HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Uprostřed setmělé muzejní místnosti se postupně rozkoukávám. Do úplné tmy problikne jeden neon, pak další. Postupně se přede mnou rozsvěcují obrysy lidských postav a rozeznávám jednotlivé tváře. Každý z nich začíná vyprávět svůj vlastní příběh. Takový je úvodní sál Muzea uprchlíků FLUGT, které bylo postaveno na místě, kam se na konci druhé světové války dostaly tisíce německých uprchlíků. V roce 1945 tu během pár měsíců vyrostlo doslova nové město uprostřed lesů, kde žilo zhruba 35 000 uprchlíků. „Plán dánské vlády byl jasný. Politici nechtěli, aby se uprchlíci usadili v Dánsku, ale zároveň věděli, že musí nějak zabezpečit, aby o ně bylo postaráno, dokud si nenajdou nový domov na území Německa. Většina uprchlíků pocházela z východního Pruska nebo z Pobaltí, takže neměli v Německu žádné příbuzné ani známé. Až když se jim podařilo sehnat někoho, kdo se za ně zaručil, pak mohli opustit tábor. Pro některé byla tahle fáze čekání hodně dlouhá. Trvalo několik měsíců i let, než sehnali záruku z Německa. Poslední uprchlík odtud odjel v roce 1949,“ říká Anne Sofie Vemmelund Christensen, kurátorka muzea, když procházíme do dalšího sálu, nazvaného Opustit domov.

Před námi je zmenšenina interiérů domácností a šest různých kufříků. U každého je stručný popis, komu patřil a co si zabalil na cestu do tábora. Oblíbenou knížku, rodinnou fotografii nebo šperk po babičce. „Chtěli jsme ukázat, co si kdo vzal na cestu do neznáma. Dále zde přibližujeme, jaký byl každodenní život v tomto táboře. Celý oplocený areál měl zhruba osm kilometrů čtverečních. Nedaleko je sice město Oksbøl, ale skoro nikdo z místních netušil, co se zde dělo. Pracovalo tu jen pár dánských dozorců, jinak sem měli Dánové vstup zakázán. Šlo o to, že dánská vláda chtěla, aby tento největší uprchlický tábor na našem území fungoval pod vlastní německou samosprávou. Uprchlíci měli na starost kompletní chod tábora – od stravování až po výuku na škole nebo kulturní aktivity v německém divadle. Dánové chtěli uprchlíky motivovat k tomu, aby si udržovali vlastní zvyky a tradice, aby pokračovali ve výuce němčiny a také aby se naučili, jak funguje demokracie,“ říká kurátorka a vysvětluje, jak vznikalo muzeum, které bylo otevřeno loni v červnu. Na vernisáži byla nejen dánská královna, ale také německý vicekancléř. Ostatně dánsko-německá spolupráce je pro toto muzeum klíčová. Kurátoři nahráli stovky vzpomínek pamětníků z obou zemí a získali velké množství dobových snímků i předmětů, které jim věnovali pamětníci či jejich rodiny. Zájem ze strany Německa stále trvá mimo jiné proto, že nedaleko muzea je hřbitov, kde jsou stovky náhrobků německých uprchlíků. Každoročně sem zamíří 20 tisíc potomků pamětníků.

Muzejní tým však nepracuje pouze s příběhy uprchlíků z konce druhé světové války, ale předkládá návštěvníkům univerzálnější témata, která řeší každý, kdo musel někdy opustit svůj domov. Jedna část expozice je proto věnovaná mediálnímu obrazu uprchlíků. Jak novináři prezentují osudy lidí z uprchlické komunity? Jaké fotografie používají, když se věnují tomuto tématu? Proč se stále opakují stejné snímky? Promítají se tu záběry z uprchlických táborů před druhou světovou válkou, jsou zde fotografie z poválečných táborů, ale také stany a přístřešky v přístavu Calais nebo v Jordánsku či Turecku. Od vizuálních vjemů se dostávám ke vzkazům. Na útržcích papíru jsou slova či krátké věty, které napsali lidé před deportací během druhé světové války. Opodál vidím na displeji smsky, jež odeslal někdo, kdo se obává o své blízké v současnosti. Jednou je autorem kdosi z Vietnamu, jindy zase z Afriky či Sýrie.

Podle kurátorky autoři expozice chtěli ukázat, že pocity bezmoci a nejistoty zažívali a zažívají všichni, kdo musí z nejrůznějších důvodů opustit své domovy. „V médiích se často mluví o počtech uprchlíků. Jenže za každým tím číslem je konkrétní osud někoho, kdo měl doma rodinu, přátele, práci a koníčky, a najednou je daleko od domova. Musí se nějak zorientovat v novém prostředí. A s tím přímo souvisí i téma integrace. Jak moc se mají uprchlíci přizpůsobit naší kultuře? Kde je ta hranice, aby si zachovali vlastní identitu, ale zároveň se sžili s novým prostředím? Tady vidíte příklady známých osobností z kulturního i společenského života, kteří žijí v Dánsku, ale mají za sebou uprchlickou zkušenost. Na mapě zobrazujeme jejich cestu z původního domova a dozvíte se, čemu se věnují dnes. Také jsme natočili sérii rozhovorů, kde vysvětlují, co pro ně znamená domov,“ říká kurátorka. Sami návštěvníci muzea mají možnost zamyslet se nad touto otázkou. Na pestrobarevných lístcích je pár vět či slovních spojení. Většina neobsahuje konkrétní název města či země, ale něco úplně jiného: „Doma je tam, kde mám rodinu.“ / „Domov jsou moji rodiče a kamarádi.“ / „Kde je mi dobře“.

Muzejní expozice je specifická nejen tématem, ale také architektonickým řešením. Tým dánského studia Bjarke Ingels Group / BIG se proslavil po celém světě. Navrhují obytné domy, kancelářské budovy, ale také kulturní instituce jako například muzea. Toto studio vyhrálo mezinárodní architektonickou soutěž na výstavbu nové filharmonie v Praze. A vloni za architektonické řešení Muzea uprchlíků FLUGT získalo hlavní ocenění v soutěži Dánská stavba roku. Porotu zaujalo, jak se architektům podařilo propojit bývalou budovu táborové nemocnice s novostavbou, kde je část expozice. Díky tomu vznikl organický tvar, který architekti zakomponovali do přírodního prostředí.

Dnes je v okolí muzea les, ale v roce 1945 zde stály táborové ubikace. Na pokladně muzea si můžete zapůjčit speciální audioprůvodce, který vás pomyslně přenese v čase do světa německých uprchlíků. Trasa začíná na lesní pěšině poblíž muzea. Nasadím sluchátka a poslouchám, kam mě naviguje hlas instruktora. „Jděte rovně touto cestou. Brzy uslyšíte vyprávění o naší nemocnici“. Pár minut ticho. Najednou se do sluchátek ozve křik. Příbuzní pacienta se dožadují, aby personál táborové nemocnice pomohl. Sestra jim vysvětluje, že nejsou potřebné léky. Působivá scéna, kdy se řeší zdraví blízkého člověka, mě okamžitě vtáhne do děje. Na chvíli zapomenu, že kolem dokola nikdo není, a naplno vnímám sugestivní hovor. A jsem zpátky u toho, proč toto muzeum vzniklo – na místo čísel tu uvidíte a uslyšíte příběhy konkrétních lidí, kteří o původní domov přišli a nový ještě neměli.

Foto: Judita Matyášová