Možná už když se po základní škole rozhodla zůstat doma a pomoci rodičům s péčí o nevidomou sestru, tušila, že služba nemocným bude jejím posláním. Psala se 90. léta a nejvíc ze všeho si tehdy 15letá Pavlína Balogová přála naučit se anglicky. Její sen nebyl jiný než u mnoha dalších mladých lidí, kteří po sametové revoluci vzhlíželi k Západu. Jiná ale podle nich byla ona - jediná Romka v lavici soukromé jazykové školy. Vydržela necelé dva roky, pak zběhla ke studiu oboru Sociální pracovník v prostředí etnických minorit na Evangelické fakultě v Praze.
„Většina spolužáků po získání certifikátu odcházela pracovat na krajské a městské úřady jako romští poradci a koordinátoři, terénní sociální pracovníci nebo zakládali neziskové organizace, já jsem po škole odešla rovnou na mateřskou,“ rekonstruuje dobu, kdy čekala svou prvorozenou dceru, která dostala jméno Eliška.
Čas pro sebe zase našla, až když měla doma předškolačku. Tehdy se spontánně rozhodla pro podnikání a převzala místní cukrárnu. „Ucházela jsem se o práci v cukrárně v Nuslích a oni mi nabídli, abych si cukrárnu celou převzala a otevřela si tam živnost,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky. „Nadšeně jsem souhlasila, přestože o byznysu jsem toho příliš nevěděla. Nakonec jsem cukrárnu držela při životě dlouhých 5 let a pořád to bylo z bláta do louže. Nohy mi podrážel především 50tisícový nájem a když se k tomu připočtou výdaje za kvalitní suroviny, odvody a daně, byla jsem pořád na nule. Cukrárna ke všemu sídlila stranou od frekventované ulice a místní zavítali jen málokdy,“ posteskne si. Přesto je dnes ráda za tuto zkušenost, která ji mnohému naučila.
Díky sestrám
Nevydařené podnikání bylo nakonec důvodem, proč nastoupila do Vinohradské nemocnice jako dělnice. Nejdříve roznášela na ortopedii odběry a vzorky k dalšímu vyšetření, poté obsluhovala potrubní poštu. V tu dobu už směla občas vypomáhat v kartotéce nebo sterilizovat nástroje v ambulanci. „Koukala jsem sestřičkám pod ruce a pozvolna se učila to, co ony uměly ze školy,“ vysvětluje, jak si postupně osvojovala své současné zaměstnání. Netrvalo dlouho a za Pavlínou přišla vrchní sestra s nabídkou, zda si nechce udělat kurz sanitářky. Neváhala. Chtěla být pacientům blíž a stát se plnohodnotným zdravotnickým personálem. „Po absolvování kurzu nastala obrovská změna a z ambulance jsem přešla na lůžkové oddělení,“ vypráví. Jenže to ještě nebylo finále. „Přišla za mnou vrchní sestra a řekla mi, ať jdu do školy. Koukala jsem na ni nejdříve nechápavě, ale pak jsem si uvědomila, že svou nabídku myslí zcela vážně,” vzpomíná.
Po prvotním odhodlání vrátit se znovu do školních lavic se přeci jenom vkrádala pochybnost, že to při práci a s dítětem sotva zvládne. „Věděla jsem, že se práce sanitáře a sestry diametrálně liší. Protože zatímco sestra sanitáře bez problémů zastoupí ve všech úkonech, sanitář sestru ne. Neskutečná podpora ze strany lékařů, sestřiček a hlavně staniční sestry, kteří ve mně viděli potenciál, mě přesvědčila to alespoň zkusit,“ říká. Se zvládnutím učiva jí pomáhalo, že byla v kontaktu s pacienty přímo ve svém zaměstnání a měla každodenní praxi. Zkušenosti sbírala kromě nemocnice na Královských Vinohradech i v největší pražské nemocnici Motol či Vojenské nemocnici, kde byla během studia na praxi. „Když jsem něčemu nerozuměla, měla jsem se na koho obrátit prakticky kdykoliv. Sestry, dnes už kolegyně, mi vysvětlovaly probíranou látku, která mi nešla do hlavy,“ pokračuje. Přesto zažila také chvíle, kdy chtěla studium vzdát.
Velmi emotivní pro ni bylo, když poprvé byla u smrti pacientky. Tehdy si říkala, že práce v nemocnici není nic pro ni. Ale když pak za ní přišel lékař a zeptal se jí, proč pláče, řekla mu pravdu. Tehdy Pavlíně řekl, aby smrt pacientce naopak přála, protože se potýkala s neskutečnými bolestmi a smrt pro ni byla vlastně vysvobozením.
Krušné chvíle zažila i během praxe na dětské neurochirurgii. „Vzpomínám si na jednoho dětského pacienta, který vyrůstal ve velmi nuzných podmínkách. Pod mostem stříhal kabely, které chtěl prodat a koupit si za utržené peníze jídlo, jenže ho zasáhl elektrický proud. Byl značně popálený na těle a proud mu poškodil i část mozku. Vlivem toho špatně viděl a mluvil. Je tragické, že se něco takového stane jenom proto, že jste chudý,“ podělí se o jeden z mnoha případů, se kterým se během své praxe setkala. V takových okamžicích ji spolužačka nenechala na konec studia ani pomyslet. „Byla obrovský tahoun ve chvíli, kdy jsem byla ze všeho unavená, má dcera šla zrovna do puberty, druhá se měla cobydup narodit a já měla před maturitou. Michaela mi vždy zavolala se záminkou, že potřebuje pomoc s probíranou látkou nebo že někdo z jejího okolí se potýká s vážnou diagnózou a ptala se mě na můj názor a zkušenosti. A já pak zjistila, že náhodou ze stejné látky píšeme test,“ usmívá se.
S porozuměním
To, že Romové nejsou častými návštěvníky ordinací lékařů, se během své práce denně přesvědčuje i Balogová. Potkává je tam sporadicky, přitom se mnohdy s problémy pohybového a kloubního aparátu potýkají. „Není to jen případ ortopedie, Romové ve většině případů lékaře vyhledávají, až v okamžiku, kdy už mají velký zdravotní problém. Setkávám se s tím také ve svém okolí, kdy návštěvu lékaře odkládají, přestože pociťují bolest na prsou a je jim na zvracení,“ upozorňuje. Proto vítá zdravotní preventisty, kteří pracují ve vyloučených lokalitách a pomáhají jejím obyvatelům pochopit, že prevence je pro jejich zdraví naprosto klíčová a neměli by ji zanedbávat.
Samota člověku přináší řadu nepříjemných pocitů, o to víc, když leží daleko od domova v nemocničním pokoji. Podle nedávné studie Evropského centra pro sociální politiku a výzkum se nemá komu svěřovat s osobními problémy každý pátý senior. „Stává se, že za některými pacienty rodina nechodí nebo přijde jednou týdně, přiveze hroznové víno a čokoládu, pobude 20 minut a odjede. Ale jsou i tací, kteří své blízké navštěvují často a zajímají se o ně, ale těch je o dost méně,“ přiznává. Samota má podle Pavlíny dopad nejen na psychiku pacienta, ale také na jeho zdravotní stav. Pokud není nalomena psychika, každý se lépe dostává ze svých zdravotních potíží. „Staří lidé často řeší, co se stane s jejich majetkem, kam jim přijde důchod, když nebudou doma, co bude s domácími mazlíčky nebo zda se vůbec vrátí domů. A to je stresuje,“ prozrazuje. Situace o to náročnější byla v době pandemie, kdy se pocit samoty u mnohých ještě prohloubil. Na to období sympatická zdravotní sestra nevzpomíná ráda. Vedle spojení pacienta s rodinou přes digitální technologie se snažili nepřepínat na televizi zprávy, které byly zahlcené počty zvyšujících se případů covidu. „Osvědčilo se nám pouštět pacientům stanici Šlágr, protože někteří po zhlédnutí zpráv měli pocit, že umřou, a to jsme nemohli připustit. Už tak měli pacienti trápení se svou nemocí a další stres jsme jim přivodit nechtěli. Pak bylo na nás sestrách, abychom za pacienty mnohdy nad rámec pracovní doby zašly a chvilku si s nimi popovídaly nebo je vzaly za ruku,“ uzavírá s tím, že empatie je neodmyslitelnou součástí péče o pacienty.