Poslouchejte podcast Hrana od Radia Wave.
Cítíš se ty sám pod tlakem ohledně vzhledu?
Samozřejmě. Myslím, že je to v podstatě norma pro každého muže.
Je ten tlak něčím novým?
Jelikož nejsem ani historik, ani antropolog, tak spíš půjde o amatérský postřeh. Ale samotný tlak na to, jak mají muži vypadat a jak se mají chovat, tu byl odjakživa. Společnost tahle očekávání zkrátka má. Co je ale nové, je to, že se mužská tělesnost a identita tematizují. Do doby, kdy tu panoval nezpochybnitelný patriarchát, byla řada věcí nevyřčena, brala se jako samozřejmá nebo nebylo potřeba ji nějak řešit. Když člověk čte feministickou literaturu nebo sleduje debaty mezi ženami, může tam narazit na situace, ve kterých se ženy samy sebe ptají, jestli jsou dobrou matkou nebo partnerkou. Ale ne tak často se vidí otázka, jestli jsou dobrou ženou ve smyslu pohlaví. Kdežto u mužů je dost typické, že se sami sebe ptají, jestli jsou správní chlapi. Takže krize identity je vidět mnohem silněji než u žen. Právě díky tomu, že se to téma začalo tematizovat zřejmě výrazně později než ženská identita a feminismus.
Je krize identity spojena spíše s rolí nebo se vzhledem?
Myslím, že jde o příčinu a následek. První věc je změna společenské role muže a z ní se odvíjí celá řada věcí, včetně fyzického vzhledu.
Proč ke krizi mužské identity dochází?
V situaci, kdy padne patriarchát, padnou tradiční mužské role otce zajišťovatele, válečníka. Nastává vakuum, které má většina lidí potřebu vyplnit, protože pátrají po své identitě. A to pátrání se potkává se společenským očekáváním, které je zrovna s ohledem na muže často obojaké. Pěkně to vystihuje americká novinářka Peggy Orenstein, která nedávno vydala knihu Boys and sex. Zkoumá v ní názory mladých Američanů – teenagerů, adolescentů a mladých mužů – na vztahy a na sex. A ptala se jich také na otázky kolem mužské identity. Je zajímavé, že většina z nich popisovala střet mezi tím, kdy od nich společnost stále vyžaduje tradiční mužské atributy – aby byli svalnatí, silní, odvážní, nedávali najevo emoce – a zároveň už se v tom mediálním a veřejném diskurzu ujaly i nové atributy – aby byli citliví, feministi, nestyděli se projevovat svou osobnost a empatii. Což potom vede k dost schizofrenní situaci, kdy obzvlášť ti mladší kluci nevědí, co mají dělat a jak dostát všem těm protichůdným nárokům. Výsledek pak nemusí být dobrý. Je to totiž pole, na kterém ráda rekrutuje extrémní pravice a různá extremistická hnutí.
Jak vypadá aktuální ideál mužské krásy? Je jen jeden?
Myslím, že jich bude několik paralelně. Samozřejmě záleží, o jakém společenském kontextu se bavíme. Pokud ale zůstaneme v našem kulturním prostoru vyspělých západních zemí a vyšších společenských vrstev, mám i tak pocit, že to je otázka marketingu a průmyslu módních a kosmetických značek, který se mužům snaží něco tlačit. Podobně jako u žen je na povrchu zdánlivý důraz na to, že se vzory změnily. Že už není potřeba být tím stereotypním dřevorubcem nebo válečníkem, ale jsou různé jiné možnosti fyzického vzhledu a image, které muž může mít. Stejně jako je už řada body positivity kampaní u žen. Když se ale na tyto teoretické body positivity vzory podíváme, jsou v podstatě jen kosmetickými variacemi na vzor ideálu fyzické krásy a toho, aby ten člověk byl maximálně fit a souměrný. Jak jsem psal v jednom článku pro Heroine, vždy se za alternativu považuje, když má muž brýle, vousy nebo dlouhé vlasy. Ale tím to končí. Je to podobné jako v situaci u žen, kdy se za role models, kterými jsou ty plus size modelky, mnohdy vydávají ženy s normální konfekční velikostí, které se moc neodchylují od tradičního stereotypu krásy.
Jaký je ten archetyp mužské krásy? Osvalené tělo, muž, který je dostatečně drsný, chová se jako chlap a má ideálně vousy?
Myslím, že bychom se neměli bavit o povrchních znacích, které tak jako tak formuluje móda. To, že do nějaké doby frčely krátké účesy a vousy, je podružná věc, protože teď je zejména u mladších generací vizuální styl trochu jiný. Myslím, že stále zůstává ideál fyzické síly, fitness, která vychází z tradičních mužských stereotypů. Můžeme se bavit o tom, proč to tak je. Vše je společenský konstrukt. A je to současně reakce na dobu, která je zkrátka zlá. Obzvlášť u generace mileniálů a Z vzrůstá narativ o zodpovědnosti života v krizi, potřeby se o sebe postarat. Pak tomu logicky odpovídá sílící důraz na vypracované tělo, fyzickou krásu a zdatnost.
Jak se na tom tlaku podílí popkultura?
Než jsem na to téma začal dělat rešerši, myslel jsem, že to tak podstatné není. Když se totiž podíváme sto let dozadu, vidíme, že ideály mužské krásy a vzhledu jsou zdánlivě dost podobné. Pak ale člověk zjistí, že to není úplně pravda. Pěkně to vidíme na genezi akčních hrdinů ve filmech, typicky v marvelovském fikčním univerzu, kdy ještě před dvaceti lety hrdinové měli sice osvalené proporce, pořád ale v rámci zdravé normality. V současnosti se to posunulo do absurdních fyzických proporcí. Jason Momoa, velmi bytelný herec, který hrál Aquamana, čelil například kritice fanoušků, že je moc oplácaný a nemá to správné tělo pro superhrdiny. Což je ve srovnání s tím, jak reálně vypadá, úplně absurdní. Vzory se tedy zjevně mění a jsou více a více nereálné. Příčin může být spousta. Roli hrají také sociální sítě jako Instagram, kdy dochází ke krizi imaginace. Člověk kolem sebe najednou vidí čím dál více vzorů a životních stylů. Mladším mužům pak nemusí vždy dojít, že jsou pro ně nedosažitelné. Jeden hollywoodský herec trefně podotýkal, když se ho fanoušci ptali na to, proč má tak skvělé tělo, že se tím nemají trápit, protože tohle je jeho práce. Tráví dvanáct hodin denně tím, že na těle pracuje, protože ho živí. Není to ale reálné pro normálního člověka.
Mluvíš o Instagramu a jeho vlivu. Výzkumy ukazují, že má vliv na vnímání sebe sama u žen. Je to podobné i u mužů?
Instagram je čistě vizuální médium založené na tom, že lidé fotí sami sebe. V situaci, kdy se objeví médium založené na fyzickém vzhledu, je logický důsledek, že se zde projevují všechny věci, o kterých jsme už mluvili.
Jak časté pak jsou poruchy příjmu potravy u mužů?
Statistiky mluví jasně. Ve Velké Británii mezi lety 2010 a 2016 stoupl počet případů poruchy příjmu potravy u mužů asi o 70 %, což je obrovské číslo. Nejspíš bude realita ještě horší, protože typickým rysem mužského chování je to, že se s těmihle věcmi nesvěřují, řeší si je sami nebo si je nepřipouštějí. Dá se to proto popsat jako epidemie poruchy příjmu potravy. Nejde jen o poruchy příjmu potravy, které se projevují například hubnutím, ale i o svalovou dysforii, kdy se muži naopak snaží mít co největší svaly, ničí se v posilovnách a berou steroidy.
Uvědomuješ si ty sám situace, kdy jsi svůj vzhled řešil a působilo ti to stres?
Mně v tomhle dost pomohlo uvědomění, že to jsou vždy nároky, které na sebe kladou samotní muži. Spousta mužů svádí vinu na ženy. Že jsou marnivé a chtějí jen krásné muže nebo že matky mají velké nároky na syny, případně že feministky dělají tohle i támhleto. Když se nad tím ale člověk zamyslí, dojde mu, že to je vždy o vzájemné konkurenci, srovnávání mužů a o snahách dostát ideálům, které si na sebe uvalili oni sami.
Myslíš, že to ženy od mužů nepřebírají?
Nepřeceňoval bych to. Když bychom zkoumali, kdo jsou autoři reklam a jejich vizuálů, přišli bychom na to, že to jsou z většiny muži. Ti ty ideály navrhují a dále tlačí. Došli bychom tedy ke stejnému závěru. Navíc i v logice patriarchátu, kdy byl muž domnělým vládcem lidstva a nadřazeným pohlavím, nedávalo by žádný smysl, proč by až tak řešil, co si o něm myslí ženy.