aktivně vyhledává. Díky tomu se dostáváme do kontaktu se všemi. Dnes už streetwork opouští narativ služby pro konkrétní cílovou skupinu, ale streetworker by měl být schopný poskytnout základní sociální služby všem, kteří je potřebují. Aktivně zjišťovat kdo a co potřebuje a taková by směrem k němu měla být i poptávka samospráv.
Pomáhat v 90. letech ženám pracujícím v sexbyznysu muselo být divoké. Jak to tehdy v terénu vypadalo?
Divoké to bylo z mnoha úhlů pohledu. Mantinely práce jsme si tehdy ještě určovali sami. Neziskové organizace vznikaly díky aktivizaci občanské společnosti a zákon o sociálních službách ještě zdaleka neexistoval. Zároveň jsme se pohybovali v prostředí provázaném s organizovaným zločinem, které samozřejmě nebylo zvlášť bezpečné.
Sledovala jste teď seriál Devadesátky, který se soustředil na hlavní zločiny tohoto období? Přišel vám věrný?
Ano, byla jsem v Discolandu i v Kleopatře, klubech, které jsou v souvislosti se sexbyznysem v seriálu zmiňovány. Dokonce jsme s Hanou Malinovou, zakladatelkou Rozkoše, hovořily i s Ivanem Jonákem. Tehdy jsme obcházely sexkluby s nabídkou preventivních zdravotnických služeb. Jonák si nás vyslechnul, pochlubil se svými exotickými domácími mazlíčky a pak řekl, že nic nepotřebuje a že děvčata u něj mají vlastního doktora.
Jak jste na tuto strategii přišly?
Rychle jsme pochopily, že v oblasti sexbyznysu musíme nabízet zdravotní služby, ne sociální služby. Takže jsme vždy byly v rolích zdravotnic, ne sociálních pracovnic. A jednoznačně se potvrzovalo, že se nesmíte nechat odbýt a být trpělivá.
Jaké zdravotní služby jste nabízely?
Rozdávaly jsme kondomy, nabízely jsme služby gynekologicko-venerologické ambulance, informace o bezpečnějších formách práce v sexbyznysu a velmi pokrokové mi přišlo, že jsme dělaly testy ze slin na přítomnost protilátek HIV. O této nemoci se teprve začalo mluvit a bylo to opravdu téma ve společnosti, o kterém bylo slyšet, což už dnes neplatí.
Proč jste se rozhodla po 10 letech z Rozkoše bez rizika odejít?
Na 1 rok mě vyslali na Ukrajinu, kde jsem pracovala s lidmi nemocnými AIDS. Poprvé jsem viděla, jak zdecimovaná může být společnost kvůli rozšíření nějaké infekční choroby a kvůli užívání návykových látek. V Oděse byl podle odhadů odborníku pozitivní každý desátý člověk a byla v tomto směru nejhorší v Evropě. Zažila jsem úplně jinou realitu, takovou, ve které preventivní služby nefungují. Podmínky, ve kterých tam nemocní HIV žili a umírali, protože léčba, která u nás tehdy byla běžně dostupná, tam neexistovala, jsou nepředstavitelné.
Díky Ukrajině
Vzpomínám si na tu fotoreportáž Jana Šibíka z Reflexu. Bylo to šílené…
A ty fotky nám tehdy přišly vlastně málo. Nedostatečně pokrývaly, v jaké mizérii ti lidé žili. Honza proto pozval své kolegy Marka Vítka a Radana Šprongla a ti o stacionáři, kde dožívali lidé v konečné fázi AIDS, natočili dokument Chceme ještě žít.
Co se dá v takovém prostředí za rok změnit k lepšímu?
Byla jsem tam jako dobrovolnice, distribuovali jsme léky, snažili se propojit zdravotní a sociální služby. Pro mě osobně bylo nejdůležitější být přímo s klienty, protože v tom spatřuji svoji práci. Chodila jsem do nemocnic, domácností, stacionářů a povídala si s lidmi, kteří tam s HIV nebo AIDS leželi. Za ten rok jsem se naučila velice slušně rusky.
Zůstala jste s někým z nich v kontaktu?
S kolegyní, která byla sice HIV pozitivní, ale zároveň pracovala jako streetworkerka, o sobě víme díky Facebooku. Ale Rozkoš bez rizika s organizací Víra, Naděje, Láska v kontaktu zůstala a teď během války jim Hana Malinová vezla druhou sanitku naplněnou léky a zdravotním vybavením, o které žádali. Sama ji odřídila na moldavsko-ukrajinskou hranici a byla dojatá, když ji kolegové z ukrajinské organizace přebírali a byli zaskočeni tím, že je tam opravdu vše, co napsali na seznam. To nečekali.
Jak se v době války dělá streetwork?
Věnují se humanitární pomoci a zabezpečení základních životních potřeb všech, kdo to potřebují.
Musela to tehdy být velmi silná zkušenost. Když jste se vrátila, změnil se nějak váš pohled na vaši profesi?
Začala jsem být vděčná a pochopila jsem, jak jsou nízkoprahové preventivní služby důležité. Samozřejmě jsme o tom vždy takto mluvili, ale když vidíte takové množství lidí nakažených HIV, tuberkulózou, hepatitidou, syfilidou, jednoduše vidíte, jako to vypadá, když preventivní programy nejsou, tak to je zcela jiná úroveň porozumění. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, asi to byl důvod, proč jsem se rozhodla u streetworku zůstat. Zároveň jsem si uvědomila, že my jako Češi jsme v situaci, kdy máme dávat, předávat zkušenosti, darovat. Pak jsem se zúčastnila ještě několika projektů, kdy jsme třeba učili streetwork v Zakarpatí.
Teď můžeme říct, že hodně dáváme. Jak z pohledu své profese vidíte současnou situaci s ukrajinskými uprchlíky v Česku?
Těžko to hodnotit jednoznačně. Jsem opravdu ráda, že Andreje Babiše na postu premiéra vystřídal Petr Fiala, protože zvládat tuto krizi s bývalou vládou by bylo mnohem náročnější. Dokonce si myslím, že díky pandemii covidu jsme aktivovali některé krizové mechanismy, které teď využíváme. Vysoce si cením všech dobrovolníků, kteří pomáhají, víc se jich v historii České republiky nikdy nezapojilo. Avšak opět nám současná krize ukazuje, že vždy jedeme nadoraz, nikdy nebudujeme kapacity navíc, na pohodu a v sociálních službách je to stejné. Příkladem může být situace s bydlením, kdy máme i bez krize nedostatek obecních bytů, krizového bydlení, vůbec dostupného bydlení a pak není kde brát. Podobné je to se školstvím, kde mimo jiné zoufale chybí sociální práce ve školách a nestačí se na řešení běžných situací, natož na ty výjimečné.
Zdá se, že v souvislosti s příchodem ukrajinských uprchlíků spojujete hodně rizik. Jaké je podle vás to největší?
Krize s ukrajinskými Romy, která přerostla v institucionalizovaný rasismus. Proto jsme se rozhodli udělit letošní Cenu správní rady za mimořádný přínos Iniciativě Hlavák, která na pražském hlavním nádraží supluje práci státu, ale zcela ji samozřejmě zastat nemůže a ocitla se ve velice složité situaci. Streetworker v takové situaci může zajišťovat základní potřeby lidí a upozorňovat na porušování lidských práv, ale nemůže ji vyřešit. Řešení je totiž vždy o spolupráci všech aktérů od samospráv po podnikatele přes represivní složky, a nic takového tam neprobíhá.
V souvislosti s ukrajinskými Romy v médiích často slyšíme, že nabízenou pomoc odmítají a chtějí zůstat tam, kde si vyberou sami – třeba na trávníku před nádražím. Může streetworker na něco takového přistoupit?
Musí, jestliže se jedná o dospělého člověka, ale zároveň mu je povinen dát všechny informace. Pokud jsou tam děti a v tomto případě jsou, pak to musí zkoušet jinými cestami. Rodiče jsou primárně zodpovědní za děti, a proto opět musíme začít u nich. A jestliže se lidí ptáme na jejich potřeby, musíme počítat i s tím, že chtějí něco jiného než my. To je hodně časté.
Čtvrt století na ulici
Aktuálně v Praze probíhá výroční konference k 25 letům streetworku v Česku. Vy jste ředitelkou sdružující organizace České asociace streetworku. Jaký je obraz profese terénního sociálního pracovníka v české společnosti?
V bublině, kterou sdílíme, dobrý. Pak je tu stále nezanedbatelná část společnosti, která neví, že taková profese vůbec existuje. A dost často je ten obraz takový, že je to dobrovolnická práce, případně, že ji vykonávají bývalí klienti, např. že bývalí uživatelé návykových látek vyměňují použité injekční stříkačky. Velká část společnosti si stále myslí, že stačí člověka zaučit a může být streetworkerem, netuší, že pro sociální práci je potřeba vzdělání, že se jedná i o vysokoškolský obor.
Já se setkávám s názorem, že se jedná o zásadní práci, kterou vykonávají idealisté, protože je velice špatně placená. Jsou největší výzvou streetworku po 25 letech nízké mzdy?
To si nemyslím, mzdy sociálních pracovníků stále rostou. Velmi záleží na organizaci, pro kterou pracují. Ale je pravdou, že to stále není dobře zaplacená práce. V Praze je nástupní plat streetworkera bez zkušeností okolo 28 000 hrubého, vedoucí zkušený pracovník si přijde na 44 000 korun měsíčně. Větším problémem je financování neziskových organizací a nemožnost plánovat, kdy jsme nuceni žádat si o peníze každý rok a nemůžeme dopředu s ničím počítat. Zároveň peníze od státu přicházejí na účty organizací pozdě, což velice komplikuje soustavné fungování. Pak se potýkáme se zvýšenou fluktuací pracovníků, protože za takových podmínek jim banka hypotéku nedá a oni, když už jsou zkušení a na vrcholu sil, nám odcházejí jinam, protože si jako většina z nás chtějí založit rodinu.
Jaká je perspektiva streetworku? Směřování, o kterém na právě probíhající konferenci určitě také mluvíte?
Obávám se, že v současné době je to samotná udržitelnost služeb. Preventivní služby se totiž škrtají velmi snadno, protože se jejich absence ve společnosti neprojeví hned. V Česku se vždy čeká, až začne hořet. A zároveň víme, že kapacit je v mnohých oblastech v souvislosti s uprchlickou krizí, postcovidovým stavem a vůbec dlouhodobým podceněním málo. Přitom je nutné hranice mezi sociální oblastí, zdravotnictvím, školstvím, případně samosprávami co nejvíce otevřít, aby byly prodyšné. Uzavírání se ve vlastních problematikách totiž škodí asi nejvíce.
Slyší na tyto vize někdo z ministrů zmíněných resortů?
Teoreticky ano, ale čekáme na převedení do praxe. Teď jsme velmi zklamaní, že pozice sociálního pedagoga na školách, která byla na spadnutí, ve výsledku z novely vypadla a současný ministr školství Petr Gazdík neusiloval o její zařazení do systému. A přitom víme, že domácí školy mají potíže s wellbeingem, s vytvořením respektujícího a bezpečného prostředí, s prevencí a řešením šikany nebo že se zhoršují vztahy žáků a učitelů. Pořád doufám, že současná vláda nebude vytvářet jen záplaty, ale odhodlá se k systémovým změnám.
Na co jste za to čtvrt století, co streetworkeři v Česku pracují, opravdu pyšná?
Pro mě osobně je naplňující dělat profesi s přímým dopadem na realitu. A jsem ráda, že máme asociaci, která není formální, stále jí roste členská základna a žije hlubokým vnitřním životem. Opravdu rádi se s kolegy setkáváme a mluvíme o své práci, to mi po 25 letech v oboru přijde úžasné.
Foto: Archiv ČAS