„Když jsme se bavily o tom, že jsem studovala malbu, dala mi první takový úkol, abych zkusila namalovat, jak si představuju svoji nemoc,“ vzpomínala Lucie Trávníčková v HateFree Talku letos květnu na terapeutku, která jí při prvním sezení poradila, ať své pocity ze závažné diagnózy zkusí vyjádřit jinak než slovy. Trávníčková, jíž lékaři čerstvě oznámili, že její bolest v koleni je příznakem Non-Hodgkinova lymfomu, začala skicovat v čekárnách, ambulancích i na kapačkách. Nemoc se jí v kresbách zhmotnila v místo, kam nikdy nechtěla jet, kde se cítí osamělá a sahá na ni smrt.
Bez písmenek to nakonec úplně nešlo a černobílé obrázky začaly přirozeně doplňovat bubliny. Zrodil se komiks s názvem Lymfom City a bratr, nejlepší kamarádka i lidé na sociálních sítích ji přesvědčili, aby jej vydala. Během několika málo dnů v crowdfundingové kampani vybrala požadovanou částku 240 000 korun (nakonec vyrostla ještě o 100 000) a Radan Běhoun pro ni oživil své nakladatelství Velarium. Proč měli podle autorky lidé potřebu příběh o něčem tak tíživém, jako je nemoc laicky přezdívaná rakovina kostí, podpořit? „Nejlepší odpovědí jsou asi přímo vzkazy přispěvatelů, které mi nechávali. Nejvíc se opakovalo, že je to z podstaty nekomerční spontánní projekt o důležitém tématu,“ shrnuje obecně autorka. Její slova konkrétně potvrzuje třeba dárkyně Martina Malá, která na Hithitu napsala: „Je třeba mluvit, a dokonce i kreslit o takových situacích, které nás mohou potkat.“
Téma ze života je předpokladem, ale samo o sobě ještě nic nezaručuje, důležité je jít doslova s kůží na trh. Trávníčková malovala také ve chvílích, kdy jí po chemoterapiích bylo nejhůře a neměla úplně pohyblivé prsty, přesto se tyto kresby, jakkoliv technicky nedokonalé, rozhodla v komiksu zachovat. „Síla toho komiksu je i v tom, že je needitovaný, že vznikal paralelně s léčbou,“ upozorňuje. A udělala dobře, bez autenticity autobiografický komiks jednoduše nefunguje.
Růžová je barva síly
Trávníčková, v soukromém životě učitelka z Brna, nebyla prvním domácím autorem, respektive autorkou, která se do autobiografického komiksu o vlastní nemoci pustila. Loni na podzim vyšla knížka s výmluvným názvem Bezdětná také grafičce Monice Baudišové. Ta chtěla především otevřít téma, které má společnost v lékařsky vyspělé době tendenci bagatelizovat. „Faktem je, že neplodnost je mezi námi, a mluvit o ní veřejně, sdílet ji, nám ji pomůže normalizovat. Jedině tak se ti, kteří jí prochází, nebudou cítit izolovaně, nebudou se stydět. Jedině tak se společnost stane empatičtější, citlivější a nebude pohlížet na neplodnou ženu toužící po dítěti jako na zoufalou hysterku,“ napsala hned v úvodu knihy.
A na dalších stránkách pak postupuje jako v ilustrované příručce, která staví hlavně na kontrastu. Na jedné straně deprese a frustrace, kterými si s partnerem během léčby prošla, na druhé straně marginalizace jejich potíží okolím, nebo na jedné očekávání, která měla, na druhé deziluze z dalšího nevydařeného pokusu otěhotnět. Jednoduchá černobílá kresba, nákresy vaječníků jako z učebnice biologie i návody, co (si) nedělat, jak z BuzzFeedu. Komiks umí názornost, která upoutá na první pohled, a také přesvědčit váhavé čtenáře, kteří „nechtějí číst žádné depky“, že tady jimi stráví alespoň méně času než při četbě literatury.
Černobílou knihu Baudišové tónuje jediná doplňková barva – růžová, stejně je tomu i u komiksu Bez vlasů, který napsala podle vlastního příběhu Tereza Drahoňovská a nakreslila Štěpánka Jislová a vyšel jen o několik týdnu později. Barevná shoda by mohla působit jen coby náhoda, ve skutečnosti nese hlubší význam. Pro feministky se růžová stala barvou, kterou chtějí podobně jako slovo queer v 90. letech LGBT aktivisté naplnit novým obsahem. Jestliže termín queer dnes není používaný ve významu divný a výstřední, ale coby zastřešující výraz pro všechny formy menšinové sexuality, růžová v podání feministek přestává být barvou něhy a princeznovské pasivity, a stává se naopak odstínem ženské síly.
Tu Drahoňovská hledala v sobě i na kurzu storytellingu, aby dokázala sdílet, jaké to je, žít coby mladá žena s diagnózou alopecie. Autoimunitním onemocněním, které způsobí, že pacientovi vypadnou všechny vlasy, řasy i další ochlupení na těle a s nímž si současná medicína stále neví rady. Nemoc sice neohrožuje pacienta na životě, ani kvůli ní nemusí podstupovat náročnou léčbu, ale stává se každodenní zkouškou jeho sebevědomí. Drahoňovská ve scénáři prokládá osobní zkušenosti informacemi o nemoci, ale také třeba o kulturním významu vlasů jako takových zvlášť pro ženy. Čtenář pak lépe rozumí odvaze, kterou musela sebrat, aby ze dne na den vyrazila do ulic bez paruky i šátku, aby se nejen ukázala ve společnosti plešatá, ale také si zase věřila.
Spojení osobního prožitku, autoterapie a didaktičnosti ocenila i porota domácí komiksové Ceny Muriel, která Bez vlasů vyznamenala jako nejlepší komiksovou knihu roku 2020.
Ti druzí
Když v roce 1980 začala vycházet komiksová trilogie Maus Arta Spiegelmanna vyprávějící o jeho otci přeživším holokaust a postupně posbírala všechna významná ocenění od Pulitzera přes hlavní cenu festivalu v Angoulême po komiksového Oskara (Eisner Award), dovršila se emancipace komiksu. Pochyby, jestli je komiks svébytnou oblastí umění schopnou přinést plnohodnotnou výpověď o světě, se začaly rozpouštět v množství titulů, které dokázaly podat stejně komplexní výpověď o světě jako literatura, výtvarné umění nebo film. Právě autobiografický žánr měl na zrovnoprávnění komiksu velký podíl a po USA zasáhl i Kanadu a v 90. letech Evropu.
Téma nemoci v něm zachycovali především autoři, kteří měli takovou zkušenost s těmi nejbližšími. Jaké je vyrůstat s bratrem, který trpí epilepsií, zachytil Francouz David B. v šestidílné sérii Padoucnice, která začala vycházet v roce 1996. Autor popsal ze své perspektivy mladšího sourozence nejen bratrův zhoršující se stav, ale především nekonečnou anabázi alternativních léčebných metod, které byli rodiče ochotni s ním podstoupit a kterých musel být nedobrovolně součástí.
Svůj pohled na život s člověkem s nevyléčitelnou nemocí přidal také Švýcar Frederik Peeters v grafickém románu Modré pilulky (2008). Lásku ke svobodné matce nakažené HIV přetavil do působivého komiksu a s drtivou upřímností se nevyhnul ani svému komplikovanému vztahu k jejímu malému synovi.
Ilustrátorka a feministka Joyce Farmer patřící do undergroundového komiksu kolem Roberta Crumba uvedla v roce 2010 velmi osobní komiks o posledních měsících života svých rodičů. Dvojitý deník odcházení s názvem Ráchel a Lars zachycuje složitý boj o zachování vlády nad vlastním životem, když tělo i hlava přestávají postupně fungovat.
Autobiografický žánr postupně prorostl z amerického undergroundu do globální produkce a samozřejmě se nezabývá jen vážnými tématy, přesto právě v nich nejvíce ukazuje, že má jistou nadpřirozenou schopnost – spojovat. Jak poznamenala onkoložka a vedoucí lékařka domácího hospice Helena Staňková po přečtení Lymfom City: „Takové vyprávění z vlastní zkušenosti žádný informovaný souhlas nemocnému nenahradí.“