Pracujete v organizaci jako peer konzultantka. V čem vaše práce spočívá?
Peer konzultant je osoba, která v poradenství využívá vlastní zkušenost. Já sama jsem si prošla mentální anorexií.
Jak k tomu došlo?
Už v dětství jsem byla vedena výkonnostně, chtěla jsem být ve všem nejlepší. Když jsem ve škole dostala dvojku, vnímala jsem to jako selhání. Navíc jsem trénovala sportovní gymnastiku, kde je jasný tlak na to, jak má tělo vypadat. Když mi pak kolem 13 let začaly růst prsa, zadek, neuměla jsem se s tím smířit. Poznámky okolí o tom, že jsem se hezky zakulatila a vypadám žensky, jsem vůbec nevnímala jako lichotku. Když pak někdo poznamenal, že mám silnější stehna a měla bych s tím něco dělat, řekla jsem si, že zhubnu. Zároveň jsem v té době přecházela ze základní školy na střední a věděla jsem, že na sobě musím pracovat, budovat si reputaci. Zpočátku šlo hubnutí velice dobře a snad i zdravě, shodila jsem tři čtyři kila. Zpětná vazba byla, že mi to sluší, tak jsem si řekla, že budu pokračovat. Začala jsem soupeřit sama se sebou. Paradoxně čím méně kilo jsem měla, tím více jsem se nenáviděla, tím více jsem chtěla hubnout.
A to jste pořád chodila na tréninky, závodila? To lze, když člověk nejí a chybí mu energie?
Bylo to zvláštní, ale v té nejhorší fázi jsem podávala nejlepší výkony. Ono se to samozřejmě potom někde podepsalo na zdraví, ale v tu dobu moje tělo po sportovní stránce fungovalo dobře. Byla jsem v mentální anorexii čtyři roky a určitě polovinu času jsem těžila z předchozích let, kdy jsem nabrala svalovou hmotu díky sportu. Pak si anorexie začala vybírat svou daň, ale pořád to nějak šlo, když jsem byla pod tlakem, výkon jsem podala. Takže jsem to vnímala opravdu tak, že když zhubnu, jsem úspěšnější. Dnes se na to dívám jinak, bylo tam mnohem více faktorů, které jsem si nepřipouštěla. Opravdu hodně jsem tehdy trénovala, byla jsem velice motivovaná…
Minus 17 kilo
Když to vezmeme zcela konkrétně: kolik jste v té době měřila, vážila a co jste denně snědla?
Druhý třetí rok nemoci byl asi nejhorší – měřím 164 cm a vážila jsem tehdy kolem 40 kilo. Vždy jsem říkala, že vážím samozřejmě o něco víc, aby okolí o mě nemělo takový strach. Bylo období, kdy jsem nejedla vůbec nic, týden jsem fungovala na kávě nebo na čaji. Obvykle jsem byla na jednom jablku nebo nízkotučném jogurtu denně. To jsem samozřejmě tajila.
Lze tajit, že jste zhubla 17 kilo? Toho si vaše okolí nevšimlo?
Reakce, že to není v pořádku, přišla brzy, asi po půl roce. A já jsem nelhala, to pro mě nebylo přípustné, řekla jsem, že ve škole a na trénincích toho mám hodně, je na mě velký tlak, tak na jídlo nemám myšlenky, proto jsem zhubla. A okolí moje vysvětlení přijalo, protože věřili mýtu, že inteligentní člověk nespadne do poruchy příjmu potravy. A já jsem tomu asi taky věřila, že hubnu, protože jsem zdravě upravila jídelníček a hodně se hýbu. Když pak váha klesla hodně nízko, tak se to už řešilo doma i ve škole. Já to ale začala o to více tajit, oblékala jsem si volnější oblečení, izolovala se od společnosti, kamarádů, chtěla jsem být sama. Když jsem byla nucena se zvážit, vždy jsem nezapomněla nahlásit o kilo dvě víc. Když už rodiče začali být podezíraví, tak jsem někde třeba nechala pohozený obal od čokolády, aby si mysleli, že jsem ji snědla, i když to tak nebylo. Nechtěla jsem lhát, spíš to byla snaha ochránit okolí, aby se o mě nebáli, ale také ochránit sebe v té nemoci. Anorexie není o hubnutí, ale o potřebě kontroly, bezpečí a jistoty. Já už jsem se pak za svou vyhublou postavu i styděla, uvědomovala jsem si, že žena v 18 letech vypadá jinak.
To musel být velký stres, mít v zásobě pořád připravenou výmluvu, proč si ten oběd nedáte, proč nebudete večeřet, proč jste si nevzala svačinu.
Obědy jsem měla zajištěné ve škole, takže jsem na ně nechodila. Když na to rodiče přišli, dala jsem kartu spolužačce, aby mi oběd vždy odpípla. Přes týden jsem měla hodně učení a tréninků, rodiče chodili do práce, takže jsme se potkávali až večer a to už šlo vždy říct, že jsem jedla. Na společné jídlo o víkendu jsem se vlastně takto připravovala celý týden, abych jej snědla, a snídani jsem řešila buď výmluvou, že budu jíst cestou do školy, nebo v nejhorším případě jablkem nebo jogurtem.
Kdy rodiče ztratili definitivně trpělivost? A řešili to třeba s nějakým odborníkem?
To docela rychle, třeba po tři čtvrtě roce, o to větší tlak vyvíjeli, abych svoji situaci řešila a jedla. Ale já jsem odmítala pomoc jakéhokoliv odborníka, to jsem vnímala jako selhání, byla jsem hodně tvrdohlavá. Nakonec jsem za ty čtyři roky u žádného odborníka ani nebyla a dnes to vnímám tak, že rodiče toho pro mě tehdy ani víc udělat nemohli. Je hloupé to takto otevřeně říct, ale když dítě nechce, pak jeho situaci nezměníte. Můžou se nastavit nějaká společná pravidla, můžete společně jíst, což jsme doma taky dělali. Jestliže není zletilé, můžou jej rodiče odtáhnout k lékaři, nechat hospitalizovat, ale ani to nemusí pomoci. Těch možností rodiče nemají nekonečně a asi ta nejlepší cesta je namotivovat dítě, aby svou situaci chtělo řešit, což se u mě nestalo. Motivování probíhalo spíš v tom směru – přiber, abys byla zdravá, a tím ten problém bude vyřešený, ale v první řadě jde u anorexie o psychické zdraví a pohodu.
Co u vás konkrétně pomohlo, abyste začala zase normálně jíst a cítila se celkově lépe?
U mě hodně pomohlo, že jsem chtěla rodičům dokázat, že to zvládnu sama. Odjela jsem studovat vysokou školu do Brna, odpovědnost byla zcela na mně. Zároveň jsem si uvědomila, že chci mít jednou děti, což předpokládá mít znovu menstruaci, ale také jsem toužila po takové té obyčejné svobodě – jít do restaurace a dát si cokoliv.
Co mohou v takové situaci ale dělat rodiče?
Uvědomit si, že problém se netýká jen jídla. Nevyřeší se jen tím, že dítě přibere, ale je to o nějaké komplexní psychoterapii a o zapojení více odborníků jako praktického lékaře nebo nutričního poradce. Dítě je lépe podporovat než mu přikazovat. Ideální je jít na nějaké první sezení společně. V době, kdy jsem procházela anorexií, tak neexistovalo tolik informací, peer konzultantství a o nemoci se ještě tolik nemluvilo. Myslím, že takové služby by tehdy pomohly i mně.
V jakém období přesně jste anorexií procházela?
Někdy kolem roku 2014.
To znamená, že peer konzultantství je poměrně nová služba. Je nějakým způsobem kontrolovaná a má pevné mantinely, aby ji poskytovali opravdu vyléčení lidé?
U nás na poradenské lince nikdy nesedí peer konzultant, službu poskytuje člověk, který má výcvik krizové intervence. V Anabelle má peer obvykle vysokoškolské vzdělání nebo se jedná o studenta a vždy nás zajímá, jak dlouhá doba od nemoci uplynula. Pak se ho nejen kvůli ochraně klienta, ale také kvůli ochraně jeho samotného, ptáme, co je ze svého příběhu ochotný sdělit, jestli není nějaké téma, které když otevře, tak do té nemoci zase spadne. Je to komplexní proces, jehož součástí je školení i supervize, a vždy mají peeři k dispozici služby psychologa nebo sociálního pracovníka.
Miluju jídlo
Jak vy osobně jste se stala peerkou?
Když jsem byla z nemoci asi dva roky venku, tak jsem na webu Anabelle narazila na nabídku práce a rozhodla se na ni zareagovat. V té době jsem o poruchách příjmu potravy hodně mluvila na sociálních sítích a přišlo mi, že by to mohl být zase jiný prostor, kde by téma šlo otevřít. Klasicky jsem šla na pohovor a pak jsme mluvili o tom, co jsem ochotná říct a co už ne. Protože tak, jak dnes spolu mluvíme, jsem zpočátku hovořit nezvládala, nejen kvůli sobě, ale také kvůli rodině. U prvních konzultací s klienty se mnou vždy byl někdo z kolegů, dále jsem studovala sociální pedagogiku a poradenství na Masarykově univerzitě. Chtěla bych zdůraznit, že zkušenost s poruchou příjmu potravy nikoho nepasuje na odborníka. Stále se totiž jedná o duševní onemocnění, které každý člověk prožívá různě, a odpovídající vzdělání a další sebevzdělávání je nutné. Protože když jsem měla anorexii já, což je poměrně nedávno, tak ta doba byla jiná, než je teď a než byla před 30 lety nebo než bude za 10 let, a i s tím je dobré umět pracovat.
Otázka doby je velmi zajímavá. Protože v současnosti se zdá, že situace se mění. Na přehlídková mola nastoupily plus size modelky, v reklamách vidíme ženy různých postav a bodyshaming je vnímán jako problém. Jak si pak s tím srovnat skutečnost, že počet lidí, kteří procházejí poruchami příjmu potravy, roste?
Vnímám to spíš jako pózu dnešní doby, je to určitě trendy, ale nemyslím si, že by poptávka po štíhlých „dokonalých“ tělech zmizela. Pořád jsou soutěže krásy postavené na nějakém tělesném ideálu, který musí dívka splňovat. A úspěšnost na sociálních sítích je také postavena na takovém obrazu. Je to jen přehlídka ideálu, který neexistuje, protože každý si upravuje fotky a realita je přitom jiná, dost patologicky nastavená.
Platí stále, že mezi vašimi klienty převažují ženy?
Ano, ale za poslední rok dva se to proměňuje. Když jsem začínala pracovat s Anabelle, tak jsem první dva roky žádné mužské klienty neměla. V poslední době jich bylo tak pět šest a je dobře, že tomu tak je, protože ten problém tu byl vždy, jen poruchy příjmu potravy byly stigmatizovány jako ženské onemocnění.
Aktuálně v souvislosti s covidem a lockdowny roste počet případů poruch příjmu potravy. Proč tomu tak je?
Je tam více proměnných. Zaprvé už to trvá strašně dlouho. Každý den vidíme statistiku nakažených, hospitalizovaných, mrtvých, což určitě u mnoha lidí způsobuje úzkost. Poruchy příjmu potravy snad vždy souvisejí ještě s něčím dalším, třeba právě s úzkostí nebo depresí. Když k tomu přičteme absenci kroužků, nejrůznějších aktivit a sociálních kontaktů plus častý pobyt doma, osamělost a minimální řád, pak tu máme mnoho volného času. Když jsem si v lockdownu otevřela svůj Instagram, tak najednou všichni cvičili, rozvíjeli se, drželi různé diety a výzvy. Člověk měl často pocit, že nic nedělá, a tak to vlastně popisovali i klienti, že začali přemýšlet nad svým jídelníčkem, životosprávou a cvičením. Pak je druhý scénář, že klienti, kteří si už poruchou příjmu potravy prošli, tak vlivem zmíněných okolností prodělali relaps. A pak velmi narostly potíže se záchvatovým přejídáním, kdy mnoho klientů potlačovalo své pocity a obavy a zajídalo je. Když se to sečetlo jen u nás na ostravské pobočce, bylo to kolem 300 kontaktů v závěru roku.
Co ale dělat, když slyšíme, že služby jsou přetížené, a zároveň doma máme dítě, které potřebuje pomoci?
Ta situace je opravdu tristní a zhoršuje se. Primárně bych šla k praktickému lékaři, případně pediatrovi, dále bych došla ke specialistům, aby bylo pořešeno alespoň fyzické zdraví. Objednala bych se k psychologovi, terapeutovi, i kdyby to mělo být za půl roku, ale abych nějaký termín měla. Poradila bych se také na nějaké lince, ať už u nás v Anabelle nebo na Lince bezpečí, abych byla s někým v kontaktu, než se mi dostane pomoci face to face. Aby o dítě bylo postaráno a klidně i o mě, když vím, že mé dospívající dítě má problémy a odmítá pomoc. Věřím, že to pro rodiče a okolí nemocného člověka musí být hodně těžké a že potřebují podporu. My v Anabelle děláme právě pro osoby blízké svépomocnou skupinu, která může být tou první pomocí.
Co vás osobně zastaví, aby nedošlo k relapsu? Abyste znovu nespadla do anorexie, když nastane nějaké vypjaté období.
Já už se nevážím, číslo na váze už je pro mě něco jako velikost bot. Když se dnes dostávám do stresových situací, nekontroluji jídlo nebo výdej energie. Už je to uzavřená kapitola, i když pořád docházím na terapii, což bych doporučila každému jako součást psychohygieny. Už to mám vyřešené a jídlo dnes opravdu miluju.