Oznámení tvé kandidatury na Facebooku Pirátů mělo na jednu stranu obrovské množství lajků a sdílení, na straně druhé vzbudilo velkou vlnu hejtů. Jak to probíhalo? Byly to jen komentáře na Facebooku?
Když jsem se jako nestraník rozhodla za Piráty kandidovat do Evropského parlamentu, řešila jsem s nimi, jestli si tím jsou jistí. Protože jak tím, co dělám, tak tím, jak vypadám, úplně nesplňuju představu o politikovi. Když se to v rámci Humans of Piráti nastartovalo, bylo zvláštní, že na jednu stranu přišlo spoustu pozitivních reakcí, ale současně jsem strhla rekord v počtu hejtů. Na jednom statusu jich bylo kolem tisícovky. Byly tam věci od toho, že jsem pirátská štěrbina, přes to, že jsem lesba, po to, že Malcolm není árijské dítě. To jsem ale upřímně vůbec neřešila. Brala jsem to tak, že když jdu do politiky, musím s tím počítat. Pak mi ale začali psát hejty i do zpráv. A to už prostě nechceš číst, zahlcuje tě to. A pak mi přišla jedna smska ve stylu, že mně i mému dítěti rozkopou hlavu, a to už byl moment, kdy jsem fakt přemýšlela, jestli to nedat na policii.
Proč je tolik pálilo zrovna tvé dítě?
Bylo to zvláštní. Myslela jsem si, že vytáhnou, že jsem se svazovala, že dělám BDSM. Ale oni naopak vytahovali nejčastěji, že jsem single máma mulata. Teď, když je už Malcolm větší, je to lepší. Když je ale to dítě úplně maličké, spousta lidí tě odsuzuje. Že jsi měla za ten vztah víc bojovat. Ty na to ale můžeš akorát tak říct, že co máš dělat, když tě chlap opustí a píše ti, že ti chce vyříznout dítě z břicha? Jsi úplně nešťastný a místo podpory si do tebe lidi kopnou. Případně ti řeknou, že jsi neměl spát s černochem nebo mulatem, protože ti to dělají vždycky. Prosím? Jako ano, je hodně single mám, které mají dítě s černochem, ale také je hodně svobodných matek, které ho mají s bělochem nebo Asiatem. Hlavně se v tu chvíli to dítě nemůže bránit, protože nemluví.
Proč ti lidé takové - až sexistické - zprávy psali? Myslíš, že chodí podobné věci i chlapům?
Já myslím, že vždycky píší takové věci víc ženským. Bavily jsme se o tom s Apolenou Rychlíkovou. Té často píšou, že je nevy*ukaná, u mě zase říkají, že jsem pře*ukaná. Takže jsi buď málo, nebo moc. Nic mezi není (smích). U ženských je tohle často. Buď dostáváš takové zprávy, nebo pak dáváš rozhovory do médií a časté otázky jsou, jak to zvládáš s mateřstvím a děckem. Ptají se někdy nějakého politika, co dělají jeho tři děti? „Už jste je neviděl pár měsíců. Zvládáte to?” Je to nastavené tak, že ženy by měly být nevinné panenky Marie, které jen pečují o dítě. Pokavaď dělají něco, co nezapadá do toho konceptu, je to snadno napadnutelné.
Dělaly s tebou něco hejty, co ti chodily?
Víš, že ne? Mám od malička dar, že mi je jedno, co si lidi myslí. Dělala jsem ale potom screeny a zveřejňovala je jako the best of hejtů ever na svém Facebooku. Bylo to nakonec hrozně ulevující.
Když ti někdo píše anoymní výhrůžky, je to přeci jen něco jiného, než když ti někdo řekne, že jsi kráva.
Já si o nich myslím, že jsou anonymní frustráti. Kolik lidí ti to řekne do očí? Kdyby ke mně někdo přišel na ulici a měl rasistické narážky na Malcolma, vnímám to jinak. To by se člověk zbláznil. Názory blízkých lidí si beru hodně k srdci, ale veřejnosti ne. Naopak se tím někdy pobavím. Například pro*ukaná neomarxistická lesba? Ty vole, to chceš! Přiznivci severokorejského režimu mi zase napsali, že jsem jedovatá houba. To byl tak krásný hejt, že jsem si to pak nechala napsat na kafe. Takové krásné hraní se slovy! Když mi ale přišla ta smska, řekla jsem si, že to už bych řešit i chtěla. Protože si nepřeju, aby mi někdo psal na telefon, že mi rozkope dítě.
Já jsem ty hejty čekala, protože to, jak vypadám, není pro mnoho lidí seriózní, pro mě ale serióznost znamená nelhat, nekrást a žít podle nějakých principů. To, jestli se člověk v posteli svazuje, s tím nemá podle mě co dělat. U nás to je pořád ještě nastavené tak, že je pro lidi serióznější mafián v kvádru, než pokérovaná mladá buchta s děckem s mulatem, která jede podle nějakých principů.
Několikrát jsi zmínila Malcolma i to, že ho vychováváš sama. Co se stalo?
Stalo se mi to, co spoustě ženským. Prostě otěhotníš. S partnerem jsme neměli tradiční vztah, byli jsme milenci. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně mě v tom podporoval. Uvěřila jsem mu a nešla na potrat. On pak úplně otočil. Klasická lovestory. Teď už to říkám nadneseně, ale když se to dělo, měla jsem pocit, že jsem jediná na světě, pak ale zjistíš, že je těch ženských strašně moc. Těhotenství bylo vlastně strašné. Dítě nechceš, současně ho nechceš dát pryč. Já proti potratům nic nemám, myslím, že by si žena se svým tělem měla dělat, co chce. Otázkou pak je, zda má chlap právo do toho zasáhnout. Každopádně jsi těhotná samoživitelka a všichni tě straší. I na internetu na e-miminách a různých blozích si přečteš, že to je strašná tragédie, život končí, pár let se nevyspíš. Pak se ale narodil Malcolm a já zjistila, že to tak být vůbec nemusí. A je to hodně i tím, že mám velké štěstí, že se uživím sama. To hodně ženských říct nemůže. Mají to pak strašně těžké. Já jsem třeba dala otce Malcolma před dvěma lety k soudu, až teď máme první stání a ještě zdaleka nejsou dořešeny právní věci a alimenty. Takže dva a půl roku nepřispívá ani korunu. Když pak nemáš práci, která je flexibilní, jsi celkem v háji. Já měla tedy jiný start. Sice jsi unavený, protože děláš po nocích, ale pořád jsem tu možnost měla. Některé věci jsou ale těžké i tak, hlavně emocionálně. Chceš ty první krůčky s někým sdílet, bylo také těžké si přiznat, že je mu to dítě fakt jedno. Doufáš, že se někdy ozve. V momentě, kdy si uvědomíš, že ne, že ho vnímá jen jako problém, se ti hrozně uleví.
Zmínila jsi dilema, zda má otec právo rozhodnout, jestli se dítě narodí. V tvém případě tě otec Malcolma později nutil, abys šla na potrat. Ty ses rozhodla opačně a teď po něm chceš, aby platil alimenty. Je to fér?
Přemýšlela jsem o tom hodně. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, chtěla jsem jít na potrat. A on mě opravdu přemluvil, ať si dítě nechám. Pak si to rozmyslel. Ale pro mě v tom momentu už nebylo možné říct, že to dítě nechci. On tím dnes argumentuje, ale pro mě je určující, že ho chtěl v té první chvíli.
Co se týká alimentů, je systém nastaven neférově. Průměr je u nás, myslím, dva a půl tisíce a řeší se to podle platu otce, ne podle reálných nákladů dítěte. Myslím, že by to mělo být 50 na 50. A v počátečních letech by měl možná platit i víc, protože ta matka, která o dítě pečuje, například nemůže pracovat. Tak ať si holt otec najde druhou práci. Když pak má otec další dítě s jinou ženou, může požádat na soudu o snížení alimentů, protože má náklady na další dítě. Ale co já s tím? Náklady na mé dítě se nesnižují.
Je to hodně individuální, ale jsou případy, kdy by otec uvítal střídavou péči, nebo by chtěl dítě vídat častěji, ale matka s tím nesouhlasí. Přesto ale po něm chce alimenty.
Přesně tak. České soudy často pokračují v té linii, že dávají děti do péče matce. Představa, že jsem táta, a matka používá dítě jako prostředek k vydírání, a soud mi určí, že ho smím vídat jen jednou týdně v sobotu, je strašně frustrující. Některé single matky jsou mrchy. A někteří otci jsou zase svině a matky vydírají. Nejvíc to pak vždy dopadá na to dítě.
Já kdybych neměla práci, nemám v podstatě krom základu od státu nic. A co bych měla dělat? Spousta single matek jsou prostitutky. Protože do práce chodit nemůžou a večer, když dítě spí, si můžou vzít vedle klienta. Pak jsou ale zase stigmatizované společností. Co jim ale zbývá? Home office jde jen u zlomku profesí.
Když se podívám na tvůj Facebook, kam dáváš fotky s Malcolmem, vypadá to jako hrozná pohoda. Byla to taková idylka vždycky?
Mám štěstí, že mám funkční kamarády a rodinu. Takže když jsem fakt unavená, potřebuju pomoct kvůli škole nebo práci, pohlídají. Náročný byl ale ten start, přijetí toho, že jsi máma, přijetí faktu, že jsi na to sám. Navíc vůbec nevíš, co s tím děckem. Dají ti živého tvora a co s tím máš dělat (smích)? Bojíš se, že ti umře. Já ze začátku, když se probudil a dýchal, oslavovala. A pak jsem měla krize, když jsem šla třeba do nějaké čekárny, kde všichni říkali, jak je pěkný, že je určitě po tatínkovi. A pro mě bylo těžké přijmout, že mu je úplně jedno.
Ano, byly drsné momenty. Narodil se o měsíc dřív a já měla rozepsanou knížku. Naplánovala jsem si to akorát do porodu a vůbec mě nenapadlo, že by se to mohlo změnit. Takže jsem se o něj starala a do toho jsem po nocích psala. Bylo to naprosté fyzické vyčerpání. Ale depresi jsem naštěstí nikdy neměla. Měla jsem sice náběh úplně na začátku, ale koupila jsem letenky do Barcelony a zažehnala jsem to.
Letenky do Barcelony? Po porodu?
Já vždy, když jsem měla nějakou životní krizi, tak jsem si bookla letenky a někam jela. Buď na výlet po Evropě, nebo studovat do Jižní nebo Severní Koreji. A tentokrát jsem byla v porodnici, kde sice samotný porod byl super, ale měla jsem poporodní komplikace a musela jsem tam zůstat deset dní. Tam se mezitím střídají ty šťastné rodiny a ty tam jsi sám. Pak jsem byla doma, první noc jsem byla sama, a bylo to strašně divné. Divně se ke mně chovalo i okolí, když jsem k nim poprvé s dítětem přišla. Nevěděli, jestli jsem se nezměnila. Byla jsem z toho všeho nešťastná, tak jsem koupila letenky a vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že tam je najednou i ten malý tvor. Nevěděla jsem, jestli vůbec může v osmi týdnech letět. Tak jsem to vyděšeně konzultovala s doktorkou, která mě podpořila a zvládli jsme to nakonec úplně v pohodě. V ten moment mi došlo, že se nemůsím kvůli němu úplně měnit a tím pádem se mi ulevilo.
Cestuješ se synem i do rozvojových zemí. Jak to vnímá tvé oklolí?
Lidé v mém okolí mě znají a jsou s tím v pohodě, respektují to. Když někam cestuju, jsem hodně zodpovědná. Nikdy bych s ním nejela bez očkování. Například jsem měla letenky na Madagaskar, kde v tu dobu vypukl plicní mor. A tak jsem to prostě zrušila, i když nám letenky propadly. Nejsem magor, abych jela do epicentra takové nemoci. Současně nejezdím do neznáma. Na Dálném východě jsem několikrát byla, znám místní jazyk, kulturu, vím, kde se najíst. Širší okolí, zejména maminky, si ale myslí, že jsem nezodpovědná. Ony se kolikrát bojí vyjet i z Prahy, aby se dítěti něco nestalo. Já ale myslím, že tímhle nachytá dobrou imunitu do budoucna. Naopak si myslím, že je pro něj prospěšné poznávat multikulturní prostředí. Tím jak on sám má kořeny v Česku, Británii a na Barbadosu, bude si to muset někdy obhájit. Proto si to musí sám objevit díky našim společným cestám. Že je normální být odlišný.
Řada matek s dětmi necestuje nejen proto, že se bojí, ale i proto, že si to nemůžou dovolit. Jak je možné, že ty ano?
Mám dobrou práci, která mi umožňuje pracovat odkudkoliv. Do toho se v rámci své druhé práce věnuju výzkumu, takže 80 % mých cest je pracovních. Jedu například dělat výzkum do Koreji nebo sbírat materiál do Číny, což je hrazené školou nebo z různých projektů. V Mexiku jsme zase například dělali tour jedné britské kapele. A všude si dám podmínku, že chci jet s dítětem. Zatím na to všichni přistoupili. Donedávna navíc Malcolm neplatil za letenky, teď je to o trochu horší, člověk si to více rozmyslí. Ale dnes je spousta lowcostů, takže nyní například jedeme do Malagy za 800 Kč.
A čím se koreanistka jako ty přesně živí?
Mám to jako koníček. Živím se už od sedmnácti v Cross Klubu. Dělám tam granty a fundraising, zpracovávám a dělám projekty. Severní Korea byla koníček, který se transformoval do situace, kdy už to je dnes půl na půl. Teď jsem v období, kdy řeším, že si za pár let budu muset vybrat. Práce v oblasti Serverní Koreji teď mám strašně moc. Píšu její dějiny, do toho mám super projekty u jednoho výzkumného střediska. Paradoxně po tom, co jsem otěhotněla a narodil se mi Malcolm, mi začalo najednou vycházet pracovně všechno líp. Jak najednou člověk stojí na vlastních nohou a je na sebe fakt strašně pyšný, že se o to dítě dokázal postarat, tak už si dokáže říct víc peněz a obecně si dovolí víc než předtím.
Jsi expertka na KLDR, současně pohledná žena s tetováním, co se ráda svazuje a mluví o tom. Berou tě lidé v té expertní roli vážně?
To, že jsem výrazná vizuálně a dělám atraktivní téma, společně dobře funguje. Lidé si mě snadno zapamatují, jsem pro ně rychle určitelná. Ze začátku, když jsem měla přednášky, mi tam chodili skoro jenom chlapi. Myslím, že se o Koreu vůbec nezajímali. I v baru se ke mně občas přitočí chlap s tím, že ho děsně zajímá Severní Korea (smích). Byla jsem zpočátku tedy spíš taková atrakce. Já jsem o tom navíc po svém návratu vůbec nechtěla mluvit. Dnes už to mám jinak.
Občas se stává, že mám přednášku a ti lidé neví, jak vypadám. Přijdu, mají na mě nějaké fórky, protože je vůbec nenapadne, že bych to mohla být já. A pak jsou v šoku, když řeknu, že bychom už možná mohli začít. Jednou mi jeden vyučující u nás ve škole řekl, že bych se možná místo koreanistiky měla radši věnovat pornu. A já z toho byla úplně špatná. Vůbec mi nedošlo, že mi tím chtěl složit poklonu, že jsem hezká (smích). Akademická scéna je hrozně strnulá, můžou mě odsoudit, že jsem vyzývavá, ale o tom to podle mě není.
Proč jsi zážitky z KLDR nechtěla sdílet?
Chtěla jsme se tam vrátit. Bylo mi řečeno, že pokud o tom nemluvíš, dají ti povolenku. Ze Severní Koreji jsem se vrátila v roce 2011 a všichni mě bombardovali. Velvyslanectví USA, KLDR, Jižní Koreji, Ruska. Všichni se mnou chtěli mluvit. Rozhodla jsem se, že se nebudu bavit s nikým. Ani s médii. Pak jsem se tam ještě ten rok přihlásila znovu na rok 2012 a Severokorejci mě vzali. A to i po tom, co mě tam o rok dříve zadrželi, vyslýchali a měla jsem opravdu spoustu průserů. Dokonce mě jednu dobu i sledovali v Praze po tom, co jsem psala bakalářku o severokorejské propagandě. To bylo asi tři týdny před mým odjezdem. Byla jsem v hrozném psychu, co se bude dít tam. Ve škole mi radili, ať tam nejedu.
Proč jsi tam nakone jela i přes ta varování?
Šla jsem v těch dnech do kina na film o odvaze mladých lidí v boji proti komunismu a tehdy jsem si já debilka řekla, že budu odvážná a prostě tam pojedu (smích). A bylo to super, snažila jsem se tam neporušovat žádná nařízení. Když jsem se vrátila, začali mě opět všicni bombardovat. A já opět vše odmítala, abych se tam mohla podívat i potřetí. Když jsem pak ale v roce 2015 žádala znovu o povolení, už jsem v té době pracovala se severokorejskými uprchlíky. Tu povolenku mi dali, ale pak nějak zjistili, co dělám a těsně před tím mi ji zrušili. Za což jsem nakonec byla ráda, protože kdyby se to provalilo v době, kdy jsem už byla tam, byla bych vnímána jako špión. To fakt nechceš v Severní Koreji řešit. A tak jsem se rozhodla dát svůj první rozhovor DVTV. Začala jsem dělat přednášky a zjistila, že lidé mají o KLDR strašně zkreslený pohled. A tak jsem se rozhodla, že budu dál tu svou znalost předávat.
V čem je ten náš pohled zkreslený?
Lidé pořád například říkají, že je v KLDR hladomor a nejsou tam auta, v Pchjongjangu jsou přitom pořád dopravní zácpy a hladomor už taky není. Lidé sice nemají dostatek jídla, už tam ale hlady nikdo neumírá. Hodně zkreslení se také týká uprchlíků. Řada lidí si myslí, že to jsou ti z koncentračních táborů, kterým se podařilo přelézt plot. To ale není dost dobře možné. Většina z uprchlíků jsou bývalá střední třída, která naopak režim tvořila. Ano, jsou to dnes chudáci, v kontextu Severní Koreji jimi ale úplně nebyli.
Lidé obecně nakonec moc netuší, kdo Severokorejci jsou. Myslí si, že jsou to blázni, 20 milionů malých Kimů, ale tak to vůbec není. U nás se neustále řeší jaderné zbraně, politika, prostě velká témata, pro Severokorejce je tohle ale úplně jedno. Já se zabývám tím, co se stane, když se člověk narodí, jak probíhá každodenní život. Teď třeba pro diplomku dělám rozhovory s uprchlíky, kdy se jich ptám, kdy byli v Severní Koreji šťastní. Prostě věci, které asi nejsou pro veřejnost až tak zajímavé, mě ale zajímají nejvíc.
Kdo tedy Severokorejci jsou, když nejsou blázni?
Oni z našeho pohledu blázni jsou, protože věří, že Kim Ir-sen byl Bůh. Mají kolem toho mytologii. Narodíš se, jdeš do jesliček a už od vyššího roku školky se neříkají pohádky, ale revoluční příběhy velkých vůdců. Propaganda je tak propracovaná, že tomu prostě věřit do nějaké míry musíš. Když jsme třeba byli na vesnici a viděli jsme Severokorejce pracovat, tak se u toho baví, zpívají, chlastají. Mají tam to lidství mezi sebou. Severokorejci pak musí před cizincem pracovat. Nepracovat, když se dívá cizinec, je nelegální. Jednou jsem přišla do parku a tam nějaký týpek spal. Kdyby si toho někdo všiml, musel by k výslechu, možná by ho poslali na pár měsíců do pracovního tábora. Byli tam ale malí kluci, kteří ho vzbudili. Že bude mít průšvih. A to je pro mě ukázka lidství, které u nás vidíme jinak. Ale tam je každý malý krok ohromně odvážný.
Co je pro uprchlíky z KLDR nejtěžší? Přeci jen pocházejí z úplně jiného světa a najednou se musí začlenit do jiného kontextu.
Problém s většinou uprchlíků je, že se v KLDR měli fakt dobře. Ne na naše poměry, ale na jejich poměry ano. Pak utečou a pokud jsou bohatí, nebo zajímaví pro jihokorejskou vládu, jsou relativně v pohodě. Jsou deportovaní do Jižní Koreji, kde jsou ale šikanovaní, protože Asiati jsou často rasisti a Severokorejci jsou tmavší. Chovají se k nim pak podobně jako k Cigošům u nás. Pak jsou Severokorejci, kteří utečou, ale nejsou zajímaví ani nemají peníze, a tak skončí v čínském otroctví. Cena Korejce na čínském trhu je od 200 do 400 dolarů. A čínská vláda to toleruje. Takže se z relativně dobrého života dostanou do hrozné situace. Když mají štěstí, dostanou se například do čínské továrny, kde pak 10 let pracují v hrozných podmínkách, než si vydělají na falešné pasy. Dobrých příběhů Severokorejců je málo. Jejich velký problém pak také bývá, že často hodně lžou. Jihokorejská vláda do nich například nasype hodně peněz, ať mluví, když si pak ale člověk dá ty rozhovory dohromady, říkají vždy něco jiného. Člověk, který to prostředí zná, ví, že to je vymyšlené nebo značně přibarvené.
Zmínila jsi, že Malcolmův otec není Čech. Potýkáš se v běžném životě s tím, že máš dítě s někým jiného původu?
Do očí mi to nikdo neřekl. Naopak říkají, že je strašně rozkošné děťátko. Pak ale některým, když řeknu, že je mulat, spadne úsměv (smích). Ale na sociálních sítích to jede hodně. Při volbách byl v hejtech téma číslo jedna. Nebylo to BDSM, single máma nebo tetování, ale to, že mám dítě s mulatem. Strašně mě to překvapilo. Překvapují mě dlouhodobě třeba některé diskuse ve facebookové skupině Klub svobodných matek, kde čítávám, že někomu nedali nějaké dávky, protože „tam byl zástup těch nepřizpůsobivých, co mají děti s Cigošema”. Fakt jsou rasistické, a to i přesto, že samy mají třeba dítě s černochem. Ony ten paradox nevidí, když je na to upozorním. Pro mě to je nové. Já ani má rodina jsme tohle nikdy neřešili. Můj bývalý kluk byl Cigoš, Malcolmův otec je mulat a nikdy to u nás nebylo téma. A kvůli těm náladám ve společnosti s Malcolmem cestuju. Může se stát, že bude diskriminovaný a hejtovaný. A proto je třeba, aby poznal i svou kulturu. Protože se mulati často potýkají s problémem, že nepatří ani do jedné skupiny.
Zmínila jsi, že Malcolm vznikl ze vztahu se ženatým mužem. Společnost se k milenkám nestaví moc pozitivně. Je kladen větší tlak na ženy jako milenky, nebo muže jako nevěrníky?
Já jsem to vždy říkala otevřeně, jak to je. Nechtěla jsem si hrát na chudinku ženskou, kterou opustil chlap. Nebylo by to fér. Myslím, že máš zodpovědnost vůči svému partnerovi. Když ho podvedeš, musíš to řešit s ním, ne s třetí osobou, která slib věrnosti s tím druhým nemá.
Ale v principu je tu každý sám za sebe. Žijeme stále dle nějakých křesťanských zvyklostí, které už nejsou funknční. Nikoho nemůžeme vlastnit, nikoho si nemůžeme nárokovat, city si přece nemůžeme legislativně zavázat. Je to dar, když s vámi někdo sdílí čas, život, lásku. Ne jeho povinnost.
Jsi s tím, jak to teď je, srovnaná?
Je to super. Teď řeším hlavně, jestli je Malcolm zdravý a abych byla zdravá já, abych se o něj mohla starat. A nějaká srdcová dramata? Dřív jsem to úplně prožívala, ale dnes si řeknu: „No Bóže.”
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Ostatní foto: Archiv Niny Špitálníkové