Za klasickými dveřmi kancelářské budovy v centru Prahy na pracovních stolech netrůní počítače a šanony, ale krabice plné látek, kůží, skleněných kamenů a nití. Nad nimi pod cylindry lamp v tichém soustředění sedí tři starší ženy a chystají si práci. Díky rouškám, které mají z povinnosti, a brýlím, bez kterých se už ve svém věku neobejdou, se jim možná lépe vypráví o peripetiích života.
Pro ženy
Eva dnes bude pracovat na odlitcích drobných stříbrných lístků, z nichž během několika dnů vytvoří náhrdelníky kolekce s lakonickým názvem Lípa. „Já jsem taková hadrnice, vždy jsem tíhla k módě. Dokonce jsem jeden čas měla sekáč, ten bych si chtěla otevřít zas,“ vypráví 66letá žena s šik krátkými vlasy a designovými brýlemi, která se o Metráži dozvěděla v nízkoprahovém centru pro lidi bez domova. „Měla jsem problémy s majitelem bytu. Skončila jsem na 3 měsíce v noclehárně, jednu noc jsem musela strávit i na lodi Hermes,“ překotně rekapituluje těžké období před 3 lety, kdy přišla do Metráže. Tehdy si bývalá pracovnice v administrativě zrovna nevěřila a ani jedno z jejích tří dětí nebylo v situaci, aby jí pomohlo.
Eva (Foto: Kateřina Čopjaková)
Začínala jako všechny její kolegyně přišíváním korálků a kamenů na kožené pásky pro originální bižuterii podle návrhu designérky Lucie Kutálkové, která před 7 lety sociální podnik spoluzakládala. S kamarádkou a terapeutkou Kateřinou Jungovou měly na začátku jinou představu o tom, jak bude Metráž fungovat. Ale podobně jako se dnes pracovnice podílejí na návrhu každého produktu, předesignovaly i koncept celého projektu.
Jarka a Kateřina Jungová (Foto: Kateřina Čopjaková)
„Původně jsme si myslely, že tu budeme hlavně pro mladé bez domova, a od začátku jsme věděly, že jenom pro ženy. Zatímco první předpoklad se změnil úplně, druhý jsme rozšířili na ženy ohrožené sociálním vyloučením,“ vzpomíná terapeutka Kateřina Jungová, která předtím pracovala s lidmi v pražské organizaci Naděje. Právě tam si všimla, že ženy bez domova jsou ještě zranitelnější než muži a také že skoro všechny nějakým způsobem zajímá móda a snaží se o sebe pečovat, i když jsou na ulici. Věřila, že jim projekt ušila doslova na míru, ale namísto mladých žen, které za ní do Naděje docházely a často bojovaly mimo jiné se závislostí na drogách, přišly starší ročníky. „Ruční práce, ze které vycházíme, vyžaduje větší míru soustředění a charakterizuje ji klid. Ten dynamickému mládí asi tolik nesedí,“ vysvětluje, proč Metráž láká mladší matky a hlavně starší ženy. Ty často umí šít na šicím stroji, plést nebo vyšívat, což jim práci usnadňuje.
96 korálků
Jarka se sklání nad černým koženým páskem, na který trpělivě přišívá černé korálky, ideálního tvaru se dosáhne, když je jich tam přesně 96. To jí obvykle zabere jednu celou 5hodinovou směnu. „Baví mě to. Jsem vyučená košíkářka, dělala jsem proutěný nábytek,“ říká 55letá žena, která o minulosti mluví jen nerada. Vyrostla v dětském domově, provdala se a měla děti. Když odrostly, rozhodla se, že od muže, který ji bil, odejde. Ze dne na den se ocitla bez zázemí v jiném městě a nakonec v azylovém domě, kde zůstala 3 roky. Dnes má přítele, který je nemocný, společně žijí v sociálním bytě a sem si chodí odpočinout. „Nebyla jsem zvyklá, že kolegyně nebo šéfová mohou být ochotné a poradit, když mi něco nejde,“ říká udiveně ještě dnes po roce v Metráži.
Jarka (Foto: Kateřina Čopjaková)
„Ženy se zde učí různým dovednostem, ale asi podstatnější je, že tvoří společenství. Pomáhají si, zajímají se o sebe, když jsou nemocné, nebo jdou spolu po práci na kafe,“ vyzdvihuje Jungová. A její slova potvrzuje Eva, která Metráž bere především jako příležitost, jak být v kontaktu s lidmi. „Nejraději mám, když jezdíme na různé prodejní akce a trhy nebo když jdeme společně za kulturou,“ přidává se.
Nejsi sama
Každá kolekce Metráže vzniká ve spolupráci s konkrétní návrhářkou nebo umělkyní. Za svou dosavadní existenci spolupracovaly s módními designérkami Janou Mikešovou, Monikou Drápalovou nebo Josefínou Bakešovou, šperkařkou Adélou Fejtkovou nebo grafičkou Karolínou Strykovou. Aktuálně se chystají společně s Evou Kosákovou navázat na dílo její příbuzné, významné fotografky Emily Medkové. Ta v závěru svého života vyrážela na skládky kovového odpadu a vytvářela působivé fotografie nejrůznějších struktur.
Podobně Jungová plánuje se ženami vyrazit do plenéru, fotit nebo kreslit nezvyklé materiály a periferní scenérie. „Často se obávají své nedostatečnosti a selhání, přesto na konci každého tvůrčího procesu máme vždy mnoho zajímavého materiálu i množství jedinečných návrhů. Jejich autorky jsou pak samy překvapené svou dovedností a invencí. Takovéto zkušenosti jsou pro ně velmi posilující a dodávají jim tolik potřebné sebevědomí,“ vysvětluje.
Terapeutická stránka tvorby je v Metráži velice důležitá, díky ní si většina z 30 žen mohla časem najít běžnou práci, ale také finančně náročná. „Soběstační jsme tak z 50 %, zbývající prostředky získáváme od soukromých dárců a nadací,” dodává Jungová s tím, že na novou kolekci inspirovanou Medkovou brzy zahájí kampaň na Darujme.cz.
Během kreativního procesu na povrch mnohdy vyplavou věci, o kterých ženy jinak nemluví. Často se jejich výpovědi, do slov zachycené pocity, stávají součástí výsledných produktů. Objevují se na šatech, tričkách nebo fotografiích a samy ženy, jestliže chtějí, pak ve věcech pózují také jako modelky.
Když pracovaly na kolekci šperků, pro niž se stala zásadní inspirací svoboda jedince, vybraly společně jako její symbol lípu. Když si zkoušely říct, co pro ně být svobodná znamená, jindy praktická Eva svůj pocit vyjádřila následovně: „Připadáš si svobodnější, protože na všechno nejsi sama.“