Hlavní dějovou linkou seriálu je příběh dospívajících dívek, které bydlí na předměstí Stockholmu, a během pár dnů se z nich stanou fanatičky. Mají nějaký reálný předobraz?
W: Zaujal mě osud tří děvčat, které odletěly v roce 2015 z Londýna do Sýrie, protože se chtěly připojit k Islámskému státu. V celosvětových médiích se tehdy objevila jejich poslední fotografie z londýnského letiště. Byly ve stejném věku jako moje dcera. Svým způsobem mě ten jejich útěk fascinoval a provokoval. Říkal jsem si, co se asi musí stát, aby někdo takhle radikálně změnil život?
N: Pak nás napadlo, že propojíme dvě témata – život teenagerů na předměstí Stockholmu a práci tajné policie ve Švédsku. Chtěli jsme ukázat nejrůznější formy manipulace, která může naprosto zdevastovat životy mladých lidí i jejich rodin. A rozhodně nejde jen o dospívající druhé nebo třetí generace uprchlíků.
Dělali jste si průzkum, jak žijí mladí lidé ve Švédsku?
W: Hodně diváků našeho seriálu si to myslí, ale my jsme se naopak hloubkovým rešerším chtěli vyhnout, aby nás to pak příliš neovlivnilo. Téma integrace ve Švédsku a také islám a terorismus nás oba dlouhodobě zajímá. Nejdřív jsme napsali základní dějovou linku seriálu a pak jsme teprve jednotlivé situace konzultovali s experty na extremismus a dalšími odborníky.
Jednou z hlavních postav je Ibbe, který pracuje na střední škole jako asistent pedagoga. Dokáže si získat sympatie studentů i kolegů, ale zároveň umí mladé lidi přilákat k extremismu. Opravdu je možné, aby někdo takový pracoval ve školství?
N: Bohužel tohle je přesně příklad toho, jak se ve Švédsku snažíme najít jednoduché řešení na něco tak složitého, jako je integrace. Práci asistenta může opravdu dělat téměř kdokoliv. Nepotřebujete na to žádné speciální vzdělání, ani nikdo moc nezkoumá, co máte za sebou nebo jaké máte vazby. Podle expertů, kteří nám radili při psaní scénáře, se stává, že takový asistent nejen že nepomáhá mladým lidem, ale naopak je zatáhne do problémů, například do drog nebo právě k radikálnímu islámu.
Co vás při psaní té jeho role inspirovalo?
W: Nechtěli jsme, aby to byl nějaký loser, který si léčí komplexy tím, že začne bojovat proti společnosti. Potřebovali jsme naopak někoho, kdo působí velmi sympaticky a umí si získat své okolí a postupně lidi kolem sebe zpracuje natolik, že mu pomáhají s přípravou teroristických útoků ve Švédsku. Inspirovali jsme se atentátníky, kteří zaútočili 11. září 2001 na Dvojčata v New Yorku, protože o nich se později také psalo, že byli sympatičtí a vzdělaní mladíci, do kterých by nikdo neřekl, že jsou něčeho takového schopni.
Velmi zajímavé je rodinné zázemí dívek ve vašem seriálu. Největší kontrast je v rodině Sulle. Její otec má práci, a přesto jeho dcera tvrdí, že muslimové práci neseženou. Takže ani pozitivní příklad z vlastní rodiny nezabírá?
N: Chtěli jsme ukázat nejrůznější mýty, které kolují v komunitách teenagerů na předměstí Stockholmu. Jeden z nich je, že Švédsko je rasistická země a že tu lidé z arabských zemí neseženou práci. Hodně mladých těmhle mýtům věří, aniž by si ověřili fakta. I když mají v rodině nebo ve svém okolí příklady těch, kteří v pohodě práci sehnali, tak stejně opakují, co někde slyšeli. A přesně taková je Sulle i její mladší sestra Lisha.
Další zajímavou postavou je Kerima, která je z trojice dívek nejradikálnější. Čím to je, že právě ona se pro extremismus tak nadchne?
W: Na rozdíl od Sulle nemá Kerima ani základní povědomí o islámu. Ona je prostě typickým příkladem takzvaného fenoménu „džihád cool“, kdy se mladí lidé začnou zajímat o radikální islám prostě proto, že vidí nejrůznější fotografie nebo videa na internetu. Nějakým způsobem je to začne fascinovat, ta odlišnost a moc. Kerima vyrůstá bez matky, její otec je alkoholik a násilník. Ona nemá co ztratit, prostě se chytne první příležitosti, kdy jí dá někdo najevo, že je nějakým způsobem důležitá. A velmi podobné je to u dvojice švédských mladíků, Jakoba a Emila, kteří nejsou z arabských rodin, ale jsou zkrátka tak trochu ztracení v životě a najednou se mohou stát součástí něčeho, co jim dává smysl.
Naopak hodně silné emoční pouto je u mladé matky Pervin, která s manželem a miminkem odjedou ze Švédska do Sýrie. Co Pervin ovlivnilo?
W: Ve Švédsku se zamilovala do Husama, který věří radikálnímu islámu. Když se přestěhují do Sýrie, tak Pervin zjistí, jaká je realita, že to tam rozhodně není takové, jak jí vylíčil. Většinu času musí trávit doma s dítětem, je téměř absolutně odstřižená od rodiny i přátel, které měla ve Švédsku. Cítí se jako v pasti a chce se vrátit zpátky domů. Shodou náhod se dostane k mobilu a zavolá švédskou policii. A začíná hodně náročné vyjednávání. Policistka jí slíbí pomoc, ale na oplátku musí Pervin spolupracovat s policií. Postupně zjišťuje informace, které jsou naprosto zásadní pro odhalení připravovaného teroristického útoku. Tohle není fikce, ale skutečně takhle švédská policie pracuje.
Seriál nahlíží velmi kriticky na nejrůznější témata spojená s integrací. Bylo obtížné ho prosadit v hlavní švédské televizi?
N: Nebylo to až tak složité, protože se producentům líbilo, že nabízíme něco odlišného. A díky tomu seriál vysílala i hlavní švédská televize SVT. Někteří lidé se obávali, že to bude propagace radikálního islámu, jiní zase říkali, že jsme naopak proti islámu. Po odvysílání ale téměř veškerá kritika ustala. Měli jsme spoustu pozitivních ohlasů, ale pár diváků se divilo, zda je opravdu možné, aby radikalizace proběhla takhle rychle. Odborníci na extremismus nám potvrdili, že mnohdy stačí pár dnů nebo týdnů a mladí lidé se radikalizují.
Většina hlavních postav má za sebou nejrůznější traumatizující zážitky, a proto jsou snadnější obětí pro manipulátora Ibbeho. Je trauma něco, o čem se běžně mluví ve Švédsku?
W: Tady každý ví nejen, co je trauma, ale také jak se projevuje posttraumatická stresová porucha. Ten zájem o psychologii, a konkrétně o trauma, je ve Švédsku od 90. let, kdy se sem dostali uprchlíci z bývalé Jugoslávie a z Blízkého východu. Tehdy se trauma stalo veřejným tématem, o kterém se začalo mluvit, a to trvá dodnes. Skoro mi přijde, že se o duševním zdraví mluví a diskutuje až příliš. A to říkám nejen jako scenárista, ale také jako psycholog. Psaní scénářů se věnuji 25 let a psychologickou praxi mám deset let.
A jak se vám píše společně s vaším bratrancem Niklasem?
W: My se známe tak dobře, že se skoro vůbec nehádáme. Hlavně spolu hodně mluvíme. Diskutujeme leckdy dost dlouho, dokud se nedobereme řešení, které nám připadá nejlepší pro tu konkrétní situaci. Věřím Niklasovi víc než sobě, když přijdu s nápadem, on řekne, že to není ideální, tak si ho vyslechnu a probíráme další možnosti.
N: Mám to stejně jako Wilhelm. A určitým způsobem také pomáhá, že je psycholog, protože dokáže nejrůznější situace a emoce dobře analyzovat.
Říkal jste, že vaše dcera byla v pubertě, když jste psali seriál. Komentovala nějak vaše dialogy puberťáků v seriálu?
W: Testoval jsem na ní spoustu scén. Bylo tam spoustu Boomer momentů, kdy se rozčilovala a říkala: „Tati, takhle přeci nemluvíme!“ Probíral jsem s ní nejrůznější každodenní situace ze života dospívajících. Co poslouchají, co je baví a co je naopak štve. A kromě toho jsem se snažil vžít do pocitů pubertální dívky.
N: Možná to zní složitě, ale to je přece práce scenáristy, aby se uměl identifikovat s různými postavami.
W: Svým způsobem je to zábava, protože jako scenárista můžu měnit různé identity a představovat si, jak která postava reaguje. Třeba Pervin se nám psala hodně snadno, protože jsme oba rodiče a umíme se vcítit do toho, jak bychom bojovali, pokud by se naše rodina dostala do potíží.
Mluvili jsme o integraci ve Švédsku. V sousedním Dánsku v uplynulých letech začali výrazně přehodnocovat vstřícný přístup k uprchlíkům. Jak jejich změny vnímáte?
W: Řešíme velmi podobné problémy jako v Dánsku, ale myslíme si, že jsou vůči uprchlíkům přeci jen o něco přísnější než my. Některé jejich přístupy nám připadají vysloveně rasistické. Například to, že v Dánsku nedostačuje kapacita ve věznicích, tak začali nakupovat vězeňské cely v zahraničí, kam deportují uprchlíky. Jenže tenhle postoj se začíná měnit i ve Švédsku. Přibývá lidí, kteří hlásají: „Dělejme to jako Dánové! Je potřeba omezit počty uprchlíků! Musí se změnit to, jak jim všemožně pomáháme!“ Ostatně právě během švédských parlamentních voleb, které byly před pár dny, to bylo jasně vidět. Politická strana Švédští demokraté má velkou podporu a hodně se odkazuje na dánský postoj. Naopak Dánové o nás říkají, že jsme pořád tak trochu naivní, když jsme stále příliš vstřícní vůči uprchlíkům.
Seriál Chalífát se promítal po celém světě. Jak na něj diváci reagují?
W: Asi nejvíc rezonoval ve Francii, kde se také často probírá téma integrace a diskriminace cizinců. Hodně zajímavé ohlasy byly také v Turecku nebo v Jižní Americe. A jsem moc rád, že bylo i několik projekcí přímo na předměstí Stockholmu. Troufám si říct, že možná jeden takový seriál zafunguje lépe než oficiální hodiny ve výuce, kde učitel vykládá, jak je důležitá multikulturní společnost. A teď se těšíme do Brna. Příští týden tam jedeme na festival Serial Killer, kde budeme mít po projekci seriálu diskuzi s diváky.
Plánujete druhou sezónu seriálu?
W: Tohle je dost citlivé téma, protože my už jsme vlastně s přípravou začali. Napsali jsme první dvě epizody a hlavní dějovou linku, ale švédská televize SVT to odmítla. Těžko říct, co za tím je, ale každopádně druhá sezóna letěla do koše. Mrzí nás to, ale život jde dál. Děláme teď na dalších dvou seriálech. Jeden je o norské sériové vražedkyni v Americe, druhý o Francouzské revoluci a kromě toho máme ještě několik paralelních projektů.
Foto: Johan Paulin