Prezidentka Čaputová druhý den po tragédii před klubem Tepláreň vyjádřila podporu LGBTI lidem. Jak toto gesto vnímala slovenská společnost?
Na tohle hodně reagují moji přátelé v Česku, kteří se hrozně diví. Říkají mi: „Však máte skvělou prezidentku, jak se taková tragédie mohla stát v centru Bratislavy?“ A já vždycky odpovídám, že vy Češi o nás máte až příliš optimistický obrázek. A to se týká nejen aktuální situace, ale takhle to bylo i v minulém a předminulém století. Vnímali jste nás jako idylickou krajinu, kde se žije poklidným venkovským životem. Líbil se vám ten náš folklor, náš temperament, ale nikdy jste moc nerozuměli naší mentalitě. Slovenská společnost je už mnoho let názorově velmi polarizovaná. Vy Češi říkáte: „To je u nás stejný!“, ale rozdíly jsou o dost větší než u vás. Asi jako kdybyste porovnávala Holandsko a Gruzii. A tím se vracím k vaší otázce, jak Slováci reagovali. Někteří byli v šoku a teprve teď si uvědomili, že situace je opravdu vážná a je potřeba menšinám vyjádřit podporu. Druhou část společnosti to naopak ještě povzbudilo k silnější nenávisti.
Co tedy Slováky nejvíc rozděluje?
Na jedné straně je Bratislava, která žije v 21. století, a jsme určitým způsobem předměstím Vídně. Lidé z Bratislavy si už zvykli dojíždet do Vídně za prací nebo na víkend za zábavou. Na druhé straně je slovenský venkov, kde převládají názory jako z 19. století. Myslím, že je důležité říct, že nejde „jen“ o projevy nenávisti vůči LGBTI, ale celkově projevy nenávisti vůči jakékoliv jinakosti včetně hendikepovaných. To jsou témata, která se neřeší v rodinách ani ve školách, ale mluví se o nich v kostelích. Kněží systematicky posilují nenávist vůči všem, kdo se nějak odlišují. Ta obří názorová propast se jasně ukázala v komunálních volbách, kdy v Bratislavě zvítězily prozápadní strany a extremisté úplně pohořeli, zato na venkově to bylo přesně obráceně.
Překvapilo vás, kam až ta nenávist zašla?
My jsme s kolegy z Evropské komise proti rasismu a intoleranci již řadu let věděli, že situace na Slovensku je opravdu hodně vážná. A bylo otázkou času, kdy dojde k takové tragédii, jako se stala u klubu Tepláreň. Podle opakovaných výsledků každý druhý Slovák věří v celosvětové židovské spiknutí. A dle dalšího výzkumu vychází, že 60 procent Slováků je přesvědčeno, že existuje nějaká elitní skupina lidí, která ovládá naši společnost. Je to nejvíc ze všech zemí střední a východní Evropy. Tohle je klíč k pochopení, proč je situace u nás mnohem výbušnější než v ostatních evropských zemích. Takže mě nepřekvapilo, že se taková tragédie stala, ale překvapilo mě, kdo to udělal. Nebyl to nějaký nevzdělaný učeň, ale velmi inteligentní mladík, který byl silně zakonspirován a vnímal to nenávistné naladění společnosti.
Zmínil jste, že slovenská společnost brojí i vůči ostatním menšinám. Čím si to vysvětlujete?
Senzitivita Slováků vůči jakékoliv jinakosti je prostě nízká. Podle evropského průzkumu z roku 2019 je Slovensko mezi nejméně senzitivními v Evropě. Lidé u nás totiž ani nevnímají, že všemožné útoky vůči odlišnostem jsou opravdu problém. Jedna z velmi rozšířených teorií o LGBTI lidech je taková, že tato komunita je výmysl Západu a cílem komunity je rozleptat naši tradiční slovenskou společnost. Ostatně tato teze byla i v manifestu, který zveřejnil ten útočník, co střílel u Teplárni. Podobné konspirační teorie se šíří napříč celou společností. Lidé na Slovensku přestávají sledovat média, koukají na dezinformační weby nebo facebookové stránky a naslouchají tomu, co říkají kněží. Slovensko je v tomhle směru stále velmi tradiční. Máme sice dálnice, plynofikaci a vysokorychlostní internet, ale kulturně je slovenský venkov na úrovni 19. století.
Hodně výrazně tohle téma zaznívá také během kázání v kostelích…
Systematické štvaní vůči LGBTI ze strany kněžích je tu už řadu let. Tady v Bratislavě se s tím téměř nesetkáte, ale stačí jet na venkov a slyšíte nenávistné výroky, které připomínají hon na čarodějnice. Trnavský arcibiskup Ján Orosch teď začal hlásat, že dva zabití mladíci z klubu Tepláreň žili nemravným životem a prý nebyli až tak nevinní… Jeho projev se teď hodně řeší na sociálních sítích a sdílí napříč internetem. V Bratislavě byla nedávno zádušní mše za oběti z Teplárni a oběti autonehody na ulici Zochová, kterou sloužil zvolenský biskup. Prezidentka Čaputová i primátor Bratislavy seděli v první řadě. Všechno proběhlo velmi důstojně, ale něco podstatného tam chybělo. Biskup totiž několikrát řekl, že Juraj Vankulič a Matúš Horváth byli obětí nenávisti, ale ani jednou nezmínil slovo LGBTI.
Pár dnů po útoku slovenský parlament řešil, zda schválit takzvaný institut partnerského soužití. O co přesně šlo?
To byla jen shoda náhod, že se právě teď tohle téma projednávalo. Podle návrhu zákona by mohly nesezdané páry - ať už heterosexuální nebo homosexuální – nahlížet do zdravotnické dokumentace, anebo by měly nárok na dědictví v případě smrti partnera. Vlastně se moc nedivím, že ani toto neprošlo, ale očekávám, že v budoucnu proběhnou legislativní změny. Bude velký tlak na politiky, aby schválili alespoň tyto dílčí úpravy. Slovenská vláda bude chtít ukázat dobrou vůli, ale jakýkoliv požadavek na téma „registrované partnerství“ neprojde. Určitě to bude důležité téma v příštích parlamentních volbách. Strana Progresivní Slovensko a částečně strana SAS budou usilovat o změny, některé strany nebudou téma vůbec komentovat a extremisté budou ještě víc zdůrazňovat, že LGBTI jsou „nenormální úchylové.“
Jak se vlastně vyvíjel postoj slovenských politiků k právům LGBTI?
V 90. letech to bylo velmi okrajové téma. Teprve v roce 2010 za vlády Ivety Radičové začal fungovat poradní orgán pro lidská práva, kde odborníci řešili práva LGBTI. Měla se přijmout strategie na jejich podporu, ale vše šlo stranou s vládou Roberta Fica. Během adventu v roce 2013 nastal velký zlom. Kněží po celém Slovensku předčítali tzv. Pastýřský list, kde tvrdili, že „stoupenci kultury smrti přicházejí s novou gender ideologií, kterou je potřeba odmítat hned v zárodku“, a bylo tam také prohlášení, že LGBTI jsou „symbolem západní dekadence, kterou rozhodně na Slovensku nechceme!“ Kněží hlásali, že my tady na Slovensku jsme poslední západní společnost, která není zkažená „nějakou gender ideologií, multikulturní společností nebo uprchlíky“, a musíme se proti tomu všemu bránit. Pár měsíců po zveřejnění toho listu vznikla slovenská organizace Aliance pro rodinu, která iniciovala vypsání referenda na „ochranu rodiny“ – za měsíc získali 100 tisíc podpisů. Od té doby přetrvává mezi slovenskými konzervativci názor, že „lidská práva jsou určitě důležitá, ale rozhodně do toho netahejte úchyláky z LGBTI. Však nejsou normální!“
Mapoval jste v rámci výzkumu i nahlašování verbálního či fyzického násilí?
Samozřejmě, že toto sledujeme nejen na Slovensku, ale i v dalších evropských zemích. Podle slovenské Národní kriminální agentury Prezidia Policejního sboru byl vloni pouze jeden nahlášený fyzický útok kvůli sexuální orientaci. Lidé z LGBTI komunity na Slovensku opakovaně říkali, že nešli nic nahlásit, protože nevěřili, že to má smysl. Pokud se přeci jen někdo odhodlal, pak sdělil, že ho policisté přemlouvali, ať nic nehlásí, protože se tím stejně nebude nikdo zabývat. Tohle se ale zásadně změnilo po střelbě v Teplárni. Po necelém měsíci od útoku policie prošetřuje řadu verbálních i fyzických útoků a zabývají se tím také média. Dřív by nikdo nenapsal článek o tom, že někoho v centru Bratislavy zmlátili, protože měl na klopě kabátu duhovou stužku. Teď je skutečně velký tlak na policii, aby tyto případy už konečně řešila.
Myslíte, že podobné změny budou pokračovat a podaří se alespoň část společnosti přesvědčit o tom, že menšiny potřebují větší ochranu?
Na to nelze jednoznačně odpovědět, protože na Slovensku jsou zhruba čtyři názorově naprosto odlišné tábory. Jedna část společnosti byla a je velmi senzitivní vůči tomu, co se LGBTI děje. Druhá část jsou lidé okolo padesátky, kteří říkají, že donedávna ani netušili, jaké problémy lidé z této komunity zažívali, a jsou ochotní je všemožně podpořit. Pak je třetí část společnosti, velmi konzervativní, která bagatelizuje ten útok a tvrdí, kdo ví, jak to bylo, LGBTI nebyli primárním cílem. A potom tu máme čtvrtou část, to jsou sympatizanti neofašistů Mariana Kotleby. Tvrdí, že je to velká konspirace, kterou připravily tajné služby, a že úchylové jsou úchylové. Podle mě je důležité, aby celé téma nevyznělo doztracena. Určitě je dobře, že přibývá osobností z kultury či politiky, které už se nebojí mluvit otevřeně o své sexuální orientaci, a doufám, že časem bude naprosto běžné říct, že má někdo partnera či manžela. A kromě toho by dost pomohlo, kdyby kněží přestali s tím šířením nenávisti, které je nyní opravdu extrémní.
Takže ani to, že máte prozápadní a liberální prezidentku, nepomáhá?
Čaputová byla zvolena díky tomu, že byl správný čas a správné naladění ve společnosti. Lidé opravdu chtěli změnu ve společnosti, protože jim vadila vulgarita politiků a oligarchistický ficovský systém. Volili ji hlavně ti, kteří byli prozápadní a liberální, ale také měla mnoho voličů z katolických částí Slovenska. Pro ně symbolizovala doslova Pannu Marii. Líbila se jim nejen jako vizuální symbol, ale také to, jak mluvila smířlivě o morálce. Znělo jim to jako kázání v kostele. Jenže samotná prezidentka nestačí. Většinová společnost rozhodně není tak liberální a prozápadní jako Čaputová.
To nezní moc nadějně…
Znám čím dál víc lidí ve středním věku, kteří skutečně zvažují odchod ze Slovenska. Prostě už tady nechtějí žít. U vás v Česku jste zažili horší i lepší vlády, ale všechny tlačily vývoj kupředu. U nás je to jinak. My bojujeme marný boj, abychom náš stát udrželi na Západě, jenže většina slovenské společnosti o ten Západ vlastně vůbec nestojí. Lidem totiž došlo, že naše země nebude západní, nebude ani slušná, ani tu neplatí „rule of law“. Mnoho let doufali, že se něco z toho podaří, ale teď jim definitivně došlo, že z těch pokusů nic nebude. A to je důvod, proč tu nechtějí žít.
Michal Vašečka (nar. 1972)
Vystudoval sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a na Masarykově univerzitě v Brně. Následně studoval na New School for Social Research v New Yorku a v roce 2004 získal doktorát na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Pracoval v Institutu pro veřejné otázky a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Od roku 2012 působí Michal Vašečka jako zástupce Slovenské republiky v Evropské komisi proti rasismu a intoleranci (ECRI), orgánu Rady Evropy pro lidská práva. Vyučuje na Bratislavské mezinárodní škole svobodných umění (BISLA) a vede bratislavský think-tank Bratislava Policy Institute.