Jedním z prvních pojmů, na které člověk narazí, začne-li se blíže zajímat o narativ o bílé genocidě a vyvražďování farmářů v Jižní Africe, je AfriForum. Jde o organizaci založenou roku 2006 s cílem hájit práva Afrikánců, neboli potomků nizozemských, francouzských a německých přistěhovalců v zemi. A tedy také těch, kteří zkonstruovali otevřeně rasistický režim apartheidu, jenž fungoval až do roku 1994. AfriForum samo o sobě říká, že je afrikánskou občanskou organizací hlídající dodržování lidských práv a bojující za práva afrikánské menšiny v Jihoafrické republice. Na lokální úrovni často podporuje farmáře v zajišťování bezpečnosti jejich farem i rodin a poskytuje i podporu a poradenství obětem násilné kriminality. Skrze řadu projektů se snaží o udržování komunitního ducha a vzájemné pospolitosti mezi bílými Afrikánci v regionech. Činí tak mimo jiné pořádáním akcí, jakými jsou například dobrovolnické práce jeho členů, které rozvoji komunity napomáhají. Věnuje se ale také monitoringu nenávistných projevů, litigaci a kampaním.
Jednu z jejích rolí, jíž je ochrana afrikánštiny, vyzdvihuje například výzkumník Institutu pro rasové vztahy Gabriel Crouse. „AfriForum se snaží afrikánštinu chránit a propagovat, což je velmi praktický zájem. V některých místech, kde nefungují samosprávy a například není dostatečně likvidován odpad, se členové AfriFora starají o sběr odpadků vlastními silami,” říká. AfriForum je silným hráčem na jihoafrickém i mezinárodním poli. I proto, že má téměř čtvrt milionu členů, kteří na pravidelné bázi hradí členské příspěvky. Z nich pak organizace své aktivity financuje.
Ernst Roetz ve své kanceláři
Podle mnohých odborníků je ovšem AfriForum zároveň tím, kdo se na exportu narativu o diskriminaci a útocích na bílou menšinu v JAR podílí nejvíce. Tím spíše, že jeho komunikační strategie je – oproti jiným aktivistům, kteří téma diskriminace bílé menšiny v zemi komunikují – založena na značných finančních zdrojích a přesvědčivých rétorech. Jedním z nich se v průběhu posledních let stala vedle ředitele organizace Kallieho Kriela i mladá tvář sdružení – Ernst Roetz. Lidé, kteří za AfriForum veřejně hovoří, nešetří kritikou současné vlády nebo poměrů v zemi, dávají si však velký pozor na to, co říkají. Zejména to platí pro téma útoků na bílé farmáře.
Přestože v posledních letech organizace důrazně deklaruje, že v JAR genocida bílých neprobíhá, je otázkou, nakolik je taková strategie upřímná a zda není spíš snahou o získání širší podpory. Ukazuje se totiž, že AfriForum není vždy konzistentní a dopouští se manipulací.
Export strachu
V posledních letech věnuje organizace velké úsilí komunikaci současné situace afrikánské menšiny nejen na území své vlasti, ale také v zahraničí. „Farmáři jsou poměrně bohatí. Platí AfriForu členské příspěvky a sponzorují cesty lidí, jako je Ernst Roetz, do USA a Evropy. Setkávají se tam s krajní pravicí a ukazují jí hrozivá videa, která obsahují výpovědi obětí. A vytvářejí narativ. Proto si to téma získává mezinárodní pozornost,” říká Graham Newham z respektovaného jihoafrického Institutu pro bezpečnostní studia.
Velké mediální pozornosti se v roce 2018 dočkala například Roetzova společná cesta s ředitelem AfriFora Krielem do Spojených států amerických, kde se setkávali s různými aktéry včetně konzervativních politiků. Podle politologa Jana Charváta z Karlovy univerzity, který dění v krajní pravici sleduje, se jim podařilo dostat se také k lidem z okolí prezidenta Donalda Trumpa. Ten následně k situaci zveřejnil později kritizovaný příspěvek na svém Twitteru. Učinil tak prý na základě vystoupení Ernsta Roetze v Show Tuckera Carlsona na stanici Fox News. V tweetu se prezident svěřil, že zadal ministru zahraničí Miku Pompeovi úkol, aby se situací vyvlastňování půdy a vyvražďování farmářů podrobně zabýval. Sám Donald Trump se už následně k tématu ve svých vyjádřeních nevrátil. Mohlo by se proto zdát, že šlo jen o plácnutí do vody.
Bezpečnostní expert Newham nicméně uvádí, že Trumpovi lidé JAR skutečně navštívili. Během návštěvy se setkali i s ním a jeho kolegy z Institutu pro bezpečnostní studia, aby situaci na bělošských farmách reflektovali. „Zajímavé je, že poté, co jsme jim představili fakta, už se k tomu nevyjadřoval (prezident Trump, pozn. LH). Nedávno tu byl americký ministr zahraničí a ten se zase ptal na vyvlastňování půdy bez náhrady,” řekl mi Newham při setkání letos v únoru v Johannesburgu. A dodal, že od počátku výjezdů afrikánských zájmových organizací do světa čelí jeho institut stále častěji dotazům ze strany západních ambasád nebo parlamentních stran. „S růstem pravicových stran a populismu ve světě jsme v posledních pěti letech zaznamenali obrovský zájem mezi evropskými ambasádami. Přijela k nám dokonce německá strana AfD, které se po několika hodinách strávených u nás nelíbilo, co jsme jim řekli,” líčí Newham.
AfriForum samotné se narativu o bílé genocidě vyhýbá. „Bílá genocida tu zcela jistě neprobíhá,” odpovídá na mou přímočarou otázku v sídle organizace v Pretorii Ernst Roetz, který se jen před pár dny vrátil z dalšího amerického turné. „Někteří lidé, kteří zde mluví o genocidě, nevědí, co genocida ve skutečnosti je. Jestli chcete mluvit o genocidě, musíte se podívat na to, co se stalo ve Rwandě, v nacistickém Německu, Kambodži a podobně. To, co se děje v JAR, s tím není srovnatelné,” pokračuje a doplňuje: „Věřím, že to boj proti vraždám farmářů poškozuje, protože se je snaží přirovnat k něčemu, co to není.” Organizace je zároveň připravena se bránit, pokud ji někdo z šíření narativu o bílé genocidě nařkne. AfriForum například u jihoafrického mediálního ombudsmana před dvěma roky vyhrálo spor s online deníkem M&G. Médium tehdy v jednom ze svých článků Ernsta Roetze obvinilo z šíření tohoto narativu při kampani v USA. Ombudsman tehdy uvedl, že neexistují doklady o tom, že organizace skutečně narativ šířila. Deník se tak musel omluvit.
Kostlivci na sítích
Bylo to přitom samotné AfriForum a jeho členové, kdo v minulosti téma bílé genocidy příležitostně komunikoval. V roce 2010, kdy v JAR probíhal fotbalový šampionát FIFA, vyprodukovala mladá odnož AfriFora (AfriForum Youth) kampaň, v níž turnaj označila za oslavu genocidy. Jedním z jejích hlavních výstupů bylo video, které už dnes na kanálu organizace nenajdeme. V něm organizace kromě jiného zmiňuje vraždy bílých farmářů a na několika místech zobrazuje White Cross Monument (Památník bílého kříže) složený z desítek křížů symbolizujících zavražděné bělošské farmáře (černošské oběti útoků na farmy nezahrnuje). Video vyzývá k protestům proti šampionátu a požaduje omluvu jeho pořadatelů. Video vzniklo v reakci na pojmenování pro účely turnaje postaveného stadionu po osobnosti Petera Mokaby, bojovníka proti apartheidu a poslanci jihoafrického parlamentu v éře Nelsona Mandely. Jeho jméno je však opředeno i několika kontroverzemi. Jednou z nich bylo jeho popírání existence HIV/AIDS, případně zpěv protestní písně černošského hnutí z dob apartheidu Kill the Farmer, Kill the Boer, která je dodnes tématem emotivních jihoafrických debat o její funkci a o tom, zda se jedná či nejedná o projev hate speech.
V souvislostí s kampaní proti FIFA existují i další důkazy, že se někteří členové organizace, včetně Ernsta Roetze, v podpoře narativu o bílé genocidě na sociálních sítích osobně angažovali.
Dalším z doložených příkladů toho, že AfriForum na svých kanálech informace o údajné bílé genocidě v Jihoafrické republice zveřejnilo, byl facebookový post z ledna 2013 na jeho oficiální stránce. Šlo o petici volající po zastavení bílé genocidy v zemi s komentářem psaným ve dvou jazycích ve znění: „Stop ‚bílé' genocidě v Jižní Africe!”
Roetze se proto při našem březnovém setkání po jeho ubezpečení, že v JAR genocida bělochů rozhodně neprobíhá, ptám, zda organizace v posledních letech z nějakého důvodu změnila na toto téma názor. Uvádí, že rozhodně ne. Postoje organizace i komunikace na toto téma jsou podle něj konzistentní.
Vytahuji proto mobil, v němž mám uložené některé ze screenshotů dokládající opak. Ernst Roetz náhle zvýší hlas: „Zajímalo by mě, odkud to máte. Jaké jsou vaše zdroje. Protože jsou některé konspirační skupiny, které se úpěnlivě snaží přesvědčit svět, že tvrdíme, že dochází ke genocidě.” Následuje několikaminutové handrkování o to, nakolik fakt, že se takové příspěvky objevily v minulosti na oficiálních kanálech organizace, dokládá, že narativ o bílé genocidě v JAR AfriForum minimálně v té době propagovalo. Roetz trvá na tom, že nijak. „Je to petice někoho jiného, která byla sdílena na stránce AfriFora,” brání se a přechází do útočné pozice: „Takže my mluvíme o krizi vražd farmářů. Proč myslíte, že je důležité tady marnit čas debatou o facebookovém postu z roku 2013, po tom, co se mě zeptáte na pozici, kterou zastáváme? Naše pozice je, že to genocida není. A vy se mě tady snažíte přesvědčit, že naše pozice je, že to genocida je, na základě facebookového postu z roku 2013?” Dodává, že na to téma napsal knihu a kdybych si ji přečetl, zjistil bych, že mluví pravdu.
Zabij Boera
Knihu s názvem Kill the Boer (Zabij Boera/farmáře) si po návratu do Česka objednávám do své čtečky a zaměřím se zejména na kapitolu věnovanou právě tomu, zda ke genocidě v zemi dochází, či nikoliv. A upřímně řečeno jsem po jejím přečtení v ještě větších rozpacích. Autor sice skutečně jasně deklaruje, že v JAR ke genocidě bílých obyvatel nedochází, následuje však výčet různých ALE, která v podstatě předchozí tvrzení nahlodávají.
Oslovil jsem proto českou antropoložku Sandru Kreisslovou, která se etnickým konfliktům odborně věnuje, aby si text přečetla a reflektovala, co si pravděpodobně běžný čtenář takové knihy odnese. „Je to velmi rozporuplný text. Autor na jedné straně ukazuje, proč nelze vzhledem k definicím v kontextu JAR hovořit o bílé genocidě. Na druhé straně upozorňuje na to, že je problém útoků na farmáře médii a politiky popírán a znevažován, což silně kritizuje. Dále hovoří o pozvolných krocích, které by mohly v budoucnu naplnit povahu genocidního jednání vůči této skupině obyvatel,” říká Kreisslová. „Autor ve čtenáři vytváří dojem své erudovanosti, opírá se o autority, jako je OSN, aby vyvolal dojem věrohodnosti. Přestože se zříká označení bílé genocidy, staví svou skupinu do role obětí agrese, kterou v knize nepřímo nazývá etnickou čistkou, jež se dle něj může v genocidu proměnit.”
Na hraně
Kniha balancuje na hraně. Roetz v ní například po odmítnutí existence bílé genocidy v JAR přichází s výčtem jiných genocid, k nimž v historii prokazatelně došlo. Následně zdůrazňuje, že i v případě genocidy ve Rwandě bylo složité prokázat, že skutečně proběhla. Obdobný způsob pak volí i u vlastní polemiky o etnických čistkách. „Navzdory faktu, že prokázat etnické čistky by mělo být jednodušší než genocidu, mezinárodní společenství se obvykle velmi zdráhá uznat etnické čistky tam, kde byly spáchány,” píše.
Foto: AfriForum
Způsob, jakým je kapitola o genocidě psána, vystihuje Roetzova promluva v poměrně známém YouTube videu, které natočil v roce 2018 při svém turné po USA. Emotivně v něm kritizoval především profesorku práva na jihoafrické North-West University Elmien du Plessis, která je kritičkou způsobu komunikace AfriFora a jeho práce se statistikami. Roetz v něm mimo jiné říká: „Problém celé debaty o genocidě tkví v tom, že něco je nazváno genocidou, až když k tomu dojde. A i pak je tam vždy vysoký stupeň popírání. Především takzvanými progresivními profesory, jako vy, Elmien.” Zjednodušeně řečeno: Genocida v JAR neprobíhá, protože nesplňuje definici OSN, ale splnit tuto definici bylo těžké i v těch případech, kdy byla nakonec uznána. V jeho knize pak po takové polemice zpravidla následuje popis některého z brutálních činů, k nimž na vybraných bělošských farmách došlo.
Vysvětlení, proč se organizace rozhodla svou komunikační strategii v průběhu let změnit (přestože to dnes Roetz popírá), nabízí úplný závěr zmiňované kapitoly. „Nejefektivnější strategie proti útokům na farmách je bojovat proti farmářským vraždám s potřebným nasazením, avšak bez prohlášení, které není možné dokázat. Při přijímání tohoto přístupu si zachováváme kredibilitu mluvením o krizi, která je velmi reálná a která má dalekosáhlé důsledky.” Jinými slovy: mluvit o situaci v Jihoafrické republice jako o bílé genocidě nepůsobí důvěryhodně, stačí, když o ní budeme mluvit jako o krizi. Jejich slova se tak dostanou k širokému spektru lidí a budou mít snazší přístup k vlivným lidem. A v konečném důsledku i přísun nových členů.
Obchod se strachem
Jednou z rovin, v níž kritika organizace z některých stran spočívá, je údajné živení a následné zneužívání strachu afrikánské komunity pro ekonomické účely. „Domnívám se, že ta organizace ze strachu žije. Důvody mohou být finanční, mohou to být další specifické zájmy jako ochrana vlastního životního stylu či neochota se rozdělit,” říká profesorka du Plessis. „Pokud chcete vstoupit do AfriFora jako člen, musíte zaplatit určitý měsíční poplatek. Když se pak chystají například na cestu do USA nebo se něco urgentního stane, posílají svým členům SMSky, aby na jejich aktivity a kampaně přispěli ještě zvláštním obnosem. Peníze v tom roli rozhodně hrají,” vyjadřuje své přesvědčení.
Podle Ernsta Roetze má organizace aktuálně přes 235 tisíc členů. Nejnižší nabízenou možností členského příspěvku na stránkách AfriFora je částka 100 randů (asi 150 Kč) měsíčně. Tu současně Roetz označuje za průměrnou. Už při předpokladu, že všichni ze členů platí minimálních 100 randů, se dostáváme na sumu přesahující 23 milionů randů měsíčně, tedy něco kolem 35 milionů korun.
Úplná náhoda
Při přípravě na rozhovor s Ernstem Roetzem mě potkává ještě jedna „náhoda“. Tímhle slovem totiž on sám následně při setkání se mnou označuje skutečnost, která na mě vypadla z vyhledávače. Začátkem letošního roku totiž Roetz odjel opět do USA s novou kampaní, která má na cílené útoky na bílé farmáře a potlačování práv afrikánské menšiny poukazovat. Kampaň nese název The World Must Know (Svět to musí vědět) a jejím základem je analýza situace právě z dílny samotného Roetze. Když jsem si její název zadal do Googlu, naskytl se mi překvapivý pohled. Vyskočily na mě totiž především odkazy k holokaustu, protože stejný název nese také známá kniha Michaela Berenbauma.
Roetz nejprve během našeho setkání tvrdí, že o tom, že jejich poslední kampaň nese shodné jméno s touto knihou, AfriForum nevědělo. Když následně zmiňuji, že při tvorbě kampaně (tím spíše s mezinárodním dosahem) je běžná praxe si její stěžejní slogan nejprve vyhledat a zjistit, k čemu může odkazovat, Roetz přiznává, že o knize věděli. „Slogan ‚Svět to musí vědět' byl už dříve použit v mnoha kampaních, tu knihu znám. Další kampaně byly tuším například o životním prostředí. Jakákoliv souvislost je náhodná. Nechceme ji s ničím spojovat. Věříme, že svět musí o problémech v JAR vědět,” vysvětluje Roetz.
Podle Garetha Newhama z Institutu pro bezpečnostní studia se dnes AfriForum na udržování narativu o cílených útocích proti farmám jednoznačně podílí. „Její lídr Ernst Roetz napsal knihu a stal se v podstatě tváří tohoto narativu. Což je na jednu stranu zvláštní, protože tomu ne vždycky takhle bylo. V posledních letech, kdy dochází ve světě k nárůstu populismu, se ukázalo jako výhodné být součástí toho narativu,” popisuje. „Když se ohlédneme do historie, útoky na farmy nejsou nic nového, ve skutečnosti to byl mnohem větší problém v letech 2001 a 2002. Dnes je situace značně lepší, ale ten narativ je organizovanější,” doplňuje.
Je tedy otázkou, jak přesně si přístup AfriFora k tématu násilné kriminality na farmách, kterou bezpečnostní experti označují za součást extrémně vysoké kriminality v zemi, vysvětlit. Ukazuje se však, že není konzistentní, a jak například říká profesorka Elmien du Plessis, svá stanoviska někteří jeho zástupci upravují podle toho, jak se to zrovna pro dané vystoupení hodí. V chystané reakci na nedávný report AfriFora profesorka píše: „Polarizace, o které se píše v úvodu, je odpovídajícím popisem politického klimatu v JAR i ve světě. Tentýž popis ale sedí také k samotnému AfriForu. Říká, že v „mnohých publikovaných názorech byl autor hnán spíše potřebou posílit konkrétní stranu sporu než poskytnout řádný přehled faktů, která by čtenáři umožnila si vytvořit informované porozumění situaci”. Jejich report ve skutečnosti dělá přesně totéž.”
Úvodní foto: Repro YouTube