Těsně před Vánoci vám vyšla prvotina Povídání u povidel/ O vakeriben pašo lekvaris. Jak vznikl nápad vydat dětskou knihu?
Z mé hlavy to úplně nebylo, i když si to člověk podvědomě přál. Nápad napsat dílo pro děti přišel od redaktorky nakladatelství Kher Karolíny Ryvolové. Šla jsem do toho po hlavě, přestože jsem tušila, že to nebude dvakrát jednoduché. V tu dobu u mě totiž pobývaly vnučky, které žijí ve Velké Británii a bylo zapotřebí dělit svůj čas mezi nimi a psaním. Kniha vznikala necelých šest měsíců, dost času si vyžádal překlad z romštiny do češtiny, následná editace a korektura.
Takže jste nemusela hledat nakladatele?
Ani to nebylo v plánu. U Kheru mi vyšly povídky ve třech sbírkových knihách (pozn. red. O Mulo! Povídky o duchách zemřelých, Všude sama krása a Samet Blues). V rámci literární výzvy nakladatelství Kher jsem napsala i povídku Akor pro Vichodos / Tenkrát na Východě o cestě do Bulharska za minulého režimu, která byla otištěna v Bedekru festivalu TaBOOK v roce 2020, ž čehož jsem měla velkou radost. Takže pokud v budoucnu ještě něco vydám, nakladatele měnit nehodlám.
Který z jednotlivých příběhů pro vás byl nejnáročnější?
Povídky se mi psaly lehkou rukou, zvláště ty, kde se inspiruji svým raným dětstvím. Vyrostla jsem v chudé romské osadě na východním Slovensku, když jsme se přestěhovali do Ostravy s češtinou jsem válčila. Lehce se psala i část, kde vzpomínám na svou sportovní kariéru házenkářky - to je epizoda z mého života, kterou ani má vnoučata neznají. Naopak těžce se mi psalo o mém otci, který už není mezi námi, a o tom se nikomu snadno nepíše.
Holčička bez češtiny
Knihu ilustrovala Klára Zahrádková. Měla jste jako autorka možnost mluvit do podoby do vizuální a grafické podoby knihy?
Část ilustrací je vytvořena na základě skutečných fotografií z mého soukromého archivu, v tom mi určitě vyšli vstříc. Je na nich vyobrazena nejen má rodina včetně mých rodičů, ale také moje krátká házenkářská kariéra. Knihu ilustrace náramně oživily a dodaly jí na přesvědčivosti. Název knihy nás lehounce potrápil, líbil se nám totiž pracovní „mirabelky“, ale nakonec jsme se rozhodli pro povidla, protože přeci jenom v příběhu hrají větší prim.
Jak moc jsou postavy příběhu inspirované reálnými lidmi?
Robínek a Páťa jsou vnoučata od dcery Zuzany. Jezdí ke mně do Svitávky, kde žiju už třicet let, každé prázdniny. Městské děti přijedou na městys a užívají si ho plnými doušky. Zažívají dobrodružství, seznamují se romskou kulturou a zvyky, poznávají nové kamarády, sbírají ovoce, odřou si kolena, ale vždycky je to pro ně zážitek a do svých ostravských pokojíků zrovna dvakrát nechvátají. A tu pohodu a opravdovost jsem se snažila dostat do Povidel. Příběh je z většiny autobiografický, fabulace mi pomohla pospojovat jednotlivé části tak, aby tvořily dějovou linku.
Je romská literatura pro děti a mládež stále ojedinělá?
Dá se říct, že je to určitá díra na trhu, ale věřím, že se bude v následující letech zaplňovat. O romskou literaturu začíná být stále větší zájem nejen u romských ale i majoritních čtenářů. Povídání u povidel, avšak není jedinou domácí romskou knihou zaměřenou na dětského čtenáře. Už v roce 1992 vyšlo vzpomínkové vyprávění “Jak jsem chodila do školy” dnes již ikonické autorky Tery Fabiánové, které aktuálně vyšlo v reedici. Doufám, že se povede znovu vydat i její další dílo Tulák (Čhavargoš), které má potenciál oslovit čtenáře všech generací.
Čím může vaše kniha zaujmout?
Vtáhnutím do života jedné romské rodiny, která je ve finále stejná jako mnoho dalších romských rodin z vašeho okolí. Snažím se odbourávat předsudky, možná i romantizující představy o Romech. Před týdnem knihu ve škole představila moje vnučka Paťa, která je zároveň hlavní protagonistkou. Kniha ve třídě vyvolala zájem, a to samé u vnuka. Zrovna včera mi říkal, že jeho spolužák si mou knihu objednal a chtěl by autogram.
Je pro vás snadnější napsat knihu pro děti nebo povídky pro dospělé?
Samozřejmě, že novela a povídka jsou na psaní jednodušší, než se pustit rovnou do celé knihy, kde autor musí udržet stejnou dějovou linku a více komponovat a myslet dopředu. Zároveň je pro mě důležité, aby příběh měl spád a čtenář se v něm neztrácel. Upřednostňuji v psaní stručné a jasné věty.
Jak starým čtenářům je kniha určena?
Řekla bych, že by se mohla líbit školákům v rozmezí 7-13 let, na ty jsem myslela, když jsem ji psala.
Ve své knize popisujete život v osadě na východním Slovensku, jak na něj vzpomínáte?
S nostalgií. Pamatuji si na těžké zimy, které nás v ostrovanské osadě nedaleko Sabinova mnohdy sužovaly a vždy odstřihly od okolního světa. Vzpomínám na svoji mámu, která byla výjimečná - spolupracovala s místním učitelem na základní škole a pomáhala mu při výuce. Dnes by se řeklo, že byla asistentka pedagoga. Když naši osadu zasypal sníh a děti se neměly, jak dostat do školy, učitel přijel k nám do baráku a výuka probíhala u nás doma. Měli jsme prostorný dům, který postavil táta. Když se k nám nemohl dostat ani učitel, nechal vzkázat, aby za něj máma suplovala.
Proč se vaši rodiče rozhodli přestěhovat do Ostravy?
Když jsme přijeli v roce 1968 do Ostravy z východního Slovenska, byla jsem školačka. Dá se říct, že jsme byli z rodiny jedni z posledních, kteří se rozhodli odstěhovat do Čech za prací a lepším životem. Přijeli jsme do vesnice jako první Romové. Češi se zpočátku obávali našeho příchodu, takže kvůli nám zasedl národní výbor, kde se rozhodovalo, zda nás vůbec nechají ve vsi bydlet. Nakonec se rozhodlo v náš prospěch. Hned jak jsme dostali stavební povolení a sehnali si stavebního inženýra, začali jsme rekonstruovat starší dům, který jsme tehdy koupili za 65 000 korun. Od té chvíle nám nikdy nedali najevo, že jsme náplava ze Slovenska a netrpěli vůči nám předsudky. Časem jsme si pořídili i hospodářství a chovali dobytek. S místními jsme se sblížili velmi rychle a nikdy mezi námi nevznikly neshody. Spíš naopak, byli jsme jim vždy dobrými sousedy, na které se dalo spolehnout.
Jaká byla Ostrava vašeho dospívání?
Chodila jsem na sportovní základní školu, kde byl TJ SOKOL Nová Ves. Začínala se tam hrát házená a mě to pohltilo. A nejen mě, ale i moji sestru Natašu. Mámě se naše záliba ve sportu moc nelíbila, protože nás doma bylo hodně a museli jsme pomáhat. Jen pro představu, pocházím z jedenácti sourozenců. Táta pracoval ve stavebním podniku, který stavěl pro ostravsko-karvinské doly a máma se po mateřské také vrátila do práce. Neexistovalo, aby se vrátili večer z práce unaveni a nebylo postaráno o mladší sourozence. Měli jsme zodpovědnost a s tím jsme vyrůstali.
Kam jste to ve sportu dotáhla?
Hrála jsem mezinárodní házenou a drželo mě to až do dospělosti, a to i v okamžiku, kdy už jsem se vdala a měla dceru Zuzanu. Ale pak jsme se ve svých dvaceti devíti přestěhovala za manželem do Svitávky a s házenou byl konec.
Žena píšící romsky
Co vás přivedlo ke psaní?
Psát jsem začala až těsně před padesátkou. Do té doby jsem o romské literatuře neměla ponětí. Začala jsem studovat dálkově na střední škole prof. Zdeňka Matějčka obor Sociální činnost v Ostravě, a právě tam jsem se poprvé setkala s romštinou. Nejen, že se na škole romský jazyk vyučoval, ale já z něj dokonce i maturovala. To mě přivedlo ke spisovné a psané romštině. A v tu dobu jsem si v novinách Romano hangos všimla výzvy soutěže Romano suno, kde bylo možné přispět příběhem v romštině. Poslala jsem tam povídku E cikňi čhajori pal e Slovensko (Malé děvčátko ze Slovenska), díky níž vznikla kategorie pro dospělé autory a umístila se na prvním místě. Byl to příběh o malé slovenské holčičce, která coby šestiletá nastoupila do první třídy v Čechách. Považovala jsem to tehdy za úspěch, protože mi to dodávalo naději, že o romštinu je zájem.
V loňském roce už jste nesoutěžila, ale byla součástí poroty. Jaký to byl pocit?
Romano suno je z pochopitelných důvodů moje srdcovka. Líbí se mi, že hlavním záměrem soutěže je dát dětem i dospělým možnost vyjádřit se umělecky. Vyzkoušet si napsat příběh ve své mateřštině nebo natočit video. Je to jedna z příležitostí, jak v dětech posílit jejich identitu. Překvapilo mě, že se do soutěže zapojili i olašští Romové, kteří se v předchozích ročnících neúčastnili.
Co se pro vás mění s každým dalším publikovaným textem?
Dalo mi to nahlédnout pod pokličku vydavatelství. Najednou zjistíte, co za tím stojí, kolik úsilí a peněz si kniha vyžaduje, kolik lidských rukou na ní pracuje Je to úplně něco jiného, než když přispějete do sbírky několika autorů, která za pár měsíců vyjde. Nevidíte ten postup a úzkou spolupráci s odpovědným redaktorem, nakladatelstvím a ilustrátorem. Při psaní jen za sebe tohle všechno odpadá. Proto říkám, že napsat knihu je těžké, držet ji v ruce je krásné. A mě osobně to dodalo sebevědomí.
Plánujete už další knihu?
Přesto, že jsem vydala knihu pro děti, ráda bych se pustila do románu pro dospělé čtenáře. Prozatím se mé povídky z velké části odvíjí od mé životní zkušenosti, fabuluji méně, a to bych chtěla otočit naopak. Pohybuji se mez mladými lidmi, což mě přivedlo na nápad napsat komiks nebo fantasy příběh o dvou světech, které by byli místem neomezené svobody.
Jak hodnotíte svoje psaní, vracíte se k už vydaným textům?
Já jsem dost sebekritická. Zajímám se o názor kolegů a čtenářů. Nedávno jsem oslovila přes sociální sítě spisovatelku Alžbětu Bublanovou a zaslala ji povídku Denaš, Margitko! / Utíkej, Margitko!, která vypráví o mých rodičích, kteří přežili 2. sv. válku. Neměla problém se mi na povídku podívat a zhodnotit ji. Líbil se ji silný příběh a doporučila mi, abych ještě zapracovala na dialozích. Později povídka vyšla ve sbírce povídek Samet blues (Kher, 2021). Také jsem spolupracovala s literární kritičkou Evou Klíčovou, která mi byla mentorem v povídkách “Kdo ho našel?” a “Jak Romka urazila anglickou královnu”. Obě povídky byly určené pro Klub romských spisovatelů Paramisara, jehož jsem členkou. Rady obou dam jsem si vzala k srdci. Pochvaluji si spolupráci i s Lenkou Jandákovou a Karolínou Ryvolovou z Kheru, obě jsou velmi inspirativní, pečlivé a skutečné odbornice na romskou literaturu. Jejich zkušenosti pomáhají nejen mě, ale i ostatním autorům a autorkám se ve své tvorbě dál posouvat.
Jaký knižní tip vám při psaní nejvíce pomáhá?
Nebát se otevřít, víc vyprávět a být detailista. Můj problém byl, že jsem se zpočátku čtenářům tolik neotevírala, nepromítala do textu své pocity, neprozrazovala v příběhu mnoho informací a psala stroze. Až když jsem potkala v Praze na setkání Paramisarů a na autorských čtení Kheru další romské autorky a začala je číst, zjistila jsem, kam bych se v psaní měla posunout. Byl to takový trénink tvůrčího svalu, ale bylo to přesně to, co jsme v tu chvíli potřebovala. Do té doby pro mě bylo velmi těžké se s někým propojit nebo někoho požádat, aby mi cokoliv vysvětlil ohledně psané romštiny. Teprve v Paramisarech jsem měla možnost seznámit se s jednotlivými autory a poznat je z blízka. Dnes si předáváme zkušenosti, probíráme své vznikající povídky a spolupracujeme společně na různých událostech jako je Den romského jazyka, který každoročně pořádám v ostravské Porubě.
Jak přijímají Romové romskou literaturu?
Někdo se o ní dozví poprvé, někdo už romskou literaturu a autorky zná. Na akcích máme pokaždé plno, těší se na to a ptají se, zda i letos budeme něco pořádat. Vím, že si kupují naše knihy do knihovniček nebo jako dárek pro své rodiny a blízké. Těší mě, že se aktivně zajímají o svůj jazyk v psané formě. V tom je svět digitalizace a internetu skvělý, dnes si vyhledáte prakticky cokoliv. Vidím to u svých sourozenců, před lety neměli o romských autorech ani ponětí a dnes, když k nim přijdu domů, jejich knihovny zahrnují klasiku od Eleny Lackové nebo novinku Olgy Fečová.
V Ostravě jste založila literární klub Notička, kde vedete romské děti k literatuře?
Notička vznikla pod organizací Ostravská Nota. Zatímco se Nota zaměřuje na osobní rozvoj mladých romských talentu v oblasti hudby a nahrávání profesionálních videoklipů, Notička se věnuje literatuře. Momentálně mám v klubu čtyři romské děti, které vedu a předávám jim své zkušenosti. Jsou to děti, které sice mají skvělé známky ve škole, jedna z nich se teď bude hlásit na gymnázium, druhá na zubní techničku, ale ve slohu si nebyly zorvna jisté. Začaly jsme proto úplně od píky. Lenka a Alexandra se v prosinci zúčastnily soutěže Romano suno a umístili se na prvním a druhém místě. Aktuálně vstoupily do Paramisaru a nasávají zkušenosti od generace starších autorů a spisovatelů. Ale ani v Notičce nezahálíme, proto se momentálně soustředíme se na vydání sborníku a také na audiopovídky, které by si autorky načetly samy. Už proběhly i hlasové zkoušky. Máme výhodu, že si to můžeme točit svépomocí, protože Ostravská Nota má své vlastní nahrávací studio.
Jak na to reagují jejich rodiče?
Jsou nadšeni, protože dětem se zlepšil díky kroužku tvůrčího psaní i prospěch z češtiny.
Foto: Lenka Jandáková/Kher a archiv Květoslavy Podhradské