Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Od té doby, co pracuji ve Státním zdravotním ústavu, uvědomila jsem si, že víc než samotná genetika nás ovlivňuje životní styl a to, kde a jak bydlíme,“ míní Lucie Fuková (40), krajská koordinátorka Regionálního centra podpory zdraví a další z Manushí, které v seriálu Hrdinky romské každodennosti představujeme. Jakkoliv i lidé žijící v sociálním vyloučení mohou pro své zdraví udělat něco prospěšného - například zařadit do každodenní rutiny procházky nebo vypít daleko víc vody, klíčová je prevence a celková změna životního stylu. Z nedávného výzkumu Státního zdravotního ústavu vyplynulo, že v dotázaných romských rodinách se nadmíru používá cukr, naopak zelenina a mléčné výrobky se na jídelníčku objevují sporadicky. „Dopad chudoby na zdraví člověka stále ještě není pro politiky atraktivní téma, přitom kvalitní zdravotní péče a její dostupnost je pro společnost zásadní,“ upozorňuje.
Ona sama pracuje už dva roky pro projekt Efektivní podpora zdraví osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením, který funguje ve všech čtrnácti krajích Česka. „Klientům poskytujeme zdarma pohybové aktivity, které vycházejí přímo z jejich potřeb a vedou ke změně životního stylu. Zájem je především o fotbal, tanec nebo cyklistiku,“ vyjmenovává Fuková, jež svou prací pro romské a hendikepované klienty doslova žije. Společně tak s kolegy organizují Dny zdraví přímo ve vyloučených lokalitách nebo azylových domech.
Na jejich nabídku 40hodinového kurzu hygieny bydlení, zásad správného stravování, prevence klíšťové encefalitidy nebo poskytnutí první pomoci slyší hlavně ženy. Aktuálně tyto kurzy probíhají na dvou školách a v sociálně vyloučené lokalitě v Pardubickém kraji. V plánu je ale rozšířit klientelu i na věznice, a usnadnit tak trestaným návrat do běžného života.
Lidé se na ně obracejí s žádostí o běžnou pomoc, jako je sehnání zubaře. „Máme přece jenom větší přehled, kde ještě pacienty přijímají a kde už ne. Přesto se nevyhneme tomu, že lidé za péčí musejí dojíždět, což někteří nezvládají, a stav jejich chrupu se pak rapidně zhoršuje,“ upozorňuje na jeden z nejčastějších problémů. Preventivní prohlídky zanedbávají klienti mnohdy také u praktických lékařů, gynekologů a oftalmologů. Výjimkou nejsou ani děti, které nemají svého pediatra, a zdravotní problémy řeší jejich rodiče výhradně na pohotovosti. Nejčastěji se s tím setkávají u dětí, které se často stěhují z ubytovny na ubytovnu napříč celou republikou.
„V budoucnu bych se ráda zasadila o to, aby se etablovala pozice mediátora podpory zdraví na zdravotně-sociálního pracovníka, který by byl součástí systému státní správy, případně samosprávy,“ plánuje Fuková a dodává, že aktuálně ji zaměstnává hlavně kurz zdravého životního stylu pro olašské Romy v Pardubicích. „Průměrný věk dožití Romů se ve statistikách uvádí okolo 57 let a u Romek pak o 8 let více. To je ve srovnání s většinovou populací přibližně o 18 let méně. A právě Romové oproti většinové populaci trpí dvakrát častěji výskytem vícečetných diagnóz. To je to, co chceme změnit,“ říká odhodlaně Fuková, která je přesvědčena, že klíčovou roli v porozumění prevence hrají vzdělání a informace.
Z Bruselu do voleb
Ona sama vždy věděla, že chce mít vysokoškolský diplom a vzdělání měla jako nezpochybnitelnou hodnotu. „Toužila jsem studovat na nějaké prestižní škole, ale když jsem zjistila, že se mí spolužáci hlásí na gymnázium, pochopila jsem, že to bude i pro mě ta nejlepší příprava na vysokou školu,“ vzpomíná Fuková. Záhy se začala angažovat jako dobrovolnice v Romském kulturním středisku v rodných Pardubicích, kde zájemce učila romštinu a to ji přivedlo k sociální práci. To ji natolik ovlivnilo, že se rozhodla vystudovat sociální antropologii na Univerzitě Pardubice.
„Antropologie je obor, který se zabývá menšinami ze všech možných úhlů, z pohledu historického, etnologického i politického, a to mě zajímalo,” vysvětluje. Později nabité vzdělání využila coby romská poradkyně na pardubickém magistrátu a také během stáže v Evropské komisi v Bruselu, kam na tři měsíce odjela. V komisi se spolupodílela na přípravě Bulharska a Rumunska na vstup do Evropské unie v oblasti strategie a komunikace. To jí po návratu do Česka otevřelo dveře na Úřad vlády, kde se před 13 lety stala národní koordinátorkou Evropského roku rovných příležitostí pro všechny. V rámci něj vznikla antidiskriminační kampaň brněnské neziskové organizace IQ Roma servis, kdy byl distribuován krém pro všechny barvy kůže a který byl zástupci členských států EU vyhodnocen jako nejlepší speciální počin.
Když ji jen dva roky na to oslovila Strana zelených, jestli by za ně nechtěla kandidovat do Poslanecké sněmovny, už se cítila dost zkušená, aby nabídku přijala. Její mateřská organizace ženská skupina Manushe jí poskytla koučink pro společensky angažované ženy.
„Výcvik podporovaný nadací nobelisty Heinricha Bölla mě naučil jak se v politice pohybovat nebo komunikovat s vládními představiteli. Napojila jsem se díky němu na romské lídry a aktivisty působící v různých regionech republiky. Když chcete věci měnit a bourat bariéry vytvořené mezi Romy a majoritou bez politiky to nejde,” je přesvědčena Fuková. Ta nakonec ve volbách v roce 2010 získala 3,5 % hlasů a do Poslanecké sněmovny se nedostala. Přesto pro ni bylo zadostiučiněním, že jako jediná Romka tehdy stála v čele kandidátky. Její pokus o politickou kariéru zachytil dokumentární snímek Ženy v poli režisérky a dokumentaristky Markéty Nešlehové. Ten prostřednictvím tří hrdinek ukazuje, jak složité je pro romské ženy vymanit se ze stereotypů, které o nich má majorita.
A i když o vstupu do politiky v současné době nepřemýšlí, protože ji dostatečně zaměstnává práce a rodina, považuje se stále za aktivní občanku, které není dění v jejím městě lhostejné. „Proto podepisuji petice, podporuji různé akce a pomáhám lidem, kteří chtějí změnit něco v našem městě a potřebují pomoc nebo chtějí znát můj názor,“ říká.
Navzdory neonacistům
To je diametrálně odlišná situace od jejích začátků, kdy si často připadala osamocená. „V době, kdy jsem studovala já, neznala jsem v Pardubicích žádného dalšího Roma, který by studoval, a dnes jich potkávám hned několik. Má sestřenice nedávno vystudovala pedagogickou fakultu, bratranec studuje angličtinu na vysoké škole a znám i několik jiných mladých vzdělaných Romů,“ vyjmenovává s tím, že k tomu přispívají různé podpůrné projekty a stipendia zaměřené na sociálně slabé. Přesto vzdělání u Romů zdaleka není samozřejmostí, roli v tom často hraje sociální vyloučení a existenční problémy s ním spojené, které jej odsouvají na druhou kolej.
To ale není jediný důvod. Fukovou stále mrzí, že její sourozenci tehdy školu nedokončili, vinu dává především tehdejším protiromských náladám. Její oba bratři vyrostli v 90. letech, kdy se v Pardubicích často konaly protiromské pochody radikálů, což se promítlo i do atmosféry ve škole - napadání ze strany spolužáků se stalo součástí docházky. „Jednou přišel se zlomenou sanicí, podruhé se zlomenou rukou a modřiny jsme už ani nepočítali. Dokonce i jeho učitel měl rasistické poznámky. Po dlouhé úvaze se rodiče shodli, že ze školy odejde. Podobně na tom byl i druhý bratr, kterému spolužáci vyhrožovali natolik, že jsme všichni museli utéct z bytu, protože nám hrozili vypálením,“ prozrazuje. A je ráda, že alespoň jeden z jejích bratrů si poté v dospělosti dodělal maturitu. „Rozhodně nebrečím, že taková doba tehdy byla. Beru to tak, že se musíme ze špatných věcí poučit a jít dál. S předsudky jsem se setkávala i já na základní škole, ale ne od spolužáků ze třídy, ale od těch, co chodili do vyšších ročníků. Na gymnáziu jako když utne. A podobné to bylo i na vysoké škole. Tam jsem naopak cítila, že být Romkou může být i jakýsi benefit.”
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Foto: Rena Horvátová