Přečtěte si také úvodní text seriálu Když je byt vším
„Měli nás tu rádi, znali nás,“ vypráví pan Karel a pokračuje: „Občas nám dali peníze, jednou kabát pro ženu, někdy nám udělali čaj, házeli nám dolů jídlo. Když pršelo, schovali jsme se. Všichni o nás věděli a brali nás.“
Poměrně idylický obrázek sousedských vztahů mezi bydlícími a těmi bez domova narušují jen nově natažené plůtky u většiny výklenků, které evidentně slouží k tomu, aby podobné symbióze do budoucna bránily. A také povzdech pana Karla: „V létě to celkem šlo, ale v zimě to bylo blbý.“
Pan Karel a jeho žena Marie byli bez stálého bydlení dvacet let. Většinu strávili právě tady v Kobylisích, kde má paní Marie svého lékaře. Má těžkou vadu sluchu a diagnostikovanou schizofrenii. Musí pravidelně užívat léky, aby mohla normálně žít. S pomocí pana Karla, který se o ní každodenně stará, to zvládli i na ulici.
Dostupnost lékařské péče je jinak pro lidi bez domova či stálého bydlení velmi špatná. Přitom jejich zdravotní stav bývá mnohem horší než u běžné populace. Trápí je kožní choroby, neléčené nemoci horních cest dýchacích, nebezpečné přenosné nemoci a častý je výskyt psychiatrických onemocnění.
Na matraci mezi paneláky
Pan Karel je rodilý Karlíňák. V dospělosti až do rozvodu žil na Praze 1, kde měli s jeho první ženou a dětmi „pěkný velký městský byt,“ jak vzpomíná. Potom si jeho žena našla nového partnera a pan Karel, toho času již letitý pražský popelář, neměl kam jít. Jeho druhá žena Marie od dětství stálé bydlení prakticky nezažila. S panem Karlem jsou spolu již jednadvacet let a celou dobu pouze v provizorním bydlení či přímo na ulici.
Než se jim podařilo získat nájemní byt v nově nastartovaném programu sociálního bydlení, byli dva roky v covidovém humanitárním hotelu. Už za to byli moc vděční. Experti z Platformy pro sociální bydlení upozorňují, že z českého trhu s bydlením vypadávají celé segmenty společnosti. Česká bytová krize má i svůj etnický rozměr. Diskriminace Romů na trhu s bydlením je dlouhodobý problém, který ničí konkrétní životy.
Nedostatek dostupného bydlení se ovšem nevztahuje pouze na romskou menšinu, i když ji zasahuje velmi citelně. Podle expertů z Platformy je v bytové nouzi aktuálně přes 80 tisíc lidí. Část z nich přežívá v provizorních podmínkách ubytoven a azylových domů, část pendluje po příbuzných a známých, někteří se dostanou až na ulici.
Bezdomovectví je přitom dáno do velké míry strukturálními problémy, jako jsou nedostupnost bydlení obecně, chudoba či diskriminace, přičemž hrají roli i individuální potíže (trauma, závislost, rozpad vztahu) a systémové nedostatky. Lidé bez domova jsou často odkazováni na dočasné bydlení v azylových domech, které jejich bezdomovectví zdaleka neřeší. Sociální dávky jsou těžce dostupné. Téměř zcela chybí bydlení pro lidi opouštějící vězení i zletilé odcházející z dětských domovů.
Karel s Marií měli o byt bez úspěchu zažádáno osmnáct let. Oba měli děti z předchozích vztahů, kvůli své bytové situaci s nimi ale nikdy trvale nežili. Dva roky přežívali v chatce v blízké zahradnické osadě, kterou měl pronajatou bratranec. Občas byli i mimo Prahu po příbuzných, kteří ale stabilní bydlení také několikrát ztratili. Nejčastěji proto bydleli na zemi na matraci v Kobylisích mezi místními paneláky.
Tak velké
Jak ukazují zahraniční zkušenosti, běžný příslušník střední třídy má jen malou šanci, že se někdy ocitne bez domova. Naopak lidé s nižším vzděláním, kteří sami vyrostli v chudobě a navíc žijí v místech s málo dostupným bydlením, mají pravděpodobnost skončit bez stabilního bydlení mnohem větší.
Jak vysvětluje Suzanne Fitzpatrick, profesorka z Heriot-Watt University v Edinburghu, která se zabývá sociální politikou a bydlením, měli byste se o bezdomovectví zajímat, i když jím nejste ohroženi. Týká se totiž zvětšujícího se počtu vašich spoluobčanů a je to stav, který je „mizerný, nespravedlivý a dá se mu předejít.“
Čísla lidí ohrožených bytovou nouzí se zvyšují i v Česku. Ve zprávě o vyloučení z bydlení z roku 2021 se odhaduje, že přímo ohroženo ztrátou stabilního bydlení je 140 – 190 tisíc českých domácností, ve kterých žije 320 až 400 tisíc lidí.
Řešením je v českém prostředí podle odborníků především větší systematická podpora investic do sociálního bydlení a podpory projektů bydlení, pomoc s úhradou kauce za nájemní bydlení, větší využívání příspěvku na bydlení a v neposlední řadě i zlepšení legislativního rámce, který umožňuje (či dnes spíše neumožňuje) situaci řešit. Zejména přijetí dobrého zákona o podpoře dostupného (sociálního) bydlení.
V Praze na podporu bydlení vznikla kontaktní centra, Městská nájemní agentura, Sociálně nadační fond, program sociálního bydlení s navázanou sítí neziskových organizací, jež pomáhají lidem bydlení nejen získat, ale také jej udržet.
Díky tomu dosáhli konečně na městský nájemní byt i manželé Karel s Marií. Z dvou místností s kuchyňským koutem v pražských Vysočanech jsou stále v euforii. „Je to tu tak velké, že snad budeme spát každý den v jiné místnosti,“ raduje se pan Karel.
Neprší na nás
Z podpory v hmotné nouzi si koupili matrace do postele. Pračku a obrazy získali po nájemnících, kteří v bydlení v městských bytech neuspěli a museli se odstěhovat na městskou ubytovnu. Nábytek mají vesměs z nábytkové banky, židle si nakoupili za své od paní, která jim ještě prodala svůj starý gauč a ledničku. Brzy je přivezou bratři pana Karla.
„Musíme mít hlavně zaplacený nájem a elektřinu, to je hlavní,“ zaklíná se pan Karel. Jídlo se podle něj vždycky nějak sežene, třeba z potravinové banky. Byt ale chtějí za každou cenu udržet. „Je nám tu dobře, neprší na nás, nikdo nás nevyhání, jsme tu šťastní a spokojení. Lidé v domě nás už zdraví,“ pochvaluje si.
Na ulici je podle něj jen strach. „Pořád koukáte doleva, doprava, dopředu, dozadu, pořád jste v napětí,“ říká s tím, že stále nevěří tomu, že po dvaceti letech zase bydlí. „Je to prostě nezvyk.“ Na skříňce mají vyskládané fotografie vnoučat. V bytě jsou Karel s Marií jen pár týdnů, ale prostor už začíná působit útulně a zabydleně. „Ještě musíme pořídit koberec do předsíně a bude,“ usmívá se pan Karel.
Právo na bydlení upravuje Evropská sociální charta z roku 1961. Podle ní mají státy podporovat dostupnost bydlení přiměřené úrovně, předcházet a omezovat bezdomovectví s cílem jeho postupného odstranění a stanovit ceny bydlení tak, aby byly přístupné těm, kteří nemají dostatek prostředků.
V roce 2021 Evropský parlament přímo vyzval členské státy, aby právo na bydlení uznaly jako jedno ze základních lidských práv a přizpůsobily tomu svoji legislativu (především možnost jej vymáhat). V Česku se tento koncept prosazuje, jak je vidět i na příběhu Karla s Marií, zatím jen velmi pomalu.
Foto: Petr Zewlakk Vrabec