Pro Brazilce Felipeho Rissi Silvu je lezení nejen sport, ale především možnost někam patřit a překonávat strach: „Náročná část je o tom, jak vyřešit problém, jak správně dýchat, jak překonat strach, slabosti a také jak je přijmout. Rozsah životních lekcí, které vám lezení může dát, hodně záleží na tom, jak moc se chcete učit.“ Felipe se přes USA dostal až do Rumunska, kde provozuje tělocvičnu Fara Limite ve vyloučené lokalitě Dallas ve městě Vulcan, kde je většina lidí romského původu. Uvědomil si, že v Rumunsku neexistuje dostatek mimoškolních aktivit a nakonec se mu podařilo otevřít vlastní lezeckou stěnu. Jak vnímá lidi z Dallasu majorita? „Většina se na ně dívá shora, protože je tu velké množství Romů. Vlastně i když nejste Rom a bydlíte v Dallasu, lidé vás tak označí. Děti, které tu chodí, mají energii, jakou jsem ještě nikdy předtím neviděl! Jsou nebojácné,“ popisuje Felipe a dodává, že mají problémy s důvěrou: „Celý život se učily nedůvěřovat nikomu, kromě nejbližší rodiny. S tím pak taky přicházejí problémy někoho poslouchat jako lídra nebo věřit tomu, co jim řekneme.“ Práce s dětmi ale není jen o lezení a sportu: „Naše organizace je hlavně o vztazích. Věříme, že mít v životě dobré vzory může hrát obrovskou roli. Prostřednictvím nových vztahů a nových příležitostí mohou lidi dosáhnout mnohem více než bez nich.“ Felipe na ukázku nabízí jeden pozitivní příběh chlapce, který měl velmi problémové chování. „Mnohokrát jsme přemýšleli o tom, že ho z tělocvičny vyhodíme, ale z nějakého důvodu jsem vždycky měl pocit, že bychom s ním měli vydržet,“ vysvětluje a dodává, že chlapec nakonec našel práci v Bukurešti na výškových pracích a také na místní lezecké stěně, kde je dnes vyhledávaným trenérem: „Připravuje cesty, dělá kouče a je bavičem na večírcích pro děti. Rodiče si neustále žádají, aby jejich děti trénoval právě on. Dnes máme skvělý vztah a on sám neustále povzbuzuje i děti v naší tělocvičně, aby v našich programech zůstávaly dlouhodobě.“
Jsi z Brazílie; jak ses dostal do Rumunska?
Moje žena a já jsme byli studenti na Northwestern College v Iowě v USA a dostali jsme nabídku dobrovolničit jako koordinátoři semestrálního zahraničního programu v Rumunsku vedeného nadací New Horizons Foundation. Nabídku jsme přijali a o šest měsíců později se přestěhovali do Rumunska s úmyslem zůstat tři roky. Janelle, moje žena, měla pracovat se studenty na plný úvazek a já jsem jí měl během semestru pomáhat a najít si nějakou další práci v nadaci.
Proč je pro tebe lezení důležité? Jaké hodnoty tě učí?
Jako dítě jsem si nikdy nemyslel, že budu sám lézt, i když to byl můj sen. Pamatuji si, jak jsem šel do horolezecké tělocvičny v Sao Paulu a zamiloval jsem se do ní. V mém rodném městě ale nebylo nic k dispozici. Kultura lezení v mém okolí neexistovala a vybavení bylo nesmírně drahé. Pamatuji si taky, jak se ptám svého otce, jestli bychom mohli s bratrem postavit doma stěnu a trénovat na ní. Ale pak jsme se podívali na ceny chytů a prostě jsme na to neměli. Když jsem konečně měl šanci lézt v USA, moje žena i já jsme se do toho sportu zamilovali. Místa už byla přístupnější a my jsme si mohli koupit nějaké potřebné vybavení. Lezení je pro mě důležité, protože je to především spousta zábavy, a taky je to velmi náročné, je to výzva. Zábavná část přichází s komunitou, kterou lezení nabízí, a taky s tím, jak moc nových věcí a míst díky němu vidíte. Náročná část je o tom, jak vyřešit problémy, jak správně dýchat, jak překonat strach, slabosti – a také jak je přijmout. Rozsah životních lekcí, které vám lezení může dát, hodně záleží na tom, jak moc se chcete učit. Každá zkušenost vám dává příležitost naučit se něco, co můžete příště dělat lépe.
Odkud pochází myšlenka lezecké tělocvičny Fara Limite?
Moje žena a já jsme začali lézt jen osm měsíců před tím, než jsme se přestěhovali do Rumunska. Ale od začátku jsem věděl, že v Rumunsku bude hodně možností pro venkovní lezení. Jakmile jsem dorazil, začal jsem je hledat a současně jsem pozoroval místní komunitu, zejména mládež. A uvědomil jsem si, že pro mládež tu není mnoho možností mimoškolních aktivit. Začal jsem se ptát lidí, zkoumat, chodit po školách, zda by lidé měli zájem o tělocvičnu a zda by do ní chodili. Ohlasy byly velmi dobré, a tak jsem začal pracovat na myšlence jejího vybudování.
Kde je tělocvična a jak vlastně vypadá?
Tělocvična se nachází ve městě zvaném Vulcan, v údolí Jiu. Jiu je krásné místo v jižní části karpatského pohoří. Historicky je to region, kde se intenzivně těžilo. Teď průmysl z oblasti rychle mizí. Jak tahle různá průmyslová odvětví zanikají, odcházejí s nimi také pracovní místa a možnosti obživy. Města proto mají problém udržovat základní infrastrukturu, poskytovat slušné vzdělání a poskytovat zaměstnání mnoha lidem v údolí. Konkrétněji je naše tělocvična umístěna v komunitě zvané Dallas. Je to jedna z nejchudších oblastí už tak chudého údolí. Je tu spousta dětí a žen. Většina mužů pracuje v Evropě, aby mohli podporovat své rodiny.
Jak vypadá Dallas? V jakých podmínek tady lidé žijí?
Jsou to komunistické paneláky, které byly postavené tak, aby všichni bydleli stejně. Většina budov má základní služby jako vodu a elektřinu, žádná ale třeba nemá výtahy a některé mají deset pater. Většina bytů má dva pokoje, kuchyň a koupelnu. V jednom bytě obvykle žije sedm a více lidí. I když tu život není lehký, lidé mají úsměv na tvářích a nevnímají svou situaci až tak hrozivě. Při pohledu zvenku jsou tu podmínky docela špatné.
Foto: Andrei Mosloc
Měli jste při zakládání tělocvičny nějakou podporu místních?
Na začátku jsme zkoušeli jiné město. Radnice ale chtěla projekt dělat sama, chtěli ten projekt převzít. Řekli jsme ne. Domluvili jsme se, že pokud by chtěli, mohli by nám pomoci najít místo. Po roce hledání a nesmírné frustrace při jednání s místními úřady jsme se rozhodli přesunout se do města vedle nás, do Vulcanu. Na mém prvním setkání se starostou mi hned ukázal dvě místa, kde bychom mohli postavit naši tělocvičnu. Žádné z nich nebylo úplně takové, jak jsme původně mysleli, ale pracovali jsme s tím, co jsme měli. Dneska věřím, že jsou perfektní pro to, co jsme chtěli dělat. Od začátku nám dala místní horolezecká komunita úžasnou podporu. Začali nám pomáhat mnoha různými způsoby: posíláním vybavení, darováním peněz, navštěvováním dětí, poskytováním rad a vůbec povzbuzováním.
Kdo k vám chodí lézt? S jakými problémy se potýkají?
Většina našich dětí pochází právě z z komunity zvané Dallas. Většina se na ně dívá svrchu, protože je tu velké množství Romů. Vlastně i když nejste Rom a bydlíte v Dallasu, lidé vás tak označí. Děti, které sem chodí, mají energii, jakou jsem ještě nikdy předtím neviděl! Jsou nebojácné. Tu nebojácnost se naučily ve své komunitě, protože bez ní tu nepřežijete. Kdo se bojí, bude neúspěšný, což znamená, že bude šikanovaný a nebude s ním zacházeno s respektem. Proto jsou děti taky extrémně soutěživé. Jedním z největších problémů, kterým čelíme, je jejich nedůvěra. Bohužel se celý život učily nedůvěřovat nikomu kromě nejbližší rodiny. Takže si vždycky myslí, že to, co děláme, není pro jejich prospěch, ale pro náš, bez ohledu na to, kolik jsme do toho investovali. S tím pak taky přicházejí problémy někoho poslouchat jako lídra nebo věřit tomu, co jim řekneme. Většina našich dětí má rodiče, kteří žijí a pracují v zahraničí, aby finančně podporovali svou rodinu. Za stejnou práci, jakou tam dělají, by tady v Rumunsku dostali minimální plat. V zahraničí jsou placeni čtyřikrát lépe. Takže většina dětí vyrůstá bez otcovského vzoru v rodině. V nejhorších případech to jsou rodiny, které mají někoho ve vězení.
Jak pracujete s dětmi, které vám nedůvěřují?
Je velmi těžké pracovat s někým, kdo vám nedůvěřuje, ale otázkou je, proč by mi měly věřit, že? Jejich rodiče je naučili nedůvěřovat nikomu, ti sami se to také velmi tvrdě naučili během komunismu. Takže pochopení jejich situace je klíčové a usnadňuje přijetí toho, že novým lidem ve svém životě ty děti prostě nedůvěřují. Po třeba pěti letech práce s některými z nich vidím, jak potřebují opustit původní prostředí, aby dokázaly vůbec vidět svět i z jiné perspektivy. Pak přijmou, že to, co děláme, děláme pro ně.
Je vaše práce s nimi jen o lezení a sportu?
Určitě ne. Lezení je nástroj, který je má nalákat do tělocvičny, ale naše organizace je hlavně o vztazích. Věříme, že mít v životě dobré vzory hraje obrovskou roli. Prostřednictvím nových vztahů a příležitostí mohou lidé dosáhnout mnohem více než bez nich. Hodně investujeme také do čtení, v tělocvičně máme knihovnu. Každé dítě, které má členství, má tři povinnosti: zůstat ve škole, alespoň dvakrát týdně chodit do tělocvičny, číst jednu knihu nebo článek týdně, nebo se v sobotu účastnit našeho Času příběhů. Naším snem je poskytovat více příležitostí k učení, ale teď máme velmi omezené zdroje a prostor pro růst.
Zažili jste nějaké konkrétní změny v životě dětí?
V naší posilovně jsme měli jedno dítě, které dělalo mnoho problémů. Řekl bych, že jeho největší problém byl, že nebylo schopné poslouchat. Mnohokrát jsme přemýšleli o tom, že ho z tělocvičny vyloučíme, ale z nějakého důvodu jsem vždycky měl pocit, že bychom s ním měli vydržet. Uplynuly tři roky, spousta práce, brali jsme ho na soutěže po celé zemi, často měl problémy s disciplínou, byla spousta vzestupů a pádů. Takže když mu bylo osmnáct, bylo načase hledat práci. Představili jsme ho pár lidem, které známe, a nakonec odešel z regionu a pracoval v Bukurešti. Začal dělat výškové práce a taky se zapojil do místní lezecké komunity. Jeden náš známý otvíral novou stěnu a tělocvičnu a ptal se nás, jestli je dobrý nápad ho tam zaměstnat. Řekl jsem, že ano, protože se mimo svoje původní domácí prostředí choval jinak. Nakonec tam začal pracovat, dneska tam připravuje cesty, dělá kouče a je bavičem na večírcích pro děti. Rodiče neustále žádají, aby jejich děti trénoval právě on. Dnes máme skvělý vztah a on sám neustále povzbuzuje i děti v naší tělocvičně, aby dlouhodobě zůstávaly v našich programech.
Jaké jsou hlavní výzvy, kterým čelíte osobně vy?
Je těžké vidět děti, do kterých investujeme spoustu času a energie, když dělají špatná životní rozhodnutí. Chápu, že je nemůžeme ovládat a ony se musí naučit něco samy tím, že budou myslet samy za sebe. Ale jakmile je začnete mít rádi, je opravdu bolestivé, když udělají rozhodnutí, které jim může v budoucnu hodně ublížit.
Myslíš si, že je důležité angažovat se, být aktivním občanem?
Ano, samozřejmě. Především jsem křesťan a věřím, že jako lidé jsme stvoření, která jsou povolána k tomu, abychom byli v tomto světě aktivní, abychom ukázali jeho Boží dobro. Jsme povoláni sloužit jeden druhému, milovat jeden druhého a pomáhat těm, kteří to potřebují. Naše motivace být aktivními občany by nikdy neměla být pro osobní zisk, i když vás služba ostatním změní k lepšímu. Moje motivace je ukazovat lásku lidem kolem mě, protože já sám jsem milován Bohem.
Foto: Jenna Griffin