„Na anglické gymnázium jsem odcházel ze sedmé třídy, tehdy se mi nechtělo opouštět spolužáky, ale v okamžiku, kdy jsem tam poprvé vstoupil, cítil jsem, že jsem se našel,“ vzpomíná na první okamžiky na škole nyní student druhého ročníku Adam Laburda. Do třídního kolektivu zapadl bez potíží, přestože jeho jazyková vybavenost nebyla na takové úrovni jako u spolužáků.
Otevřeno
„Trvalo mi čtvrt roku, než jsem si zvykl a začal rozumět v angličtině matematickým termínům a v pohodě komunikovat se spolužáky a učiteli,“ chlubí se. Dost mu pomohl fakt, že ačkoliv ve třídě převažují děti z majoritního prostředí, čeština mezi spolužáky zaznívá jen sporadicky.
„Kolektiv je daleko otevřenější a řekl bych i milejší, než byl na základní škole, kde jsem se jako poloviční Rom mnohdy setkával s předsudky. Sice nebyly pokaždé mířené na mou osobu, protože řada spolužáků ani netušila, že mám po matce romské kořeny, přesto mě to zraňovalo. Snažil jsem se je vždy slušně požádat, aby přede mnou o Romech takto nemluvili,“ vzpomíná Adam. Jeho sestra Sofie, která na bývalou Adamovu základní školu stále dochází, se s předsudky nesetkává vůbec. Stejně jako její bratr i ona prospívá s vyznamenáním a sní o tom, že si jednou vybere školu, která ji bude bavit a určí směr její budoucnosti.
„Naopak na gymnáziu jsou spolužáci tolerantnější a učitelé osobnější, vzali mě mezi sebe okamžitě. Nedělá jim problém respektovat jinou kulturu, než je ta jejich. Je to možná i tím, že sami pocházejí z cizojazyčného prostředí nebo se od dětství pohybují v multikulturní společnosti,“ zamýšlí se Adam. A jeho maminka Claudie přikyvuje. Obavy, jak syna kvůli jeho původu a zdravotnímu hendikepu na soukromé škole přijmou, se naštěstí rozptýlily už první den školy. Naopak se jí zdá, že syn daleko intenzivněji a pozitivněji vnímá své romství, než tomu bylo před dvěma lety.
Podle Claudie je to i tím, že se stal ambasadorem romské komunity na škole, organizuje spolu s dalšími studenty dobročinný koncert na podporu Stipendia Václava Havla. To letos proběhne už posedmé a opět se budou studenti snažit vybrat dva miliony korun, které umožní dalšímu Romovi nebo Romce na prestižní škole studovat, až Adam své šestileté studium zakončí maturitou. Koncert se odehraje v Barokním refektáři Dominikánského kláštera v Praze a vystoupí na něm řada talentovaných studentů a studentek gymnázia. Celou akci podpoří svým vystoupením také známí romští hudebníci Milan a Petr Horvátovi a také student teplické konzervatoře Martin Balog. V minulosti na benefičním koncertu zahrála také Ida Kelarová a soubor Čhavorenge nebo muzikant Vojtěch Lavička.
„Podpora romské komunity je ohromná a je pro nás velkou inspirací. Když se tu romští hudebníci sejdou, vidíme, že jsou pro ně naši budoucí romští studenti jako rodina. Podpoří je svým vystoupením, což nám dává odvahu a sílu pokračovat dál,“ říká zástupkyně ředitele Alena Švejdová.
Řada významných osobností věnovala zajímavé předměty do aukce, která se uskuteční během koncertu. Zároveň budou oznámeny výsledky letošní výtvarné soutěže Třikrát co!, do které se zapojuje stále více žáků základních škol z celé České republiky. Koncertu předcházel Týden romské kultury a diverzity, kdy ve škole proběhla celá škála aktivit spojená s tématem romské kultury a svobody. Mezi hosty byl pozvaný novinář a spisovatel Patrik Banga, nedávno nominovaný za knihu Skutečná cesta ven na cenu Magnesia Litera. Pro studenty byly připraveny filmové workshopy s filmy Jak jsem se stala partyzánkou a Vox Populi, debata o romské literatuře, workshop o romském holokaustu vedený Muzeem romské kultury či návštěva koncentračního tábora v Letech u Písku.
Boj za budoucnost
Avšak kdyby nebylo rodičů a jejich neústupnosti, psal by se možná jiný příběh. Adam se totiž narodil s vývojovou vadou, kterou se lékařům nepodařilo včas odhalit. „Jako rodiče jsme se těšili na vytoužené miminko a nepřipouštěli si komplikace. Ale po porodu se zjistilo, že Adam trpí syndromem kaudální regrese,” vysvětluje Cludie. To znamená, že chlapec nemá zcela vyvinutou míchu, což způsobuje, že nemá dostatečně vyvinuté ani lýtkové svaly a nehýbe kotníky a prsty na nohou. Lékaři byli původně přesvědčeni, že Adam kvůli tomu skončí na invalidním vozíku, což se k radosti všech nepotvrdilo.
Právě s tím se Claudie nechtěla smířit a okamžitě začala bojovat za synovu mobilitu a lepší zdravotní stav. Intenzivní rehabilitace, které pojišťovna neproplácela, nesly kýžené ovoce - Adam se v roce postavil sám v postýlce. Nakonec začal chodit ve třech letech a dnes je to kluk, který lyžuje, plave nebo leze po horolezecké stěně. Proto Claudii překvapilo, když syna nechtěli přijmout do spádové školky a doporučili jim zařízení pro děti, které jsou odkázané na pomoc druhých. Problém se opakoval také při nástupu do školy, kdy jim už ode dveří hlásili, že Adam je jasným adeptem na odklad.
„Tehdy jsem jim argumentovala, že by bylo dobré ho nechat nejdříve zápisem projít a pak teprve vynášet soudy, zda je zralý na první třídu, nebo ne. Samozřejmě, že Adam zápisem prošel bez problémů a ředitelka i třídní učitelka uznaly svůj chybný úsudek,“ pokračuje Claudie. Přesto byli vedení školy trnem v oku. Argument, že se syn pohybuje pomaleji a že bude lepší, aby během výletů zůstal doma, přišel záhy. Avšak ani ten Claudie nechtěla přijmout a bojovala, aby Adam nebyl nikterak vylučován z kolektivu. Nakonec se rozhodla zapsat syna na vzdálenější základní školu, kde s inkluzí podobně hendikepovaných žáků pracovali na výbornou a brali ho od počátku takového, jaký je. Adam patřil mezi premianty třídy a podpora ze strany učitelů, obzvlášť angličtinářky, byla obrovská. I díky tomu Adam tolik nepociťuje svůj hendikep, ačkoliv jeho chůze není tak jistá jako u zdravých dětí. A vzhledem k tomu, že se stále vyvíjí a roste, nemá úplně vyhráno. Přesto nepatří mezi děti, které mají speciální vzdělávací potřeby nebo vyžadují asistenci druhé osoby. Za rozhodnutí svých rodičů nenechat se ovlivnit negativními prognózami a zajistit mu co nejlepší vzdělání je vděčný.
„Diagnózu vnímám jako svou součást, jsem v tom otevřený. Chápu, že se spolužáci na to ptají, a nevadí mi odpovídat na otázky, které souvisejí s mým zdravotním stavem,“ říká sebevědomě. Adamovi se díky jeho zvídavé povaze daří i na anglickém gymnáziu, pokud bychom bodovací systém od 7 do 1 převedli na český, vycházely by mu převážně jedničky.
„Když se po téměř dvou letech ohlížíme zpět, přijde nám, že na základní škole, i když byla skvělá, nebyl dostatečně využit Adamův potenciál. Jsme rádi, že se mu dostalo díky Stipendiu Václava Havla, který mu ještě za svého života propůjčil své jméno, studovat právě na anglickém gymnáziu,“ hodnotí Adamova maminka, a to i přesto, že volného času synovi zbývá málo. Věnuje ho převážně učení a různým mimoškolním aktivitám. Radost má však z toho, že cítí, že ho škola naplňuje. Učitelé berou své studenty víc jako parťáky a vždy jim dají zpětnou vazbu.
A Adam maminku spěšně doplní: „Neumím si představit, že bych se vrátil na českou školu. I když máme spoustu kvalitních gymnázií, jsem rád, že jsem dostal příležitost studovat na English College. Proto je pro mě důležité, abych i já podpořil dalšího romského studenta, ideálně dívku, která to v životě nemá jednoduché, a nabídl jí stejnou šanci, jako jsem dostal já. Čím víc bude vzdělaných Romů, tím více přispějí k rozvoji celé společnosti,“ zamýšlí se. Zástupkyně ředitele Alena Švejdová mu v tom dává jednoznačně za pravdu. Sama je přesvědčena, že vzdělání je cesta, která každého, kdo po ní kráčí, obohatí. Pro Romy v České republice je podle ní přístup ke vzdělání obtížnější kvůli předsudkům.
„Je proto důležité, abychom ji opravdu pro Romy otevřeli a abychom je na ní i chvíli doprovázeli. Budeme-li všichni bohatí vzděláním, věřím, že i k sobě najdeme cestu a že společně budeme zlepšovat svět, ve kterém společně žijeme. Protože vzdělání otevírá i další cesty a ta nejdůležitější je cesta k moudrosti,“ říká Švejdová.
Po škole by Adam rád pracoval v oblasti informačních technologií. Chtěl by se věnovat programování nebo tvorbě mobilních aplikací. „Trošku mě v tom ovlivňuje táta, který pracuje v IT. Ale myslím i na budoucnost a vím, že sehnat práci v tomto oboru se dá vždycky.“
A i když ho láká zahraničí, na rozdíl od spolužáků chce studovat českou univerzitu. „Myslím si, že máme skvělé vysoké školy, a rád bych po maturitě zůstal v Praze,“ uzavírá.
Foto: Archiv A. Laburdy