Navzdory obecnému přesvědčení nemůže na ulici skončit každý. Zahraniční výzkumy ukazují, že pokud příslušíte ke střední třídě a výš, je vaše šance ocitnout se bez domova celkem mizivá. Jak ale říká Suzanne Fitzpatrick, profesorka z Heriot-Watt University v Edinburghu, která se zabývá sociální politikou a bydlením: „I když nejste ohroženi možností bezdomovectví, měli byste se o něj zajímat. Protože se týká zvětšujícího počtu vašich spoluobčanů a je to stav mizerný, nespravedlivý a dá se mu předejít.“
Chyba v matrixu
Bezdomovectví je chyba v matrixu zvaná strukturální nerovnost. Výpadek, který produkuje naše společnost. Potká vás pravděpodobněji, pokud máte nižší vzdělání, vyrostli jste v chudobě a žijete v místě s málo dostupným bydlením. V Česku se k tomu přidává i tuhá a dlouhodobá diskriminace Romů na trhu s bydlením. Zjednodušeně řečeno, o tom, jestli se někdo ocitne na ulici jako nechtění hrdinové následujících příběhů, se často rozhoduje ještě před jeho narozením.
Jistou roli v bezdomovectví hrají i individuální potíže, jako jsou traumata, závislosti, duševní onemocnění nebo rozpady vztahů. Systémové nedostatky mají ale vždy prim. Různé společnosti na bezdomovectví reagují různě. Některé státy se rozhodly chápat je pouze jako selhání jednotlivců a příliš systematicky jej neřeší. V Evropě (alespoň té západní) obvykle převládá princip solidarity a snahy o hledání systémovějších východisek. Česká republika je někde na půl.
Obecně se zde před skutečným ukončováním bezdomovectví preferují azylové domy či ubytovny, což příliš nepomáhá, protože to není trvalé řešení, tím je pouze standardní a stabilní bydlení. Jsme navíc zemí s těžko dostupnými sociálními dávkami, s chybějící návazností bydlení pro ty, kteří odcházejí z dětských domovů nebo vězení, a již zmiňovanou tvrdou diskriminací celých skupin populace, jejichž možnost dosáhnout na běžné bydlení je značně snížena. Navíc se kvůli vleklé a zatím nijak řešené bytové krizi dostupné bydlení stává iluzí i pro dříve běžně bydlící.
Tichá revoluce
Zároveň zde ale již v několika městech či krajích probíhá tichá revoluce, která rozbíhá poměrně chytré a funkční politiky sociálního bydlení inspirované konceptem „Housing First“. Prosadil se v devadesátých letech v New Yorku a zjednodušeně řečeno vnímá bydlení jako lidské právo, bez kterého nelze o ukončování bezdomovectví vůbec přemýšlet. Neboli až poté, kdy člověk bydlí, se může jeho život začít zlepšovat či rozvíjet nějakým pozitivním směrem.
Jednou z prvních vlaštovek v tomto směru byl projekt sociálního bydlení v Brně v roce 2016. V posledních letech se pomyslným premiantem stalo hlavní město Praha. Cílem pražské politiky sociálního bydlení byla snaha do městských bytů dostat z nevyhovujícího provizoria ubytoven především rodiny s dětmi. Kromě toho získalo městský byt i několik desítek lidí bez domova.
Celkem bylo s pomocí neziskových organizací, které podporují takové nájemníky, aby si byt udrželi, za poslední tři roky v Praze „zabydleno“ přes čtyři stovky domácností. Program také přinesl další novinky, jako jsou Kontaktní místa pro bydlení (radí Pražanům v bytové nouzi), Městskou nájemní agenturu (propojuje majitele bytů s lidmi v bytové nouzi) či Sociální nadační fond (pomáhá finančně mimo jiné Pražanům v bytové nouzi).
Problém je, že zatím chybí zákon o sociálním bydlení. S každými novými volbami a novým rozložením politických sil mohou podobné iniciativy snadno skončit. Stalo se to částečně v Brně a aktuálně to hrozí i v Praze. Nová radní pro oblast bydlení Alexandra Udženija (ODS) měla během let v opozici k politice sociálního bydlení silné výhrady.
V současnosti se městské byty v programu sociálního bydlení de facto nepřidělují. Je tedy možné, že paní Darina, paní Jana, pan Josef a manželé Karel s Marií, kteří po mnoha letech na ulici získali loni v Praze nájemní městský byt a jejichž příběhy přinášíme, budou na delší dobu i poslední.
Poznámka redakce: Jména všech aktérů byla změněna.
Autorka seriálu: Martina Křížková
Fotograf: Petr Zewlakk Vrabec
Editorka: Kateřina Čopjaková
Grafika: Michelle Adlerová