Vansh Luthra, Ind pracující a žijící v Praze, si zahraje hlavní roli migranta z Pandžábu. Ten je nucen se skrývat na farmě v Česku a čekat na padělané doklady, aby mohl pokračovat v cestě do Londýna. Kromě toho, že má film evropskému publiku přiblížit důvody a příběhy migrace, cílí i na migranty samotné. „Čtu hodně příběhů a dívám se na dokumenty. Musím absorbovat spoustu utrpení a je mi těch lidí líto. Zároveň jsem naštvaný, že dělají tak špatná rozhodnutí, protože jsou špatně informovaní.“ Lidé v Indii podle něj často odvozují své představy o Evropě z bollywoodských filmů, které ji podávají jako ráj na zemi. Luthra se nyní intenzivně připravuje na roli, hubne 26kg a více než rok si neholí vousy. „Zamykám se do koupelny potmě, na hodinu nebo dvě, bez telefonu. Snažím se zkoušet, co takový migrant cítí.“ Zajímavé je podle něj, jak se člověk začne sám měnit: „Mám menší sebevědomí, chodím pomaleji. Hrbím se, fyzicky i psychicky. Když se 30 minut denně snažíte proměnit v nelegálního migranta, skutečně se jím stáváte.“ Aktuálně běží sbírka, která by měla vznik snímku podpořit. Můžete se tak na něm podílet i vy.
Rozhodl jste se pracovat na filmu o migraci. Proč?
Můj kamarád Eshaan a já jsme oba přišli před čtyřmi lety do Prahy studovat filmovou tvorbu. Začali jsme se taky sami sebe ptát, proč zůstáváme v České republice. Je to určitě krásná země, ale profesně jsme tu nebyli šťastní. Jako herec jsem moc rolí nedostával a práci se snažil najít i Eshaan. Zoufale jsme chtěli natočit film, měsíce jsme diskutovali o nápadu na scénář. Pak jsem náhodou na internetu narazil na článek popisující, jak Indové, zejména ti z Pandžábu, migrují do Evropy poté, co prodají své pozemky nebo si vezmou půjčky v hodnotě milionů rupií. Vše opustí, jen aby se dostali do Evropy. Jejich hlavním cílem je obvykle Londýn nebo Německo, přicházejí skrz země jako Řecko a Turecko. To je otázka, které se chceme věnovat. Stanice Ráj (Destination Paradise) je film o indickém přistěhovalci, který opustí svůj život, aby odjel do Londýna. Ve filmu uvidíme část jeho cesty, náš hrdina překročí hranice mezi Slovenskem a Českem, kde si jej vymění dva různí převaděči. Pak je donucen zůstat na zapadlé české farmě, kde má počkat na nové padělané doklady, aby mohl pokračovat do Německa. Na farmě se potká s dvěma Ukrajinci, otcem a synem. Otec ale syna bije, proto začnou navazovat přátelství.
Proč jste film pojmenovali zrovna Stanice Ráj?
Eshaan a já jsme nikdy nenavštívili žádnou jinou zemi. Když nám bylo kolem třiadvaceti, z Indie jsme odjeli poprvé. To naše představy o světě hodně změnilo. Pokud znáte bollywoodské filmy, víte, jak často herci a herečky tančí a zpívají ve všech těch krásných evropských zemích. Snem každého dítěte je navštívit právě tyhle úžasné západní státy, ať už je to USA nebo Evropa. Film je o muži, který si myslí, že se po této cestě plné utrpení dostane do ráje. Proto Stanice Ráj.
Jak se na roli připravujete?
Už čtrnáct měsíců si neholím vousy, držím dietu. Shodil jsem už šestnáct kilo a potřebuji ještě dalších deset. Musím vypadat zbídačeně. Abych toho dosáhl, jedl jsem v jednu chvíli jen zeleninu a pil kafe. Učím se taky jazyk Punjabi, který neznám. Zamykám se denně do koupelny potmě, na hodinu nebo dvě, bez telefonu. Snažím se zkoušet, co takový migrant cítí. Běhám v zimě. Je to náročné. Vedle toho totiž mám práci ve velké korporaci a pracuju osm hodin denně, do toho se vedle přípravy na roli snažím pracovat na produkci a shánět finance. Mimořádně zajímavé jsou některé nečekané psychické změny. Poté, co jsem započal transformaci do své postavy, cítím, že mám menší sebevědomí. Trochu více se hrbím, fyzicky i psychicky, chodím pomaleji. Když se půl hodiny denně snažíte proměnit v nelegálního migranta, skutečně se jím stáváte. Jste to, co věříte, že jste. Čtu hodně příběhů a dívám se na dokumenty. Musím nasát spoustu příběhů utrpení a je mi těch lidí líto. Zároveň jsem naštvaný, že dělají tak špatná rozhodnutí, protože nemají správné informace. Právě proto chceme film o nelegální migraci udělat. Každý rok se miliony lidí vydají na cestu ze zemí, kde není válka, aby hledali lepší život. Asi jen polovina se dostane na místo, kam původně chtěli. Z Indie do Evropy přitom nemigrují ti nejchudší, často to mohou být lidé ze střední třídy.
Odkud lidé berou informace o Evropě a o tom, jak migrace funguje?
Bollywoodské filmy. Tečka. Vidí všechny ty herce a herečky tančit na krásných evropských lokacích a mají pocit, jak je tam všechno perfektní. Myslí si, jak je evropská kultura otevřená, přátelská, že tu je jen bohatství. Spousta lidí má v rodině někoho, kdo žije a pracuje v zahraničí. Ten sem tam přijíždí do Indie a přiváží úžasné dárky a historky, jak se mu skvěle žije. Lidé většinou nesdílejí ty negativní stránky migrace. Je velmi těžké to přiznat, lidé jsou pod velkým tlakem svých rodin a komunit. Je prostě hrozná potupa přiznat, že žijete v Londýně v malém bytě s deseti dalšími lidmi. Sám jsem to zažil jako dítě, přijížděla k nám teta z USA a byl jsem z těch příběhů o Americe úplně paf. Lidé si prostě vybírají jen některé příběhy, často ty pozitivní, a ostatní ignorují. Zprávy v Indii jsou navíc orientované zejména na lokální témata a informace o migraci se objevují jen výjimečně. Dalším faktorem jsou samotní převaděči, kteří rozšiřují své vlastní informace a slibují lidem zázraky.
Proč Bollywood ukazuje Evropu jen jako ráj?
Je to filmový průmysl, podobně jako Hollywood. Podívejte se na hollywoodské romance. Bollywood dává lidem sny a naděje zrovnatak. Lidé touží po tom, co nemají. Všude po světě. Vždyť i evropské filmy často reflektují sny. Film je často jen zábava, možnost na chvíli zapomenout na vlastní život. Ale i indický film se mění, diváci jsou už trochu unavení z toho všeho tančení. Chtějí realističtější příběhy. Současně se rychle rozrůstá střední třída a ta má jiný životní styl a vyžaduje odlišné věci. Myslím, že by média, filmy, písně i popkultura měly podávat realističtější obrázek o tom, co se při migraci skutečně děje. A vlády by měly dělat maximum pro to, aby lidé nechtěli a nemuseli své země opouštět. Nikdo se nevydá se svými dětmi v člunu na moře, pokud není ta voda bezpečnější než jeho domovina.
Čeho byste svým filmem chtěli dosáhnout?
Zaprvé Indům říci, že pokud chtějí na příchod do Evropy vynaložit tolik energie, peněz a času, měli by nejdříve zvážit, zda není lepší to vše investovat do svého života v Indii. Evropanům naopak chceme říci, jaké mají štěstí, že žijí právě tady. Měli by více rozumět tomu, proč lidé opouštějí své země a své rodiny. A jako filmaři chceme vytvořit film, který bude mít dopad na každého diváka, který jej zhlédne. Chci, aby se lidé zamysleli, že ne vše končí v ráji, jak si možná představují.
V tom je ale paradox. Vy a váš kolega jste sami migranti. Zároveň radíte lidem, aby za lepším životem neodcházeli.
My jsme odešli z jiných důvodů, odešli jsme studovat filmařinu. Pak jsme oba měli štěstí a našli v Praze i práci. Máme Prahu prostě rádi. Doma v Indii máme lepší zázemí, jsme z dobře zajištěných rodin. Doma bych měl auto s řidičem, tady jezdím tramvají. V Indii bychom možná měli komfortnější život, mám ale rád českou kulturu i životní styl. V minulých letech jsem tu, myslím, vyrostl jako člověk a naučil se hodně o sobě a o lidech obecně. Uvažoval jsem sice, že bych se do Indie vrátil, ale plány zhatila pandemie. Stýská se mi hlavně po jídle a jo, v zimě je mi tu fakt zima.
Byly ty čtyři roky v Česku vždy tak dobré?
Poslední čtyři roky byly opravdu krásné, lidé jsou tady milí. Jednu špatnou zkušenost ale máme. Byli jsme u supermarketu, necelých 200 metrů od našeho bytu a vlastně jsme se bavili o filmu. Přišel k nám opilý pán v obleku a začal na nás pokřikovat rasistické urážky. Snažili jsme se ho ignorovat, ale přibližoval se a snažil se nás udeřit. Proběhla malá potyčka, při které spadl na zem, a Eshaanovi se podařilo ho na zemi udržet a zavolali jsme policii. Lidé stojící nedaleko viděli dva snědé chlapíky s bílým mužem na zemi a snažili se mu pomoci. Nabízeli mu vodu, ptali se ho, zda je v pořádku. My tam prostě stáli a čekali na policii. Ta se k nám pak chovala slušně a sepsali naše výpovědi. Po dvou týdnech jsme ale dostali obsílku za nevhodné chování na veřejnosti. Čtyři týdny jsme strávili řešením té věci, mělo to dopad i na naši práci, protože jsme se jí nemohli věnovat. Ten člověk na první slyšení ani nepřišel. Upřímně jsme z toho oba byli silně otřeseni, ale lidé po celém světě čelí ještě mnohem horším věcem.
Jedna z věcí, s níž člověk při emigraci bojuje, je identita. Nejsem tak úplně Ind a nejsem ani Čech. Když mám pocit, že jsem Čech jako každý jiný, dostanu nějakou facku. Jsou to malé nenápadné věci. Nastoupím například do tramvaje a nějaká slečna si hned přehodí kabelku na druhou stranu, abych ji náhodou neokradl. Někdy se k nám chovají divně v hospodě.
Mluvíme o Česku a jeho přístupu k cizincům. Jak ale s odstupem vnímáte svou vlast?
Indie čelí obrovským problémům, zejména kvůli rostoucí populaci. I proto se mnoho lidí jako já dívá na západ a touží po lepším životě. V mnoha ohledech je Indie jako Evropa. Vezměte si, kolik rozdílů tu je, kolik jazyků. V Indii je jich možná ještě více a je rozdělená na spoustu různých regionů. Řekl bych, že Indové jsou tvrdě pracující, zatím si ale neuvědomují svou hodnotu. K tomu jsme extrémně zaseklí mezi tradicemi a modernitou. Najdeme u nás řadu negativních jevů. Nejsme otevření LGBT lidem, dokážeme být velmi rasističtí. Když k nám jezdí studenti z Afriky, bývají občas vystaveni drsnému rasismu. Má evropská zkušenost mi pomohla si spoustu těchto věcí uvědomit, nastavila mi zrcadlo. Dokud vás někdo nehodí do špíny, nevíte, jaké je být špinavý. I proto točíme film. Je to určitá forma terapie.
Vznik snímku můžete podpořit ZDE.
Foto: Archiv Vansh Luthry