Působila jste jako terénní sociální pracovnice, vedla jste několik let komunitní centrum v Chanově. Podobné uplatnění jste našla i na Praze 14. Co vás přivedlo k práci v dětském domově?
Chtěla jsem zúročit své letité zkušenosti s prací s dětmi a mládeží. Ale především mi tahle práce už tři roky dává ze všech těch, které jsem si měla možnost vyzkoušet, největší smysl. Sama pociťuju, že se zde seberealizuji a práce mi dělá radost.
Jak moc je pro vás práce vychovatele náročná?
Jestliže jsem si někdy myslela, že moje dětství v chanovském ghettu vnímá majorita jako hrozné, pak tady jsem pochopila, že to byl ještě slabý odvar. Přicházejí k nám děti s výchovnými problémy, zneužívané nebo mají rodiče drogově závislé. Kvůli jejich traumatům a špatným zkušenostem je často náročné s nimi pracovat. Vychovatel musí být nejenom disciplinovaný a mít cit pro takové zraněné děti, ale mít i tu duševní hygienu, aby dětem mohl svou práci dělat dobře. Už poznáme, že se probudily se špatnou náladou, že je něco trápí, prožíváme s nimi úspěchy, třeba přijetí na školu, nebo naopak nemoc. Není to tak, že podáte léky na horečku a jdete dál. Děti jsou nepopsaným listem a vy jste tím perem, které do nich vpisuje jejich další příběh.
Život v bublině
Co je úspěšným předpokladem pro bezproblémový vstup do samostatného života?
Děti by si odtud měly odnést praktické dovednosti, zkušenosti, ale i hezké vzpomínky. Dětem z dětských domovů chybí zdravý rodinný vztah, jsou zranitelné, emočně strádají a nemají mnohdy přirozenou lásku rodiny. Snadno spadnou do dluhových, existenčních a vztahových problémů, kdy jsou zneužívané různým způsobem. Je proto důležité, aby odcházely vyrovnané, uměly se bránit a dokázaly pojmenovat, co chtějí. Ale i mezi jednotlivými dětskými domovy je rozdíl a musejí se rozlišovat. Třeba v našem případě děti žijí možná ještě ve větší bublině než ty, které vyrůstají ve vyloučené lokalitě.
Jak to?
Protože jsme dětský domov se školou, přicházejí k nám děti ve věku od 10 do 15 let. Na rozdíl od jiných dětí z dětských domovů ty naše, až na jednoho chlapce, který navštěvuje běžnou základní školu, nedojíždějí do jiných škol a nemají každodenní kontakt s vrstevníky z běžných rodin. To se změní až koncem povinné školní docházky, kdy si je v lepším případě vezme k sobě biologická rodina, pokud s nimi byla po celou dobu v kontaktu a je naděje, že vše bude fungovat. V opačném případě přecházejí do dalšího zařízení, které není se školou, a tam už na ně má vliv úplně jiná skupina lidí a jiný režim.
Jaké dětem poskytujete individuální služby?
Dětem jsou k dispozici různé služby jako terapeutické komunity, muzikoterapie, mají k dispozici etopeda a psychologa. Dítě má individuální konzultace buď podle harmonogramu, anebo si samo řekne, že si potřebuje popovídat s psycholožkou. Děti mají často různé poruchy a spouštěče. Vyvede je z míry, když něco nefunguje, například měly odjet na dovolenku, ale nakonec se jejich rodiče nedostavili.
Jste s dětmi v kontaktu i poté, co odejdou z dětského domova?
Pokud chtějí, pak ano. Teď jsme v kontaktu se dvěma chlapci, jeden z nich je Rom, který se vrátil do své biologické rodiny. Komunikujeme s jeho babičkou, voláme si a někdy nás i navštíví. Druhý chlapec se ozval před Vánoci a byl také nadšený – vypadá to, že se brzy vrátí do rodinného prostředí. Někdy se ale návrat do rodiny nepodaří, protože rodiče nejsou na tento krok dostatečně připraveni. Hodně záleží na důvodech, proč dítě bylo z rodiny odebráno a jaký vztah se podařilo s jeho rodiči zachovat.
Proč romské děti končí u vás v dětském domově?
Důvody, proč jsou umístěné do dětského domova se školou, jsou různorodé. Rodiče výchovu nezvládají, dítě už experimentovalo s drogami nebo bylo součástí gangu. Stává se, že se dítě umístí na základě vyžádání rodičů, aby mu zařízení pomohlo vštípit přirozenou autoritu. Snažíme se mu pomoci zvládnou jeho situaci, na kterou rodiče už nestačí. Ale zajímavější než samotný fakt, že jsou i Romové součástí institucionální péče, je to, jak tyto děti postrádají romského vychovatele.
Jak?
Poptávka po romském vychovateli vychází i ze strany managementu dětských domovů. Romský vychovatel kromě toho, že zastane běžnou práci, je právě romským dětem vzorem a motivací. Dokáže se mnohdy lépe vcítit do jejich potřeb, chápe, z jakého prostředí pocházejí, co je to sociální vyloučení, existenční chudoba apod. Samozřejmě, že i romský vychovatel musí mít odpovídající vzdělaní a praxi v dětských zařízeních a umět pracovat se všemi dětmi bez rozdílu.
Mluví u vás v domově romské děti romsky?
Děti u nás romsky nemluví. Jsou svým způsobem vykořeněné, přesto se o svůj původ zajímají. Uvědomují si, že vyrůstají ve výchovném zařízení a jejich identita není srovnatelná s dítětem, které vyrůstá v biologické rodině.
Co je na romství zajímá?
Ptají se mě na některá slovíčka, slovní obraty, zajímá je romská kultura. Často se mě ptají, co jsou to mule (pozn. red. duchové), jaké jsou romské tradice, jak probíhá svatba či křtiny, jaké jsou vánoční tradice. Zajímá je význam snů, jsou zvědavé na své kořeny, přestože žijí v ústavní péči často od útlého dětství.
Z médií známe příběhy dospělých, kteří vyrostli v dětských domovech a nevěděli, jak se posílá složenka nebo zapíná pračka, jednoduše nebyli připraveni na samostatný život. Jak děti připravujete v Dobřichovicích?
Děti bydlí v domcích rodinného typu, takže mají obývák, své pokojíky, pračku, umí si vyprat, vyžehlit, vyluxovat, připravit se do školy, jsou jim poskytované semináře finanční gramotnosti, každou neděli s nimi vaříme apod. Není možné, aby někdo z nich neuměl zapnout pračku nebo umýt nádobí. Myslím, že v tomhle ohledu jsou děti z dětských domovů připraveny lépe než leckteré dítě z běžné rodiny, které sice nežije v institucionální péči, ale maminka za něj všechno udělá.
Jaký je mezi dětmi zájem o střední školy s maturitou nebo gymnázia?
Děti procházejí kariérovým poradenstvím a testy, celý rok se sleduje jejich prospěch ve škole. Vím o jedné dívce, co šla na střední školu s maturitou. Většina dětí odchází na učební obory, kde je možnost dodělat si dálkově maturitu.
Běh na dlouhou trať
Pocházíte ze Starého Mostu, ale vyrůstala jste na nechvalně proslulém sídlišti Chanov, které se v Česku stalo symbolem segregace a sociálních problémů Romů. Jak na své dětství vzpomínáte?
V Chanově jsem žila od roku 1977 skoro do svých 20 let. Zpočátku sociálně vyloučenou lokalitou nebyl, žila tam podstatná část lidí z majority. Během deseti let se obyvatelstvo proměnilo a stalo se z Chanova romské ghetto. Neromské rodiny postupně odešly a přistěhovali se za prací Romové ze Slovenska, kteří do té doby žili v osadách. V Mostě se těžilo uhlí a komunistický režim stál o levnou pracovní sílu. Nemám jim to za zlé, chraň Bůh. Ale vznikaly tak situace, kdy tito Romové poprvé viděli splachovací toaletu, elektrické topení, koupelnu nebo výtah. Bylo to komplikované a úřady podcenily přípravu na adaptaci k vyššímu bydlení.
Zůstala jste s místními v kontaktu?
Pokaždé jsem se snažila, aby některé děti ze sídliště neskončily v dětském domově. Trávila jsem s nimi dost času a tehdy jsem se zařekla, že dostanu alespoň jedno dítě k maturitě. A to se nakonec povedlo, i když to byl běh na dlouhou trať.
Jak jste s dětmi konkrétně pracovala?
Pokud dítě mělo potenciál, ale rodiče ho nemohli vést k lepším výsledkům, protože sami vychodili zvláštní školu, tak jsme mu nabídli doučování v nízkoprahovém centru. Doučovalo se mnoho dětí, na střední školy jich odešlo víc než deset. Odmaturovaly tři, devět dětí dokončilo učiliště. Člověk si řekne, že je to malé číslo, ale je to opravdu dlouhý proces provést sociálně znevýhodněné romské dítě českým vzdělávacím systémem.
Neměli vám pak za zlé, že jste se odstěhovala do Prahy?
Přestože lokalita Chanov u většiny Čechů budí zděšení, pro mě napořád zůstane domovem. Mám na něj pouze hezké vzpomínky. Všechny děti jsou tam v relativně bezpečné zóně. Dostávají se do „nebezpečí“ v momentě, kdy překročí hranici sídliště a dostanou se do jiného světa, kde je majorita nepřijímá. Je ale pravdou, že mi můj odchod mají místní ještě trošku za zlé. Jenže já jsem toho názoru, že se musejí posouvat i bez mé přítomnosti.
Co myslíte tou bezpečnou zónou?
Děti neznají naplno ten druhý svět za Chanovem, žijí v segregaci. Když to vezmu ze svého hlediska, tak jakmile jsem byla v tom svém teritoriu, byla jsem v bezpečí. Neznala jsem v takové míře předsudky a odmítání jako třeba Romové ve městě nebo ve vyloučené lokalitě jinde, která nebyla tak uzavřená jako Chanov. Každého znáte jménem a víte, k jaké rodině patří. Nikdy jsem nezažila, že by mě někdo osočoval z toho, že jsem Romka. To se stalo nejen mně, ale i spoustě dětí z Chanova v okamžiku, kdy jsme vyšli mezi majoritu. Dostat se z ghetta ven je možné, ale není to jednoduché. Přesto by člověk neměl ztratit svou vlastní identitu.
Chodila jste do školy pouze s romskými dětmi. Jaký to mělo vliv na vaše vzdělání?
Učili jsme se úplně běžně jako na jiných základních školách. V Chanově nás učitelky připravovaly na život v majoritní společnosti, ale vůbec jsme nepočítali s tím, že nás nepřijmou nebo se nám budou smát kvůli barvě pleti. A ono se to stalo. V páté třídě jsem přešla s jednou dvojkou na Sportovní základní školu do Mostu, kam chodily děti dobře situovaných rodičů. Všichni se ode mě odtahovali, učitelé si mě moc nevšímali, sedla jsem si do poslední lavice. Nikdy v životě jsem neviděla tolik bílých dětí pohromadě. Okamžitě se mi zhoršil prospěch a z vyznamenání jsem měla najednou čtyřky. Trvalo mi, než jsem to opět vytáhla nahoru. Nakonec mě děti začaly brát, protože jsem byla dobrá ve sportu. Ředitel školy mě dětem po půl roce představil s tím, že budu hrát házenou. Najednou jsme s dětmi měly něco společného. Trávila jsem s nimi pak víc času než s romskými kamarády. Spolužačky mě hodně ovlivnily, už v šesté třídě se mě ptaly, kam půjdu na školu, jakou představu mají rodiče. Dostala jsem se pak na učební obor prodavačka obchodních domů.
A kdy jste si dodělala maturitu?
Až v dospělosti. Nejdříve jsem absolvovala půlroční kurz sociální práce na střední škole v Jahodové ulici v Praze. Přišel za námi Emil Ščuka a zeptal se, kdo by chtěl studovat, přihlásila jsem se jen já. A protože jsme se potýkala se zdravotními problémy, které by mi při odkládání mateřství způsobily neplodnost, chtěla jsem mít nejprve rodinu, až pak jsem studovala dál. Děti byly malé, tak jsem zhruba dva roky uklízela, abych si našetřila na studium. Mezitím jsem začala působit jako romská poradkyně okresních úřadů. Dodnes si říkám, že jsem měla obrovské štěstí na lidi. Potkala jsem tam tehdejší ředitelku úřadu práce paní Šmejcovou a jejího zástupce Milana Hanzlíka. Právě s nimi jsem se radila o výběru střední školy a doporučili mi speciální pedagogiku ve vězeňství v Mostě. Tehdy tam působila skvělá paní ředitelka Adamcová. Když jsem odmaturovala, dala mi rovnou do ruky přihlášku na katedru preprimární a primární pedagogiky na pedagogické fakultě. Momentálně studuju postgraduál MBA a na podzim začínám pětiletý psychosociální výcvik.
Chanovské vzpomínky
Počátek 90. let je spojovaný také se skinheady, Chanov se jejich útoku v minulosti nevyhnul. Jak jste to tehdy prožívala?
Těžké to tu bylo už od roku 1993, kdy sem začali jezdit na výpravy skinheadi. Poslední pochod neonacistů jsem zažila v roce 2012, to jsme neonacisty z Chanova dvakrát elegantně vyprovodili s podporou kriminalistů, dopravní policie, antikonfliktního týmu a strážníků městské policie. Věděli jsme, že se pochod chystá, jednala jsem o tom tehdy coby ředitelka místní neziskové organizace s primátorem města. Požádal mě, abych na situaci chanovské připravila. Musím říct, že to bylo dost odlišné od běžné sociální práce, Romové se báli krveprolití. Když od té doby slyším někoho tvrdit, že pracoval tři roky s romskou menšinou a má bohatou praxi, tak se pousměju, protože to není praxe, ale jen ochutnávka. Teprve v takových extrémních situacích poznáte, kde jsou vaše schopnosti a jak si komunikačně stojíte.
Jak na vás působí, když se v médiích mluví o Chanově jako o nechvalně proslulém sídlišti v republice?
Novináři k nám jezdili celkem často a jeden z nich měl točit reportáže o některých tématech spojených s Chanovem. Říká mi: „Paní Milerová, respekt k vám, ale vy se prostě na tu obrazovku nehodíte. Vy jste vzdělaná, mluvíte racionálně, no, a to mi rejža shodí ze stolu.“ Tak jsem mu vždycky říkala, že si teda aspoň spolu dáme kafe. Některá média nestojí o to, aby před kamerou mluvila Romka, a teď nemyslím jen vzdělaná a s diplomem, ale obecně se zkušenostmi, která má nadhled a umí věci správně pojmenovat. A nemusí to být jen ve prospěch nás Romů, ale ve prospěch celé společnosti. Jenže zájem není. Pak by totiž nemohli dodat tu správnou minutovou reportáž o Chanovu do hlavních zpráv.
Jak tuto zkušenost s médii vnímají místní?
Kdysi jsme o tom hodně s kolegy mluvili, ale nakonec jsme nad tím mávli rukou. Já z toho žádnou vědu nedělala, protože jsem si vždycky říkala, že stejně na sídlišti zůstáváme my a nikdo jiný. My musíme na sobě pracovat a umět se popasovat s věcmi, které jsou nepříjemné a které si musíme řešit sami. Na tom minutová nebo pětiminutová reportáž v televizi nic nezmění.
Chanov jsem navštívila poprvé před lety, překvapilo mě, že i když sídliště hyzdilo několik vybydlených paneláků, na rozdíl od jiných sídlišť se všude kolem udržoval pořádek.
Když v lokalitě fungovaly neziskovky, hodně se změnilo. Vybydlené paneláky okolí sice hyzdily, ale to, jak to tam fungovalo, záleželo především na skutečnosti, jaká politická strana byla u moci. Pro každou neziskovku, a nejedná se jen o Most, je zásadní konsenzus se samosprávou. Když vedení města skončí, padají dohody, které se nedotáhnou do konce, protože přijde nové vedení, které má jiné priority. Když nám novináři dávali prostor, tak jsme se snažili stereotypy o sídlišti vyvracet, ale ne vždy nám ten prostor dali. Zvali jsme především místní deníky na různé akce, často s nimi točili rozhovory a nechali je nakouknout pod povrch. Byl to jeden ze způsobů, jak správně narovnat vztahy na území, které pro nás bylo důležité a kde jsme cítili, že je potřeba bourat předsudky.
Vedle toho, že jste sportovně založená, zpíváte a tančíte v divadelním vystoupení Open for Everything, který vede choreografka Constanza Macras. Jak k tomu spojení došlo?
Úplnou náhodou. Původně se konkurzu zúčastnila velmi zdatná jazzová zpěvačka Marta Balážová a hudebník Tibor Žida. K mému překvapení neprošli. V tu dobu jsme v Chanově organizovali akci, kam jsem pozvala politiky a pedagogy. A právě Marta a Tibor byli hosté programu. Po skončení akce jsem si jednu písničku s nimi zazpívala i já a když mě Marta slyšela, přesvědčovala mě, že bych se měla zpěvu věnovat. Moje reakce byla, že nejsem zpěvačka, ale manažerka. Týden na to mi volala, jestli nebudu mít cestu do Prahy, protože běží konkurz na jeden evropský projekt a je přesvědčená, že Constanza Macras hledá mě. Cestu do Prahy jsem měla, tak jsem se osmělila a na konkurz šla. Doprovod mi dělal Tibor Žida a já tam zazpívala dvě písničky a tím to pro mě skončilo. Zhruba do tří dnů mi volala asistentka produkce, že si mě vybrali a je potřeba se zúčastnit finálního kola v Budapešti. Nejdřív jsem si myslela, že je to skvělý Martin vtip, a třikrát jsme produkční zavěsila telefon. Záhy mi přišla zpráva na mobil, že se o žádný vtip nejedná. Do Budapeště se mnou jely ještě tři další holčiny z tanečního souboru, který jsem v Chanově vedla. Nakonec mě vybrali a vybrali si i Moniku Peterovou, která se ze dne na den stala z mé svěřenkyně z tanečního souboru mou kolegyní.