Je vám 40 let, není předčasné sepisovat pamětí?
Chtěl jsem vytvořit záznam doby, cílem bylo ukázat, co se dělo. Neodehrálo se to zrovna dávno, ale pro mého 20letého syna už je to nepředstavitelné.
Když mluvíte o té době, je řeč především o divokých devadesátých letech, která pro českou společnost znamenala řadu změn, někdy dost překotných až krutých. Myslíte, že váš 20letý syn pochopí, proč máte devadesátky zároveň rád?
Jsme si dost podobní, on je mimo jiné také programátor. Ale nehledě na mou původní profesi ze srdce nenávidím internet, jakkoliv se 20 let počítačem živím, stýská se mi po době, kdy jsme technologie k životu zdaleka tolik nepotřebovali. Jsem veskrze analogový člověk. Přece jenom miluju akustickou kytaru, klasické piano, ne jejich elektrické verze. Jak to říct slušně: Když jsme sháněli s bráchou holky, tak jsme nechodili na Facebook. My jsme žili, byli jsme komunita.
A vy jste tu analogovou dobu miloval ještě na jednom konkrétním místě, které se také hodně změnilo – na pražském Žižkově. Jaký byl Žižkov vašeho dospívání?
Bořivojova ulice, kde jsme bydleli, byla v podstatě celá romská, kamkoliv jsem přišel, byl jsem doma. Vůbec jsem neřešil, jestli jsem u téhle nebo tamté tety, a máma se o mě nemusela bát, protože jsem byl pořád mezi svýma. Na tu dobu rád vzpomínám, protože tehdy jsem byl ještě zdravej. Hned po pubertě se u mě projevila chronická nemoc, se kterou žiju dodnes, a všechny ty večírky, koncerty s kapelou a sport pro mě musely skončit, abych přežil.
A ještě v tom vašem psaní má prsty jeden člověk, Dodo Murín…
To byla taková postavička. Dodo Murín pracoval dlouhá léta na Správě uprchlických zařízení, pak se dal na Slovensku na politickou kariéru, byl to bláznivý teolog, se kterým jsme trávili spoustu času, když jsem byl v Jugoslávii. A já mu tam tenkrát vyprávěl, jak jsme vyrůstali na Žižkově, a on na mě neustále tlačil, abych to napsal. Dodo už bohužel zemřel, ale já jsem knihu nakonec napsal. Lépe řečeno dopsal, a to v době, kdy přišel covid a já byl nucenej sedět doma.
Přibližně ve stejné době, kdy jste avizoval vydání vlastní knihy, vyšla kniha vašeho dvojčete Radka Bangy, ve které vaše společné dětství a dospívání popisuje mnohem temněji. Co si o bratrově knize myslíte?
Bráchovu knihu jsem samozřejmě četl, ale už o tom nechci mluvit. S druhým bratrem Gyullou jsme se k tomu veřejně vyjádřili, tím je to pro mě uzavřené.
Obálka autobiografické knihy Patrika Bangy, která má být zprávou divokých devadesátých let nejen pro jeho 20letého syna. (Foto: nakladatelství Host)
Škola základ rasismu
Loni vyšla antologie romských autorek a autorů Samet blues, do které jste svým textem také přispěl. Poprvé představila čtenářům romský pohled na celospolečenskou změnu, která se rozběhla po roce 1989. V čem je taková konkrétní romská zkušenost jiná než majoritní, neromská?
Čím jsem starší, tím více potkávám Romů, kteří litují, že ke změně vůbec došlo. Slýchám stesky, jak to za socíku bylo lepší, lidem chybí ta pseudojistota, kterou jim dávala jistá práce a bydlení. Hodně lidí na kapitalismus nebylo připravených, a co je horší, stejně na tom jsou i jejich potomci. Místo toho, aby se měli lépe, žijí stejně jako Roma o generaci předtím. Mně v roce 1989 bylo sedm let, takže žádný velký pamětník nejsem, ale vzpomínám si, jak jsme šli do školy a jak z nás velmi rychle začali být cikáni, černé huby, jak za vámi v obchodě vždy hned vyrazila ochranka, to se do té doby nedělo. V knize popisuju, jak nás v Tescu sekuriťáci zatáhli do jakési místnosti a bezdůvodně zbili, dodneška nevím proč. Nedá se říct, že by před rokem 1989 rasismus nebyl, ale byly tu jiné terče, které komunisty dráždily daleko více – intelektuálové, máničky apod., zatímco Romové se často svezli s dělnickou třídou. Odlišnost romského pohledu spočívá v tom, že pro nás to tady v devadesátkách bylo fakt nebezpečný.
Kdy se to změnilo?
Nezměnilo se to tolik, jak bychom si chtěli myslet. Dneska sice nejsou běžné rasistické vraždy, je jich výrazně méně. Dneska nám tu náckové nepochodují s vyholenou hlavou v kanadách s bílými tkaničkami a Orlíkem na prsou, ale máme fašouny v kravatách, kteří kandidují v Bílině do zastupitelstva a jsou úspěšní.
Není jedním z těch leitmotivů romského pohledu na devadesátá léta škola? Hned v několika textech v Samet blues se školní docházka, kde Romové zažívali šikanu, ponižování, rasismus, objevuje a ostatně i ve vaší knize je velkým tématem. Je škola vaše životní trauma?
Kdyby to bylo jen moje trauma, tak se to asi dá časem zvládnout, ale to je trauma celé mojí generace. Znám tolik Romů, kterým to úplně neuvěřitelně pálilo, a chodili na zvláštní školu. Neměli tam co dělat, ale pro moji generaci platilo, jsi-li Rom, patříš do zvláštní školy. Na zvláštní škole ve Slezské ulici v Praze bylo 99 procent žáků Romů, jak toho ředitelé dosáhli, netuším.
Mluví o tom Romové s touto zkušeností mezi sebou, mluví se o tom dostatečně, nebo tady teprve literatura otevírá Pandořinu skřínku?
Mluví se o tom pořád málo. Hodně o tom mluvila politička Monika Horáková (pozn.dnes Mihaličková), ale nikdo další. Podle mě je to tím, že romské novináře spočítám dodnes na prstech jedné ruky. Když si pak přečtete Samet blues, zjistíte, že bylo jedno, jestli ti lidé byli z Proseka, Jičína nebo ze severu Čech, ale coby Romové mají podobně děsivou zkušenost se školstvím, které se je neustále snažilo vytlačit někam na periferii. Podle mě je to vzdělávací zločin, který spáchala majorita na celé mojí generaci. Ze zvláštních škol prostě právníci ani novináři nelezou, to je jeden z důvodu záseku mojí generace, kdy není neobvyklé mít dochozenou jen zvláštní školu, v lepším případě základní. Dnes už je to jinak, alespoň u mých dětí se nepředpokládá nic jiného než vysoká škola.
Patrik Banga v době, kdy se odehrává většina jeho prózy Skutečná cesta ven. (Foto: Archiv P. Bangy)
Vy jste na zvláštní školu nechodil, ale jednoduché jste to taky zrovna neměl. Jak to bylo?
Vyhodili mě ze čtyř základních škol, hodně jsem se pral, nikdy jsem nebyl prototyp vzorného žáka na rozdíl od mého bratra Radka. Dostal jsem se do školy Havlíčkovo náměstí 300, kdo viděl film Bastardi, takovou tu rasistickou s*ačku, tak mám pocit, že ta mu byla předlohou. Do té doby jsem byl zvyklý, že ve škole se vyžaduje dodržování nějakých pravidel – přijdete do školy, přezujete se, zdravíte, učitel vyžaduje klid a vykládá jakousi látku, tam se nic takového nedělo. Normálně jsem tam chodil v botách s jedním sešitem a propiskou v kapse, do devíti hodin jsme kouřili venku, pak se šlo do třídy, kam přišel učitel, vytáhl si svačinu a noviny a odseděl si to tam s námi. I tam se mezi učiteli našly výjimky, ale většina k nám přistupovala takto. Když jsem v sobě objevil nepochopitelnou touhu se vzdělávat a ptal se, proč nás nic neučí, odpovídali, že je to zbytečné, stejně půjdeme maximálně k lopatě. Jeden z učitelů nás neoslovoval jinak než černá hubo a měl opravdu spadeno na mého spolužáka Filipa, což vyvrcholilo tím, že jej napadl. My jsme se Filipa zastali, učitel Vorel si pak vymyslel historku, že jsme jej zbili, protože nám chtěl domluvit, abychom se učili, a vedení školy mu uvěřilo.
Ale vy jste se v té 6. třídě rozhodl, že to tak nenecháte. Co jste udělal?
Šel jsem demonstrovat před poslaneckou sněmovnu, věděl jsem, že poslancem je tam strejda Body. Vzal jsem si na to košili po dědovi, květovanou s velkým límcem. Ten mě vzal na oběd, pobaveně si mě vyslechl a řekl, ať mu zavolá moje máma. Já teda čekal, že spíš zavolá Václavu Havlovi nebo minimálně Olze, ale šel jsem poslušně domů. Nakonec jsem se díky tomu vrátil do Základní školy ve Vlkově ulici, kde byla skvělá paní ředitelka, která to se mnou uměla, a základku jsem normálně dochodil.
Vaše kniha se jmenuje Skutečná cesta ven. Teď jste popsal, co vás dostalo ze segregované školy, ale co bylo opravdu tím, díky čemu je z vás dnes úspěšný novinář?
Demonstrace v roce 1997 na Churchillově náměstí, historicky první demonstrace proti rasismu. Byla svolána po vraždě a pokusu o vraždu dvojice súdánských studentů a dorazilo na ni 10 000 lidí včetně elit. To, že přišli politici a pod tlakem davu říkali antirasistická prohlášení včetně Zemana, i když ten mě zrovna nepřesvědčil, bylo pro mě zásadní. Přišel třeba Ruml a bavil se tam s respektem s Romy. Tehdy jsem navíc chodil s holkou, jejíž máma byla novinářka, a ta byla hlavní tahoun mojí cesty ven. Lenka mě protáhla do novinářských kruhů, seznámila mě s romskou novinářkou Jarkou Balážovou, vzala mě s sebou na cestu do Jugoslávie a hlavně mě ponoukala, ať píšu.
Nejraději bych komentoval fotbal
O čem jste chtěl psát?
Psát jsem nechtěl, chtěl jsem být sportovní komentátor, mojí absolutní prioritou byl fotbal. Začínal jsem ale s psaním hudebních recenzí, což bylo pro mě dost zvláštní. Hudba pro mě vždy byla něco přirozeného, co je u nás v rodině vrozené, nad čím se moc nedumá. A postupně jsem přešel ke komentářům, které byly často víc aktivistické než novinářské.
Četli rodiče vaše recenze, zajímalo někoho v muzikantské romské rodině psaní o hudbě?
Ne. Ale ani když jsem psal komentáře do Mladé fronty, se to nezměnilo. Moje máma si nikdy noviny nekoupila a neviděla ani dokumentární film, který jsme natočili pro Českou televizi v rámci cyklu Intolerance. Mé příbuzné podle mě vůbec nezajímá, co já v práci dělám.
Čím si to vysvětlujete?
Nevím, nechápu to. Asi to pro ně není důležité. Možná ani pro Romy novinařina obecně není důležitá. Když vedeme na sociálních sítích debaty o tom, co pro nás znamená zpravodajský server Romea.cz, který je jediným romským médiem, tak odhadem 60 procent Romů vůbec nechápe, že bez něj by se k velké části informací a kauz vůbec nedostali. Nebude to jen problém mých rodičů, ale nás obecně.
Byl jste si toho vědom, když jste psal komentáře do Mladé fronty DNES? Na koho jste svými komentáři cílil?
Já jsem je psal gádžům, zcela vědomě. Proto mám dva styly psaní, jeden, který provozuji v majoritních médiích a ve svém domáckém médiu iDnes.cz, a druhý, kterým píšu pro Romy na Romea.cz. Prokládám jej romštinou a baví mě pak psaní ještě víc.
Lepší se to? Jsou Romové díky serveru Romea.cz více vidět?
Vzhledem k tomu, že jsme těch romských novinářů napočítali pět a možná jich je deset, když připustím, že všechny neznám, tak bych řekl, že skoro ne. Až uvidím v televizi romského moderátora, redaktorku, reportéra a nebudu na manželku volat: ,Jé, pojď se podívat, Rom je v televizi a není to černá kronika,´ pak budu vědět, že se to změnilo.
Není to ale spíš krizí, ve které se novinařina obecně ocitla? Ztratila z různých důvodů na prestiži a s rozvojem technologií převládl pocit, že ji může dělat každý. Chtějí být vlastně dnešní mladí lidé novináři?
Lidé mají pocit, že je špatně, když média vlastní byznysmeni, ale v Americe je to zcela běžný jev. Je potřeba si na to zvyknout, že noviny má Bakala nebo Babiš. Já jsem třeba v redakci Babiše nikdy nepotkal, ale přesto někteří lidé nevěří, že na iDnesu děláme novinařinu bez jeho kontroly.
To je ale trochu něco jiného. Babiš není jen byznysmen, ale také význačný politik a navíc trestně stíhaný, který si v MF DNES před volbami udělá celostránkovou reklamu…
Je to degradace novinařiny. Otázkou je, jestli pro mladé Romy vůbec může být novinář vzor, aby to chtěli dělat taky. Dostat se do Událostí chtěl v mých 16 letech každý, o to dnes mladí jistě nestojí.
Na iDnesu jste mezi prvními internetovými portály přestali tolerovat rasistické blogy a začali je mazat. Ukázala se tato cesta jako efektivní?
Od roku 2006 jsme praktikovali politiku blogů bez rasistů, později dezinformátorů a postupně si řekli, že je to výběrová platforma, kde budou jen určití blogeři, a toho se držíme a dnes už nejsme jediní.
Vy sám jste několikrát podával trestní oznámení kvůli výhrůžkám i rasismu. Má to smysl?
O mojí mrtvé mamince kandidát na veřejnou funkci na Facebooku napsal, že byla opice, když nás s bratrem porodila. Nějaký hrdina napsal mé 13leté dceři velmi sprostý e-mail, kde ji v podstatě vyhrožoval znásilněním, podali jsme trestní oznámení. Myslím, že jsem byl první, kdo tu vyhrál soud o rasismu na sociálních sítích v roce 2011. Když vás na ulici někdo zbije, tak velmi pravděpodobně zavoláte policii a v rovině slov a na internetu platí zákony stejně. Proti násilí je nutné se bránit, ať už je fyzické nebo verbální. Díky právničce Kláře Kalibové vyhrál soud i bratr Radek a společně jsme vyhráli soud proti chlápkovi, který nám vyhrožoval zplynováním.
Cítíte se bezpečněji, když takové chování soudy potrestají?
Já tím říkám jasné ne a vzkazuji, že toto se nedělá, je to nepřípustné a je potřeba počítat s tím, že se vždy ozvu, když mi někdo něco takového provede.
V knize přitom popisujete příkoří, nespravedlnost, traumata ostře, ale s černým humorem a nadhledem. Je to trochu jako jedna skvělá hospodská historka za druhou. Přemýšlel jste nad tím, proč je vám bližší styl zábavného vypravěče než temnějšího podání?
Moje žena říká, že jsem rodilý vypravěč. Dělám si srandu úplně ze všeho včetně své nemoci a svému kardiologovi vyprávím vtipy i na operačním sále. Já vím, že věci, které tam popisuju, nejsou hezké a že by se daly popsat dramatičtěji i literárněji, ale já chci vyprávět, ne mučit.
A bude to pak mít na čtenáře ten kýžený dopad?
Nijak plošný. Dokonce počítám s tím, že se objeví lidé, kteří budou tvrdit, že se to nemohlo stát. Ale to i kdybych napsal, že ráno vyjde sluníčko, tak se objeví lidé, kteří napíšou, že sluníčko je parazit a bere sociální dávky. A pak je tu spoustu mladých lidí, pro které to může být první zpráva o té době, a snad existují i čtenáři, které to zajímá. Když se k nim kniha dostane, mám naději, že do přemýšlení o devadesátkách vpluje i tahle perspektiva. Třeba si pak spolužačka Petra Kučerová uvědomí, jak mi bylo trapně, když jsem nemohl chodit k ní před barák, protože by mě uviděl její táta a bylo by zle. Ve škole jsme byli partneři, mimo školu jsme dělali, že k sobě nepatříme. Třeba jí to otevře oči.
A co syn, získal díky knize vhled do doby, jak jste si přál? Co na knihu říkal?
To nemůžu říct. Je to sprostý. Slušně řečeno komentoval to tak, že to snad ani není možný.
Foto: © Nguyen Phuong Thao / Reflex